Británie (latinsky Britannia) byla římská provincie, která se rozkládala na většině ostrova Velká Británie (kromě severní Kaledonie) a která se mezi léty 43 až 410 nacházela pod kontrolou římské říše. Název pochází od jejích keltských obyvatel Britonů. Již před římskou invazí udržovalo keltské obyvatelstvo Británie v době železné kulturní a hospodářské styky s kontinentální Evropou. Nicméně teprve Římané zavedli na ostrově nové zemědělské, urbanizační, výrobní a architektonické postupy, čímž výrazně přispěli k rozvoji místní civilizace a částečné romanizaci – vzniku britsko-římské kultury.
Historické prameny vztahující se k římské přítomnosti v Británii jsou poměrně vzácné, ačkoli mnozí římští dějepisci se ve svých pracích alespoň okrajově zmiňovali o poměrech na ostrově. Většina našich dnešních poznatků o římské etapě dějin Británie proto pochází z archeologických nálezů a především z epigrafických materiálů.
Historie První kontakty náhled|upright=0.6|vlevo|Keltské kmeny v Británii Británie nebyla pro středomořské národy zcela neznámou zemí. Už ve 4. století př. n. l. obchodovali Řekové a Kartáginci s britským cínem. Řekové ji tudíž nazývali Cassiterides neboli „cínový ostrov“ a popisovali ji jako zemi ležící někde poblíž západního pobřeží Evropy. Kartaginský mořeplavec Himilko prý přistál na ostrově v 5. století př. n. l. a řecký průzkumník Pýtheás připlul ve 4. století př. n. l. Přesto bylo toto místo vnímáno jako velice záhadné a někteří spisovatelé dokonce odmítali uvěřit v jeho existenci.
První přímý kontakt s Británií navázali Římané v letech 55 a 54 př. n. l., kdy vojevůdce Julius Caesar během svých tažení v Galii podnikl dvě výpravy na ostrov, neboť se domníval, že Britonové podporují galský odboj proti římské nadvládě. Při první expedici, která svým rozsahem odpovídala spíše průzkumu než skutečné invazi, se Římané vylodili v Kentu. Kvůli bouři, jež poničila jejich loďstvo, a pro malý počet jízdy však nebyli schopni proniknout dále do vnitrozemí. Z vojenského hlediska skončila toto tažení neúspěšně, římský senát přesto vyhlásil dvacetidenní veřejné slavnosti v Římě na počest tohoto nevídaného činu. Svoji druhou výpravu uskutečnil Caesar s podstatně většími silami, díky čemuž přiměl některé domorodé kmeny k placení tributu a odevzdání rukojmích výměnou za mír. Do čela kmene Trinovantů (Trinovantes) byl dosazen náčelník Mandubracius, zatímco jeho soupeř Cassivellaunus byl přinucen ke složení zbraní. Zda byl tribut po Caesarově návratu do Galie opravdu placen, zůstává předmětem sporu mezi historiky.
Caesarovy výboje v Británii nepřinesly Římanům žádná nová území, vedly však k nastolení několika klientských vládců a vtáhly tak Británii do sféry římských zájmů. Augustus opakovaně plánoval invazi na ostrov v letech 34, 27 a 25 př. n. l., okolnosti ale nebyly nikdy příznivé, pročež se vztahy mezi Británií a Římem omezily na vzájemný obchod. Zeměpisec Strabón, jenž psal své dílo ke konci Augustovy vlády, tvrdil, že cla uvalená na obchod s Británií přinášela vyšší roční výnosy, než mohlo zajistit případné vojenské podrobení ostrova. Zvýšené obchodní výměně nasvědčují i archeologické nálezy prokazující rostoucí množství dovezeného luxusního zboží v jihovýchodní Británii. Strabón se zmiňuje o britanských králích, posílajících své vyslance do Říma. Augustus připomíná ve svém spise Res Gestae dva britanské náčelníky, jimž poskytl azyl. Když bylo několik Tiberiových lodí během tažení v Germánii v roce 16 n. l. zahnáno bouří k břehům Británie, místní vládci je propustili zpět do Galie. Římané patrně usilovali o zachování rovnováhy sil v jižní Británii a podporovali dvě mocná místní království: Catuvellů (Catuvellauni) a Atrebatů (Atrebates). Tuto politiku zastávali do roku 39 nebo 40, kdy Caligula přijal vypovězené členy vládnoucí dynastie Catuvellů a zdánlivě se chystal k útoku na ostrov. K jeho realizaci došlo ale až poté, kdy se u Claudia domáhal pomoci sesazený náčelník Atrebatů jménem Verica.
