Nucená práce nebo povinná práce je práce nebo služba, která je od osoby vymáhána pod pohrůžkou trestu.Aspekty nútenej práce na Slovensku. Ministerstvo vnútra Slovenskej republiky, Bratislava, 2012, 72 s. Taková osoba se na danou práci nenabídla dobrovolně, vykonává je proti vlastní vůli z vůle jiné osoby, skupiny osob nebo zákona. Nejde jen o práci manuální, vynucována může být právě tak práce duševní.
K nucené práci patří nesvobodné rozhodování nucené osoby, pramenící z obavy záporných dopadů v případě odmítnutí výkonu práce. Každý člověk na Zemi vyvíjí činnost, která má sloužit jeho potřebám, a to i zprostředkovaně (např. dobrovolnou činností pro jiného za oboustranně odsouhlasenou odměnu apod.) – na rozdíl od toho nucené práce zajišťují vůli jiného subjektu za nulovou nebo neodpovídající odměnu a proti vůli nuceného (ne každá bezplatná práce je však automaticky nucenou prací). O zákazu nucených prací se hovoří např. v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebo v Listině základních práv a svobod. První zmíněná úmluva přitom vychází jednak z Všeobecné deklarace lidských práv, vydané valným shromážděním OSN v roce 1948, jednak ze starší Úmluvy Mezinárodní organizace práce z roku 1930 (Úmluva č. 29). Právě ta definuje dva základní znaky nucené práce: pohrůžku trestu a fakt, že se pracovník nenabídl k práci dobrovolně.
Zákaz nucených prací, spojený se zákazem otroctví, je v současné době vnímaný jako jedno ze základních lidských práv, jehož smysl je nezpochybnitelný. Historicky je však v podstatě výsadou novověku, pro antiku bylo otroctví samozřejmostí a ani ve středověku nebylo výjimečné. Počátkem ustanovení zákazu byla doba osvícenství. V Rakouské monarchii, a tedy i v českých zemích, šlo postupně o zákaz nevolnictví (1781), zákaz otroctví (1811) a později i zrušení poddanství a roboty (1848). Nucená práce byla obecným zákoníkem občanským zakázaná i za první a druhé republiky, uplatňovat ji začal až nacistický a poté socialistický režim. Podle údajů Mezinárodní organizace práce bylo obětí nucené práce v roce 2012 asi 21 milionů lidí, z toho 11,4 milionu žen a dívek a 9,5 milionu mužů a chlapců.
Právní zakotvení Listina základních práv a svobod Článek 9 Listiny základních práv a svobod stanoví: (1) Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám. (2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na: a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody, b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby, c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty, d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod Čl. 9 Listiny základních práv a svobod se podobá čl. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (neboli Evropské úmluvě o lidských právech, dále jen EÚLP). Čl. 4 EÚLP se kromě zákazu nucených prací věnuje také zákazu otroctví a nevolnictví. K nuceným pracím pak přidává ještě pojem povinné práce. Výčet činností, které za nucené nebo povinné práce považovat nelze, se téměř shoduje s výčtem v Listině základních práv a svobod. V písmeni d) hovoří šířeji než Listina: namísto jednání přímo uloženého zákonem pro ochranu lidského života, zdraví a práv se zde mluví obecněji o práci či službě, která tvoří součást běžných občanských povinností. V obou případech se ale všechna čtyři písmena týkají činností, jež jsou v obecném zájmu společnosti a uplatňují princip mezilidské solidarity. U obou předpisů také platí, že tyto výčty nejsou vyčerpávající.
O tom, že se konkrétní právní úprava v jednotlivých státech liší, svědčí třeba i čl. 4 písm. a) EÚLP, v němž se hovoří o pracích požadovaných při výkonu trestu nebo podmíněného propuštění. Zatímco EÚLP ve svém anglickém originále umožňuje uložení těchto prací také osobám v ústavní péči nebo ve vazbě, česká verze kvůli svému překladu uložení nedobrovolné práce osobě ve vazbě neumožňuje.
