Otilie Sklenářová-Malá (někdy Otýlie, 12. prosince 1844 Vídeň – 23. února 1912 PrahaArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Františka, sign. FR Z9, s. 4) byla česká divadelní herečka, jedna z nejvýznamnějších hereček své doby. Byla považována nejen za ideál umělkyně, ale také vzor moderní ženy – občanky a vlastenky.
Život náhled|vlevo|140px|Otilie Sklenářová-Malá (kresba Jan Vilímek, 1883) Narodila se ve Vídni, v rodině vojenského lékaře Jana Malého (1808–1901). Matka byla Němka. Byla vychovávána německy, a česky se začala učit až po smrti matky v osmi letech, když ji otec poslal k babičce do Dolního Bousova, kde se jí zalíbilo. Celý rok tam žila s místními dětmi a chodila do školy. Již ve Vídni v roce 1862 vystupovala v divadelním spolku, s českými ochotníky, pod pseudonymem „Svobodová“.Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Praha : Academia, 1988, str. 446 Když otcova rodina přesídlila do Prahy, studovala zde zpěv u Františka Pivody. Z důvodů vysokých finančních nákladů na studium zpěvu však přešla k činohře, a pokračovala v divadelních lekcích u Elišky Peškové.
Jako herečka poprvé vystoupila v Praze v květnu roku 1863 v roli Panny Orleánské, a ihned získala velký úspěch a angažmá v Prozatímním divadle, také díky svému impresáriovi a současně manželovi Josefu Sklenářovi (1835–1890), který byl tajemníkem tohoto a také Národního divadla. Provdala se za něj ve Zdicích 18. února 1867, bydleli na Novém Městě v domě čp.1415/II.NAČR, Policejní přihlášky obyvatel z let 1850–1914 Z manželství vzešli dva synové: Jiří (1869–1873) zemřel čtyřletý, Jan (1871–1922) se stal magistrátním úředníkem. V prvním roce své kariéry se představila v patnácti rolích nejrůznějšího charakteru. O jejím hereckém projevu se ve svých recenzích pochvalně vyjádřil Jan Neruda.
Když byl v roce 1866 během války s Pruskem rozpuštěn soubor Prozatímního divadla, stala se členkou nově utvořeného družstva. Často hostovala také na venkově. V roce 1873 se vydala na umělecké turné po Čechách, hrála s ochotníky ve 22 městech a všechny honoráře věnovala do sbírky na výstavbu Národního divadla. Sklenářová v roce 1881 přešla do souboru Národního divadla a zde setrvala až do roku 1903. Vynikala krásným zevnějškem, znělým hlasem a skvělou recitací, což ji předurčovalo především k rolím tragických a patetických hrdinek. S velkým úspěchem ztvárnila např. Lady Macbethovou v Shakespearově hře, titulní roli ve Faidře Jeana Racina, Strabu v Zeyerově hře Neklan, Markétku v Goethově Faustovi. Vynikala ale i v jemných komických rolích, zejména konverzačních (Katka v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Marie Terezie v Bozděchově Zkoušce státníkově, Porcie v Shakespearově Kupci benátském). Její nejslavnější a nejvíce hranou postavou byla němá postava Fenelly ve hře Daniela Aubera Němá z Portici. Po posledním představení 3. května 1903, ve kterém vytvořila roli Hermiony v Zimní pohádce, studenti se místo koní zapřáhli do divadelního kočáru a herečku odvezli do jejího bytu v Resslově ulici.
vpravo|náhled|Hrob na Olšanských hřbitovech v Praze
V letech 1873–1874 vyučovala v operní škole, zřízené Bedřichem Smetanou, v období 1892 až 1894 byla profesorkou dramatické školy ND, a později vyučovala na Pražské konzervatoři. Dávala také soukromé lekce, a k jejím žačkám patřily např. Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová, Růžena Šlemrová, Hana Benoniová a další, včetně operních pěvců Pavla Ludikara/Vyskočila, nebo Emy Destinnové. Byla členkou Amerického klubu dam založeného Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem. Vystupovala také u české menšiny ve Vídni, v roce 1896 v Záhřebu. Napsala také paměti, v nichž zachytila nejdůležitější etapy svého hereckého života a vzpomínky na své divadelní kolegy.
V roce 1910 onemocněla rakovinou a o dva roky později zemřela. Byla pohřbena do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech.
Citát
Odraz v kultuře V roce 1933 byl v Praze odhalen pomník Otilie Sklenářové-Malé od Ladislava Šalouna.
V televizním seriálu Hrdinové okamžiku z roku 1961 ji ztvárnila Vlasta Chramostová.
Odkazy
Reference
Literatura Anna Řeháková: Otylie Sklenářová-Malá : fragmenty životopisné studie, Praha : vlastní náklad, 1914
ČERNÝ, František. Hana Kvapilová. Praha : Orbis, 1960, str. 48, 57, 75–6, 96, 114–5, 131, 143–4, 198, 224, 227, 255, 258, 300, 308, 317, 319, 329, 336 ČERNÝ, František. Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 59–62, 75, 83, 86, 178, 236, 243, 299, 300 Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. . S. 73, 186, 320, 321, 388, 394, 406, 543.
KOHOUT, Eduard. DIVADLO aneb SNÁŘ. Praha: Odeon, 1975, str. 36, 44 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Praha : Academia, 1988, str. 445–7 VODÁK, Jindřich. Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 36–46. Růžena Nasková: Malá kronika dnů (1934–1946), Československý Kompas, Praha, 1947, str. 37–41
Související články Pomník Otilie Sklenářové-Malé
Externí odkazy
Otilie Sklenářová-Malá v souborném katalogu Akademie věd ČR (seznam rolí, pedagogická činnost…)
Kategorie:České herečky Kategorie:České divadelní herečky Kategorie:Herečky Národního divadla Kategorie:Čeští divadelní pedagogové Kategorie:Pedagogové na Pražské konzervatoři Kategorie:Lidé s dvojitým příjmením Kategorie:Pohřbení na Olšanech Kategorie:Lidé z Prahy Kategorie:Narození 12. prosince Kategorie:Narození v roce 1844 Kategorie:Úmrtí 23. února Kategorie:Úmrtí v roce 1912 Kategorie:Ženy Kategorie:Narození ve Vídni Kategorie:Úmrtí v Praze Kategorie:Americký klub dam