náhled|upright=1.2| M. Caravaggio: Narcissus Narcismus nebo také narcisismus charakterizuje v běžné řeči člověka s přehnaným obdivem k sobě samému, často s arogantním vystupováním (neplést s asertivním vystupováním) a nedostatkem pochopení pro druhé, které chápe jen jako nástroje pro vlastní cíle. V patologickém kontextu se jedná o narcistickou poruchu osobnosti (anglicky narcissistic personality disorder (NPD)), tj. jev, kterým se zabývá jak klinická psychologie, tak psychiatrie. Narcismus se dá léčit psychologickou terapií, v krajních případech je někdy nutná i hospitalizace postiženého.
Lidé trpící narcismem, anebo lidé s narcistickými sklony, si zvláštnost svého chování často neuvědomují, vnímají je jako „sobě vlastní“ zvnitřněné představy o sobě, které ovšem neodpovídají jejich opravdovému vrozenému vnitřnímu já.
Lidé s narcistickou poruchou se chovají velmi zvláštně a sami balancují mezi dvojím chováním (toto balancování se označuje také jako „narcistní nerovnováha“). Někteří se chovají jako perfektní, nejlepší a nepřekonatelní. Mají velké sebevědomí. Někteří se zase chovají velmi nejistě, cítí se, jako by byli k ničemu a jako úplné nuly. Odtud plyne také rozdělení narcistické poruchy na dva polární typy: přehnaně sebevědomý polární typ a nesebevědomý polární typ.
Jedinci trpící touto poruchou jsou většinou nešťastní a nespokojení lidé, kteří pořádně nedokážou vnímat ani sami sebe. Odtud plyne, že se obtížně porovnávají s druhými – buď se vidí "nad někým" (jsem lepší než on) nebo "pod někým" (jsem horší než on) a odtud odvozují další představy o druhých ve smyslu „buď je někdo se mnou, nebo proti mně“ (pro narcistu neexistuje nic mezi tím), mají problém s viděním sebe i druhého jako rovnocenných partnerů. Mají sklony idealizovat, nebo naopak devalvovat a ponižovat druhé lidi kolem sebe a v okolí tím, koho vnímají jako lepšího, nad sebou anebo i proti sobě, se cítí být neustále ohroženi, a tím, koho vnímají jako horšího, pod sebou nebo s nimi vnímají často jako sobě podřadnou nulu, která nikdy nemůže dosáhnout jejich vlastní velkoleposti a která se jim proto musí vždy ve všem podřídit, jinak bude narcist/k/ou bez milosti odvržena.
Protože pořádně neznají ani sebe, ani druhé takové, jací v jádru doopravdy jsou, často tzv. krouží jen kolem sebe a do svých plánů většinou nezahrnují žádné další osoby, a když, tak zpravidla jen krátkodobě, a to do té doby, než si vyjasní, zda je jich druhý hoden, nebo ne.
V poslední době se velmi spekuluje o tom, zda může být narcismus brán jako životní styl. Životní styl a psychická porucha osobnosti se navzájem nevylučují. Ale lidé, kteří jsou prostě jen egocentričtí, povyšují se nad ostatními a chovají se asertivně (tj. ne arogantně), dokážou odhadnout jakousi hranici. Pokud by ji překročili, budou tím trpět nejen oni sami, ale hlavně lidé v jejich okolí. Lidé, kteří mají diagnostikovanou narcistickou poruchu, si svoje chování neuvědomují, takovou hranici nevidí a nejsou ji schopni ani najít.
Lehká míra narcismu je přirozená všem lidem a také zdravá; pokud ale nepřekročí únosnou mez. Pak se jedná o poruchu osobnosti.
Narcistická porucha osobnosti se řadí mezi tzv. rané vývojové poruchy osobnosti, tedy k těm, které vznikají v útlém dětství. Příčina vzniku poruchy není dodnes zcela známa. Předpokládá se, že příčina vzniku problému je v rodině. Její vznik je přisuzován hlavně dvěma životním okolnostem:
Dítě bylo přehnaně středem pozornosti: Pokud je dítě neustále středem přehnané pozornosti a je chváleno a přechvalováno, jedinec si v sobě vytvoří nadřazenost nad ostatními a vytvoří si v sobě jakousi iluzi, že je nejlepší a nejhodnější. Děti svým rodičům věří, když jim říkají, že jsou nejlepší a nejhodnější. Takové dítě pak předpokládá, že ho takového bude brát i kolektiv a lidé v jeho okolí. Takoví jedinci pak na sebemenší chybu nebo kritiku reagují hystericky, vidí v ní osobní motivy a spiknutí. Problém je v tom, že děti pak obtížně navazují kontakty a vztahy a v tom horším případě to nepovažují ani za potřebné. Dítěti se pozornosti, lásky a citů absolutně nedostávalo: Narcismus se paradoxně může vyvinout i tím, že je jedinec v dětství deptán, ponižován a dostává se mu málo lásky a pozornosti. Dítě si pak vytvoří jakýsi svůj vlastní svět, svou nutnou ulitu, ve které se považuje za dokonalého a všichni kolem něj mu chtějí jen ublížit. Bezohlednost a představa, že si jedinec vystačí sám, jsou typickými znaky pro takto nemocné lidi. Jedinec si vytvoří obranu proti světu a nedokáže si připustit, že ho může mít někdo rád nebo milovat. Nemusí přitom jít vůbec o zanedbání péče rodiči, ale jen o nenaplnění představ dítěte o podobě péče.
