České pohádky (Jan Drda)

České pohádky je soubor dvanácti pohádek, které napsal Jan Drda. Byly vydány poprvé v roce 1959. Obsahují ilustrace Josefa Lady.

Pohádky O Matějovi a Magdalénce Dařbuján a Pandrhola Zapomenutý čert Český Honza Konec Skoupé Lhoty O princezně Jasněnce a ševci, který létal O princezně, která hádala, až prohádala Vodník v pivovaře O hloupé havířce Zlaté kapradí Jak Kuba parohatou princeznu léčil Jak šel Honza do Lenoráje

O Matějovi a Magdalénce Sirotek Matěj slouží u bohatého rychtáře jako pasák krav a zamiluje se do jeho dcery Magdalenky, která mu potají nosí jídlo. Jednou Matěj zachrání holubici před krahujcem a dostane kouzelnou jahodu: kdo ji sní, ten rozumí řeči ptáků. O jahodu se rozdělí s Magdalenkou a oba uslyší kohoutí proroctví, že pyšný rychtář bude jednou Matěje vítat jako Magdalenčina ženicha. Rychtář se rozzuří, Matěje zbičuje, vyžene ho z domu a kohouta zabije. Matěj odejde do lesa k loupežníkům, ale časem je dopaden a má být oběšen. Králi však slíbí, že vyžene ze země Turky - dostane škvadronu a nepřítele přelstí, zvítězí a stane se knížetem. Mezitím rychtář Magdalenku nutí do svatby s bohatým nápadníkem; ptáci jí ale prozradí, že Matěj žije, a ona z vdavek uteče. Matěj se vrátí nejprve jako bosý tulák na zkoušku, potom přijede ve své knížecí slávě. Rychtář ho poníženě uvítá a Matěj s Magdalenkou se vezmou – proroctví se naplní.

Dařbuján a Pandrhola Havíř Kuba Dařbuján se doma lopotí, děti mu rostou jak houby po dešti a bída se nastěhuje do chalupy dřív než nový kabát. Když se narodí další děcko, rozhodne se najít mu kmotra tak spravedlivého, aby se nikomu neklaněl a nikoho nešetřil. Nakonec mu vyjde jako nejrovnější Smrťák – a jako kmotrovský dar dá Kubovi zvláštní schopnost: u nemocného vždy uvidí, jestli si ho Smrťák přišel vzít, nebo jestli se ještě vyplatí léčit. Kuba ze zchudlého havíře přeroste v proslulého léčitele a zprvu si vede čestně, jenže do věci vstoupí Pandrhola, boháč a mlsoun, který chce žít věčně a ještě se u toho dobře najíst. Když se Pandrhola ocitne na prahu smrti, Kuba se ho pokusí zachránit lstí – a tím se s kmotrem Smrťákem dostane do sporu, který nakonec ukáže, že s řádem světa se švindlovat nedá.

Zapomenutý čert V Dalskabátech, kde se hříchy sypou z rukávu, zůstane čert Trepifajksl jaksi „na světě“ déle, než měl – peklo na něj zapomene a nikdo si pro něj nepřijde. Čert zestárne v opuštěné chalupě, naučí se topit v pícce, přežívá všelijak a místo velkých pekelných kousků v něm roste spíš hlad a únava. Do jeho samoty vstoupí teta Plajznerka, ženská ostrá a životem ošlehaná, která se jen tak něčeho nelekně. Nevyžene ho, naopak s ním začne držet domácnost, a čert se pod její rukou mění: z lenivého strašáka je pracant a z potměšilého pokušitele nakonec skoro člověk. Mezitím se v kraji rozjede příběh o tom, jak se zlo umí tvářit zbožně a spravedlivě – a právě Plajznerka s „čertem, co byl zapomenut“, pomohou prokouknout faleš, postavit se proti ní a vyhnat ji tam, kam patří.

Český Honza Honza vyrůstá s maminkou ve chudé chalupě, dře u sedláků, pak se živí v lese se sekerou po tátovi a sílí tak, že se ho kluci radši ani nedotýkají. Jenže do vsi přijdou verbíři a rychtář si chce za dukáty ulehčit: místo vlastního syna by nejradši udal vdovina Honzu. Honzu se pokusí sebrat násilím, a tak Honza v noci prchá, pronásledován lidmi i psy. Z nouze se ukryje v podivné chajdě – a tam narazí na čerty, kteří dřímou tak tvrdě, že si ani nevšimnou, jak jim v peci přespává člověk. Honza má od mámy ještě jednu jistotu: píšťalku od tajemného kmotra, která mu v nejhorším přivolá pomoc. Díky odvaze, důvtipu i kouzelným věcem se dostane do světa, potká nepravděpodobné pomocníky, zamotá se do dvorských a válečných příběhů, a nakonec dokáže, že „český Honza“ není hlupák – jen člověk, který se nenechá koupit ani zastrašit.

