náhled|Rodinná hrobka Pavla Švandy ze Semčic – Vyšehradský hřbitov v Praze Pavel Švanda ze Semčic (27. listopadu 1825 Praha – 5. ledna 1891 BrnoMatriční záznam o úmrtí a pohřbuArchiv hl. m. Prahy, Matrika zemřelých u sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, sign.VYŠ Z7, s. 20) byl český režisér, dramaturg, spisovatel a divadelní ředitel.
Původ, rodina Pocházel z českého rodu zemanů z Dobrovice na Mladoboleslavsku. Jeho otec, Antonín Švanda ze Semčic, byl divadelním ochotníkem.Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 21 Manželkou Pavla Švandy byla herečka Eliška Pešková, roz. Elisabeth Peschke, dcera šenkýře z Platnéřské ulice v Praze.Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13 Jejich děti byli Jaroslav Švanda (1851-1879), Marie Švandová (* 1853), provdaná Stankovská, později Koldinská, manželka smíchovského starosty Aloise Koldinského a herečka,Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512 Anna Švandová (* 1854),Archiv hl.m.Prahy, Konskripce pražského obyvatelstva z let 1850-1914 Pavel Švanda ml.Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Švanda, Pavel ml. *1855 (* 1855) a Karel Švanda (* 1867), oba později divadelní ředitelé.
Studium, divadelní začátky Po vystudování malostranského gymnasia a filosofie (filosofie se tehdy musela studovat před vstupem na jakýkoliv jiný vysokoškolský obor) vstoupil do kněžského semináře (1843). Tam se seznámil s J. K.Tylem a dalšími literáty, začal psát české básně a přispívat do časopisu Květy. Ze semináře v roce 1848 odešel, živil se jako magistrátní úředník, novinář a učitel češtiny na pražské reálce. Redigoval politické listy, psal kritiky do Pražského večerního listu, přispíval do časopisu Lumír Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Orbis, Praha, 1953, str. 63. V lednu roku 1849 se seznámil se svojí budoucí manželkou, německou ochotnicí a žačkou členky německé zemské činohry Niny Herbstové (od srpna 1849 vystupující jako Eliška Pešková) Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13, 14, která v něm vzbudila vážný zájem o divadlo. V letech 1853–1863 vedl jako režisér ochotnické česko-německé Divadlo u sv. Mikuláše na Starém Městě , známé též jako Švestkovo divadlo . Krátce působil i jako správce městského chorobince Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 14.
Prozatímní divadlo a vlastní Švandova divadelní společnost V roce 1862 v nově otevřeném Stavovském divadle se stal dramaturgem českých představení a později šéfem činohry Prozatímního divadla, kam angažoval např. Jindřicha Mošnu a Jakuba Seiferta. V divadle podstatně zvýšil frekvenci (z asi dvou představení týdně na osm) i kvalitu českých představení. Po odchodu J.J.Kolára z divadla získal větší prostor a uvedl např. shakespearovský cyklus her, pět her Moliera a poprvé i Gogolova Revizora.
V roce 1864 nastoupil do Prozatímního divadla německý ředitel, který upřednostňoval operu. Švanda se ještě jako člen souboru Prozatímního divadla rozhodl na podnět E. Peškové zorganizovat vlastní soubor Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 23 a od října 1865 vyjel soubor pod uměleckým vedením Josefa Baráka s režisérem Edmundem Chvalovským hrát do Berouna a Plzně. Během čtyřměsíční sezóny uvedl soubor 56 činoher a úspěšně uskutečnil 172 představení Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 17. Od roku 1866 vedl soubor osobně Pavel Švanda, který odešel z Prozatímního divadla, zatímco Eliška Pešková zde působila do května 1870, kdy dostala výpověď pro zameškané představení .
Plzeň, Brno a Švandovy arény v Praze Švandův soubor v Plzni od října 1868 uváděl i opery a operety. V zimě působil soubor v Plzni, v létě v Praze, kde v roce 1869 nechal Švanda postavit na Královských Vinohradech novou arénu (letní divadlo bez střechy, jakýsi amfiteátr), zvanou Pštroska dle majitele pozemku. V roce 1870 hrával Švandův činoherní soubor rozšířený o skupinu gymnastů a ekvilibristů v neděli na třech pražských jevištích – v Novoměstském divadle, v Pštrosce a v sále hostince U města Lipska v Karlíně Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 18. Neboť v okolí Pštrosky byla i další divadla, v roce 1871 založil novou arénu na Smíchově, známou pak jako Aréna v Lesíčku, nebo Aréna v Eggenberku František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 68 (dle protějšího hostince).
V Plzni působil Švandův soubor polovinou sezóny do roku 1875 a pak v letech 1878–1881 a 1884–1885. Střídal se zde často se souborem Jana Pištěka, který mu konkuroval i v Praze, kde měl pronajatu Arénu v Kravíně a k němuž přešel v roce 1879 ze Švandova souboru Vendelín Budil.
