Ruse (; česky dříve Rusčuk) je bulharské město na severu země a správní středisko stejnojmenné oblasti a stejnojmenné obštiny a žije v něm obyvatel. Je pátým největším bulharským městem.
Zeměpis Město leží 250 km severovýchodně od Sofie a 65 km jižně od Bukurešti. Je zde největší bulharský říční přístav na Dunaji, který zde tvoří hranici mezi Bulharskem a Rumunskem. Na rumunské straně Dunaje je město Giurgiu, se kterým je Ruse od roku 1954 spojeno 2 223 metrů dlouhým Mostem Přátelství. Do roku 2013 to byl jediný most přes Dunaj mezi oběma zeměmi, pak byl otevřen Most Nové Evropy v západní části země. Město je známé neobarokní a rokokovou architekturou z 19. a 20. století.
Historie Starověk Nejstarším zdejším doložených osídlením je thrácké osada. Jejím nástupcem se v římských dobách stala pevnost Sexaginta Prista (přístav šedesáti lodí). Vznikla za vlády císaře Vespasiana (69 – 70) jako součást opevnění podél severní dunajské hranice římské provincie Moesie, ustanovené v roce 15. Pevnost se nacházela na hlavní cestě ze Singidia do dunajské delty. Posádkou zde v různých dobách byla kohorta o 600 mužích a další vojenské jednotky. Kromě pevnosti šlo i o významný přístav dunajské flotily, která zabezpečovala dopravu potravin a zbraní. Pevnost byla později zničena při nájezdech Avarů a Slovanů v 6. století.
Bulharská říše V období první (7. – 11. století) a druhé bulharské říše (12. – 15. století) zde na břehu Dunaje, poblíž zřícenin Prista, stálo opevněné sídliště zvané Rusi a později, na druhém břehu Gjurgevo (nazývané také Goljamo Jorgovo). Souměstí bylo významným centrem obchodu s podunajskými zeměmi. V roce 1388 ho dobyli osmanští Turci.
Osmanská nadvláda První informace o podobě pevnosti Ruse se nachází ve Vavrenově kronice. Po dobytí pevností Tutrakan a Giurgiu v roce 1445 valašský vojvoda Vlad Dracula řekl, že „na cestě do Nikopolu na bulharském pobřeží byl hrad zvaný Rusiko“. Pevnost vypálil a ve svém dopise maďarskému králi Matyáši Korvínovi, napsaném v Giurgiu 11. února 1462, uvedl, že v „Giurgiu na obou stranách“ bylo zabito 6 414 lidí a že dobyl pevnost na opačné straně Dunaje (tedy Ruse) a její velitel byl zabit. Pevnost byla později opravena na příkaz sultána Mehmeda II. (1451 – 1481), jak uvádí turecký nápis na mramorové desce, která byla kdysi pravděpodobně zapuštěna nad její branou. Obnovená rusenská pevnost měla čtvercový tvar se čtyřmi rohovými věžemi – třemi malými a jednou velkou, které byly nahoře zakončeny dřevěnými konstrukcemi. Svými nevelkými rozměry byla téměř identická s pevností Tutrakan a také její posádka byla docela malá, asi jako v protější pevnosti Yerköy, kde v letech 1479/80 sídlilo 11 stálých obránců. Ve Vavrenově kronice je zdejší sídlo nazývány vesnicí, ale podle rejstříku z let 1479/80 šlo o město s poměrně velkým počtem obyvatel – 239 bulharských domácností a 4 muslimské.
Název Rusčuk se poprvé objevuje v roce 1503 v mírové smlouvě mezi Uherskem a Osmanskou říší. Město mělo 6 tisíc dřevěných domů a stálo zde devět mešit a dvoje lázně. Během tažení valašského vévody Michala Chrabrého v letech 1596 – 1598 bylo město vypáleno a zničeno. V roce 1738 byla populace v Ruse převážně turecká. V 18. století byl přeměněn na velkou pevnost, součást opevněného čtyřúhelníku Rusčuk – Šumen – Varna – Silistra. Podle kronik z roku 1793 město čítalo až 20 000 lidí.
