Tučňák žlutooký (Megadyptes antipodes), v maorštině známý jako „hoiho“, je druh tučňáka, který se endemitně vyskytuje pouze na Novém Zélandu (vedle novozélandské pevniny obývá hlavně subantarktické ostrovy jako jsou Aucklandovy nebo Campbellovy ostrovy). Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne od jednoho oka přes zadní část hlavy, až k druhému oku na druhé straně hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Podle této výrazně žluté barvy je pojmenován „žlutooký“. Dosahuje výšky 56–79 cm a váží 3–8,9 kg.
Podobně, jako většina ostatních tučňáků, tento druh je převážně rybožravý. K hnízdění si vybírá strmé svahy u pobřeží porostlé hustou vegetací. Převážně monogamní páry hnízdí samostatně nebo ve velmi malých koloniích. Samice snáší obvykle dvě vejce do vyhloubené nory nebo jen upravené prohlubně. Inkubační doba trvá 39–51 dnů a sedí obě pohlaví. Mláďata se líhnou téměř současně a prvních 21–25 dnů jsou nepřetržitě s rodiči. Posléze se ukrývají v hnízdech, nebo utváří skupinky o třech až sedmi vrstevnících. K plnému opeření dochází zhruba ve věku tří měsíců a tehdy kolonii opouští. Pohlavně vyzrálá jsou ve 2–4 letech.
Jedná se o jediného žijícího zástupce rodu Megadyptes. První popis tučňáků pochází z pera francouzských mořeplavců a přírodovědců Jacquese Bernarda Hombrona a Honorého Jacquinota z roku 1841. Tučňák žlutooký patří mezi velmi ohrožené druhy ptáků, a to nejenom kvůli velmi nízké a kolísavé populaci (cca 4 000 přeživších jedinců / podle IUCN 2020 už pouze 2 600–3 000 dospělých tučňáků), ale také kvůli geograficky omezenému výskytu kolonií. Jakákoli mimořádná událost proto může ohrozit budoucnost druhu v přirozeném prostředí. Podle hodnocení novozélandského Ministerstva památkové péče čelí druh vysokému riziku vyhynutí v krátkodobém horizontu.
Taxonomie náhled|vlevo|Ručně kolorovaná litografie tučňáka žlutookého (Joseph Wolf, 1844) Druh byl objeven na Aucklandových ostrovech roku 1840 během expedice, které velel francouzský mořeplavec kapitán Jules Dumont d'Urville.PETER J. MOORE. Historical records of yellow-eyed penguin (Megadyptes antipodes) in southern New Zealand. Notornis, 2001, Vol. 48. s. 145–156. Dostupné online (anglicky) První popis druhu byl proveden na základě shromážděných vzorků o rok později (v roce 1841) zásluhou francouzských mořeplavců a přírodovědců Jacquese Bernarda Hombrona a Honorého Jacquinota, kteří druh pojmenovali jako Catarrhactes antipodes (dnes Megadyptes antipodes). Druh byl poprvé představen v tehdejším francouzském vědeckém časopise Annales des Sciences Naturelles, publikovaném v Paříži. Nicméně průzkumná výprava přírodovědce Dr. Silase Holmese, taktéž v roce 1840, získala exempláře tučňáka žlutookého pravděpodobně jako první, ale Holmes nestihl zveřejnit zprávy o objevu dříve než za osm let, kvůli čemuž byl předstižen.
Tučňák žlutooký je jediný žijící druh z rodu Megadyptes. Menší zástupce tohoto rodu Megadyptes waitaha (hodnocený spíše jako poddruh M. a. waitaha) z Nového Zélandu, který byl náhodně objeven při zkoumání kosterních pozůstatků mezi lety 2005 až 2007 a popsán v roce 2008, vyhynul již někdy mezi lety 1250–1500 n. l. Za vyhynutí tohoto druhu může s největší pravděpodobností lovecká aktivita a mohutné odlesňování, když ostrovy asi od roku 1250 obývali Polynésané (později známi jako Maorové). Kdysi si tito tučňáci přirozeně konkurovali, ale vymizení jednoho druhu způsobilo, že tučňák žlutooký mohl na tuto situaci zareagovat a pozvolna obsadit novozélandskou pevninu. Původně totiž žil tučňák žlutooký převážně na blízkých subantarktických ostrovech. Na Jižní ostrov se dostal poprvé před asi 200–500 lety. Pozůstatky dalšího nedávno objeveného a vyhynulého poddruhu M. a. richdalei z Chathamských ostrovů byly popsány v roce 2019.
Dříve byl tučňák žlutooký považován za blízce příbuzného tučňákovi nejmenšímu (Eudyptula minor), ale molekulární výzkum provedený roku 2006 ukázal, že je blízce příbuzný tučňákům z rodu Eudyptes, od kterého se podle mitochondriální a jaderné DNA oddělil asi před 15 miliony lety.