Římská invaze a podrobení země
Velení nad invazními silami bylo svěřeno Aulu Plautiovi, význačnému senátorovi, jemuž Claudius přidělil vojsko o čtyřech legiích, doplněných stejně početnými pomocnými sbory. Římská armáda čítající kolem 40 000 mužů byla přepravena do Británie ve třech částech, jež se vylodily v roce 43 zřejmě na místě zvaném Rutupiae (dnešní Richborough v Kentu). Podle názoru některých badatelů však Římané přistáli v blízkosti současného Chichesteru či v Southamptonu. Vojsko Britanů vedli bratři Togodumnus a Caratacus, jejichž otcem byl dřívější náčelník Catuvellů Cunobelinus. Ti se střetli s postupujícími Římany při přechodu řeky nedaleko dnešního Rochesteru. V této bitvě u Medway byli Britonové poraženi, načež byli zatlačeni za řeku Temži. Tam se znovu střetli s Římany, jimž opět podlehli. V nastalém pronásledování byl Togodumnus zabit, zatímco Caratacus unikl, takže mohl pokračovat v odporu dále na západě země. Po tomto vítězství zastavil Plautius svůj postup a navrhl Claudiovi, aby se připojil k závěrečnému útoku. Podle Cassia Diona dorazil císař s posilami, zahrnujícími obléhací zařízení a válečné slony, s jejichž pomocí bylo posléze dobyto hlavní sídlo Catuvellů, Camulodunum (Colchester). Po jeho pádu se jedenáct kmenů na jihovýchodě Británie podrobilo Claudiovi, který se pak odebral do Říma oslavit své vítězství.
náhled|upright=0.8|vlevo|Socha Boudiccy a jejích dcer poblíž Westminster Pier v Londýně Poté, co se Římané zmocnili jihu ostrova, obrátili svoji pozornost na území nynějšího Walesu. Zdejší kmeny Silurů (Silures) a Ordoviků (Ordovices) setrvávaly v nesmiřitelném nepřátelství vůči Římanům a po několik prvních desetiletí představovaly jejich nejzarputilejší protivníky, třebaže docházelo i k občasným revoltám římských spojenců, jako byli Brigantové (Brigantes) nebo Icenové (Iceni). Silury vedl Caratacus, který se v boji proti římskému správci Publiu Ostoriovi Scapulovi uchýlil k účinné gerilové taktice. Konečně v roce 51 přiměl Ostorius Carataca k bitvě v otevřeném poli, v níž římský vojevůdce přesvědčivě zvítězil. Vůdce Britanů hledal útočiště u Brigantů, jejichž královna Cartimandua však osvědčila svoji věrnost Římanům a Carataca jim předala. Caratacus byl poté odveden do zajetí v Římě, kde si důstojnou řečí během Claudiova triumfu vysloužil od císaře milost. Silurové ale nebyli dosud zpacifikováni a do čela odboje proti Římanům se postavil Cartimanduin bývalý manžel Venutius.
V letech 60 až 61, zatímco místodržitel Gaius Suetonius Paulinus bojoval proti druidům na ostrově Mona (Anglesey) na severu Walesu, vypukla v jihovýchodní Británii vzpoura vedená Boudiccou, vdovou po nedávno zemřelém králi Icenů Prasutagovi. Povstání bylo vyprovokováno římským záborem území kmene a krutým zacházením s královnou a jejími dcerami. Podle Prasutagovy závěti měla polovina jeho království připadnout císaři Neronovi a zbytek jeho dcerám. Římské právo ale neuznávalo ženy za dědice. Icenové společně s Trinovanty následně přepadli a zmasakrovali římské kolonisty v Camulodunu a rozdrtili legii vyslanou k vyproštění města. Suetonius Paulinus se po těchto událostech neprodleně vypravil na jih. Povstalci zatím napadli a zničili Londinium (Londýn) a Verulamium (St Albans). V těchto třech městech prý bylo pobito mezi 70 až 80 tisíci lidí. Navzdory těmto pohromám a ztrátě jedné legie Suetonius přeskupil své zbývající síly a zvolil si příhodné bojiště. V nastalé bitvě u Watling Street dosáhli Římané i přes několikanásobnou početní převahu Britanů jasného vítězství. Boudicca nedlouho potom zemřela v důsledku otravy nebo nemoci. O vážnosti povstání svědčí tvrzení historika Suetonia, podle něhož Nero zvažoval úplné stažení z Británie.
