vpravo|náhled|upright=0.9|Žid modlící se u Zdi nářků v Jeruzalémě Judaismus je termín latinského původu (z řeckého ιουδαϊσμός, iudaismos, od jména Juda), který označuje (zhruba od 19. století) abrahámovské náboženství židovského národa. Do té doby se v křesťanském prostředí používaly pro víru židů obraty jako „izraelitská víra“ (), „židovská víra“ () nebo „mojžíšská víra“.Osmnáct století Izraele : od zániku Chrámu do počátků sionismu / Michael Krupp; [z německého originálu … přeložila Ruth J. Weiniger], Praha : Nakladatelství P3K : Společnost křesťanů a Židů, 2010 Židé sami své náboženství označovali a označují jako emuna (víra) nebo da'at (náboženství). Moderní termín jahadut (židovství) se vztahuje spíše na kulturně-národnostně-náboženský celek (odvozen z německého Judentum). V této souvislosti je třeba rozlišit mezi judaismem jako náboženstvím, a židovstvím jako kulturně-nábožensko-nacionálním souborem, zahrnujícím historii, jazyk (hebrejština), zemi (státní útvar), liturgii, filozofii, umění, soubor etických zásad, náboženských praktik apod. Teologie judaismu slouží jako základ mnoha jiných náboženství včetně dvou nejrozšířenějších, křesťanství a islámu.
Kdo je Žid
Judaismus byl od svého vzniku a stále silně je spojen s Izraelem, původně izraelskými kmeny, posléze izraelským národem. Výraz Židé proto označuje příslušníky vyvoleného národa, kteří jsou vyznavači židovského náboženství, judaismu. Toto sepětí národa a náboženství přetrvalo i téměř dvě tisíciletí židovské diaspory, kdy Židé žili v uzavřených komunitách jako menšina v zemích, kde většinovým náboženstvím bylo nejčastěji křesťanství nebo islám, tedy náboženství z judaismu vycházející.
Těsná vazba židovského národa a jeho náboženství se začala uvolňovat v 19. století v důsledku poklesu významu náboženství – sekularizace společnosti. Tyto tendence se projevovaly jednak asimilací, tedy splýváním jednotlivých Židů s národy hostitelských zemí, jednak pod vlivem nacionalismu novým chápáním židovského národa, které již nebylo založeno na náboženství. Důsledkem druhé tendence byl vznik sionismu, snahy o založení vlastního národního státu. Rasové teorie související se semitským původem Židů vedly později k definování „etnických Židů“ na základě biologického původu, což vedlo k jejich rasistické diskriminaci formulované Norimberskými zákony. Různá pojetí židovství se uplatnila i při formování židovského státu Izrael a jeho přijímání občanů na základě Zákona o návratu.
Halachický žid S uvedenými změnami souvisí potřeba rozlišení Židů, příslušníků národa či etnika, a židů (s malým písmenem), vyznavačů judaismu. Podle židovského náboženského práva (halachy) je možné se židem narodit nebo se jím stát konverzí. Tzv. halachickým židem je každý, kdo: se narodil židovské matce, která sama byla halachickou židovkou (židovství se dědí materlineárně, nikoli paterlineárně, jako je tomu např. u islámu) každý, kdo podstoupil předepsaným způsobem gijur a konvertoval k judaismu. Konvertita je rovněž i státem Izrael uznán za člověka, kterému náleží právo návratu.
Vznik a vývoj judaismu
Biblické období
Judaismus a jeho dějiny jsou neodmyslitelně spjaty s dějinami Izraele a židovského národa. Judaismus vznikl jako kmenové náboženství hebrejských kmenů přibližně ve 2. tisíciletí př. n. l. Podle Tóry jsou předky izraelského národa tři praotcové, Abrahám, Izák a Jákob – tito jsou líčeni jako lidé, kteří věřili v jednoho Boha. Se změnou Jákobova jména na Izrael (Bůh bojuje), se Bůh Abrahámův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův stává Bohem Izraele. Jákob, poslední z patriarchů, měl 12 synů, z nichž povstalo dvanáct kmenů, které se jednotně nazývaly Izraelem. Po vyjití z egyptského otroctví jim byl skrze Mojžíše dán Boží zákon – Tóra, což je jeden z momentů, který je považován za „vznik“ židovského náboženství.
