náhled|Správní členění rakousko-uherské monarchie v průběhu války. Čechy (č. 1) vyznačeny okrovou, Morava (č. 9) hnědou a Slezsko (č. 11) fialovou barvou
České země prožily za první světové války v letech 1914 až 1918 závěrečnou etapu habsburské vlády. Válka pro Rakousko-Uhersko začala 28. července 1914 vypovězením války Srbsku. Tato odveta za atentát na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este se však v průběhu srpna rozrostla v celoevropský a následně celosvětový konflikt.
Bojů první světové války se v rakousko-uherských jednotkách zúčastnilo 9 milionů vojáků, z nichž se přibližně 1,1 milionu nevrátilo. Počet českých mužů mobilizovaných ze zemí Koruny české do císařské armády bývá odhadován na 1,4 milionu, přičemž padnout ve válce mělo přibližně 140 000. Kromě vojáků, bojujících v rakousko-uherské armádě se také menší počet Čechů zapojil do bojů na opačné straně. Šlo o tzv. Československé legie, které se rekrutovaly z dřívějších emigrantů, válečných zajatců a přeběhlíků. Počet oficiálně uznaných legionářů se uváděl na 90 tisíc, z nichž v bojích přišlo o život asi 5,5 tisíce z nich.P. Ivan Peschka: Kdo vyhrál 1. světovou válku? Demograf Vladimír Srb odhadl celkový počet mužů z českých zemí, kteří v první světové válce zemřeli v boji či následkem zranění, na přibližně 300 000.Demografický obraz zemí Koruny české za první světové války v publikaci ČSÚ
Postoj české společnosti k monarchii a panovnickému rodu se v průběhu války výrazně proměnil. Počáteční převažující loajalitu vystřídal kvůli vysokým ztrátám a drastickému zhoršení zásobovací situace na konci války odpor k pokračujícím bojům, k čemuž se v českém prostředí připojily i národnostní požadavky. Český odboj proti monarchii našel na počátku války odezvu především u českých krajanských komunit v zahraničí. Vedoucími postavami československého zahraničního odboje se stali Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik a Edvard Beneš. V čele domácího odboje, který zesílil až v závěru války, stáli Karel Kramář a Alois Rašín.
Hospodářské zhroucení válkou vyčerpané monarchie a porážka Centrálních mocností vedly na podzim roku 1918 k rozpadu Rakouska-Uherska. 28. října došlo k ustanovení První československé republiky.
Vypuknutí války
náhled|vlevo|Císařský manifest Mým národům! oznamující vypuknutí války se Srbskem O vyhlášení války Srbskému království a mobilizaci informoval obyvatelstvo v Rakousku-Uhersku manifest císaře Františka Josefa I. Mým národům! v den vypuknutí války, tedy 28. července 1914. Oba soupeře však již počátkem srpna doplnily další evropské státy a z války se tak brzy stal konflikt kontinentální. Monarchie podporovaná Německem vyhlásila válku Rusku 6. srpna, načež druhého dne vypověděla Rakousku válku Černá Hora a 12. srpna tak učinili i ruští spojenci, Francie a Velká Británie.
Značná část evropské společnosti prožívala po vypuknutí války vlnu euforie. V nadcházejícím konfliktu totiž mnozí spatřovali ozdravný moment, který očistí dekadentní Evropu z doby Fin de siècle. Rozdíly však nepochybně panovaly u zprvu bojechtivého zázemí a samotných mobilizovaných vojáků. V Rakousku-Uhersku podlehly nadšení z války především „vládnoucí národy“ Němců a Maďarů. V českém prostředí převládl neutrální až rezervovaný postoj, neboť české obyvatelstvo chápalo válku jako vnucenou, navíc vedenou proti „slovanským bratrům“ Srbům a Rusům. Přestože byla nálada mezi českým obyvatelstvem ve větší míře sklíčená, proběhla mobilizace v českých zemích sice bez nadšení, ale oproti původnímu očekávání bez potíží.Křen (2005). Str. 336. Do zbraně byli v monarchii povoláni záložníci a náhradní záložníci ročníků 1882 až 1889, příslušníci domobrany ročníků 1872 až 1881, aktivně sloužící vojáci a náhradní zálohy ročníků 1890 až 1892 a náhradní záložníci z ročníku 1893. Tím se množství vojáků monarchie zvýšilo z předválečných 450 000 na 1 421 250. V českých zemích byli povolaní vojáci řazeni do VIII. pražského, IX. litoměřického, I. krakovského a II. vídeňského sboru.Šedivý (2014). Str. 32.