Konec Skoupé Lhoty Skoupá Lhota si své jméno vysloužila poctivě: sedláci tu milují peníze víc než lidi a chudáky utlačí tak, že z nich udělají hladové nádeníky bez naděje. Vesnice bohatne, ale radost z ní mizí – kdo nemá groš, pro toho tu není místo. Jedinou výjimkou je šenkýřka Zuzana, ženská se srdcem i rozumem, která se nebojí říct nahlas, že lakota je nemoc horší než mor. A právě na Skoupou Lhotu si časem došlápnou i loupežníci - chamtivost přitahuje chamtivce, a kdo se celý život učil jen brát, neumí se pak ubránit. Sedláci se v panice rozutečou a ves nechají napospas. Zuzana zůstane – a místo aby prosila o milost, přelstí bandu tak, že z jejich kořisti získá zpátky všechno, co se nahrabalo na cizí bídě. Když je po všem a Skoupolhotští se už nevrátí, Zuzana začne dělat pravý opak toho, čím ves proslula: peníze rozdává kolemjdoucím, a tím Skoupé Lhotě symbolicky „udělá konec“.

O princezně Jasněnce a ševci, který létal Dva tovaryši, kovář Ondra a švec Jíra, vandrují světem, učí se řemeslu i životu a drží při sobě, jak to u dobrých kamarádů bývá. Osud je přivede ke dvoru, kde roste princezna Jasněnka – krásná, ale pod přísným dohledem, protože o ni stojí kdejaký nápadník a dvorská pýcha by ji nejradši vdala „vhodně“, ne šťastně. Jíra je švec šikovný a hlava mu myslí rychleji než mnohým pánům; Jasněnku nezaujme řečmi, ale tím, že je opravdový. Jenže mezi princeznou a ševcem stojí zlá vůle, intriky i hrubá síla. A tak se do příběhu připlete nápad bláznivý a krásný: aby se Jíra k Jasněnce dostal, musí létat. Když se řemeslo spojí s vynalézavostí, vzniknou křídla – a s nimi odvážné výpravy, pády i návraty. Pohádka nakonec ukáže, že láska není odměna pro urozené, ale pro statečné, a že chytré ruce dokážou porazit i ty, kdo si myslí, že mají právo rozhodovat o cizím srdci.

O princezně, která hádala, až prohádala Sirotek Ondra přežívá, jak se dá: pásává, přespává, nemá nic než zdravý rozum a pevné nervy. Na zámku mezitím sedí princezna, která má jedinou zálibu – hádat se. Nejde jí o pravdu, ale o vítězství: slovem chce zlomit každého, kdo se jí postaví. Král si neví rady, dvůr se jí bojí a lidé ji proklínají, protože z její pýchy není nikomu dobře. Do toho se připlete Ondra, kterého by „lepší společnost“ nejradši ani nepustila ke dveřím. Jenže právě on má dar, který princezně chybí: umí vidět věci prostě a nepodléhá okázalým řečem. Když dojde na slovní souboj, Ondra princeznu nepřehádá křikem ani učeností – zrcadlí jí její vlastní umíněnost tak dlouho, až ji to začne bolet víc než porážka. A ve chvíli, kdy se princezna konečně zastydí a pochopí, že věčné hádání je jen převlečená pýcha, „prohádá“ sama sebe: přijde o své kouzlo moci nad lidmi a naučí se mluvit tak, aby to někoho těšilo, ne ničilo.

Vodník v pivovaře Rukapáňský sládek Karas se po masopustním bále vrací domů a cestou ho přepadne žízeň taková, že by snad pil i z rybníka. U Kaňky se při jeho nadávání vynoří hastrman Matála – zelený ohyzda, ale s hlavou, která se ráda vytahuje, a s jazykem ostrým jako štika. Matála Karasovi vyčte, že jeho pivo stojí za starou belu, a vyzve ho „na skleničku“ dolů pod led. Karas, napůl uražený a napůl zvědavý, skočí do hastrmanova obydlí a zjistí, že Matála umí uvařit pivo tak lahodné, že by se za něj nemusel stydět ani královský pivovar. Z jejich špičkování se zrodí nečekané spojenectví: vodník se zaplete do lidského světa a skončí u pivařiny „na sucho“, v pivovaře. Jenže kde je pivo, tam je i lidská závist, šuškanda a strach z jinakosti. Matála musí obstát, když se proti němu obrátí podezíravost – a Karas se zároveň učí, že řemeslo není jen chlouba, ale i čest: buď ho děláš poctivě, nebo jsi k smíchu i hastrmanům.