Vědecká teorie je mnohem méně květnatá, než jak je historie předkládaná v Bibli – pro naprostou většinu údajů obsažených v Tóře neexistuje jediný hmotný pramen, a většina biblických postav je postavena na úroveň postav mytických, pro jejichž existenci nemáme žádné důkazy. Navíc Biblí popisovaný nomádský život v sobě obsahuje anachronismy, které mluví o poměrně pozdním ucelení jednotlivých legend.FINKELSTEIN, Israel – SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible. Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2007. . str. 42-47 a 281n. Anachronismem jsou například velbloudi, kteří se v příbězích vyskytují. Ve skutečnosti se však velbloudi jako prostředek dopravy začali využívat až okolo roku 1000. Ještě závažnější skutečností je, že popisovaná geografická situace (města, politická situace) odpovídá až 7. století př. n. l.
Vznik Izraele
Současný nejčastěji zastávaný názor předpokládá, že na území současného Izraele začaly někdy kolem 15.–14. století př. n. l. pronikat skupiny západosemitských hebrejských kmenů, které v několika vlnách ovládly tamní obyvatelstvo, roztříštěné do řady malých kmenů. Částečně byly tyto kmeny asimilovány, a později, s nástupem hlavní vlny (kterou někdy ztotožňují s biblickým Jozuem), vytvořily kmenové společenství zvané Izrael. Teorie, že k Exodu došlo za vlády faraona Ramesse II. (a k obsazení země tedy v průběhu následujících sta let) je sice velmi populární a nabízí se jako velmi srozumitelné vysvětlení, nicméně pro ni neexistuje jediný hmotný doklad či zápis. Bible sama neuvádí ani faraónovo jméno, pouze udává dvě města v Egyptě, na nichž měli hebrejští otroci pracovat – Pitom a Ramesse, což jsou města, která založil právě Ramesse II.
Nejstarší mimobiblická zmínka o Izraeli pochází z Egypta, z tzv. Merenptahovy (Izraelské) stély, datované do roku 1208 př. n. l. Izrael je na ní jmenován jako národ či společenství, které je „potřeno a už nemá žádné sémě“. Stéla popisuje vítězné tažení faraona Merenptaha blízkým východem. Z 12. stol. př. n. l. pochází nejstarší biblický text, Debóřina píseň (5. kapitola knihy Soudců) – lze se tedy domnívat, že již v tomto období Izrael existoval jako národ.
Pobiblický vývoj
Judaismus prodělal od vzniku království až po babylónské zajetí dramatický vývoj, během kterého se nakonec podařilo potlačit všechny vnější znaky polyteismu, dříve hojně praktikovaného. Nicméně řada vědců se domnívá, že určité známky babylónského a perského vlivu se v judaismu projevily, a to především přítomností andělů, kteří se vyskytují i v Bibli, dále démonů, zároveň byla velmi podrobně rozpracována víra v Mesiáše jakožto konečného vykupitele (která se v Bibli rovněž nevyskytuje zcela tak, jak je podávána dnes).
Během babylónského zajetí a v následujících staletích pravděpodobně začaly práce na postupné kanonizaci textu Tóry a ostatních knih Starého zákona. Tento proces byl definitivně uzavřen až po zničení starověkého judského státu v prvních staletích n. l. Judaismus byl rovněž ovlivněn řeckou filosofií, což souviselo s přítomností Židů v helénském prostředí, především v Alexandrii. Výsledkem byl vznik helénsko-židovské literatury, mezi jejíž nejvýznamnější zástupce patří řecký překlad Bible – Septuaginta, dále deuterokanonické knihy, biblické apokryfy a pseudoepigrafy. Pod vlivem dualistických tendencí, ať již ze strany zoroastrismu nebo helénismu vznikala též eschatologicky zabarvená a apokalyptická literatura. Rozvoj helénsko-židovské literatury, náboženský synkretismus a růst popularity judaismu mezi Řeky jakož i proselytismu byl později jedním z faktorů, které vedly ke vzniku křesťanství.
