Heckler & Koch G3 (Gewehr 3) je bitevní puška ráže 7,62 × 51 mm NATO vyvinutá v padesátých letech německým výrobcem zbraní Heckler & Koch (H&K) ve spolupráci se španělskou státní projekční a vývojovou agenturou CETME. G3 byla služební zbraní Bundeswehru, než byla v 90. letech nahrazena útočnou puškou Heckler & Koch G36. Rozšířila se i v mnoha zemích Evropy, Asie, Afriky a Jižní Ameriky a rovněž probíhala licenční výroba.

Puška G3 byla vyvezena do více než 70 zemí a licenčně vyráběna nejméně v 15 zemích. Celkem bylo vyrobeno přes 7,8 milionu kusů zbraní G3. Její modulární koncepce byla využita u řady dalších modelů palných zbraní značky Heckler & Koch, včetně typů HK21, MP5, HK33, PSG1 a G41.

Vývoj

náhled|vlevo|250px|Vývojový prototyp CETME A2b pro náboj 7,92 × 40 mm CETME M53 náhled|vlevo|250px|První verze G3 s dřevěnou pažbou a sklopnými mířidly náhled|vlevo|250px|Heckler & Koch G3A4 (nahoře) a G3A3 (dole) Původ této pušky lze vysledovat až do posledních let druhé světové války, kdy inženýři společnosti Mauser z vývojové skupiny pro lehké zbraně (Abteilung 37) ve městě Oberndorf am Neckar navrhli Maschinenkarabiner Gerät 06 (MKb Gerät 06, „strojní karabina 06“), prototyp útočné pušky komorovaný pro náboj 7,92 × 33 mm Kurz. Model Gerät 06 využíval mechanismus s uzamykatelnými válečky s krátkým zpětným rázem původně z kulometu MG 42, ale s pevnou hlavní a běžnou pístní tyčí ovládanou plyny. S pečlivou pozorností na mechanické poměry mohl být plynový systém vynechán. Výsledné zbrani Gerät 06H (přípona „H“ je zkratka pro halbverriegelt – „polouzamčená“) bylo přiděleno označení StG 45(M) (Sturmgewehr 45 (M), útočná puška 45), nicméně nevznikla ve významných počtech a válka skončila dříve, než byly první vyrobené pušky dokončeny.

Němečtí technici podílející se na vývoji StG 45(M) byli převezeni za prací do Francie do Centre d'Etudes et d'Armement de Mulhouse (CEAM). Mechanismus StG 45(M) byl Ludwigem Vorgrimlerem a Theodorem Löfflerem v závodě v Mulhouse v letech 1946 až 1949 upraven. Byly vyrobeny tři verze komorované pro náboje .30 Carbine, 7,92 × 33 mm Kurz a experimentální francouzský krátký náboj 7,65 × 35 mm vyvinutý společností Cartoucherie de Valence v roce 1948. Od náboje 7,5 × 38 mm s částečně hliníkovým projektilem bylo v roce 1947 upuštěno. Löfflerova konstrukce, označená Carabine Mitrailleuse Modèle 1950, byla zachována pro zkoušky mezi 12 různými prototypy navrženými společnostmi CEAM, MAC a MAS. Francie byla v té době zapojená do indočínské války a jako druhý největší přispěvatel NATO z finančních důvodů zrušila zavedení těchto nových zbraní.

V roce 1950 Vorgrimler odešel do Španělska, kde zkonstruoval pušku LV-50 komorovanou pro náboj 7,92 × 33 mm Kurz a později vlastní náboj 7,92 × 40 mm CETME M53. V tomto okamžiku dostala puška název Modelo 2 a upoutala pozornost západoněmecké pohraniční stráže (Bundesgrenzschutz), která se snažila vybavit nově vzniklé národní obranné síly. Němci nebyli ochotni přijmout náboj mimo specifikaci NATO a požádali CETME, aby vyvinula verzi pušky pro náboj 7,62 × 51 mm NATO. Výsledný model CETME Model A byl komorovaný pro náboj 7,62 × 51 mm CETME, který měl v komoře identické rozměry jako náboj 7,62 × 51 mm NATO, ale ve srovnání s ním měl nižší výkon. Další vývoj pušky s přispěním firmy H&K přinesl model CETME Model B, který měl několik modifikací, včetně možnosti střílet z uzavřeného závěru v poloautomatickém i automatickém režimu střelby, nového předpažbí z děrovaného plechu (skládací dvojnožka byla u předchozích modelů v předpažbí), vylepšené ergonomie a o něco delší hlaveň s vedením pro odpal 22mm puškového granátu. V roce 1958 byla tato puška přijata do výzbroje španělské armády jako Modelo 58 s nábojem 7,62 × 51 mm CETME.