Vyhlášení války provázela v monarchii celá řada válečných a mobilizačních opatření. Již 25. července 1914 vyšla první z řady císařských nařízení, která rušila základní ústavní práva – právo na osobní svobodu, ochranu domácnosti, listovní tajemství, svobodu shromažďovací, svobodu tisku a svobodu projevu. Byla zastavena činnost porotních soudů a civilisté byli v mnoha případech podřízeni soudům vojenským. Byl zřízen válečný dohlédací ústav, který měl dbát na udržování klidu uvnitř země, bojovat proti špionáži a cenzurovat tisk. Dále vyšla nařízení o zrušení předpisu o nedělním a svátečním klidu, o prodloužené pracovní době a další. Téhož dne byla rovněž uzavřena Říšská rada a císař František Josef I. v souladu s Ústavním paragrafem 14 nadále vládl s pomocí císařských nařízení.Šedivý (2014). Str. 30.
náhled|vlevo|Vojáci 73. pěšího pluku pochodující 1. srpna 1914 ulicemi Chebu Česká politická scéna byla takovýmto vývojem událostí zaskočena.Šedivý (2014). Str. 49. Zástupci nejsilnějších stran mlčeli, nacionálové byli ochromeni silnou perzekucí a pouze prorakouští klerikálové pokračovali v loajální politice.Křen (2005). Str. 336. Záhy se v Čechách rozběhly do té doby nevídané politické procesy. 4. září 1914 byl zatčen vůdce národně-sociální strany Václav Klofáč a vedle něj též množství dalších národních sociálů, antimilitaristů a anarchistů. Do konce roku 1914 mělo být v Čechách kvůli politickým deliktům zatčeno 950 osob, z nichž 704 bylo předáno vojenským soudům.Šedivý (2014). Str. 54 – 55. Život v zemi byl umrtven nejen cenzurou a perzekucí potenciálně nebezpečné politické opozice, ale též samotnou mobilizací, která se v konečném důsledku týkala celých ročníků narozených mezi lety 1865 až 1900. Z nedostatku pracovních sil pramenil též nedostatek potravin, který se dostavil již na podzim 1914. Ten se vláda pokusila v prosinci 1914 vyřešit stanovením maximálních cen.
Vyhlídky nevládnoucích národů monarchie na počátku války nebyly optimistické. Nepřátelské státy Dohody s nimi zatím nepočítaly a v případě vítězství Centrálních mocností je po válce s velkou pravděpodobností čekala tvrdá vlna germanizace případně maďarizace.Křen (2005). Str. 336. Po vypuknutí války se do čela českého protirakouského odboje postavil poslanec Říšské rady Tomáš Garrigue Masaryk, který vycházel z předpokládané vojenské porážky Centrálních mocností vedoucí k rozbití rakouské monarchie. Ve svém projektu počítal s vytvořením samostatného československého státu, který měl sjednotit historické české země a „slovenské oblasti“ Uherska, což Masaryk obhajoval koncepcí Čechoslovakismu. Na počátku války našel Masaryk oporu pro své plány především u českých a slovenských krajanských sdružení v zahraničí.Kvaček (2013). Str. 74 – 75. Již v srpnu vznikla ve Francii vojenská skupina českých a slovenských dobrovolníků – rota Nazdar. V Rusku vznikla v srpnu jako samostatný oddíl ruské armády Česká družina, složená původně z českých krajanů později doplněná i o české přeběhlíky na východní frontě. V září 1914 vzniklo v USA České národní sdružení, které bylo později prohlášeno za ústřední organizaci amerických Čechů.
