Izraelsko-palestinský konflikt neboli blízkovýchodní konflikt je dlouhodobě trvající politický a vojenský konflikt o území a sebeurčení národů na území bývalé britské mandátní Palestiny na Blízkém východě. Je veden mezi Izraelci a Palestinci, respektive do roku 1948 byl veden mezi palestinskými Židy a palestinskými Araby. Od roku 1948 je součástí širšího arabsko-izraelského konfliktu.
Počátek konfliktu lze vysledovat do konce 19. století, kdy na území Palestiny ovládané Osmanskou říší a po staletí obývané Araby začali po rozmachu sionistického hnutí migrovat evropští Židé. Ti si území nárokovali na základě biblického příslibu (tzv. Země izraelská) a starověkého izraelského státu, jehož zničení Římskou říší vedlo k odchodu většiny Židů do diaspory.
Historické názvy a státní útvary V nejstarších starověkých textech ze 3. tisíciletí př. n. l se území nazývalo Kanaán, kolem roku 1000 př. n. l bylo součástí Izraelského království (s výjimkou pásma Gazy, které obývali historičtí Palestinci/Pelištejci/Filištíni), kteří však již v té době byli geneticky blízce příbuzní s Izraelity. Na konci 10. století př. n. l se od Izraelského království oddělilo v jižní části Judské království s hlavním městem Jeruzalémem, později pobřežní oblasti ovládli Féničané. V pozdější době celý blízký východ postupně ovládali Asyřané, Babyloňané, Peršané, Alexandr Veliký a následně Seleukovská říše. Za Hasmoneovské dynastie se Judsko a okolní oblasti postupně osamostatnily ze seleukovské nadvlády, než oblast v prvním století př. n. l ovládla Římská říše. Za římské nadvlády bylo zpočátku Judsko za vlády Heroda samostatným vazalským státem, později bylo přeměněno na provincii Judea pod přímou římskou správou. Římská snaha odvrátit Izraelce od jejich náboženství vedla k prvnímu a druhému povstání, v jejichž důsledku bylo židovské náboženství zcela zakázáno a označení Judea se přestalo používat. Oblast se stala součástí provincie Syria Palaestina, název Palestina byl pravděpodobně použit záměrně Izraelitům navzdory. V následujícím období byla oblast zahrnující bývalý Izrael/Judsko i současný stát Izrael nazývána Palestina. S výjimkou období Jeruzalémského království ve 12. a 13. století, kdy oblast ovládli křižáci.
Po pádu Římské říše bylo území součástí Byzantské říše. V 7. století během byzantsko-arabských válek území dobyli Arabové (tzv. období volených chalífů). Postupně zde vládly dynastie Umajjovců, Abbásovců, Túlúnovců, Ichšídovců, Fátimovský chalífát a Seldžucká dynastie. V 12. a 13. století území dobyli účastníci křížových výprav a ustanovili Jeruzalémské království. Poté území vládli Ajjúbovci, Mamlúci a od roku 1516 do konce první světové války (1918) turecká dynastie Osmanů. Po válce byly blízkovýchodní části Osmanské říše rozděleny mezi Brity a Francouze do mandátních území. Palestina spadala do britského mandátu.
Souhrn Od vyhlášení státu Izrael roku 1948 je konflikt součástí širšího arabsko-izraelského konfliktu a jedním z nejsložitějších geopolitických konfliktů světa. Jeho vznik od konce 19. století je spojen s židovským přistěhovalectvím a sionismem, úsilím o vytvoření židovského národního státu. V kontextu konfliktu se zároveň utvářela národní identita Palestinců. Po první světové válce se region Palestiny stal mandátním územím dočasně svěřeným Britům. Tím vznikla mandátní Palestina, jejíž existenci provázely neustálé konflikty mezi Araby, Židy a britskou správou. Britové po téměř celé trvání mandátu podporovali kontrolovanou imigraci Židů a rozvoj jišuv. Situace se změnila po arabském povstání (1936–1939), kdy Britové uzákonili MacDonaldovu bílou knihu, která zaručovala vznik arabského státu s židovskou menšinou a omezovala další židovskou imigraci. Ke konci druhé světové války židovské milice (Irgun, Lechi, Hagana, Palmach) zahájily vzpouru proti Britům a jejich restrikcím imigrace, na kterých trvali i po konci války a se znalostí holokaustu. Britové se následně rozhodli mandátu vzdát a předali řešení konfliktu Organizaci spojených národů. Ta připravila plán na rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. S tím ale Arabové nesouhlasili a vzápětí vypukla občanská válka, která skončila stažením britských vojsk, vyhlášením státu Izrael a následnou první arabsko-izraelskou válkou.