V roce 1810 se v okolí města odehrály bitvy rusko-turecké války. Po 10denním bombardování zaútočili 22. července Rusové na město a byli s obrovskými ztrátami odraženi. 26. srpna se Turci neúspěšně pokusili vymanit pevnost z obklíčení, a tak se 15. září posádka vzdala, stejně jako v protějším Giurgiu.
náhled|upright=1.2|Pečeti rusenských konzulátů Belgie, Německa a Rakousko-Uherska Vzhledem k dobrému spojení s Istanbulem byla v roce 1836 do Rusčuku přemístěna správa Silisterského ejáletu, čímž vzrostl jeho význam a byly položeny základy pro jeho další rozvoj. V důsledku toho ve městě v roce 1849 otevřelo svůj konzulát Rakousko, v roce 1853 Rusko, Velké Británie, Itálie a Prusko, v roce 1864 Francie, Belgie, Nizozemí a později Rumunsko, Španělsko a Řecko, což přispělo k rozšíření obchodních hospodářských vazeb města se zahraničím. Rozvoj města se urychlil po krymské válce a proměnilo se v jedno z největších dunajských balkánských měst. V roce 1864 se stalo správním centrem dunajského vilájetu rozkládajícího se od Varny a Tulcei po Sofii a Niš. Dunajský vilájet se měl stát modelovou provincií, která by demonstrovala veškerý pokrok, jehož porta dosáhla díky modernizačním reformám, a je spojen s činností Midhat paši. Dynamický rozvoj města v oné době byl provázen rozvojem průmyslu, když tu vznikla v roce 1864 první moderní tiskárna v pozdějších bulharských zemích a v roce 1870 začala fungovat továrna na alkoholické nápoje G. Petru. Téhož roku byla uspořádána první tuzemská výstava místního průmyslu a zemědělské výroby. V roce 1876 byl zprovozněn pivovar Sveta Petka, první na území pozdějšího Bulharska, a také parní barvírna Penkov–Pavlov. Pokud jde o veřejné práce, bylo v roce 1866 uvedeno do provozu telegrafní spojení s Varnou vedoucí přes Šumen a v roce 1867 byla dokončena železniční trať Rusčuk–Varna. Ve městě byly jako vzor pro celý vilájet v roce 1865 pojmenovány všechny ulice. Všechny plány však Midhat paša nestihl do roku 1868, kdy byl odvolán, uskutečnit. Přesto však na konci jeho správy v Ruse sídlila téměř polovina průmyslových podniků Dunajského vilájetu – loděnice, továrna na střelný prach (jedna z největších na Balkáně), železniční opravárenský podnik zabezpečující provoz železniční trati, státní tiskárna vilájetu, dva největší parní mlýny v Osmanské říši apod. V roce 1871 bylo podle původní myšlenky Midhat paši zahájeno budování moderní městské vodovodní sítě.
Přes převahu tureckého obyvatelstva ve městě se Ruse stalo jedním z největších středisek bulharského obrození a důležitým centrem bulharského národně osvobozeneckého hnutí. Zdejší revoluční výbor byl vedoucím výborem pro aktivitu v přilehlém vnitrozemí. Z tohoto pohledu byl Midhat paša neúprosným zastáncem jednoty Osmanské říše, například na jeho příkaz zůstali oběšení revolucionáři několik týdnů viset u městských bran.
Bulharské knížectví 20. února 1878 do města vstoupila ruská vojska generála Totlebena a ukončila osmanskou nadvládu. Úředně se od té doby město nazývá Ruse, přestože současně se stále používal starý název. V té době bylo Ruse největším městem Bulharského knížectví a tomu odpovídala jeho hospodářská síla i zázemí pro kulturní život. V souladu s Berlínskou smlouvou muselo být městské opevnění zbořeno, v důsledku čehož se v roce 1878 Ruse stalo prvním městem v Bulharsku s územním plánem, který vypracoval ruský vojenský inženýr Nikolaj Kopytkin. Záhy začala především na uvolněných prostranstvích intenzivní výstavba, která změnila architektonickou podobu města a přiblížila jeho vzhled velkým evropským městům.