V říjnu 1881 otevřel Švanda v Praze na Smíchově v nárožním domě čp. 1 v sále a zahradě hostince U Libuše nové divadlo – Divadlo u LibušeFrantišek Ruth, Kronika královské Prahy II, 1903, s. 579, které působilo jako stálé divadlo s kapacitou 500 sedadel a 200 míst k stání. Divadlo bylo vybudováno na rohu Schwarzenbergovy silnice (dnešní Štefánikova) a Holečkovy. O tři domy dále do čp. 6 se později přesunula stálá scéna divadla, v 50. letech přejmenovaná na Realistické divadlo Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 26–7. Divadlo uvádělo činohru i operu. V souboru působil např. Josef Šmaha a v roce 1884 byl soubor posílen o Eduarda Vojana a Františka Šípka, kteří přišli z Plzně.
Aréna v Lesíčku byla z úředního nařízení v roce 1885 zbořena a Švanda dělil činnost souboru mezi Plzeň a Divadlo u Libuše. K 1. 4. 1886 po neshodách s plzeňskými radními dal celému souboru výpověď a soubor převzal na svoji koncesi Eduard Vojan, který však z finančních důvodů brzy skončil Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 31–2,. Švanda převzal opět soubor, provedl přestavbu Divadla u Libuše – doplněním posuvné střechy vzniklo Letní divadlo u Libuše Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 32 a od června 1886 zde soubor působil včetně herců Eduarda Vojana a Hany Kubešové.
V září 1886 obdržel Švanda nabídku k převzetí divadla v Brně (Na Veveří). K hostování přizval např. Otýlii Sklenářovou-Malou a Josefa Šmahu. V Brně působil Švandův soubor (i přes odchod Vojana a Kubešové do ND) úspěšně až do roku 1891, kdy Švanda 5. ledna raněn mrtvicí zemřel. Nedožil se nové Arény na Smíchově, kterou začal budovat u smíchovského nádraží v blízkosti železničního mostu. Následně došlo k rozpadu souboru, část zůstala v Brně u společnosti Václava Hübnera, část působila s Eliškou Peškovou, která však 24. května 1895 také zemřela. Jsou pochováni v rodinné hrobce na pražském Vyšehradském hřbitově.
Arénu na Smíchově i Letní divadlo u Libuše spravoval od roku 1897 jeho syn, dr. Karel Švanda a divadelní koncese vlastnila jeho dcera, Marie Švandová-Koldinská, která zemřela 5. října 1906. Po její smrti převzala koncese druhá manželka Karla Švandy, Ema Jelínková-Švandová, později provdaná Kadlecová (zemřela 25. listopadu 1971), která zde i začala úspěšně hrát a sama byla ředitelkou Letního divadla u Libuše (později přejmenovaného na Intimní divadlo). Z Arény na Smíchově se stala operetní scéna, fungovala do dubna 1934 a v listopadu 1938 byla zbořena Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 183, 188, 190, 191, 195.
Zásluhy o české divadlo Pavel Švanda svou činností velmi ovlivnil historický vývoj českého divadla. Jeho scény byly ve své době nástupištěm realistické a naturalistické dramatiky, školou moderních hereckých talentů. Švandova brněnská éra patří mezi jedno z nejvýznamnějších období brněnského divadelnictví. Švanda se zasloužil jako dramaturg a režisér Prozatímního divadla o rehabilitaci české veselohry a upevnil místo moderní konverzační francouzské veselohře v soudobém repertoáru. Podílel se významně na výchově hereckého dorostu a premiérově inscenoval v českých zemích mnohá díla E.Zoly, H.Ibsena i dalších světových autorů Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512–3.
Citát
Odkazy
Reference
Literatura František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 110, 123, 125, 143, 175, 177, 190, František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 37, 68, 73, 79, 86, 88, 99 Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 13–34, 36, 42, 51, 98–9, 135, 159, 170, 174, 183, 188, 194 Rudolf Deyl: Vojan zblízka, Orbis, Praha, 1953, str. 20, 42–3, 46, 50, 51, 63–83, 162, 327
Ljuba Klosová: Život za divadlo (Marie Hübnerová), Odeon, Praha, 1987, str. 9, 16, 19–21, 31, 33-6, 38-9, 41, 46, 241 Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 164 Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 512–3 Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 113–4, 163, 508 Josef Teichman: Postavy českého divadla a hudby, Orbis, Praha, 1941, str. 21–7, 34–5, 45–6, 51, 85, 92, Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 21–2, 49, Klosová, Ljuba: Pavel Švanda ze Semčic, in: LUDVOVÁ, Jitka a kol. Hudební divadlo v českých zemích: osobnosti 19. století. Vyd. 1. Praha: Divadelní ústav, 2006. 698 s. Česká divadelní encyklopedie.
Externí odkazy
Pobytové přihlášky pražského policejního ředitelství (konskripce) 1850-1914, Švanda ze Semčic Paul (1825)
Kategorie:Čeští dramatici Kategorie:Čeští režiséři Kategorie:Čeští divadelní ředitelé Kategorie:Narození 27. listopadu Kategorie:Narození v roce 1825 Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Úmrtí 5. ledna Kategorie:Úmrtí v roce 1891 Kategorie:Úmrtí v Brně Kategorie:Pohřbení na Vyšehradě Kategorie:Muži