Expanze Osmanské říše na Balkán představuje významnou etapu v dějinách Turecka i národů Balkánského poloostrova. Expanze na Balkáně předcházela osmanskému vpádu do střední Evropy a na několik staletí významně společensky, kulturně i nábožensky ovlivnila národy Balkánského poloostrova. Na Balkáně získali Osmané první území již roku 1354, když do jejich rukou přešla pevnost v Dardanelách. O pár let později získali Osmané Drinopol a začali se stále více prosazovat. Po bitvě na Kosově poli se Srbové octli v závislosti na Osmanské říši a Osmané poté také připojili k říši zbytky Bulharské říše.
Další směr expanze vedl do Řecka a také na Konstantinopol, hlavní město tehdy již upadající Byzantské říše, která roku 1453 padla. Poté se Osmanská říše několikrát střetla s Uherským královstvím, osmanské útoky však byly až do 16. století odráženy. Až po bitvě u Moháče roku 1526, ve které zemřel český a uherský král Ludvík Jagellonský, a po smrti uherského krále Jana Zápolského o dvacet let později se podařilo Osmanům získat centrální oblasti Uher, přičemž zde byl vytvořen takzvaný Budínský pašalik. Území Uherského království tak bylo rozděleno mezi Habsburky, Osmanskou říši a Sedmihradské knížectví.
Ve druhé polovině 16. století již byla většina Balkánského poloostrova pod kontrolou Osmanů. Osmané ve své expanzi do Evropy dále pokračovali a dvakrát se neúspěšně pokusili oblehnout i Vídeň, a to v roce 1529 a znovu 1683. Druhé obléhání skončilo osmanskou porážkou v bitvě u Vídně, která předznamenala další zisky Habsburků v Uhrách a zároveň konec expanze Osmanské říše do střední Evropy.
Dějiny
První osmanské úspěchy V polovině 14. století osmanský stát na Balkáně postupně nahrazoval slábnoucí vliv jak Byzance tak i říše Štěpána Dušana, „cara Srbů a Bulharů a samovládce Řeků“. Na Balkáně se Osmanská říše rozprostírala na území dnešní Makedonie, severního Řecka, Černé Hory, téměř celé dnešní Albánie a Srbska, ze severu ohraničeného Sávou a Dunajem, tedy včetně Bělehradu. Štěpán Dušan zemřel v roce 1355 a po jeho smrti se císařství se snahou konkurovat Bosenskému království, Uherskému království, ba i Byzantské říši rozpadlo na jihovýchodní oblasti, kde vládl král Vukašín a jiní menší šlechtici, a severní část, kde vládl Štěpánův syn, Štěpán Uroš V.
K této nejednotě se přidalo i vzájemné soupeření okolních států, tedy Bulharska, Bosny, Uherska i Valašska, které byly navíc také často zmítány vnitřní nejednotou. Nezřídka se stalo, že jednotliví šlechtici zradili svého lenního pána ve svůj vlastní prospěch. Neschopnost udržet kontrolu nad šlechtici se projevovala také v benevolenci vůči nebývalému vydírání poddaných, zapříčiněné z velké části i morovou epidemií, která v polovině století vybila asi třetinu obyvatel. Za tohoto stavu dobyla sílící Osmanská říše v roce 1354 byzantinskou pevnost u Dardanel a roku 1362 již držela ve svých rukou Drinopol – bránu do Jihovýchodní Evropy, později zvaný Edirne, ze kterého učinila nové sídlo své říše.
Bitva na Kosově poli a snahy o její revizi
náhled|upright=0.5|vlevo|Sultán Murad I.
Proti osmanskému postupu se vytvořila srbská koalice pod vedením krále Vukašína, která však byla roku 1371 poražena sultánem Muradem u Orménionu blízko Edirne, čímž Osmané získali oblasti dnešní Makedonie. Roku 1382 padla bulharská Sofie i srbská Niš a nejmocnější srbský kníže Lazar Hrebeljanović byl nucen přijmout podřízené vazalské postavení. Dosud nezávislí Srbové, Bulhaři, Bosňané i Valaši si konečně uvědomili rozsah nebezpečí, sjednotili se a roku 1387 společně Osmany porazili.Weithmann, s. 98.
náhled|upright=0.9|vlevo|A. Stefanović: Bitva na Kosově poli (1870) V roce 1389 došlo k bitvě na Kosově poli, ve které osmanská vojska pod velením sultána Murada zvítězila nad spojeným vojskem Srbů, Bulharů, Bosňanů a Valachů pod velením knížete Lazara. Bitva samotná byla nevídaná jak na svou dobu ohromujícím počtem vojáků na obou stranách (35 tisíc proti 70 tisícům na straně Osmanské říšeWeithmann, s. 99.) tak tím, že v bitvě padli oba hlavní velitelé. Také ztráty dosáhly na obou stranách rekordních počtů, přičemž se odhaduje, že na osmanské straně se jednalo až o třetinu vojska. Země knížete Lazara byla vazalstvím připojena k Osmanské říši, nicméně kvůli vysokým ztrátám i nájezdům Timura Lenka na východní hranici byl turecký postup v této oblasti na čas zastaven.