Nové nepokoje propukly v roce 69, jenž vstoupil do dějin jako „rok čtyř císařů“. Občanská válka zuřící v římské říši oslabovala pozici legátů v Británii a ti tak jen s obtížemi udržovali kontrolu nad legiemi, čehož využil Venutius. Římané již dříve bránili Cartimanduu proti jeho útokům, nyní ale musela uprchnout, čímž byla Venutiovi přenechána vláda nad severní částí země. Když konečně Vespasianus získal kontrolu nad říší, ustavil místodržiteli v Británii Quinta Petilia Ceriala a Sexta Iulia Frontina, kteří měli přivést Briganty a Silury k poslušnosti. Frontinus dobyl celý jižní Wales a zahájil těžbu místních nerostných zdrojů, především zlata.
V dalších letech postoupili Římané hlouběji na sever a rozšířili svoji vládu na většinu Británie. Gnaeus Julius Agricola, tchán historika Tacita, do roku 78 téměř vyhladil Ordoviky. V roce 84 zvítězil nad Kaledoňany v bitvě u Mons Graupius v dnešním severním Skotsku. Tímto úspěchem posunuli Římané hranice své moci v Británii dále na sever, ale ovládnout zcela všechny kmeny se jim nepodařilo. Krátce nato byl Agricola odvolán Domitianem z Británie zpět do Říma. Římané se pak stáhli z Kaledonie na dobře hájitelnou linii mezi zálivy Firth of Forth a Firth of Clyde. Po většinu doby, kdy Římané pobývali v Británii, byly na ostrově umístěny značné vojenské síly. Do funkcí místodržitelů provincie proto císařové ustavovali zkušené a zdatné vojáky. Následkem toho řada pozdějších císařů jako třeba Vespasianus, Pertinax nebo Gordianus I. sloužila v Británii v hodnostech správců nebo legátů.
Okupace a ústup z jižního Skotska náhled|upright=0.9|Hadriánův val Žádné historické prameny nepopisují vývoj v desetiletích po Agricolově odvolání. Dokonce není známo ani jméno jeho nástupce. Na základě archeologických poznatků bylo zjištěno, že římské pevnosti na jih od linie Forth-Clyde byly přestavěny či rozšířeny a mnohé byly také opuštěny. V domorodých osadách v oblasti nynějšího jižního Skotska byl prokázán výskyt římských mincí a keramiky před rokem 100, nasvědčující vzrůstající romanizaci tohoto kraje. Jedním z nejdůležitějších písemných zdrojů z tohoto období jsou desky s nápisy z pevnosti Vindolanda v Northumberlandu, pocházející z let 90 až 110. Zhruba kolem roku 105 zřejmě došlo k nějaké vážné porážce, jíž mohl Římanům přivodit kmen Piktů. Důkazem toho je nález několika vypálených římských pevností. V téže době vedl Traianus válku v Dácii, což mohlo vést k částečnému nebo úplnému odvolání některých zdejších posádek a Římané se v důsledku těchto okolností na počátku 2. století stáhli jižněji na linii mezi zálivem Solway Firth a řekou Tyne.
Nová krize nastala na počátku Hadrianovy vlády kolem roku 117, kdy na severu propuklo povstání, potlačené Quintem Pompeiem Falconem. Hadrianus během svých cest po římských provinciích zavítal po roce 120 do Británie, kde nařídil vybudovat rozsáhlou obrannou hradbu, která byla později nazvána Hadriánův val. Za Antonina Pia byla hranice posunuta zpět k severnější linii Forth-Clyde. Poté, co si místodržitel Quintus Lollius Urbicus vojensky podrobil území rozkládající se mezi oběma liniemi, byla kolem roku 142 zahájena stavba Antoninova valu. Tento postup byl patrně způsoben útoky kmene Selgovů (Selgovae) na prořímský kmen Votadinů (Votadini), jenž obýval kraje severně od Hadriánova valu.
náhled|upright=0.7|vlevo|Mapa znázorňující Hadriánův a Antoninův val První Antoninova okupace jižního Skotska skončila po vzpouře kmene Brigantů v letech 155 až 157. Vzhledem k omezeným možnostem vyslání posil přesunuli Římané své vojsko na jih, načež byli povstalci rozdrceni místodržitelem Gnaeem Juliem Verem. V jediném roce byl Antoninův val opět obsazen, ovšem krátce po císařově smrti byl v roce 163 nebo 164 definitivně vyklizen. Druhý zábor teritoria mezi oběma valy souvisel zřejmě s Antoninovou zárukou ochrany Votadinů, není však vyloučeno, že byl motivován ješitnou snahou císaře zvětšit území říše, jelikož ze strategického hlediska neznamenalo hájení Antoninova valu žádný znatelný přínos pro obranu Británie. Stažení Římanů z jižního Skotska nebylo zcela kompletní, neboť zde přinejmenším do roku 180 udržovali několik předsunutých pevností a strážnic.