Poddruhy K roku 2021 nebyly zjištěny žádné žijící poddruhy, jedná se tedy o monotypický taxon. Jsou však známy a uznávány vyhynulé poddruhy (2019); již zmínění M. a. richdalei z Chathamských ostrovů a M. a. waitaha z Nového Zélandu.
Nomenklatura Binomické jméno Megadyptes antipodes v překladu znamená „velký potápěč jižní země“ (mega = „velký“, dyptes = „potápěč“, antipodes = „jižní země“). Vědecká jména jsou obvykle odvozena od výrazného rozlišovacího znaku – žlutého pásku na hlavě a žlutě zbarvených duhovek (česky tučňák žlutooký, polsky pingwin żółtooki, anglicky yellow-eyed penguin, německy gelbaugenpinguin, apod.). V maorštině, oficiálním novozélandském jazyce, je nazýván hoiho, hoihoi, takaraka, tavora či korara.
Výskyt Tučňák žlutooký je endemit Nového Zélandu. Obývá jeho jihovýchodní část, přilehlé poloostrovy a ostrovy – převážně poloostrov Otago, Stewartův ostrov, Aucklandovy ostrovy a Campbellovy ostrovy. Kolonie se nacházejí na svazích blízko pobřeží, v místech s hustou vegetací, v nadmořské výšce 0–100 metrů. Některé sahají až k pobřežním lesům a jsou velmi dobře ukryté.
V mimohnízdním období obvykle nemigruje daleko a zdržuje se ve vodách poblíž svých hnízdišť. Většina nedospělých (do 4 let věku) však chovné oblasti opouštějí, ale neexistují údaje o jejich přesném výskytu. Předpokládá se však, že táhnou směrem na sever, někdy až k novozélandským regionům Severního ostrova jako je Taranaki a Bay of Plenty.
Popis náhled|vlevo|alt=Hlava tučňáka žlutookého z profilu, s jasně viditelným žlutým páskem přes oči, na rozmazaném světlém pozadí.|Detail hlavy tučňáka žlutookého Patří mezi větší druhy tučňáků – je to největší druh, který žije mimo Antarktidu (největší žijící druh z Antarktidy tučňák císařský dosahuje délky těla okolo 120 cm a hmotnosti cca 40 kg). Tučňák žlutooký dosahuje výšky 56–79 cm (průměrně 65–70 cm), přičemž samci bývají o něco vyšší než samice (zbarvení mají stejné). Hlava samce od konce zobáku po zadní část hlavy měří na délku 143,5 mm (± 2 mm), samice 137,1 mm (± 3mm). Dosahuje hmotnosti kolem 3–8,9 kg (váha samce je obvykle větší než samice). Hmotnost kolísá v závislosti na ročním období a na činnosti, kterou vykonávají. V období rozmnožování pečují o mláďata a střídavě hladoví, ještě více hladoví během přepeřování. Těsně před přepeřením dosahují hmotnosti nejvyšší, po přepeření naopak nejnižší a často až kritické (dlouze hladoví, kvůli čemuž slabší nebo málo nasycení jedinci mohou být velmi zranitelní – viz přepeřování).
Tučňák žlutooký se do značné míry liší od ostatních druhů tučňáků a je relativně dobře rozpoznatelný. Odlišný je i jeho hlasový projev. Hlas má povětšinou tichý, avšak při námluvách ovládá několik hlasitých zvuků, včetně trylkování, ostrých pronikavých výkřiků a vrčení. Kontaktní volání se projevuje dvěma pronikavými dvojslabičnými tóny.
Na hlavě má světle žlutý pás, který se táhne mezi očima v zadní části hlavy. Duhovky jsou oranžovo-žluté. Zbytek peří na hlavě, bradě, tvářích, na zádech, vrchní straně ocasu a na vnější straně křídel je šedo-olivově-černé. Zobák je dlouhý a úzký, světle růžový s červenohnědě zbarvenou špičkou na konci. Spodní část ocasu a křídel je břidlicově modrá, prsa a břicho bílé. Nohy jsou svrchu růžové, chodidla tmavší až černá.
Mláďata jsou zprvu šedo-hnědá a v konečné fázi opeření olivově šedá. Nedospělý – pohlavně nevyzrálý – jedinec se liší především neúplným, nebo nejasně zbarveným páskem na hlavě a šedýma očima. Plně se vybarví až ve stáří 14–18 měsíců.
Smysly náhled|Chování tučňáka žlutookého při lovu potravy Zrak: Nejdůležitějším smyslem pod vodou i na souši je zrak. Tučňáci vidí pod vodou velmi jasně, což jim dobře slouží při hledání potravy a včasné detekci predátorů. Vidění je barevné a citlivější na modré, zelené a fialové světlo.
Sluch: Sluch je také dobře vyvinut a je důležitý pro příjem vnitrodruhové i mezidruhové komunikace.