Už roku 1395 byla osmanská vojska znovu na postupu, tentokrát na sever a dobyla bulharské carské město Trnovo (což znamenalo i zánik bulharské ortodoxní církve až do doby národního obrození) a zastavily se až na Dunaji zásluhou valašského knížete Mirči Starého, který se však ještě téhož roku dobrovolně poddal sultánovi výměnou za určitou míru autonomie.
Za této situace proti Osmanské říši vystoupil uherský král Zikmund Lucemburský a vedl křížovou výpravu, sestávající hlavně z uherské válečné hotovosti a francouzských a německých rytířů. Roku 1396 se sebevědomí křižáci u Nikopole střetli se sultánem Bajezidem I. a byli drtivě poraženi. Páni byli popraveni a král Zikmund jen stěží uprchl. Nejvíce ale porážka postihla Bulharsko. Trnovo bylo vypleněno, mnohé kláštery vypáleny a nastoupila jinak neobvyklá násilná islamizace, což vedlo hlavně duchovní elitu k emigraci ze země.
I přes toto nesporné vítězství byl další postup zastaven vinou vnitřní nestability říše (hojně podporovanou Byzancí) a nájezdů tatarských hord. Ty se s Turky střetly roku 1402 u Ankary a v jednom z největších vojenských střetů středověku je rozdrtily. Za několik měsíců plných plundrování kočovní Tataři odtáhli a říše se začala vzpamatovávat. Po jedenácti letech bojů o moc nastoupil syn Bajezida Mehmed I., který říši zkonsolidoval.
Expanze do většiny Bulharska, Řecka a Srbska náhled|upright=0.8|Albánský přepad tureckého tábora roku 1457 Další osmanské expanzi napomohly i velké morové rány, které postihly většinu balkánských měst. Zemřelo často více než polovina obyvatel, což mělo za následek hospodářský úpadek umocněný politickou nestabilitou a neschopností feudálů zajistit svá území proti lupičům. To vedlo obyvatelstvo ke stažení se z úrodných oblastí do hor, tedy vlastně k vylidňování potravinové základny měst a zmenšení produkce jídla. Velmi divoký byl související „lov na lidi“, kdy feudálové deportovali velké skupiny obyvatel na své území, čímž mezi sebou vyvolávali další konflikty. Výrazný úbytek obyvatel například Konstantinopole (ze 100 tisíc obyvatel v roce 1423 na 30 tisíc v roce 1430) nebo Soluně (ze 40 tisíc na 7 tisíc ve stejném časovém intervalu) znamenal i jejich výrazné oslabení.Weithmann, s. 94. Nelze se tedy divit, že vylidněná Soluň byla roku 1430 dobyta.
Nicméně roku 1439 si Osmané podmanili srbský despotát s centrem ve Smederevu (Semendrii). Roku 1441 napadli také Sedmihradsko, ale byli odraženi vojvodou Janem Hunyadim.Weithmann, s. 104. V reakci na přímě ohrožení svolal uherský král Vladislav III. Varnenčik za podpory papežského státu další křížovou výpravu. Načasování bylo velmi příhodné, neboť Osmanská říše se v této době potýkala hned s několika problémy, tvrdý odpor albánského protiosmanského vojevůdce Skanderbega a jeho jednotek v obsazené Albánii, porážky od svévolného valašského knížete Vlada Draculy a v neposlední řadě i silná benátská flotila v Marmarském moři. Snad i proto bylo křižácké vojsko, sestávající převážně z Čechů a Němců pod velením Jana Hunyadiho, mimořádně úspěšné. Pronikli tak hluboko, že s nimi Murad II. byl nucen uzavřít na deset let příměří, ve kterém se vzdal Smedereva.
