Flavius Petrus Sabbatius Iustinianus (kolem 482, Tauresium – 14. listopadu 565, Konstantinopol, Byzantská říše), známý spíše jako Justinián I., byl východořímský císař od roku 527 až do své smrti. Ve starší literatuře je někdy označován rovněž jako Justinián Veliký.
Justinián patřil k nejpřednějším postavám období pozdní antiky, přičemž byl posledním císařem, jehož rodným jazykem byla latina. Jeho panování znamenalo významný předěl v procesu transformace antické římské společnosti ve středověkou byzantskou. Vedle četných reforem se jeho vláda vyznačovala ambiciózním, třebaže jen částečně naplněným záměrem „obnovy říše“ (renovatio imperii). Císařovým vojevůdcům se podařilo přemoci Vandaly a Ostrogóty a získat zpět kontrolu nad rozlehlými západními oblastmi někdejšího římského impéria. Mnohem dalekosáhlejší dopad měla jím podnícená kodifikace římského práva, která vešla ve známost jako Corpus iuris civilis. Mimořádný kulturní rozkvět Justiniánovy epochy reprezentoval rozsáhlý stavební program, v rámci něhož se zrodily takové skvosty, jako byl chrám Hagia Sofia v Konstantinopoli.
Počátkem čtyřicátých let 6. století zachvátil říši zhoubný mor, mající katastrofální dopady na obyvatelstvo a hospodářství státu. Zhruba v téže době se východořímská říše zapletla do série namáhavých a zdlouhavých konfliktů s perskou říší a s Itálií. V roce 529 nechal Justinián uzavřít platónskou Akademii v Athénách a o několik let později fakticky zrušil starodávný římský úřad konzulů. Stále silněji se také projevovala tendence k sakralizaci instituce císařství a k posilování jeho autokratických rysů.
Stěžejní primární pramen dějin Justiniánovy epochy představuje dílo Prokopia z Kaisareie. V dalších staletích kronikáři čerpali z dnes už nedochovaného spisu syrského historika Ioanna z Efesu. Oba tito dějepisci zaujímali velmi rezervovaný postoj vůči Justiniánovi a císařovně Theodoře. K jiným důležitým pramenům se řadí práce Agathia a Menandra Protektora a kronika Ioanna Malaly.
Život
Původ a vzestup k moci Petrus Sabbatius se narodil někdy kolem roku 482 ve vesnici Tauresium (nedaleko dnešního Skopje) v prefektuře Illyricum. Pocházel z rolnické rodiny thráckého původu a jeho rodným jazykem byla latina.Maas a kol. (2005), s. 5; Evans (2005), s. 25 Bratr Justiniánovy matky Vigilantie jménem Justinus sloužil ve východořímském vojsku, v němž prodělal závratnou kariéru a povýšil na velitele císařské gardy. Justinus povolal svého synovce do hlavního města, postaral se o jeho řádné vzdělání a nejspíše ho adoptoval, načež Petrus Sabbatius přijal cognomen Iustinianus.Meier (2009), s. 33
Když v roce 518 zemřel tehdejší císař Anastasius I., letitý Justinus se poněkud nečekaně stal jeho nástupcem.Evans (2000), s. 12 Justinián, jenž v té době působil v palácové stráži jako candidatus, patřil k nejbližším důvěrníkům nového císaře. Jeho vliv byl údajně tak velký, že podle mínění Prokopia z Kaisareie měl již za panování svého strýce do značné míry určovat politiku říše, nicméně tento názor se dnes jeví být sporný.Shepard a kol. (2008), s. 105 Justinián každopádně rychle stoupal v hodnostech a v roce 519 užíval titulu comes. Poté, co nechal odstranit Justinova potenciálního konkurenta Vitaliana, povýšil roku 521 na velitele vojska (magister equitum et peditum praesentalis) a zastával svůj první konzulát.Evans (2000), s. 97 O čtyři roky později ho Justinus obdařil titulem caesara, čímž ho oficiálně ustavil dědicem trůnu. Někdy kolem roku 525 Justinián vyvolal skandál svatbou s Theodorou, jež pocházela z nízkých poměrů a před tím, než se s ním seznámila, se živila jako herečka a kurtizána.Evans (2005), s. 33–34 Justinus musel kvůli tomuto sňatku dokonce změnit zákon zakazující uzavírání svazků mezi příslušníky senátorského stavu a bývalými herečkami.Meier (2009), s. 70 Theodora oddaně podporovala svého manžela a mnohokrát prokázala svoji nevšední inteligenci a dobrý odhad povahy lidí.
