Slavkovský les, do konce druhé světové války Císařský les (), je geomorfologický celek v severní části Karlovarské vrchoviny.
Vymezení Slavkovský les je území mírně protažené ve směru jihozápad – severovýchod, obklopené ze severu Sokolovskou pánví, ze západu Chebskou pánví a Podčeskoleskou pahorkatinou, na jihu Tepelskou vrchovinou, na východě Doupovskými horami. Západní okraj Slavkovského lesa se nachází u Mokřiny, severní okraj v jižní části Karlových Varů, jižní okraj u Poutnova a východní u Bražce při okraji Vojenského újezdu Hradiště.
Členění Podle geomorfologického členění Česka náleží Slavkovský les do geomorfologické provincie Česká vysočina, do Krušnohorské subprovincie a do geomorfologické oblasti Karlovarská vrchovina. Karlovarská vrchovina je členěna na 2 geomorfologické celky: Slavkovský les a Tepelskou vrchovinu.
Slavkovský les se dále člení na tři podcelky a šest okrsků: Kynžvartská vrchovina Arnoltovská vrchovina Lysinská hornatina Hornoslavkovská vrchovina Krásenská vrchovina Loketská vrchovina Bečovská vrchovina Mnichovská vrchovina Javorenská vrchovina
Geologie a geomorfologie náhled|Přírodní památka Moučné pytle Slavkovský les je poměrně málo členitý, i když prodělal v geologické historii bouřlivý vývoj. S nejstarším geologickým útvarem oblasti se setkáváme v centru Slavkovského lesa, v okolí Horního Slavkova a Krásna. Mírně pokleslá kra takzvaného slavkovského krystalinika je předprvohorního stáří, tvoří ji převážně ruly.
Projevem hlubinné magmatické činnosti v geologickém období prvohor došlo při hercynském vrásnění ke vzniku karlovarského plutonu. Tehdy, před 290–330 milióny let, proniklo žhavé magma ve dvou hlavních etapách do starších přeměněných hornin a ty na kontaktu opět přeměnilo. Zároveň došlo k překrytí a přeměnění starších hornin z doby Kadomského vrásnění, tmavých hornin bazického složení. V oblasti Slavkovského lesa nazývají geologové tento geologický útvar mariánskolázeňským metabazickým komplexem. Mariánskolázeňský komplex vychází na povrch především v oblasti mezi Mariánskými Lázněmi, Prameny a Bečovem nad Teplou.
Při hercynském vrásnění vznikla nová pohoří, jejichž součástmi byly dnešní Krušné hory, Slavkovský les a Smrčiny. Vytvořila se jednolitá horská klenba, která byla v geologickém období druhohor za téměř 200 miliónů let zarovnávána. Dlouhodobou erozí se k povrchu dostalo původně hluboce uložené žulové těleso karlovarského plutonu. Zarovnaný reliéf původní druhohorní paroviny je dodnes zřetelný v centrální části Slavkovského lesa, kde v okolí zaniklé Čisté dosahuje nadmořské výšky kolem 800 m.
Období klidných druhohor přerušila tektonická činností v třetihorách. Alpinské vrásnění zasáhlo i Slavkovský les. Následkem silných tlaků se vytvořil nový systém podkrušnohorských zlomů ve směru severovýchod-jihozápad. Podél nich došlo na jedné straně k poklesům v místech, kudy dnes protéká Ohře, na druhé straně k vyzdvižení Krušných hor. Tím došlo k oddělení Slavkovského lesa od Krušných hor. Navíc došlo k rozlámání pohoří na bloky i podle zlomů téměř kolmých k systému podkrušnohorských zlomů. Ty oddělují Slavkovský les od Českého lesa. Kromě rozdělení původně jednolitého pohoří doprovázela tektonickou činnost i činnost vulkanická. Kromě vzniku sousedních Doupovských hor došlo k řadě jednotlivých čedičových výlevů také ve Slavkovském lese a sousední Tepelské vrchovině. Nejvýraznějšími čedičovými útvary ve Slavkovském lese jsou Homolka u Bečova nad Teplou a Čedičové varhany u Hlinek. Charakteristickými projevy postvulkanické činnosti v oblasti Slavkovského lesa jsou minerální prameny. náhled|vlevo|Vrch Lesný Silné zvětrávání a zvýšená eroze koncem třetihor vedly k obnažení horninového podkladu a formování skalních žulových výchozů, zejména tzv. mrazovým zvětráváním. To pokračovalo i ve čtvrtohorách, zejména v ledových dobách jeho starší fáze pleistocénu. Mrazové zvětrávání způsobilo charakteristické rozpukání žulových skal do typických bloků s kvádrovitou odlučností, a jejich další rozpad do balvanových proudů. Nejznámější ukázkou kvádrovitého rozpadu žuly jsou Svatošské skály v údolí Ohře. Žulové skalní útvary se nacházejí i na svazích údolí Lobezského potoka, například na úbočí Lobezského vrchu nebo v místech, kde stával hrad Plikenštejn. Skalní tory se nacházejí například na lokalitě Moučné pytle. Nápadnou formou zvětrávání žulových bloků jsou i skalní hřiby. V mladších čtvrtohorách, koncem poslední doby ledové se na náhorních plošinách v centrální části Slavkovského vytvořila horská rašeliniště. Nejznámější jsou chráněna v národní přírodní rezervaci Kladské rašeliny. Těžbou rašeliny bylo výrazně poškozeno Krásenské rašeliniště, kde největší zde zjištěná mocnost rašeliny činila 7,3 m.