V mezidobí však Británie umožnila ve východní části Mandátu Palestina vznik arabského státu Jordánsko. OSN proto diskutovala rozdělení pouze západní části původního Mandátu. Plán byl OSN přijat proti vůli arabských států. Tyto státy neuznaly existenci státu Izrael a opakovaně se bez úspěchu pokoušely zničit Izrael vojensky. Určitá naděje svitla v 90. letech 20. století, kdy se rozběhla jednání mezi vládou Izraele a vedením OOP: Izrael umožnil palestinskou autonomii a vyhlášení palestinského státu v pásmu Gazy, OOP se na oplátku vzdala svého oficiálního cíle zlikvidovat stát Izrael. Vývoj se však zvrátil na začátku 21. století. Od té doby se nedaří najít mírové řešení konfliktu ani řešení otázky samostatného všeobecně uznávaného státu Palestina v duchu plánu OSN.
V důsledku konfliktu je Izrael neustále ohrožován teroristickými útoky, ať už sebevražednými atentátníky nebo raketami z pásma Gazy. Naopak Palestinci jsou rozděleni, část žije na okupovaných územích Pásma Gazy a Západního břehu, část na území Izraele a část jako palestinská diaspora, uprchlíci v sousedních arabských zemích a jinde ve světě. Okupovaná území čelí častým vojenským operacím Izraele a Pásmo Gazy desítky let trvající blokádě a faktické správě zdrojů Izraelem. O moc na palestinských územích soutěží několik různých organizací, od politicko-reprezentativních až po militantně teroristické. Nicméně volby se zde konaly jen v letech 1996 a 2006. Mezi klíčové sporné otázky konfliktu patří Jeruzalém, palestinští uprchlíci, izraelské osady, bezpečnost, hranice a mezinárodní status a rozdělení vodních zdrojů.
Konec 19. století – rok 1920: Počátky Sionismus
Snahy evropských Židů založit vlastní stát se začaly objevovat se zrodem sionismu ke konci 19. století. Sionismus byl reakcí na vzestup nacionalismu evropských národů, ale také na evropský antisemitismus. Hlavním myslitelem sionismu byl Theodor Herzl, který začal myšlenku nutnosti židovského státu prosazovat zejména po Dreyfusově aféře, kdy napsal knihu Židovský stát (1896). První sionistická osada (Petach Tikva) ale byla v Palestině vybudována již v roce 1878.
Herzl založil Světovou sionistickou organizaci, která se novým státem usilovně zabývala. Pro jeho vznik byly uvažovány oblasti států Argentina, Kypru, Konga nebo Ugandy, ale velmi rychle zvítězila představa biblického území v Palestině, která byla v té době pod vládou Osmanské říše. Konečný cíl založení židovského státu byl ukotven v Basilejském programu (1897). Sionismus se ovšem nesetkal s pochopením u ortodoxních Židů, kteří věří, že židovský stát vznikne až s příchodem mesiáše.Izrael a Palestina: Proč vznikl a kam směřuje klíčový blízkovýchodní konflikt (5. vyd.), str. 22–24
K roku 1880 žilo na území Palestiny 470 tisíc Arabů a pouze 24 tisíc Židů. K přílivu židovských obyvatel následně docházelo v rámci tzv. alijí. Nově příchozí byli k příchodu různě motivováni, ať už se jednalo o důvody náboženské, či politické. Velká část olim (imigrantů v rámci alijí) přišla v důsledku protižidovských pogromů zejména v carském Rusku. Do první světové války se počet Židů v Palestině zvýšil na 90 tisíc. Desetitisíce Židů emigrovalo právě z carského Ruska a často šlo o socialisty, kteří následně začali zakládat kibuci (prvním byl Deganja Alef) a také město Tel Aviv. Ačkoli ještě na počátku 20. století nebyla imigrace Židů pro palestinské Araby nijak zásadní, s dalšími alijemi se začaly objevovat první konflikty. Rozbuškou byl rozmach nákupu půdy sionisty financovanými evropskými Židy (zejména Edmondem Rothschildem), který probíhal za zády arabských rolníků. Sionisté pozemky v Palestině (hlavně v severní části) nakupovali od významných rodů zejména z Damašku a Bejrútu, které k nim přišly díky nezamýšleným důsledkům osmanské pozemkové reformy.Izrael a Palestina: Proč vznikl a kam směřuje klíčový blízkovýchodní konflikt (5. vyd.), str. 26–28