V roce 1956 německá pohraniční stráž zrušila plánované pořízení pušek CETME a místo toho zavedla do výzbroje belgickou FN FAL jako Gewehr 1. Zájem však projevila nově založená německá armáda (Bundeswehr) a brzy pro další testování zakoupila řadu pušek CETME (7,62 × 51 mm NATO). CETME podle německé nomenklatury známá jako Automatisches Gewehr G3, úspěšně soutěžila se švýcarskou SIG SG 510 (G2) a americkou AR-10 (G4), aby nahradila dříve přijatou pušku G1. V roce 1956 Bundeswehr zahájil prodloužené zkoušky se 400 puškami CETME. Společnost Heckler & Koch provedla u pušek CETME řadu změn. V lednu 1959 Bundeswehr oficiálně přijal technicky vylepšený návrh CETME. Západoněmecká vláda chtěla, aby byla puška G3 vyráběna na základě licence v Německu; nákup G1 dříve propadl kvůli odmítnutí FN takovou licenci udělit. V případě G3 měla nizozemská firma Nederlandse Wapen en Munitiefabriek (NWM) výrobní a prodejní práva na design CETME mimo Španělsko. Pro získání výrobních práv nabídla západoněmecká vláda kontrakty NWM na zásobování německého letectva (Luftwaffe) 20mm střelivem. Výroba modelu G3 byla poté přidělena společnostem Rheinmetall a H&K. Druhá jmenovaná společnost již měla vazby na CETME a pracovala na další optimalizaci pušky CETME pro použití s plně výkonným nábojem 7,62 × 51 mm NATO (na rozdíl od slabší varianty CETME). V roce 1969 se Rheinmetall vzdal výrobních práv na G3 výměnou za příslib H&K, že nebude dražit výrobu kulometů MG 3. Později v roce 1977 postoupila západoněmecká vláda vlastnictví výrobních a prodejních práv G3 výhradně společnosti Heckler & Koch.

Počáteční výrobní pušky G3 se podstatně lišily od novějších modelů; první pušky měly uzavřená mechanická výklopná mířidla (se dvěma otvory), lehkou skládací dvojnožku, předpažbí z lisovaného plechu, dřevěnou pažbu (u modelů s pevnou pažbou) nebo teleskopickou kovovou pažbu. Před převzetím Bundeswehrem prošla každá G3 funkčními kontrolami, seřízením zorného pole a továrních zkoušek střelby. V tomto procesu bylo vystřeleno pět výstřelů na cíl ze vzdálenosti 100 metrů (109 yardů) se zvláště přesnou zaměřovací municí. Sada 5 výstřelů nemohla přesáhnout průměr 120 mm (4,7 palce) (1,2 mil / 4,13 MOA). Zbraň byla během své životnosti modernizována (mimo jiné drobné úpravy obdržela nová mířidla, jiný tlumič plamene a syntetické předpažbí a pažbu), což vedlo k nejnovějším výrobním modelům, G3A3 (s pevnou pažbou z polymeru) a G3A4 (s teleskopickou kovovou pažbou). Puška se osvědčila i na export a byla přijata ozbrojenými silami více než 40 zemí.

Činnost zbraně Funkční mechanismus náhled|Schéma mechanismu se zpětným rázem brzděným válečky náhled|Řez nábojovou komorou s vyrovnávacími (odlehčovacími) drážkami (vlevo) a mechanismus se zpětným rázem brzděným válečky bojové pušky G3 náhled|Vystřelené nábojnice se stopami po opálení na přední vnější části způsobenými úmyslným proniknutím prachových plynů do vyrovnávacích drážek náhled|Schéma drážkované nábojové komory použité u pušky H&K G3

G3 je samočinná zbraň fungující na principu polouzamčeného závěru brzděného válečky (zpětný ráz s opožděným otevíráním), podobně jako například kulomet MG 42. Dvoudílná sestava závěru se skládá z hlavy závěru a nosiče závěru. Po výstřelu je závěr přibrzděn dvěma horizontálně uloženými válcovými válečky, které zapadají do uzamykacích vybrání v nástavci hlavně, dokud tlak plynů v hlavni nepoklesne na optimální úroveň. Hlava závěru se otvírá v momentě, kdy jsou oba válečky zatlačovány směrem dovnitř proti šikmým plochám řídicího kusu (uzamykacího klínu), což je způsobeno tlakem plynů působícím přes dno nábojnice na hlavu závěru. Jakmile se válečky pohybují dovnitř, energie zpětného rázu se přenáší na řídicí kus a nosič závěru, které se začnou pohybovat dozadu, zatímco hlava závěru se vůči nosiči pohybují pomaleji. Po zasunutí válečků a jejich vysunutí z uzamykacích vybrání v nástavci hlavně poklesne tlak v hlavni na bezpečnou úroveň, hlava závěru zachycená nosičem zrychlí a celá sestava pokračuje v cyklu do zadní polohy jako jeden celek.