Nejmladší kapitolou geomorfologického vývoje je činnost člověka, která se velmi významně vtiskla do charakteru krajiny v nejbližším okolí Horního Slavkova. Prakticky na každém kroku se setkáváme s tzv. antropogenními formami reliéfu, a to v souvislosti se středověkou i novověkou těžbou cínových a wolframových rud a krátkou, ovšem z hlediska nových povrchových tvarů významnou těžbou uranové rudy. Nejčastěji jsou to haldy a odvaly hlušiny vyvezené z dolů. Četné jsou rovněž propady povrchu do vytěžených prostor, tzv. pinky, zejména v okolí krásenských cínových dolů, např. pinky Hubského a Schnödova pně. náhled|Vrch Lysina
Významné hory a kopce
Nejvyšším vrcholem Slavkovského lesa je Lesný (983 m), druhým nejvyšším je Lysina (982 m).
Hydrologie náhled|Lobezský potok v Podstrání Vodní toky ve Slavkovském lese spadají do Povodí Ohře, Teplé a Mže. Do povodí Mže patří však jen nepatrný počet menších, často bezejmenných potoků, zejména při hranici s Tepelskou vrchovinou. Osou Slavkovského lesa je řeka Teplá, pramenící v mokřadech u obce Zádub-Závišín, severozápadně od Mariánských Lázní. Řeka vytváří v zarovnaném povrchu střední části vrchoviny zaříznuté až kaňonovité údolí. Krátkým úsekem v severní části území mezi Loktem a Svatošskými skalami protéká Ohře. K významnějším potokům v povodí Ohře, které odvodňují Slavkovský les, patří Libava a Lobezský potok. V povodí Teplé je nejvýznamnějším vodním tokem Pramenský potok se svým přítokem Mnichovským potokem. K větším potokům v povodí Mže, pramenícím ve Slavkovském lese, patří Úšovický potok. náhled|Lázně Kynžvart - pramen Richard Zvláštní postavení povrchových vod Slavkovského lesa mají vodní toky využívané v období historické báňské činnosti při těžbě a zpracování cínové rudy. Mezi nejvýznamnější umělá vodní díla patří Puškařovská stoka vybudovaná v letech 1512 až 1514, zejména však mimořádné technické dílo Dlouhá stoka, chráněné od roku 2014 jako Národní kulturní památka. Součástí Dlouhé stoky jsou retenční rybníky s přibližným objemem vody 630 000 m vody, které umožňovaly provozování báňských děl na hlavních cínových ložiskách ve Slavkovském lese.