Po porážce se sultán ocitl v těžké situaci, dokonce byl, i když ne nadlouho, donucen abdikovat. V reakci na toto oslabení přišla z Říma výzva k porušení dohody, odůvodněná tím, že smlouva s pohany není závazná. Motivace byla jasná, možnost vyhnání Turků z Evropy a vytvoření církevní unie pod dominancí papeže. Vladislav se snadno nechal přesvědčit a křižáci Turky znovu napadl. Nicméně Muradova armáda byla silnější než se předpokládalo a projevil se také dvojaký postoj Benátek, závislých na obchodu s Osmanskou říší, jejichž flotila nijak nezasáhla proti postupující turecké armádě. Srbové a Valaši zůstali vůči křižácké armádě v neutrálním postoji. Ke střetu došlo roku 1444 v bitvě u Varny, kde byli křižáci drtivě poraženi, král Vladislav zabit a Jan Hunyadi stěží uprchl. Protože se ukázalo jako nemožné rychle zvolit nového uherského krále, původem příslušník nižší šlechty Jan Hunyadi byl ustanoven zemským kapitánem. Osmanské úspěchy se poté ještě pokusil zvrátit bitvou na Kosově poli roku 1448, ale byl znovu poražen (dle pověsti díky zradě knížete Vlada Draculy).Weithmann, s. 105.
Obrana Uher
náhled|upright=0.7|vpravo|Mehmed II. Fatih vstupuje do dobyté Konstantinopole Po smrti Murada II. nastoupil jeho syn Mehmed II., který v roce 1453 dobyl Konstantinopol a učinil ji svým hlavním městem. Ještě téhož roku byly dobyty Athény a o několik let později i poslední samostatnou část Byzantské říše, Morejský despotát se sídlem v Mystře.
Pozornost Osmanské říše se obrátila na sever. Aby čelil expanzi, vyrazil Jan Hunyadi znovu do boje. K dispozici měl jen převážně lidové vojsko, jelikož mu vysoká šlechta a dvorští hodnostáři, kteří se ho chtěli zbavit, odepřeli podporu.Weithmann, s. 107. Armády se střetly u Bělehradu, který sultánovy oddíly dobývaly, a Hunyadimu se podařilo navzdory předpokladu zvítězit. Nicméně ještě téhož roku podlehl morové nákaze.
Po smrti nejmocnějšího spojence se roku 1459 sultánovi ve Smederevu poddal poslední nezávislý srbský kníže Jiří Branković. Roku 1463 Mehmed zaútočil na Bosnu rozpolcenou střetem zájmů šlechty a krále Štěpána Tomaševiće, který se snažil potlačit rozšířené bogomilství.
náhled|upright=0.6|vlevo|Uherský král Matyáš Korvín Šlechta sama si však proti němu pozvala Turky na pomoc, a ti roku 1463 dobyli králův hrad Jajce a krále popravili.Weithmann, s. 107–108. Nejen z tohoto případu je patrné, že zásada rozděl a panuj byla vždy osmanskou nejmocnější taktikou. Po obsazení bosenského území až 70 % šlechty konvertovalo na islám a Bosna se tak na rozdíl od Srbska či Bulharska velmi výrazně islamizovala.Weithmann, s. 108. O necelých dvacet let později se pod přímou nadvládu sultána dostala i Hercegovina v údolí řeky Neretvy.
I v druhé polovině 15. století bylo pro Osmany největším nepřítelem Uhersko, kde od roku 1458 vládl Matyáš Korvín. Nicméně právě v Uhrách vládlo obrovské napětí pramenící z rozporu Matyáše Korvína, zvoleného s podporou nižší maďarské šlechty, a vysoké šlechty, podporované Habsburky, která mu upírala trůn. Také vztah maďarské šlechty a převážně německých měst se neustále vyostřoval. Matyáš Korvín se snažil udržet mezi znepřátelenými stranami určitou rovnováhu. Zasloužil se také o modernizaci státu v oblasti správy a armády – na obranu proti častým tureckým výpadům založil stálé vojsko. Po jeho smrti v roce 1490 nastoupil Vladislav Jagellonský, který se ale zajímal více o poměry v rodném Polsku, takže se situace v Uhrách pouze více vyhrocovala. Zvláště vztah feudálů a jejich poddaných začal být velmi napjatý, vrcholem tohoto napětí a vzájemné nenávisti se pak stalo velké selské povstání v roce 1514, do jehož čela se postavil Jiří Dóža. Maďarští páni ale vzbouřené sedláky snadno porazili.Weithmann, s. 132. Trestem bylo obnovení tuhého nevolnictví a ztráta jakékoli právní ochrany proti vůli mocnářů, kteří s nimi zacházeli jako s podmaněným obyvatelstvem nepřátelské země.
Vrchol osmanské expanze náhled|upright=0.7|Osmanské tažení v Uhersku roku 1566, krymští Tataři jako předvoj