V dubnu 527 jmenoval nemocný Justinus v předtuše blížící se smrti Justiniána spolucísařem. 1. srpna téhož roku Justinus zemřel a Justinián se stal jediným vládcem říše.
Vláda Justinián byl označován za „nejbdělejšího ze všech císařů“, neboť vykazoval mimořádnou aktivitu a osobně se angažoval v rozmanité škále administrativních a vládních povinností.Meier (2009), s. 45 Vzhledem ke svému původu postrádal mocenskou základnu v řadách senátorské aristokracie v Konstantinopoli, shlížející svrchu na novou dynastii založenou venkovany a herečkou. Manželský pár se snažil vykompenzovat svůj neurozený původ okázalým dvorským ceremoniálem.Evans (2000), s. 102 Justinián často vybíral generály a úředníky spíše pro jejich schopnosti než pro jejich urozenost. Císařovi zdatní podřízení spláceli jeho důvěru svojí oddaností. Vedle přirozeně chytré Theodory se Justinián opíral o prefekta praetorio Jana z Kappadokie, který dokázal vybírat daně s neúprosnou efektivitou.Treadgold (1997), s. 180 Mezi další talentované jedince náležel quaestor sacri palatii Tribonianus, císařův rádce v právních záležitostech, mimořádně nadaný diplomat Petros Patrikios, dlouholetý nejvyšší představený úřadů (magister officiorum)Maas a kol. (2005), s. 390 a finanční ministr, comes sacrarum largitionum Petros Barsymes, oblíbenec Theodory působící po sesazení Jana z Kappadokie jako prefekt.Evans (2000), s. 198
Zákonodárná činnost
náhled|upright=1.1|Diptych Barberini zpodobňující Justiniána nebo Anastasia I. Římské právo v období pozdní antiky se v důsledku zákonodárné činnosti císařů a velkého množství právních dobrozdání a výkladů stávalo stále méně přehledným a vzájemně si odporujícím.Meier (2009), s. 46 Již před završením prvního roku své vlády proto Justinián ustavil desetičlennou komisi právníků, vedenou Janem z Kappadokie, k zahájení rozsáhlé legislativní reformy.Maas a kol. (2005), s. 163 7. dubna 529 komise zveřejnila sbírku všech platných císařských zákonů, nařízení a reskriptů známou jako Codex Iustinianus, jež svým rozsahem předčila dřívější Codex Theodosianus.
Po tomto úspěchu se Justinián zaměřil na náročný úkol uspořádání a kodifikace komentářů a odpovědí římských právních expertů. Za tímto účelem jmenoval v prosinci 530 novou komisi, sestávající z šestnácti zástupců právních škol v Konstantinopoli a Berytu (dnešní Bejrút), za jejíhož předsedu určil Triboniana.Browning (2003), s. 66 Výsledek snažení této komise byl publikován v prosinci 533 pod názvem Digesta (řecky Pandektai). Tento sborník tvořený padesáti knihami sloužil jako rozhodující pomůcka soudců a byl povýšen na zákon. Současně probíhala pod dohledem Triboniana práce na učebnici pro studenty práv. Zakončena byla zhruba ve stejné době jako v případě Digest vydáním příručky Institutiones.Evans (2005), s. 24 V roce 534 vyšlo ještě revidované a opravené znění Justiniánova kodexu, jehož původní znění se nedochovalo. Kodex, Digesta a Institutiones tvořily ucelený soubor, mající zásadní dopad na evropské právní dějiny, pro nějž se v 16. století vžilo označení Corpus iuris civilis.
