náhled|Fotograf v ateliéru při portrétování, 1893, stejný muž je na snímku dvakrát – stojí za přístrojem a sedí před objektivem; vlevo je vidět opěrka hlavy náhled|Venkovní ateliér Foxe Talbota, kopírování fotografií, kalotypie, cca 1845 náhled|Daguerreotypický salón Williama Shewa náhled|Fentonův asistent a jeho fotografický pojízdný vůz Photographic Van tažený koňmi vybavený temnou komorou, 5 kamerami pro kolodiový proces, 700 skleněnými deskami, chemikáliemi, zásobami a nářadím
Fotografický ateliér, fotografická dílnahttp://bara.ujc.cas.cz/psjc/img.php/img/2078/191377940_60943_17755_0 Příruční slovník Ústavu pro jazyk český AV ČR nebo fotografické studio je místnost určená pro pořizování fotografií. Umělec zde pracuje – aranžuje a komponuje postavy nebo předměty pro své snímky. Vznikají zde portrétní snímky lidí, podobenky nebo – co se neživých předmětů týče – aranžované snímky zátiší. Na fotografii komerčních produktů se orientuje reklamní fotografie. Specializovaná oblast produktové fotografie je fotografie potravin, pro kterou je kromě studia zapotřebí také kuchyně a spolupráce fotografa, kuchaře, potravinového stylisty a osvětlovače.
Ateliér bývá vybaven studiovým osvětlením, což je výkonné osvětlení namontované na speciálním fotografickém stojanu, který může být libovolně přesunován bez ohledu na fotoaparát. Může být napájen z elektrické sítě nebo ze silného akumulátoru.
Profesionální fotografové využívají většinou takzvaný systémový fotoaparát s výměnnými základními komponentami, které jsou připojeny k určitému jádru systému. Většina systémových fotoaparátů jsou zrcadlovky malého nebo středního formátu. S rozvojem digitální techniky se začaly používat fotoaparáty digitální.
Historie náhled|vlevo|Frederikke Federspiel: portrét dvouletého děvčátka, asi 1890
Od poloviny 19. století začalo zabírat zcela nové místo společenského života fotografické studio. V mnoha evropských městech stále rostl počet ateliérů, které pořizovaly portréty svých obyvatel. Touha nechat si pořídit vlastní podobenku měli příslušníci všech společenských vrstev. Toho bylo dosaženo především rozšířením laciných carte de visite v 60. letech 19. století. Studia kromě portrétů nabízela také další fotografické žánry zachycující dojmy z okolního světa prostřednictvím média fotografie.
Prvopočátky fotografie se neobešly bez denního světla, pokud šlo o expoziční čas, bylo potřeba co nejvyšší sluneční svit. Proto se ateliéry stavěly v místnostech s jednou stranou směrovanou na sever a celou prosklenou, mnohdy to byly skleněné konstrukce umístěné ve vrchních patrech domů. Fotograf byl zcela závislý na intenzitě slunečního světla, které mohl pomocí závěsů regulovat. S vývojem zábleskových zařízení a osvětlovací techniky se začala studia objevovat také v nižších patrech, moderní ateliéry byly od přirozeného světla odstíněny a začalo se v nich používat umělé studiové osvětlení.
