HMS Victory (Her/His Majesty's Ship, česky loď Jejího/Jeho veličenstva) je řadová loď I. třídy britského královského válečného námořnictva, spuštěná na vodu v roce 1765. V roce 1805 byla během bitvy u Trafalgaru vlajkovou lodí viceadmirála Horatia Nelsona. Od roku 1922 je jako muzejní loď Národního muzea královského námořnictva umístěna v suchém doku v Portsmouth, symbolicky je však stále v aktivní službě a je vlajkovou lodí Prvního námořního lorda. Jedná se tak o nejstarší loď nacházející se v činné službě (nejstarší plovoucí lodí ve službě je americká fregata USS Constitution z roku 1797).
Konstrukce V roce 1758 zadala britská vláda v čele s Williamem Pittem starším objednávku na stavbu dvanácti lodí, včetně lodě první třídy, ze které se později stala HMS Victory. Byla to jedna z deseti lodí první třídy, které byly během 18. století zhotoveny. Plány byly vytvořeny podle vzoru HMS Royal George, spuštěné na vodu v roce 1756 v loděnici ve Woolwich. Návrhářem pro Victory se stal Sir Thomas Slade, v té době kontrolor v námořnictvu. Loď byla navržena tak, aby unesla alespoň sto zbraní. Konstrukce probíhala v loděnici Chatham, jejíž komisař byl pověřený přípravou suchého doku vhodného pro stavbu. Ve vedení stavby byl Edward Allin, syn Sira Josepha Allina, bývalého kontrolora v námořnictvu. Lodní kýl byl položen 23. července 1759 v doku Old Single, později přejmenovaný na dok Č. 2 a dnes známý jako dok Victory. Jméno lodi bylo vybráno v říjnu 1760. V roce 1759 se Velké Británii totiž velmi dařilo v Sedmileté válce, dosáhli vítězství v Québecu (v bitvě na Abrahamových pláních) a v Mindenu, ale také i v námořních bitvách v Lagosu a v zátoce Quiberon. Tento rok je mezi Brity známý jako Annus Mirabilis, neboli Báječný rok, a jméno lodi proto mohlo být zvoleno právě jako připomínka těchto vítězství. Také je ale možné, že to bylo proto, že z nabízených sedmi jmen se jediné Victory ještě nepoužívalo."Service Life". HMS-Victory. Archived from the original on 1 February 2021. Retrieved 1 October 2013. Vyvstaly však také pochyby, zda je toto jméno vůbec vhodné, neboť předchozí loď nesoucí název Victory se v roce 1744 potopila a celá její posádka zahynula na palubě.
Na kostře lodi se podílelo sto padesát dělníků. A okolo šesti tisíc stromů bylo spotřebováno na její stavbu, z čehož byl z devadesáti procent dub, zbytek pak jilm, borovice a jedle, spolu s malým množstvím gvajaku, někdy také přezdívaného strom života. Dřevo trupu držely téměř dvoumetrové měděné šrouby s oporou dřevěných kolíků. V té době bylo zvykem, že poté, co byla kostra lodi postavena, tak byla zakryta a ponechána pár měsíců bez zasahování, aby mohlo dřevo zaschnout. Blížící se konec Sedmileté války však znamenal, že Victory byla takto ponechána téměř tři roky, což ovšem napomohlo její delší životnosti. Práce se obnovily na podzim 1763 a 7. května 1765 pak byla spuštěna na vodu, za celkovou cenu šedesát tři tisíc sto sedmdesát šest liber a tři šilinky, tedy asi dva miliony korun, což by dnes bylo v přepočtu téměř dvě stě šedesát milionů korun.
V den vypuštění na vodu si loďař Hartly Larkin, předák lodě pro tuto událost, uvědomil, že loď možná neprojde branami doku. První hrubá měření potvrdila jeho obavy, neboť brány byly nejméně o 25 centimetrů moc úzké. Předal tuto novinku svému nadřízenému, mistru loďaři Johnu Allinovi, který následně zvažoval, že by úplně upustili od spuštění Victory na vodu. Larkin se tedy vydal požádat o pomoc každého dostupného loďaře, kteří pak osekali svými teslicemi brány doku natolik, aby loď mohla bezpečně proplout. Nicméně, samotné spuštění na vodu odhalilo závažné problémy v návrhu lodi, včetně výrazného náklonu na pravobok a náchylnost se do vody ponořit až moc – natolik, že její spodní střílny byly jen 1,4 metru nad hladinou vody. První z těchto problémů byl napraven hned po spuštění zvýšením lodního balastu, aby se loď usadila na kýlu. Druhý problém nemohl být napraven. Namísto toho bylo zaneseno do lodních instrukcí, že tyto střílny musí na rozbouřeném moři zůstat zavřené a nepoužité, což ovšem mohlo omezit palebnou sílu lodi. Ve skutečnosti však žádná z bitev, ve kterých Victory za dobu svého působení bojovala, nebyla vedena na rozbouřeném moři.