Léčbou může být psychoterapie či psychoanalýza, pro regulaci doprovodných psychických problémů a poruch též farmakoterapie. Terapeut pacientovi ukazuje iluze, které si o sobě vytvořil, postupně mu buduje odolnost ke kritice a učí ho sebeironii. Narcisové ale jen ve výjimečných případech vyhledávají odbornou pomoc. Málokdy přesvědčíte člověka, že celý jeho život a dětství se ubíral špatným směrem. Pokud by však narcista chtěl opravdu radikálně změnit svoje chování a svoji osobnost, mohlo by to mít v některých případech i negativní dopad v podobě vzniku dalších psychických poruch.
Původ Název pochází z řecké báje, podle níž krásný mladík Narkissos (Narcissus) odmítl lásku nymfy Echo a její sestry ho proklely. Zamiloval se do své vlastní krásy a prohlížel si ji ve studánce, až do ní spadl a utopil se. Bohové ho pak proměnili v květinu (narcis). Klasické zpracování této báje pochází od latinského básníka Ovidia (43 př. n. l. – 17/18 n. l.) ve sbírce Proměny (Metamorfózy).
Charakteristika Velký lékařský slovník definuje narcismus jako přehnanou sebelásku. Narcistická porucha osobnosti se dle něj projevuje přehnanými představami jedince o vlastní důležitosti a privilegovanosti, a to i bez ohledu na skutečné výsledky jednání. Častým projevem je i nabubřelé čili arogantní chování a nedostatek empatie.
Lidé trpící narcistickou poruchou osobnosti se primárně snaží svému okolí dát najevo svou nadřazenost a myšlenou dokonalost. Daný jedinec věnuje sobě více pozornosti než světu, a to pak má negativní dopad na jeho vztahy a život. K tomu využívají falešných citů či manipulativní přetvářky. Hlavním tématem jejich hovorů jsou oni sami a jejich údajně přínosné činnosti. I na pozitivní konstruktivní kritiku reagují lhostejností nebo hněvem (časté jsou kombinace s následujícími poruchami osobnosti:
emočně nestabilní osobnost, podtyp explozivní a/nebo histrionská porucha osobnosti).
Téměř ve všech vztazích vyžadují bezmezný obdiv (nejčastěji od partnera anebo partnerky), přičemž o jeho/její po/city se však nestarají. Nemají dostatek empatie.
Je však pro ně těžké mezilidské vztahy vůbec navodit. Běžně jsou tito lidé uzavřeni citům. Ačkoliv vyhledávají kontakt s opačným pohlavím, často se bojí závazků, kvůli možnosti zklamání či selhání. V započatém vztahu však milují bezpodmínečně, problémem je, že si nepřipouští, že by mohl partner milovat i je, protože to ze své dětské zkušenosti považují za nemožné. Přesto právě oni potřebují cítit, že jsou milováni. Myslí si, že toho nejlépe dosáhnou právě skrze své výsledky, které z toho důvodu nadnášejí.. Stejně dětsky naivní jsou též v očekávání, že úspěch nebo patřičné výsledky se "jakýmsi spadnutím z nebe" k nim dostaví samy, protože si to zkrátka zaslouží, aniž by se o to nějak významněji přičinili nebo zasloužili vlastním úsilím. Jejich dětská naivita se projevuje též v rámci tzv. narcistického snění o "ideální (dokonalé a bezchybné) lásce" nebo "ideálním (dokonalém a bezchybném) světě", "ideálním (dokonalém a bezchybném) člověku nebo partnerovi", "ideální (bezchybné a dokonalé, ve skutečnosti však často pouze povrchní a vnější) kráse" (narcisté často nadměrně dbají o svůj zevnějšek na úkor rozvoje svých vnitřních kvalit) apod. Z této naivní představy pak někteří z nich odvozují nutnost být přehnaně perfekcionističtí a neomylní za každou cenu, aby vysněného (nicméně nerealistického) ideálu bylo jednoho dne nakonec dosaženo. Sami sebe pak v úsilí o dosažení tohoto nerealistického ideálu vnímají též jako dokonalé, pro okolí se však stávají vyžadováním přehnaného perfekcionismu i u druhých a za každou cenu až nesnesitelnými. Pokud ovšem u narcisty propukne deprese, dochází k druhému extrému, kdy o svůj zevnějšek i to, jak působí na okolí, dotyčný vůbec nedbá (např. se nemyje, nedbá o čistotu svého ošacení, neuklízí, nejí nebo se naopak přejídá, utíká k alkoholu, drogám nebo jiným návykovým látkám a závislostem, vyhýbá se škole nebo práci apod.). Narcisté většinou vyhledávají odbornou psychologickou nebo psychiatrickou pomoc až kvůli možným doprovodným projevům narcismu, jako jsou poruchy příjmu potravy, těžká deprese nebo jiné poruchy, do té doby jim (a často i jejich okolí) jejich chování nepřipadá zvláštní natolik, aby kvůli němu samotnému tuto pomoc vyhledali.