Čich: Vzhledem k velikosti čichového lalůčku v mozku je možně, že se při vyhledávaní potravy částečně orientují i čichem.
Chuť: Předpokládá se, že chuť je postradatelný smysl. Pokrokový molekulární výzkum prozradil, že tučňáci postrádají tři chuťové receptory (nevnímají chuť sladkou, hořkou nebo umami) a rozeznají pouze slanou a kyselou chuť.
Biologie a ekologie náhled|Záběry tučňáků žlutookých na Novém Zélandu Tučňáci žlutoocí jsou poměrně plaší ptáci, kteří se kontaktu s lidmi ale i s jedinci stejného druhu spíše vyhýbají. Ptáci bez potomků hřadují svévolně u vody a drží se v uctivé vzdálenosti od chovných párů. Tučňáci stráví většinu svého života v blízkosti svých hnízdišť. Přesné hnízdní místo se může rok od roku lišit, ale obvykle se bude jednat o tutéž lokaci. Téměř veškerý svůj volný čas věnují očistě svého peří a nanášení mazlavého sekretu z pod ocasu. Řádně promaštěné peří je klíčové pro dostatečnou tepelnou izolaci a voděodolnost.Peter J. Moore; Michael Wakelin; Murray E. Douglas; Bruce McKinlay; Dean Nelson; Brian Murphy: Yellow-eyed penguin foraging study, South-Eastern New Zealand, 1991-1993. Science & research series no.83. 1995. str. 1–18 / str. 19–41 (anglicky)
Přizpůsobení k pobytu pod vodou Tučňák žlutooký, podobně jako další zástupci tučňáků, je dokonale přizpůsoben k pobytu pod vodou. Jeho válcovité tělo připomínající ponorku doslova kopíruje vodní vlnu; začíná malým úzkým zobákem, pokračuje širokou hlavou, užším krkem, silným tělem a končí s vodorovně nataženýma nohama a zúženým malým ocasem. Ve vodě se tak může pohybovat bez velkého odporu a dosáhnout poměrně velkých rychlostí. Kosti nemá vyplněné vzduchem, tzv. pneumatizované jako mají ptáci schopní letu, ale má je vyplněné dření, kvůli čemuž jsou mnohem těžší a tím vhodnější k potápění. Objemová hmotnost tučňáka jen jen o málo lehčí než objemová hmotnost vody. Tlaku vzdoruje mimo jiné díky masivní hrudní kosti. Kromě toho má oproti létajícím ptákům velmi ohebnou páteř – kloubní plochy krční i hrudní páteře umožňují rychlé a prudké obraty. Křídla jsou velmi široká a zploštělá, pevná i elastická. Nohy jsou vysunuty dozadu a kolena neohebná, slouží pouze ke kormidlování (jeden z důvodů, proč se tučňáci na souši kolébají a jsou vcelku neohrabaní). Silně vyvinuté má rovněž podkožní svalstvo, nejsilnější jsou svaly pohybující předními končetinami. Peří je husté, krátké a překrývající se jako střešní tašky – s minimálním odporem taktéž vhodné k potápění. Proti chladu ho kromě peří chrání silná vrstva podkožního tuku (u antarktických druhů je masivnější). Další anatomickou zvláštností je specifická ústní dutina; jazyk a patro jsou hustě pokryté rohovitými bradavkami, které zabraňují vysmeknutí hladké kořisti (jakou jsou třeba ryby). Jícen i žaludek jsou roztažitelné a prostorné. Tučňák tak může polykat i poměrně velkou kořist (činí tak hned poté, co kořist uloví – tzn. pod vodou).
Potrava náhled|alt=Rodič krmící své šedohnědé odrostlejší mládě na trávě. Při krmení rodič svůj zobák rozevře a mládě vyčkává s otevřeným zobákem těsně pod ním na vyvrženou potravu.|Dospělý jedinec krmící své odrostlejší mládě Tučňák žlutooký je především rybožravý, ale charakteristické složení potravy je dáno preferencí jednotlivých populací (i jedinců samotných), regionální dostupností nebo reakcí na případné sezónní změny.Alley, Maurice & Morgan, Kerri & Gill, John & Hocken, Tony. (2004). Diseases and Causes of Mortality in Yellow-eyed Penguins, Megadyptes antipodes. Kokako. 11. s. 18–23. Dostupné online (anglicky)ROSCOE, Richard. Penguin species (Yellow-Eyed Penguin), Feeding. www.photovolcanica.com. Dostupné online. (anglicky) Rozdíly ve složení stravy, tělesné hmotnosti tučňáků i velikosti kořisti jsou napříč populacemi běžné a korigují úspěšnost v období rozmnožování. To značí, jak je tučňák žlutooký náchylný na výkyvy, resp. na klesající početnost hlavní kořisti.