O hloupé havířce V hornickém kraji, kde se chlapi s horninou nehádají, ale přemlouvají ji krumpáčem, žije havířka, kterou mají všichni za tu nejprostší duši pod sluncem. Co řekne, to se jí zamotá, co udělá, to se jí povede „jinak“, a každý si na ní rád zkusí, jaké je to být chytřejší. Jenže pohádka rychle ukáže, že hloupost a prostota nejsou totéž. Havířka má čisté srdce, nešidí, nezávidí a nepočítá, co se jí vrátí – a právě tím se dostane tam, kam se vyčůraní nikdy nedostanou. Když přijde zkouška (a v Drdových pohádkách vždycky přijde), havířka se neprokouše učenými řečmi, ale vytrvalostí, odvahou a tím, že se umí zastat slabších. Zatímco ti „chytří“ kalkulují a podvádějí, ona jde přímo. A protože v podzemí i nad zemí platí, že kdo kope jámu druhému, sám do ní spadne, havířka nakonec vyjde jako vítěz – možná s odřenýma rukama, ale se ctí.

Zlaté kapradí Ovčák Jura o svatojánské noci utrhne v lese snítku zlatého kapradí – věc čarovnou, o kterou se vždycky vede boj. Ubrání ji před dravci a donese do salaše, jenže kapradí přitáhne i krásnou vílu z lesa. Jura ji vyláká blíž, dá jí jméno Lesanka a jejich láska je zprvu tak silná, že vypadá jako štěstí bez konce. Lesanka dokáže uchovat semínko z květu kapradí, a to Jurův život chrání jako kouzelný talisman. Jenže Jura je zároveň pyšný – a pýcha je v téhle pohádce horší nepřítel než Turci. Když se před lidmi chce předvést, opije se, nechá se odvést na vojnu a ve válce díky kouzelnému semínku přežije i to, co by jiné zabilo. Sláva mu stoupne do hlavy: zaujme generálovu dceru, plní její rozmarné úkoly a nakonec spálí i prostou košili, v níž bylo semínko zašité. Tím přijde o ochranu i o Lesanku. Jura se domů vrátí živý, ale to nejcennější ztratí – a v prázdné salaši pochopí, že kouzla bez věrnosti jsou jen dým.

Jak Kuba parohatou princeznu léčil Kuba je mládenec, kterému práce smrdí „na sto honů“, zato vymýšlení taškařin mu jde samo. Jenže svět se s lenochy nemaže, a tak Kuba putuje, zkouší řemesla a hledá cestu, jak se protlouct bez dřiny. Na zámku mezitím trpí princezna, kterou její pýcha dohnala k podivné metle: vyrostly jí parohy a dvůr se tváří, že je to skoro přírodní ozdoba, jen aby se o tom nemluvilo. Král slibuje odměny za uzdravení, sjíždějí se různí mudrci, ale nikdo si s „parohatostí“ neví rady, protože to není nemoc těla – spíš trest za nadutost. Kuba rychle vycítí příležitost, jenže aby uspěl, musí být chytřejší než princeznina ješitnost. Využije kouzelného ovoce a léčbu postaví tak, aby princezna musela udělat něco, co jí jde nejhůř: ponížit se, poslechnout, a hlavně se zasmát sama sobě. Když se v ní konečně zlomí pýcha, parohy zmizí – a Kuba získá nejen odměnu, ale i důkaz, že největší kouzlo je umět zkrotit vlastní nos (ať už je jakkoli urozený).

Jak šel Honza do Lenoráje V Dalskabátech žije Honza – pecivál tak dokonalý, že by nejradši odpočíval i po odpočinku. V zimě leží za pecí, v létě na trávníku, a když ho něco svědí, radši to nechá svědit, než aby zvedl ruku. Máma ho živí, brblá a doufá, že se jednou stane zázrak, který Honzu postaví na nohy. A zázrak opravdu přijde – jenže v podobě výpravy do Lenoráje, země, kde se nic nedělá a všechno se „nějak samo“. Honza v tom vidí ráj: žádná práce, žádná povinnost, jen pohodlí a sladké nicnedělání. Když se tam ale dostane, zjistí, že lenost není svoboda, ale past. V Lenoráji se lidé mění v ospalé stíny, všechno se rozpadá, protože bez námahy není ani chleba, ani radost, ani hrdost. Honza musí poprvé v životě zabrat – ne proto, aby ho někdo pochválil, ale aby se vůbec dostal zpátky a zachránil sám sebe. A když se vrátí, není z něj světec ani pracant „na povel“; jen už ví, že odpočinek chutná teprve tomu, kdo má po čem odpočívat.

Související články Filmová a televizní zpracování pohádek: Dařbuján a Pandrhola (1959, r. Martin Frič) O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987, r. Zdeněk Troška) Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1976, r. Jaroslav Novotný) Z pekla štěstí (1999, r. Zdeněk Troška) Nejkrásnější hádanka (2008, r. Zdeněk Troška)

Kategorie:Knihy z roku 1959 Kategorie:České pohádky Kategorie:Díla Jana Drdy