Diagnóza Americká příručka pro diagnózu duševních chorob DSM určuje narcismus devíti příznaky, přičemž skutečná porucha nastává, pokud je splněno aspoň pět z nich: Přeceňuje vlastní důležitost, schopnosti a úspěchy a vyžaduje, aby je tak hodnotili i ostatní. Ve fantazii se zabývá nekonečnými vlastními úspěchy, mocí, krásou a podobně. Je přesvědčen o vlastní výjimečnosti a jedinečnosti, takže jen výjimeční lidé ho mohou pochopit a jen s takovými se může stýkat. Vyžaduje nepřiměřený obdiv ostatních. Nárokuje si výjimečné zacházení nebo automatické plnění svých přání a představ. Využívá druhých jen k dosahování vlastních cílů. Není schopen rozeznat potřeby a (po)city druhých. Často závidí a bývá přesvědčen, že druzí závidí jemu. Chová se nabubřele čili arogantně a přezíravě.
Psychologie V psychologii znamená strukturální poruchu osobnosti, při níž člověk přehnaně oceňuje sám sebe a stejné hodnocení vyžaduje i od svého okolí, které se snaží ovládat a využívat, závidí druhým jejich úspěchy a podobně. Podobně jako u hraniční poruchy osobnosti se jedná o preoidipální vývojovou poruchuPONĚŠICKÝ, Jan. Neurózy, psychosomatická onemocnění a psychoterapie: hlubinně-psychologický pohled na strukturu a dynamiku psychogenních poruch. Praha: Triton, 1999. ., která vzniká zejména vlivem frustrujících zážitků dítěte ve vztahu mezi dítětem a matkou (nebo jinou primární vztahovou osobou). Vzniká tedy v době, kdy se dítě (poruchou postižený jedinec) ještě nachází v symbolickém světě matky a zatím neudělalo (nebo za nepřítomnosti otce nebo jiné podobné vztahové osoby ani nemohlo udělat) krůček do symbolického světa otce (tedy triadického vztahu). Ten by se za příznivých okolností mohl rozvinout ve prospěch dítěte a rozvoje jeho pravého potenciálu a v neprospěch přehnaného, nerealistického nebo jinak pokřiveného očekávání matky nerespektující pravé já dítěte a specifika jeho normálního zdravého vývoje. Protože důležitým úkolem otcovské postavy v triadickém vztahu je nastavování hranic dítětiCLEESE, John a A. C. Robin SKYNNER. Rodina a jak v ní zůstat na živu. Přeložil Kristina ČERNÁ, přeložil Jan ČERNÝ. Praha: Portál, 1999. ., projevuje se u člověka trpícího narcismem mimo nedostatečně rozvinutého pravého já v pozdějším životě také nedostatečně rozvinutá schopnost nastavovat si a udržovat hranice vůči vnějšímu světu a v extrémním případě u jedince propukne hraniční porucha osobnosti.
Pokud v této vývojové fázi selže i otcovská postava, lze nepříznivý vývoj případně dále vyrovnávat a kompenzovat alespoň příznivým působením a podporou pravého potenciálu a zdravého vývoje a rozvoje jedince ze strany širší rodiny, kolektivu přátel, učitelů a vychovatelů, terapeutů, partnera, známých, kolegů, nadřízených nebo jiných důležitých osob v životě jedince až do jeho smrti. Případně co nejsou schopny vykompenzovat přímo přítomné vztahové osoby v životě jedince, lze kompenzovat vlastním úsilím o seberozvoj nebo tvořivostí, popř. biblioterapií, muzikoterapií, arteterapií apod.