Město bylo po několik desetiletí důležitou spojnicí mezi Bulharskem a Evropou, a to díky své poloze na Dunaji, kde provozovala dopravu Bulharská dunajská plavební společnost a jehož obranu zajišťovala Bulharská dunajská flotila, obě založené v roce 1879 se sídlem v Ruse. Došlo k prudkému rozvoji školství: zemědělská škola Obrazcov čiflik () byla založena v roce 1879,v současnosti Ústav zemědělství a osivářství v roce 1881 vojenská Námořní strojní škola ()přesunuta v roce 1900 do Varny a o dva roky později německá škola (), která byla na Balkáně první svého druhu.
Průmysl navázal na rozvoj v předchozí době a ve městě vznikaly další nové podniky, mnohé první svého druhu v Bulharsku: kožedělná továrna Valentina Mesetiče a Tasa Eliče (1881); První bulharský parní pivovar () (1883);Byl postaven rakouským průmyslníkem Josefem Habermannem podle projektu Vincence Nováka, českého podnikatele, jehož firma Novák & Jahn dodala i strojní zařízení. továrna na mýdlo Krasťu Jordanova (1883); pletárna D. Ljuckanova (1887); továrna na nábytek Solomona Alkaljana (1890). Podle mezinárodní ročenky fungovaly v Ruse koncem 19. století továrna na kravaty S. I. Halase a družstvo truhlářské družstvo První máj (); čtyři tiskárny, čtyři továrny na tabák, čtyři sodovkárny(mezi nimi továrna na sodovku a limonádu Loza), velkoobchod Bratři Băklovi (); chemická továrna na inkousty, vosky a lepidla Filipa Simidova ; továrna na kamna a pece Trud; továrna na patrony Josifa Cankova, Pajakova, Israelova a synů; parní pila Charalambi Petkov a syn; truhlářská továrna B. Černeva; železárny Wilhelma Behmanna; Neuwirthova a Weberova továrna na lepenku a jízdní kola; Graziani a Levi's Cigarette Book Factory; chemická továrna na vosk a vazelínu Stefanova Tomova and synů; továrna na mýdlo V. Băčevarova; mýdlárna Dikrjan a Meliksetjan; kožedělná továrna Cenkov, Pavlov a synové; továrna na košile I. Chalachova; továrna na cukrovinky N. Krasteva; pivovar Sveta Petka a pivovar dědiců průmyslníka Josefa Habermana a strojírenský podnik Mühlhaupt and Co.
Průmysl rychle následovaly služby: zřízeny první místní soukromá banka Girdap (1881), první pobočka Bulharské národní banky mimo hlavní město (1884); založena lékárnická společnost (1884), technická společnost (1885), První bulharská obchodní komora (1890). Podle mezinárodní ročenky tu v roce 1897 fungovaly i Bulharská komerční banka a pojišťovací družstvo Bǎlgaria (1891). Zednářskou lóži tu již v roce 1880 založil Ivan Vedăr a nazval ji Balkanska zvezda. Od roku 1883 je ve městě provozována meteorologická stanice.
V Ruse vlastnil palácv současnosti budova loutkového divadla první bulharský kníže Alexandr Battenberský. V něm a nedalekém hotelu přivítal rumunského, srbského a švédského krále i s jejich manželkami. Názor, že současná budova Regionálního historického muzea sloužila jako rezidence bulharských vladařů, se nezakládá na pravdě, přestože je mezi místními obyvateli populární; sice se jednalo o první veřejnou budovou v knížectví, ale palác knížete to nikdy nebyl. V Ruse se v roce 1897 uskutečnilo první filmové promítání v kinech a promítal se film Příjezd vlaku do stanice La Ciotat bratří Lumièrů a také film o přijetí cara Mikuláše v Paříži.
V období 1878 – 1944 bylo v Ruse založeno 416 průmyslových podniků: 164 bylo podniků z textilního a kožedělného průmyslu, 108 podniků z potravinářského průmyslu, 41 podniků chemické průmyslu, 57 – kovoobrábění, strojírenství, elektrotechnika, 36 – dřevozpracujícího průmyslu, 10 – keramiky a žáruvzdorných materiálů. Zde se také narodil v roce 1888 první bulharský pilot Simeon Petrov.
Bulharské království