Justiniánovu další legislativní činnost reprezentují Novellae, nové zákony publikované po roce 534, které byly v rozporu s dosavadní praxí vydávány v řečtině.Evans (2000), s. 41 Justinián hodlal vytvořit pro tyto zákony samostatnou sbírku, avšak tento úmysl se mu nepodařilo realizovat. Z historického hlediska představují Novely společně s dřívějšími císařovými zákony, zahrnutými do kodexu, znamenitý doklad tehdejších společenských poměrů a císařova chápání sebe samotného. Nikoli překvapivě pochází většina Novel z třicátých let 6. století, jelikož v pozdější fázi své vlády Justinián napřel svoji pozornost především k teologickým otázkám.Meier (2009), s. 111 Dojem pramenící z Justiniánových zákonů se vyznačuje jistou rozporuplností. V oblasti náboženství je nápadná císařova bigotnost a pozoruhodná sebedůvěra. V záležitostech státní správy, nebo právního postavení žen a otroků je zřejmý horlivý zájem o zlepšení situace.Meier (2009), s. 94–95 Císař tudíž usiloval o potlačení korupce zapovězením prodeje provinciálních úřadů v roce 535,Maas a kol. (2005), s. 49 ačkoli několik let nato od tohoto zákazu vzhledem k finanční tísni upustil.Treadgold (1997), s. 199 V roce 542 fakticky zrušil starobylý úřad konzulů. Nezpůsobilost žen ve věcech opatrovnictví a provozování vlastní živnosti byla odstraněna, o což se možná zasloužila i císařovna Theodora.Meier (2009), s. 72
První válka s Peršany V okamžiku Justiniánova nástupu na trůn se východořímská říše nacházela ve válečném stavu se sásánovskou Persií. Císař brzy provedl reorganizaci vojska bránícího východní hranici vyčleněním samostatného velení v Arménii.Maas a kol. (2005), s. 117 Do nově vytvořené hodnosti magister militum per Armeniam byl jmenován obratný vojevůdce Sittas, bývalý člen Justiniánovy tělesné stráže. Sittas se vyznamenal podrobením výbojného kavkazského kmene Tzanů a odražením početné perské armády v roce 530.Evans (2000), s. 117 V červnu téhož roku východořímský generál Belisar přesvědčivě zvítězil nad jiným perským vojskem v bitvě u Dary.Bury (2008), s. 373 Také Belisar působil dříve jako tělesný strážce Justiniána a v jeho štábu tehdy pobýval historik Prokopios z Kaisareie. Následujícího roku Belisar utrpěl porážku v bitvě u Kalliniku při řece Eufrat, načež byl povolán do Konstantinopole. Další akce přerušila smrt perského velkokrále Kaváda I., jehož nástupce Husrav I. byl svolný k míru, neboť potřeboval konsolidovat svoji pozici. V roce 532 válčící strany uzavřely tzv. „věčný mír“, na základě něhož se Justinián zavázal zaplatit Peršanům 11 000 liber zlata.Meier (2009), s. 54–55
Povstání Níká
náhled|upright=1.4|Justiniánův solidus
V lednu 532 došlo v Konstantinopoli k závažným pouličním násilnostem, které na přechodnou dobu otřásly Justiniánovým postavením. Nepokoje vyvolali příslušníci soupeřících démů, skupin příznivců vozatajů soutěžících v hippodromu, nazývajících se podle barev oděvů závodníků Modří a Zelení.Evans (2000), s. 36–38 Justinián projevoval náklonnost k Modrým, a když se za Justiniána rozhořel neklid mezi stoupenci jednotlivých démů, měl je podle Prokopiova tvrzení dokonce podněcovat.Evans (2000), s. 40 Teprve jako císař zaujal umírněnější postoj. Bezprostřední příčinou povstání se stala nevyslyšená žádost démů o omilostnění dvou jejich členů odsouzených k smrti. V průběhu jednoho ze závodů se Modří a Zelení náhle spojili a za volání obvyklého pokřiku Níká! („Zvítěz!“) rozpoutali násilnosti, při nichž osvobodili vězně a zapálili velkou část centra Konstantinopole.Browning (2003), s. 70
Na stranu vzbouřenců se záhy připojili někteří významní senátoři,Maas a kol. (2005), s. 39 s jejichž podporou se výtržníci začali domáhat sesazení městského prefekta, pretoriánského prefekta Jana z Kappadokie a quaestora Triboniana. Justinián je neprodleně sesadil, nicméně dav pokračoval v ničení města a ani příchod císařských vojáků z Thrákie nevedl k zjednání pořádku. Vzbouřenci místo toho odvedli Hypatia, synovce zesnulého císaře Anastasia, do hippodromu a tam ho prohlásili císařem. Justinián se rozhodl opustit město a prchnout do Thrákie, v tom mu ale zabránila Theodora odhodlaná setrvat.Prokopios z Kaisareie. Válka s Peršany a Vandaly I.24 V Konstantinopoli prodlévali dva generálové věrní císaři: z východu se navrátivší Belisar a velitel ilyrského vojska Mundus. Ti se vypravili se svými muži do hippodromu, kde narazili na shromážděné vzbouřence a povstání brutálně potlačili, přičemž mělo zahynout kolem 30 000 lidí. Následně nechal Justinián popravit Hypatia a nařídil zabavit majetek a poslat do vyhnanství senátory, kteří se přidali ke vzbouřencům. Císaři se tím podařilo zastrašit dav a zlomit odpor senátní opozice.Meier (2009), s. 31–32 Konstantinopol utrpěla četné škody, což Justiniánovi umožnilo realizovat své stavební záměry.
Renovatio imperii
Vítězství nad Vandaly