Z formulace článku 4 EÚLP vyplývá úzká souvislost mezi nucenými pracemi, povinnými pracemi, otroctvím a nevolnictvím. Např. nucená práce může být součástí otroctví, ale o otroctví se může jednat i v případě, kdy soud vyvrátí, že by posuzovaný čin byl nucenou prací. Další podobné pojmy se navíc zahrnují pod některý ze čtyř výše zmíněných, Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) sem zařadil obchodování s lidmi, a to bez bližšího určení, do které z kategorií patří. K uvedeným pojmům nemá svým způsobem daleko ani diskriminace – jedná-li se o situace, kdy jsou k uloženým činnostem (byť nehodnoceným jako nucená či povinná práce), vybírány diskriminujícím způsobem určité osoby či skupiny osob.
Vymezení pojmu nucené práce v praxi
Nucená práce může mít různé formy, včetně dluhového otroctví, obchodování s lidmi a jiné formy novodobého otroctví. Oběťmi jsou často nejzranitelnější osoby – ženy a dívky nuceny k prostituci, zadlužení migranti, továrenští nebo zemědělští dělníci, kterým není umožněno běžným způsobem opustit své zaměstnání a za jejich práci jim je vyplácena velmi nízká nebo žádná mzda.
Za nucenou práci lze považovat: Práci nebo službu, při které mzda nepřesahuje nebo sotva přesahuje živobytí Práci nebo službu, za kterou je mzda ve formě zboží, které není žádoucí a nebo nemůže být směněno či obtížně se směňuje Práci nebo službu, při které je mzda zcela nebo převážně tvořena zrušením dluhu nebo závazku, který byl sám vynucen a nebo náleží někomu jinému Za nucenou práci naopak nelze považovat: Práci nebo službu vyžadována v důsledku povinné vojenské služby, pokud se jedná o práci čistě vojenského charakteru; Práci nebo službu, která tvoří součást běžných občanských povinností občanů svrchované země. Práci nebo službu vyžadovanou od osoby odpykávající si trest vynesený řádným soudem, pokud je uvedena práce nebo služba vykonávaná pod dohledem a kontrolou orgánu veřejné moci, a tato osoba není najata nebo dána k dispozici fyzickým osobám, společnostem nebo sdružením ; Práci nebo službu vyžadovanou v případě stavu nouze nebo obecného ohrožení, např. v případě války, živelní pohromy, ohrožení požárem, povodní, hladomorem, zemětřesením, prudké epidemie nebo nákazy zvířat atd. Drobné komunální služby, které provádějí členové komunity a jsou v přímém zájmu zmíněné komunity.
Ve sporných případech o otázce, zda se jednalo o nucenou či povinnou práci, rozhoduje soud a přihlíží ke konkrétním okolnostem. Z rozsudků ESLP vyplývá, že takovou okolností může být např. přiměřenost zátěže dané práce. (Nenáročná práce nemusí být soudem posuzována jako nucená, ačkoli jinak nucenou prací v podstatě je; neúměrně tvrdá práce zase může nakonec vést k rozhodnutí, že je nucenou prací, byť se k ní oběť původně přihlásila dobrovolně.) Dále se jedná o to, zda diskutovaná služba je nebo není předem danou součástí zaměstnání, k němuž se žalobce dobrovolně přihlásil, a také je třeba projednat otázky, zda měl žalobce při vykonávání neplacené činnosti dostatek času na výkon finančně ohodnocené práce a zda se při výkonu sporné služby nemohl nechat zastoupit.
Jako příklad konkrétního rozhodnutí ESLP poslouží případ z 90. let, kdy se v německé obci řešilo, zda je nucenou prací povinná služba obecního hasiče (jednalo se o službu nahraditelnou příspěvkem do obecní pokladny). ESLP rozhodl, že se o nucenou práci nejednalo, právě s odkazem na běžné občanské povinnosti, které se dle EÚLP za nucené ani povinné práce nepovažují. (V tomtéž případě však bylo rozpoznáno naplnění skutkové podstaty diskriminace, neboť povinnost hasičské služby či náhradního poplatku měli uloženu pouze muži, nikoli ženy.) Podobný výsledek měla i soudní řízení, v nichž se žalobci snažili do pojmu nucené a povinné práce zahrnout např. povinnost lékaře poskytnou první pomoc, povinnost vlastníků nemovitostí uklízet chodník při náledí nebo povinnost zaměstnavatelů zaměstnávat v daném podílu osoby se zdravotním postižením.