V dobách, kdy expoziční časy byly řádově ve vteřinách, se používaly různé pomůcky pro opěrku hlavy nebo dokonce celé postavy. Jednou z pomůcek byl takzvaný Bradyho stojanPoznámka: anglicky: Brady stand, který byl pojmenován po Američanovi Mathew Bradym.Macy, et al, "The Macy Photographic Studio's Dispatch", Northampton MA, Spring-Summer 1913, str. 2 Používal se uprostřed 19. století, měl těžkou litinovou stabilní základnu a nastavitelnou výšku trubkového sloupce (nohy) pro dvojí použití: sloužil buď jako loketní opěrka, nebo při plném prodloužení a dodáním příčné výztuhy jako opěrka hlavy. Stojan byl často zapotřebí, aby se modely při delším expozičním času fotografování nepohnuly.Domy se stavěly co nejvíce otevřené slunečnímu svitu, a někdy měly modrá skla, protože vrstva jodidu stříbrného byla nejcitlivější na modré světlo. Lidé při fotografování seděli většinou před holým pozadím a byli osvíceni měkkým světlem z okna, které mohlo být směrováno pomocí zrcadel. Přibližně v období od roku 1860 do roku 1920http://old-time-religion.blogspot.com/2010/05/art-tintype-book-painted-backdrop-by.html bylo standardním vybavením raných fotografických ateliérů malované fotografické pozadí. Mělo obecně rustikální nebo kvazi-klasický vzhled, ale někdy představovalo buržoazní trompe-l'oeil („oko-klamající“, iluzionistické malířství)http://timebinder.net/home/?currentPage=3, které však nakonec vyšlo z módy s příchodem fotoaparátů Brownie a Kodak, a rozšíření fotografie masám. Pozadí mohou podle provenience poskytnout stopy při genealogickém výzkumu starých rodinných fotografií.http://freepages.genealogy.rootsweb.ancestry.com/~fgriffin/photos.txt
S postupujícím rozvojem techniky v polovině 19. století dostali fotografové možnost využívat zkracující se dobu expozice, osvobodit se a vytvořit nový styl portrétní fotografie. Fotografové se přemístili ze svých ateliérů do exteriérů, na bojiště, přes oceány a do vzdálených pouští. Rozvíjely se mobilní fotografické ateliéry. Daguerreotypický salón Williama Shewa, fotografická dodávka Photographic Van Rogera Fentona nebo vagón What-is-it? Mathewa Bradyho nastavily standardy portrétní fotografie druhé poloviny devatenáctého století.
Zachytit hospodářský rozvoj nového odvětví se pokusilo mnoho umělců. Počet středních a malých podniků neustále rostl a začaly mezi sebou soutěžit. Kdo chtěl na trhu přežít a dobře vydělat, potřeboval mít širokou klientelu, dobré nápady, technické vybavení a musel dodat zákazníkovi příjemný obrázek. Pro přilákání zákazníků se některá studia specializovala například na divadlo, fotografie dětí nebo divoká zvířata.
Studia nabízela také další motivy a témata ke koupi. Jednalo se o reprodukce umění, reportážní fotografie, pohlednice s tématy vedut ať už městských či krajin, nebo ve své době populární stereo fotografie. V roce 1901 propagovala firma Underwood & Underwood stereoskop pod marketingovým heslem Stereofotografie jako vychovatel. Zámožní lidé si kupovali celé série stereofotografií s tematikou přírody, cestování, zpravodajství a podobně; bylo z čeho vybírat – firma vyprodukovala mezi 30 000 a 40 000 stereografických titulů. Fotografické vizitky měly tu výhodu, že si je přátelé mohli vyměňovat mezi sebou a díky standardnímu formátu umisťovat do rodinných alb. Vizitky se staly populární poté, když v květnu 1859 Disdéri vyfotografoval ve svém ateliéru Napoleona III, který kvůli své fotografii přerušil svou cestu do války.Robert Leggat, "Carte-de-Visite photography", A History of Photography: From its beginnings till the 1920s. Ještě větší popularitu získaly vizitky poté, když se nechala vyfotografovat celá královská rodina v Londýně. Během tří měsíců se prodalo 70 000 fotografických vizitek a údajně jich bylo vyrobeno ještě 200 000 dalších. Mnozí fotografové také prodávali podobizny známých osobností, méně časté byly pak fotografie měst, soch či důležitých událostí. O rozsahu „vizitkománie“ svědčí i to, že v Anglii počty prodaných vizitek ročně šly do stovek miliónů což vzhledem k jejich nemalé pořizovací ceně je obdivuhodné.
náhled|Automobil s reklamou na ateliér J. F. Langhanse, Praha
Zajímavým aspektem je propagace a reklama, kterými na sebe ateliéry upozorňovaly. Reklamní loga studií na zdobených štítech byly umístěny směrem do ulice, i když byl ateliér na dvorku. Návštěvník po vstupu do budovy procházel kolem četných panelů s portréty slavných lidí, na návěštních sloupech byly roky zahájení obchodní činnosti a speciální propagační akce na služby nejrůznějšího druhu navíc. Okamžité vlastní zastoupení fotografické živnosti se nabízelo na zadní straně fotografie, která mohla obsahovat bohatý design a ilustrace. Tyto reversy obsahovaly na výhody studia z hlediska jeho umístění, dostupnosti a kvality, pohodlí při fotografování a dalších služeb, ceny, speciality z podnikání, jako byly dvorní tituly, ocenění a medaile. Významný český fotograf Jan Nepomuk Langhans vlastnil výrazný firemní automobil, který sloužil zároveň jako mobilní reklamní panel.http://www.radio.cz/cz/rubrika/udalosti/langhans-slavi-130-let-vystavou-o-dejinach-firmy
Klientela různých ateliérů se lišila co se týče příslušnosti k různým společenským vrstvám. Lidé se většinou nechávali fotografovat ve svých nejlepších „nedělních“ šatech, jejich vzhled rovněž poskytoval důkaz o jejich sociálním původu.