Válečná léta
Rok 1914 První neúspěchy v bojích se Srbskem v roce 1914 znamenaly pro monarchii velmi vysoké ztráty. Mnoho padlých a raněných zde mimo jiné utrpěly i české jednotky VIII. sboru.. Ani válka s Ruskem se však přes prvotní dílčí úspěchy nevyvíjela pro Rakousko-Uhersko nejlépe a do konce roku 1914 monarchie přišla o 150 700 mužů, měla 470 409 raněných a 344 404 zajatých vojáků, z nichž většina připadala právě na východní frontu.Nedorost Na frontách velké války (2006). Str. 177.
náhled|vlevo|Rekvírování zvonů pro válečné účely Zprávy o vysokých ztrátách rozrušily české zázemí a ovlivnily postoje nových pluků odjíždějících na frontu.Nedorost Na frontách velké války (2006). Str. 93. Naděje na rychlý konec války navíc v září 1914 vzbuzoval i postup Rusů na západ. Velitelství ruské armády tehdy vydalo provolání k národům Rakouska-Uherska, kde se slibovala spravedlnost a právo potlačeným národům monarchie. Rusové v bitvě o Halič postoupili na východní Slovensko a po bojích na Visle se blížili k severovýchodním hranicím Moravy. Rusofilské náladě v českých zemích se rakouská vláda snažila čelit zvýšenou perzekucí. V Moravské Ostravě byl v listopadu popraven rozšiřovatel protirakouských letáků Slavomír Kratochvíl, považovaný za první oběť prvního odboje.Spolek pro vojenská pamětní místa, Přerov
Zatím neúspěšné a krvavě zaplacené vojenské tažení proti Rusku radikalizovalo českou veřejnost i samotné vojáky. Množící se dezerce daly podnět ke svalování viny za vojenské neúspěchy na špatnou morálku českých vojáků. Protičeskou propagandu využívala jak vláda, generální štáb se sídlem ve slezském Těšíně, tak i aktivisté z řad německých nacionalistů. Míra českých dezercí byla záměrně zveličována, ačkoliv k dezercím docházelo i u jiných národností. Navíc jistě větší část zajatců, kteří se dostali na ruskou stranu, tvořili vojáci, kteří se vzdali v bezvýchodné vojenské situaci Hötzendorfova megalomanského pokusu o ofenzívu a po zhroucení systému vojenského zásobování v zimě na přelomu roků 1914 a 1915. Naprostá většina českých vojáků ale dál bojovala za svého císaře.
Faktem však zůstává podstatně nižší výkonnost českých vojáků na srbské i ruské frontě. Většina Čechů totiž nerozuměla smyslu této války a navíc cítila náklonnost k nepříteli. V kombinaci s těžko pochopitelným způsobem vedení boje ze strany vysokých důstojníků to nutně vedlo k takřka nulové motivaci vojáků, jak se můžeme dočíst i v dobových výpovědích.Jak jsem sloužil za císaře a objel celý svět; Vzpomínky Aloise Buchty (1892–1984)
Do rakouských státních orgánů nadále přicházely zprávy o tom, že české obyvatelstvo sympatizuje s Rusy, že nosí všeslovanské trikolóry, že se stále rozšiřují protistátní letáky a že mezi českými vojáky dochází k odpírání poslušnosti. Místodržící v Čechách František Thun, tehdy již v pokročilém věku, byl neustále pod tlakem generálního štábu císařské armády, kterému se snažil vzdorovat. Nátlak vydržel jen do března 1915, kdy odstoupil s odkazem na svůj špatný zdravotní stav. Ve funkci ho nahradil armádě mnohem povolnější Maxmilián Coudenhove. Místodržící na Moravě Oktavián von Bleyleben již od počátku války patřil k bezproblémovým vykonavatelům vojenských direktiv.
Léta 1915 a 1916 Po odjezdu Tomáše Garrigua Masaryka do exilu se již počátkem roku 1915 z členů několika českých politických stran zformovala domácí odbojová skupina označovaná jako Maffie. Čelnými představiteli tohoto zpravodajského a konspiračního orgánu, který jednal o vytvoření příznivých podmínek pro podporu české a slovenské zahraniční akce, byli Edvard Beneš, Karel Kramář, Alois Rašín, Přemysl Šámal a Josef Scheiner. Těžká rána pro domácí odboj však přišla záhy, když došlo k zatčení Karla Kramáře a Aloise Rašína.Šedivý (2014). Str. 175 – 176.
náhled|vlevo|Karel Kramář – čelný představitel domácího odboje Karel Kramář byl zatčen 21. května 1915 a roku 1916 byl pro velezradu odsouzen k trestu smrti. Na rozdíl od svého spoluvězně Aloise Rašína věznění těžko snášel a propadal zoufalství. Proces vykonání trestu se protahoval, až nakonec smrt předlitavského ministerského předsedy a císaře Františka Josefa I. znamenala změnu politického kurzu a Rašín i Kramář byli amnestováni a propuštěni.