Nástup ústní Tóry
Již za Ezdrášova období bylo čtení z Tóry povýšeno na liturgický a posvátný akt, ke kterému bylo také přidáno vykládání a studium daného textu – právě zde započíná fenomenální nástup ústního učení, jehož nositeli se stanou farizeové, kteří jako jediná skupina přežijí zánik starověkého judského státu v r. 70, a určí směr, kterým se judaismus bude ubírat následujících dva tisíce let.
Rabínské období
Období judaismu, který označujeme jako „rabínský judaismus“, začíná krátce po zničení Chrámu v r. 70 a v podstatě trvá až dodnes. Po ztrátě národní, státní a náboženské suverenity převzali otěže vedení národa namísto králů či kněží nebo proroků učenci – chachamim, nazývaní též učitelé – rav, pl. rabbanim, tedy rabíni. Rabíni byli příslušníci farizejského směru, původně minoritní společnosti, která získala značný vliv během vlády královny Salómé Alexandry. Poměrně úspěšně potlačili v prvních staletích n. l. eschatologické a mesianistické tendence, které v jejich očích znamenaly především ohrožení židovského národa jako celku, a dali jim pevné hranice, aby výskyt mesianistických excesů omezili na minimum. Zároveň sebrali veškeré tradice, které byly do té doby předávané ústně, a zkompilovali dvě fenomenální díla, Mišnu a Talmud, která jsou pramenem veškeré původně ústně předávané právní tradice judaismu. Zákon – Tóra a její naplňování – se stal středobodem každodenního života Židů. Veškerá právní ustanovení, ať už se týkala práva náboženského nebo civilního, byla pevně svázána s Tórou, stejně každodenní činnosti jednotlivce i společnosti. V této době pozdního starověku byl rovněž pevně ustanoven kalendář, svátky a veškeré rituály byly přizpůsobeny nastalé situaci, totiž aby mohly být vykonávány a řádně prováděny i bez Chrámu a vlastního státu, na jakémkoli místě, v jakékoli době. Výroky učenců byly postaveny na nižší úroveň, než výroky Bible. V principu je možné o výrocích a učení rabínů polemizovat a argumentovat, o výrocích Bible nikoli. Toto je princip, který si judaismus, zvláště pak jeho ortodoxní a konzervativní forma, udržel dodnes.
Principy víry v judaismu
Víra v Boha Judaismus je monoteistickým náboženstvím, tzn. že uctívá jediného Boha. Uctívání jiných bohů je zapovězeno, stejně jako uctívání soch, jiných předmětů či míst nebo přírodních úkazů. Současná religionistika se domnívá, že židovský monoteismus vznikl synkrezí starších, polyteistických kultů blízkovýchodního starosemitského panteonu, které byly následně sjednoceny do kultu jediného Boha. Pozůstatky tohoto dávného mnohobožství spatřují religionisté v množství jmen, která Bůh v judaismu má.
Monoteismus Esencí biblické zvěsti je neustálé hlásání monoteismu, tedy víry v jednoho jediného Boha (Dt 6, 4) a vyzývání Izraele, aby odvrhl modly a polyteismus, který byl náboženstvím okolních národů. Skutečnost, že se v prvním tisíciletí př. n. l. na blízkém východě vyskytoval národ, který nejenže měl ideu jediného vládnoucího a všemohoucího Boha, ale navíc zakazoval uctívat bohy jiné, považované za neexistující modly, je jedinečná a judaismus v tomto ohledu nemá obdoby, a to ani v Achnatonově monoteistické náboženské reformě, ani v zoroastrismu. K prosazení judaismu však došlo ale až v Judském království.
Podle vědecké teorie absorboval Izrael celou řadu okolních kultů, včetně starých kanaánských božstev, jako El (bůh), El eljon (bůh nejvyšší), El šadaj (bůh všemohoucí), které byly sjednoceny do kultu jediného Boha, označovaného čtyřpísmenným jménem JHVH a do češtiny překládaného jako „Hospodin“ (staroslovansky „Pán“). Zhruba kolem roku 1000 př. n. l. dochází ke konstituci Izraele pod královskou vládou, přičemž „státním“ kultem Izraele se stává kult jediného Boha, avšak tím není vývoj judaismu zdaleka uzavřen.
Jméno Boží