Fenoménem Slavkovského lesa jsou vývěry teplých i studených minerálních pramenů. V severní části území jsou to karlovarské termální prameny, které podnítily vznik největších a nejznámějších lázní v Česku. Celková vydatnost všech karlovarských pramenů vysoce převyšuje 30 litrů za sekundu. Nejteplejší a zároveň nejznámější termálním pramenem Čech z nich je Vřídlo s teplotou termy 73 °C. náhled|vlevo|Dlouhá stoka u Pramenů Rovněž Lázně Kynžvart mají řadu přírodních léčivých zdrojů, které jsou součástí zřídelní soustavy kyselek uvnitř široké mariánskolázeňské zřídelní oblasti. Zde se ovšem jedná o vývěry studených kyselek, jejichž teplota kolísá mezi 7 a 10 °C. Jímány jsou však pouze 4 prameny. Nejznámější je pramen Richard, pojmenovaný po Richardu Metternichovi, který se zasloužil v Kynžvartu o rozvoj lázní. Dále zde vyvěrají prameny Helena a Viktor a za městem pramen Tereza. Nachází se zde též NS Kynžvartské kyselky, která vede k těmto pramenům: Liščí prameny, Kančí pramen a Jezevčí pramen.
K léčebným kúrám se v obci Prameny v minulosti využívaly i prameny Gisela a Rudolf a Hublův v bývalých lázních v Pramenech. Minerální voda z Rudolfova pramene byla kdysi stáčena do lahví a posílána do celé Evropy. V Pramenech též vyvěrá Barochův pramen. Na území je mnoho dalších přírodních vývěrů minerálních vod. Některé z nich jsou zachyceny jímkami, studnami či mělkými vrty. Specifické složení, s vysokým obsahem hořčíku, mají kyselky z oblasti s hadcovým horninovým podložím. Ty vyvěrají anebo jsou zachycovány vrty v nivě Pramenského potoka nedaleko soutoku s Mnichovským potokem. Odtud se minerální vody od počátku 21. století přivádí potrubím do plnírny v nedalekém Mnichově. Zde se tato minerálka míchá s vodami z dalších vrtů obdobného složení, zejména s Grünskou kyselkou. Výsledná minerální voda s velmi vysokým obsahem hořčíku se expeduje pod obchodním názvem Magnesia. Vzhledem k četným pramenům minerálních vod je značná část rozlohy Slavkovského lesa zahrnuta do ochranných pásem přírodních léčivých zdrojů.
Flóra a fauna náhled|Vlochyně bahenní pod Vlčkem V oblasti převládají kulturní smrčiny s výrazným podílem podmáčených a rašelinných smrkových porostů, zejména v oblasti vrchovišť. Před osídlením byl však Slavkovský les porostlý převážně listnatým lesem. Původní bukové porosty se zachovaly na západních a jihozápadních svazích Slavkovského lesa v přírodních rezervacích Holina a Žižkův vrch, v údolí Ohře mezi Loktem a Doubím a v údolí Lobezského potoka. Přirozené olšiny a porosty vrby a olše lemují břehy Teplé. Na hadcových podkladech se zachovaly relikty původních porostů borovic, zejména v přírodních rezervacích Vlček, Planý vrch a Pluhův bor. Zvláštní postavení zaujímají náhradní porosty na výsypkách hlušiny po těžbě rud a uranu, v lomech a na odkalištích. Převažují zde nálety břízy a vrby jívy, které místně vytváří i rozsáhlé porosty. Na vrchovištích dominují v podrostech keříčky brusnice borůvky (Vaccinium myrtillus) a brusnice brusinky (Vaccinium vitis – idaea), místy vlochyně bahenní (Vaccinium uliginosum). Pozornost botaniků se soustřeďuje zejména na hadcové skalky. Časně zjara rozkvétají keříčkové porosty vřesovce pleťového (Erica carnea) náhled|vlevo|Kosatec sibiřský na Upolínové louce Nejcennějším porosty hadcových výchozů jsou vzácné druhy drobných kapradin sleziníku nepravého (Asplenium adulterinum) a sleziníku hadcového (Asplenium cuneifolium). Zajímavá je populace endemické rostliny rožce kuřičkolistého (Cerastium alsinifolium), která roste pouze ve Slavkovském lese. Nápadnými průvodci mokrých luk jsou žlutě kvetoucí Upolín nejvyšší (Trollius altissimus). Na sušších místech na okrajích lesa roste prha arnika (Arnica montana), která je symbolem CHKO Slavkovský les. K nepůvodním druhům na území Slavkovského lesa patří zejména invazní bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), pocházející z hor jihovýchodní Asie. Byl vysazen v polovině 19. století jako ozdobná rostlina v zámeckém parku v Kynžvartu. Síření probíhalo nejvíce podél vodních toků, postupně se rozšířilo na všechna vhodná místa ve Slavkovském lese. Stal se pohromou a vzhledem k toxicitě je intenzivně huben.