Portrétní fotografie historikům poskytují velké množství informací o vybavení interiéru fotoateliéru. Sestava těchto interiérů byla všude poměrně podobná, i když umělecký design mohl být různě luxusní. Malované kulisy, záclony, závěsy, křesla, stoly a další nábytek nebo stavební prvky ovlivňovaly atmosféru. Malované fotografické pozadí bylo přibližně v období od roku 1860 do roku 1920 standardním vybavením raných fotografických ateliérů. Mělo obecně rustikální nebo kvazi-klasický vzhled, ale někdy představovalo buržoazní trompe-l'oeil („oko-klamající“, iluzionistické malířství), které však nakonec vyšlo z módy s příchodem fotoaparátů Brownie a Kodak, díky kterým se fotografie rozšířila masám a současně změnila cítění veřejnosti. Vzhledem k tomu, že malovaná pozadí byla vyráběna šest desetiletí místními řemeslníky, mohou podle provenience poskytnout důležité stopy při genealogickém výzkumu starých rodinných fotografií, a jejich fáze mají svůj vliv na starobylých fotografických snímcích.http://www.nostalgiasite.com/ Například londýnské studio Alexandra Bassana bylo vyzdobeno uhlotiskovými fotografickými tisky a sádrovými bustami a bylo dost velké na to, aby v něm mohlo být skoro 25 metrů velké panoramatické malované pozadí se zobrazenými scénami namontované na kolečkách. Pozadí poskytovalo řadu venkovních scén nebo oficiálních pozadí, pořídil před ním portréty Williama Gladstona a dokonce královny Viktorie.
V Berlíně se od roku 1850 do roku 1900 vystřídalo, podle výzkumu profesorky Sibylle Einholzové, více než 1500 fotoateliérů.http://www.berliner-fotografenateliers.de/listen/c_atelier.htm
Fotografové v zahraničí Francie
Compagnie des Arts Photomécaniques (CAP) byla francouzská fotografická společnost se sídlem v Paříži, která pod tímto názvem vznikla v roce 1932 spojením tří významných společností 19. století: Ferrier & Soulier, Levy & Fils a Neurdein. V podstatě firmu založil Claude-Marie Ferrier v roce 1851 a je známá zejména pod názvy vzniklými kombinacemi jmen většiny majitelů: Claude-Marie Ferrier, Charles Soulier, Issac Lévy a Leon Moyse a podobně. Společnost pokračovala v politice svých předchůdců zahrnující Paříž, Francii a její provincie a kolonie od konce první světové války až do roku 1960. S bohatou sbírkou stovek tisíců fotografií nabízela divákům možnost být svědkem zásadních změn, které proběhly v těchto částech světa během 20. století. Její fotografie byly k prodeji ve formě pohlednic a ilustrovaných knih a prodávaly se v restauracích a kavárnách, stejně jako v knihkupectví. Produkovala papírové stereofotografie, ale proslula svými skleněnými diapozitivy, které vznikaly nanesením emulze na základě albuminu na skleněnou desku. Diapozitivy měly rozměr 8,5 × 17 cm – tedy standardní velikost, jakou měly i papírové stereofotografie a daguerrotypie v této době. Vydávání pohlednic rozhodujícím způsobem přispělo k dobrému jménu jejich studia. Významně a aktivně se podílela na „zlatém věku pohlednic“ v Alžírsku spolu s mnoha významnými fotografy z tohoto období jako byli: Marius Maure, Neurdein, Levy & Fils, Geiser, Leroux, Madon, nebo Bougault Vollenweider.
Jean Gilletta (1856–1933) byl francouzský fotograf a nakladatel, který vydával pohlednice. Působil v oblastech Nice, Provence-Alpes-Côte d'Azur a Ligurie.