Na základě geometrického poměru daného úhly styčných ploch válečků na řídicím kuse a ve vybráních nástavce hlavně je zákluz hlavy závěru u komorování pro náboj 7,62 × 51 mm NATO zpomalen v poměru 4 : 1. Během stejného časového úseku se tedy nosič závěru pohybuje čtyřikrát rychleji než samotná hlava závěru. Tento poměr přetrvává až do chvíle, kdy jsou uzamykací válečky zcela zasunuty z vybrání nástavce hlavně.

Závěr je vybaven mechanismem proti odskoku, který zabraňuje odražení hlavy závěru od zadního dorazu hlavně při dovírání. „Pojistková páčka hlavy závěru“ je odpružená západka namontovaná na nosiči závěru, která zachytí hlavu závěru v momentě, kdy sestava závorníku dosedne do přední polohy. Páčka funguje na principu tření a poskytuje dostatečný odpor proti opětovnému otevření, čímž zamezuje odskoku nosiče závěru. V hlavě závěru je rovněž uložen odpružený drápkový vytahovač, zatímco pákový vyhazovač se nachází v pouzdru spoušťového mechanismu (je aktivován pohybujícím se nosičem závěru při zpětném rázu).

Nábojová komora má ve svých stěnách vyfrézované podélné vyrovnávací (odlehčovací) drážky, které usnadňují vytahování nábojnice po výstřelu. Tyto drážky umožňují prachovým plynům proudit mezi stěnu nábojnice a stěnu komory, čímž dochází k vyrovnání tlaku mezi vnitřním a vnějším povrchem přední části nábojnice. Úmyslné pronikání prachových plynů do vyrovnávacích drážek výrazně snižuje tření nábojnice o stěny komory, čímž zvyšuje spolehlivost vytahování a zabraňuje přilepení nebo roztržení nábojnice.

Spolehlivá funkce mechanismu polouzamčeného závěru brzděného válečky je omezena specifickými parametry střeliva i zbraně, jako je hmotnost střely, prachová náplň, délka hlavně a stupeň opotřebení. Pro dosažení správného a bezpečného rozsahu funkčních parametrů nabízí společnost Heckler & Koch řadu různých řídicích kusů (uzamykacích klínů) s odlišnou hmotností a úhly ramen. Tyto úhly jsou klíčové, protože ve součinnosti s nosičem a hlavou závěru určují časování odemčení a průběh tlakové křivky.

Vlastnosti G3 je modulární zbraňový systém navržený tak, aby splňoval požadavek západoněmeckého Bundeswehru na životnost 6 000 výstřelů. Jeho pažbu, předpažbí a sestavu pistolové rukojeti se spoušťovým mechanismem lze libovolně měnit v různých konfiguracích (uvedených níže). Doplňky a sestavy drží na místě jednoduché čepy (čepové spojky), po jejichž vyjmutí může uživatel díly rychle demontovat a vyměnit.

Při výrobě zbraně bylo v rozsáhlé míře využito nákladově úsporných dílů lisovaných z ocelového plechu namísto třískově obráběných součástí a k jejich spojování bylo použito bodové svařování. Trubka napínací páky a pouzdro závěru z lisovaného plechu jsou rozměrné odkryté díly, které jsou náchylné k deformaci při silném nárazu, neboť byly z důvodu úspory hmotnosti navrženy s poměrně tenkou stěnou. Pokud dojde v polních podmínkách k jejich výraznému nebo hlubokému promáčknutí, mohou nastat problémy se spolehlivostí v důsledku omezení pohybu vnitřních součástí. To může vyřadit pušku z provozu bez možnosti opravy samotným uživatelem. K identifikaci a nápravě takových situací jsou zbrojíři vycvičeni k používání speciálně navržených kalibrů a vyrovnávacích trnů, s jejichž pomocí dokáží tyto závady poměrně rychle odstranit.

Spoušťový mechanismus Puška má kohoutkový spoušťový mechanismus (s interním kladívkem) vybavený třípolohovým přepínačem režimu střelby, který zároveň slouží jako manuální pojistka zabraňující náhodnému výstřelu. Polohy přepínače jsou: „S“ nebo „0“ – zbraň je zajištěna (Sicher, spoušť je mechanicky blokována), „E“ nebo „1“ – jednotlivé rány (Einzelfeuer) a „F“ nebo „20“ – střelba dávkou (Feuerstoß). Zbraň může být vybavena volitelnou čtyřpolohovou sestavou pojistky/přepínače s oboustrannou páčkou, která je označena piktogramy. Dodatečné čtvrté nastavení přepínače umožňuje střelbu tříranovými dávkami. Puška má kvůli požadavkům na bezpečnost při pádu poměrně vysoký odpor spouště, který dosahuje 50–55 N (cca 5,1–5,6 kgf). Pro odstřelovačskou variantu G3SG/1 a další přesné modely je k dispozici zaměnitelná spoušťová jednotka se napínáčkem (bodovou spouští), omezením propadu spouště (trigger stop) a nižším odporem.

Mířidla