Jelikož pro loď nebylo okamžitého využití, Victory byla umístěna mimo provoz a ukotvena na řece Medway. Během následujících čtyř let pokračovaly finální úpravy, načež byla v roce 1769 provedena zkouška na vodě, po které se ovšem vrátila zpět do svého přístaviště v Medway. Zůstala tam až do chvíle, kdy se Francie v roce 1778 zapojila do Americké války za nezávislost.
Aktivní služba
Raná služba náhled|První bitva u Ushantu, Theodore Gudin, 1778. Admirál Keppel byl za to, že nechal francouzskou flotilu uniknout, postaven před válečný soud, ale později byl očištěn.
První bitva u Ushantu Victory byla povolána do aktivní služby v březnu 1778 v čele s kapitánem sirem Johnem Lindsayem v souvislosti s americkou válkou za nezávislost, když se Francie začala angažovat po boku vzbouřených kolonií. Byla tedy povolána v rámci obecné mobilizace proti francouzské hrozbě. Účastnila se tak bojů proti francouzskému loďstvu ve snaze zabránit Francii v zásobování a podpoře kolonistů. Zařazení do služby zahrnovalo její vyzbrojení plným počtem litinových děl s hladkým vývrtem. Její výzbroj měla tvořit třicet 42librových děl (zhruba 19 kg) na spodní palubě, dvacet osm 24librových dlouhých děl (zhruba 11 kg) na střední palubě a třicet 12librových děl (zhruba 5 kg) na horní palubě spolu s dvanácti 6librovými (necelé 3 kg) děly na čtvrtpalubí a přídi. V květnu 1778 byla 42librová děla nahrazena 32librovými (zhruba 15 kg), ale v dubnu 1779 byla 42librová děla znovu nasazena, nicméně 42librových děl však nebylo k dispozici dostatek, a tak byla opět nahrazena 32librovými.
Sir John Lindsay si svou pozici udržel až do května 1778, kdy admirál Augustus Keppel jmenoval Victory svou vlajkovou lodí a určil kontradmirálem Johna Campbella (na pozici prvního kapitána) a kapitána Jonathana Faulknora (na pozici druhého kapitána). Keppel vyplul na moře ze Spitheadu 9. července 1778 se silou asi dvaceti devíti řadových lodí. Dne 23. července pak byla asi 160 km západně od Ushantu spatřena francouzská flotila o zhruba stejné síle. Francouzský admirál Louis Guillouet, hrabě z Orvilliers, který měl rozkazy se vyhnout střetu, byl odříznut od Brestu, ale podařilo se mu udržet si svou výhodnou pozici. Manévrování bylo ztíženo měnícími se větry a silným deštěm, a nakonec s Brity v koloně a zmatenými Francouzi byla bitva nevyhnutelná. Přesto se Francouzům podařilo projet okolo britské kolony s jejich nejpokročilejšími loděmi. Okolo čtvrt na dvanáct Victory zahájila sto deseti zbraněmi palbu na loď Bretagne, což bylo následováno odvetou lodě Ville de Paris s devadesáti zbraněmi. Britové unikli s malými ztrátami, ale zadní divize sira Hugha Pallisera utrpěla značné ztráty. Keppel zavelel k pronásledování Francouzů, ale Palliser rozkaz neuposlechl a k ničemu tedy nedošlo. Po bitvě byl Keppel postaven před vojenský soud a později očištěn a Palliser byl při vyšetřování kritizován, načež se aféra změnila v politický spor.
Druhá bitva u Ushantu V březnu 1780 byl její trup pod čarou ponoru v suchém doku pokryt měděnými pláty pro lepší ochranu před mořským „červotočem“, měkkýšem sášní lodní (Teredo navalis), který ničil dřevěnou konstrukci, a před obrůstáním korýši (lat. cirripedia, angl. barnacles) – zejména vilejšem stvolnatým, a mořskými řasami řasami (algae), které způsobovaly výrazné snížení rychlosti lodí.