Nucené práce za druhé světové války
náhled|Nuceně nasazená dělnice z východní Evropy v továrně IG Farben blízko Osvětimi během druhé světové války Nucená práce pro Německo během druhé světové války se týkala přibližně 13,5 milionů Evropanů, z toho mezi 350 000 až 450 000 Čechů. Ještě před samotným vznikem režimu nucené práce a před vypuknutím války odcházela řada dělníků včetně obyvatel Československa do Německa dobrovolně. Německá říše potřebovala v rámci přípravy na válku zvýšit průmyslovou výrobu, avšak neměla dostatek pracovních sil, náborové komise Říšského ministerstva práce proto využívaly nezaměstnanosti v jiných evropských státech. Postupně byly spouštěny mechanismy, jak tyto dělníky k práci v Německu přimět, Čechům např. od roku 1939 hrozila ztráta podpory v nezaměstnanosti. Brzy se ukázalo, že zaměstnávající podniky nedodržují pracovní podmínky, najímají cizince na těžké práce (na stavbách, v lomech či cihelnách) a zacházejí s nimi hrubě. To už byly ale pro celý systém zřízeny úřady práce, byla zavedena možnost přinutit cizince k povinné práci v Německu a kvůli kontrole nad nimi se začaly vydávat pracovní knížky. Zodpovědnost za zavedení nucených prací bývá tedy přisuzována jednak samotnému německému státu, jednak zaměstnávajícím podnikům. Podle mnohých historiků totiž průmyslové podniky po získání instrukcí od státu spoluutvářely životní podmínky dělníků, a pokud mohly surové zacházení mírnit, nečinily tak.
Nuceně nasazení nebyli homogenní skupinou. Vedle civilních nuceně pracujících dělníků k nim v průběhu války přibyli také váleční zajatci nebo vězni koncentračních táborů, lidé z věznic či káznic a dalších podobných zařízení. Podle tohoto dělení s nimi bylo také zacházeno. Navíc byly především pro dělníky, kteří z Německa uprchli nebo se dopustili jiných pracovních přestupků, zřízeny tzv. pracovně-výchovné tábory. Pro všechny skupiny bylo ale nakonec společné to, že lidé pracovali pod hrozbou trestu a že jim práce nebyla přidělena podle jejich kvalifikace, ale na základě příslušnosti k národu, etniku nebo náboženství.
Právě národnost hrála v pracovních podmínkách velkou roli. Nejlépe na tom byli původně dobrovolní dělníci ze západní a jihovýchodní Evropy, členové spojeneckých států (Bulharsko, Chorvatsko, Rumunsko, Slovensko, Maďarsko a do r. 1943 také Itálie) a dále Dánska a neutrálního Španělska. Tito směli mimo jiné odjet z Německa poté, co jim vypršela doba pracovní smlouvy. Naopak nejhorší práci a nejmenší práva měli Židé a vězni koncentračních a pracovně-výchovných táborů, ale také civilní dělníci z Polska a Sovětského svazu, polští a posléze i italští váleční zajatci.
Pro rozdělení příslušníků jednotlivých národností byly vytvořeny čtyři skupiny. Češi spadali pod skupinu D, se kterou se zacházelo nejhůře. Tvořili ji příslušníci negermánských-slovanských národů, kteří žijí více či méně pod bezprostřední vládou Německé říše (protektorátní příslušníci, Srbové, Slovinci, pracovní síly z Pobaltí, Poláci, cizí pracovní síly nepolské národnosti z generálního Gouvernementu a včleněných území, východní dělníci). Jako takoví museli pracovat hlavně v německých průmyslových podnicích a velkých firmách, ale také v polovojenských organizacích, s nimiž odklízeli trosky po náletech a žili tak trvale v nebezpečí dalšího bombardování. Pracovní doba trvala často dvanáct hodin denně, šest dní v týdnu, k práci patřila šikana ze strany nadřízených a minimální hygiena i zdravotní péče. Při tom jim však zůstávala možnost volného času a vycházek do okolí táborů.