Sykesova-Picotova dohoda náhled|vlevo|120px|Sféry vlivu Velké Británie (červeně) a Francie (modře) ustavené Sykesova–Picotova dohoda. V roce 1916 si západní mocnosti v tajné Sykesově-Picotově dohodě rozdělily sféry vlivu na Blízkém východě po pádu Osmanské říše. Dohodu se ovšem nepodařilo nakonec zcela naplnit. Během první světové války navíc Britové slíbili Arabům nezávislost, pokud se postaví proti Osmanům, čímž vyprovokovali arabské povstání proti Turkům. Arabové zformovali armádu o síle 70 tisíc osob, přičemž Britové dodali velitele (např. Thomas Edward Lawrence). Nicméně Britové své sliby nedodrželi a po vyhrané válce začali podporovat sionisty.Izrael a Palestina: Proč vznikl a kam směřuje klíčový blízkovýchodní konflikt (5. vyd.), str. 32–38
1920–1948 Britský mandát Palestina
V roce 1917 vydal britský ministr zahraničí Arthur Balfour deklaraci, v níž sděluje, že „vláda jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny židovského lidu v Palestině.“ Po první světové válce došlo k rozpadu Osmanské říše a území současného Izraele, Palestinské autonomie a Jordánska, byla dána do správy Spojenému království, jako protektorát Britský mandát Palestina. V mezidobí došlo k osamostatnění Jordánska, a tak se pro zamýšlený židovský stát připadlo v úvahu pouze území západně od Jordánu. Proti poválečné situaci se vymezoval například Palestinský arabský kongres.
V roce 1919 Balfour napsal: „V Palestině nenavrhujeme se zabývat, a to ani formou konzultací, přáními současných obyvatel země, i když Americká komise šla cestou dotazování, co jsou zač... Čtyři velmoci jsou oddány sionismu. A sionismus, ať už je správný nebo nesprávný, dobrý nebo špatný, má kořeny v letitých tradicích, v současných potřebách, v budoucích nadějích, mnohem hlubšího významu než touhy a předsudky 700 000 Arabů, kteří nyní obývají onu starověkou zemi.“
V reakci na Balfourovu deklaraci se po první světové válce do Palestiny vydaly další desítky tisíc Židů (zejména z Ruska a Polska). Nárůst židovských obyvatel stupňoval v Palestině napětí. K prvním násilnostem ovšem začalo docházet až po roce 1920. V důsledku byly zřízeny židovské oddíly Hagana. Od této doby se spustil koloběh násilí a odplat (viz nepokoje v Palestině (1929) nebo Hebronský masakr).Izrael a Palestina: Proč vznikl a kam směřuje klíčový blízkovýchodní konflikt (5. vyd.), str. 42–46
Během britské správy bylo Arabům i Židům umožněno se částečně podílet na správě Mandátu. Arabové sice působili na některých úřednických místech, avšak odmítli se podílet na vzniku nového legislativního orgánu, a tak se do značné míry odřízli od vlivu na dění v Mandátu.Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 54. Během správy zavedli Britové kvóty pro židovské imigranty, které vyvrcholily v roce 1939 přijetím zásadní Bílé knihy. V ní Britové uzákonili, že do deseti let vznikne arabský stát s židovskou menšinou. Současně výrazně omezili další židovskou imigraci.Izrael a Palestina - Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. S. 50.
Ve třicátých letech 20. století nastal další příliv Židů z Evropy, tentokrát zejména z nacistického Německa, kde se moci chopil Adolf Hitler. V polovině třicátých let se židovská populace v Palestině zdvojnásobila, což vedlo k nové vlně násilí. V roce 1936 vznikla centrální organizace palestinských Arabů Vysoká arabská komise vyzývající k násilí a stávkám. Britové však nepokoje potlačili. Ihned poté byla jmenována Peelova komise, která měla navrhnout řešení soužití Židů a Arabů. Ta následně navrhla rozdělení území na dva státy. Arabská část však měla být připojena k Transjordánsku. Židé i Arabové závěry komise odmítli.Izrael a Palestina: Proč vznikl a kam směřuje klíčový blízkovýchodní konflikt (5. vyd.), str. 48–50
Palestina v období druhé světové války