Pod velením kapitána Henryho Cromwella a nesoucí vlajku kontradmirála Richarda Kempenfelta loď 2. prosince 1781 vyplula společně s jedenácti dalšími řadovými loděmi, lodí čtvrté třídy o padesáti dělech a pěti fregatami, aby zadržela francouzský konvoj, který vyplul 10. prosince z Brestu. Aniž by Kempenfelt věděl, že je konvoj chráněn dvaceti jedna řadovými loděmi pod velením Luca Urbaina de Bouexic, hraběte z Guichen, nařídil lodě dohonit. Když pak byli 12. prosince spatřeni, bitva začala. Kempenfelt došel k závěru, že mají Francouzi přesilu, a tak se spokojil se zajetím patnácti lodí konvoje. Francouzi byli rozprášeni vichřicí, a tudíž nuceni se vrátit domů.
Obléhání Gibraltaru Výzbroj Victory byla mírně vylepšena v roce 1782 nahrazením všech jejích 6librových kanonů za 12librové. Později také obdržela dvě karonády střílející 31 kg těžkou kulatou střelu."Armament". HMS-Victory. Retrieved 1 October 2013.
V říjnu 1782 byla Victory pod velením admirála Richarda Howea vlajkovou lodí mocné doprovodné flotily pro konvoj transportů, který během blokády francouzskou a španělskou armádou dovážel zásoby do Gibraltaru. Nesetkala se s žádným odporem a všechny zásoby byly v pořádku dovezeny. Pouze při jejím odjezdu došlo k menšímu střetu, a to v bitvě u mysu Spartel, ovšem Victory nemusela ani vystřelit. Britské lodě měly rozkaz vrátit se domů, a také se jim to bez většího incidentu podařilo.Sayer, Capt Frederick The history of Gibraltar and of its political relation to events in Europe ... pp. 398–403. Saunders, Otley & Co., 1862
^Wharton, Capt. W. J. L. A short history of HMS Victory pp. 12–15. Griffin & Co, 1884
Bitva u mysu svatého Vincenta náhled|Bitva u mysu svatého Vincenta, Richard Brydges Beechey, 1881 Celý článek: Bitva u mysu svatého Vincenta (1797)
V roce 1796 veleli lodi pod vlajkou admirála sira Johna Jervise kapitán Robert Calder (první kapitán) a kapitán George Grey (druhý kapitán). Do konce roku však postavení Britů v oblasti Středozemního moře bylo neudržitelné. Jervis se se svou flotilou umístil u mysu svatého Vincenta, aby zabránil Španělům v plavbě na sever a Horatio Nelson dohlížel na evakuaci Elby. Po evakuaci se Nelson na palubě HMS Minerve vydal k Gibraltaru. Když se dozvěděl, že se španělské flotile několik dní zpět podařilo proplout, vydal se 11. února setkat se s Jervisem. Španělská flotila, kterou východní větry vychýlily z kurzu, se té noci blížila ke Cádizu. Tma a hustá mlha Nelsonovi umožnily proklouznout, aniž by byl spatřen nepřítelem a připojit se následně 13. února k Jervisovi. Jervisova flotila byla mezitím 5. února posílena pěti loděmi z Británie pod vedením kontradmirála Williama Parkera, což znamenalo, že měl k dispozici 15 řadových lodí.
Dalšího rána rozdělil své lodě do dvou sloupců a na palubě Victory pronesl motivující řeč o tom, jak je vítězství pro Anglii důležité. Nebyl si však vědom toho, jak velkému loďstvu čelí a okolo sedmé hodiny ranní pak dostal zprávu, že pět španělských bojových lodí míří na jihovýchod. Okolo deváté hodiny pak první z lodí již byly vidět z vrcholku stěžně, a k jedenácté hodině vydal rozkaz zaujmout pozici k boji. Když byly Robertu Calderovy na dohled všechny lodě, tak Jervisovi předával zprávu o jejich počtu, ale když došel k číslu dvacet sedm, Jervis prý odpověděl: „Dost, sire. Kostky jsou vrženy a jestli je tam padesát lodí, tak jimi propluji.“ Španělé však byli zaskočení, neboť pluli rozdělení do dvou divizí s mezerou mezi sebou, kterou se Jervis chystal využít. V lodním deníku je zaznamenáno, jak Victory zastavila španělskou divizi a zasáhla lodě vpředu i vzadu, zatímco Jervisovy soukromé memoáry říkají, že výstřel z Victory vyděsil španělskou loď Principe de Asturias natolik, že „stáhla ráhna lodě, uprchla z bitvy a už se nevrátila.“