Alfred kníže Windischgrätz, správněji Alfred z Windisch-Graetze ( Alfred Candidus Ferdinand Fürst zu Windisch-Graetz; 11. května 1787 Brusel – 21. března 1862 Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic a rakouský polní maršál.Služební postup Alfreda Windischgrätze in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die k. k. bzw. k. u. k. Generalität 1816–1918; Vídeň, 2007; s. 203 dostupné online Jako příslušník starého rodu Windischgrätzů obdržel v roce 1804 knížecí titul. Během dlouholeté kariéry v rakouské armádě proslul především nekompromisním zakročením proti revoluci v roce 1848. Během bojů v Praze byla zastřelena jeho manželka Eleonora ze Schwarzenbergu.Ottův slovník naučný; 27. díl; Praha, 1908, s. 251–252 dostupné online Vlastnil rozsáhlý majetek v různých částech Rakouského císařství, v Čechách sídlil na zámcích Tachov a Štěkeň. Z jeho potomstva vynikl vnuk Alfred III. z Windischgrätze (1851–1927), rakouský předseda vlády v letech 1893–1895.
Životopis náhled|vlevo|Rodový erb Windischgrätzů Pocházel ze starého rakouského rodu, který získal inkolát a statky v Čechách již roku 1574, patřil tedy ke staré české zemské šlechtě, češtinu ovládal jen na komunikační úrovni. Narodil se v Bruselu jako starší syn hraběte Josefa Windischgrätze (1744–1802) a jeho druhé manželky Leopoldiny, rozené princezny Arenbergové (1751–1812). Po úmrtí otce výchovu a správu majetku převzala matka (1802). Alfred od mládí sloužil, prošel napoleonskými válkami v letech 1805, 1809, 1813–1814 a 1815. Zvláště se vyznamenal roku 1814, kdy byl dekorován rytířským křížem Vojenského řádu Marie Terezie a povýšen na plukovníka. Další roky strávil jako velitel 8. kyrysnického pluku v Brandýse nad Labem.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1817; Vídeň, 1817; s. 366 dostupné online V roce 1826 byl povýšen na generálmajora a stal se velitelem brigády v Praze.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1828; Vídeň, 1828; s. 47 dostupné online K datu 30. března 1833 byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka a nadále sloužil v Praze jako velitel divize.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1835; Vídeň, 1835; s. 45 dostupné online
Vojenská kariéra náhled|vlevo|Jezdecký portrét maršála Windischgrätze V letech 1840–1848 působil ve funkci velícího generála v Čechách se sídlem v Praze.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthumes 1848; Vídeň, 1848;dostupné onlineKolektiv: Od knížecí družiny k posádkovému městu. Praha vojenská od nejstarších dob po současnost; Vojenský historický ústav Praha, Ministerstvo obrany České republiky; Praha, 2006; s. 27–28 ISBN 80-7278-347-5 dostupné online I když byl povýšený (traduje se jeho výrok, že „člověk začíná až baronem“) byl mezi vojáky českých pluků oblíbený. Vrcholem jeho kariéry se stal až revoluční rok 1848. Jeho jméno, vedle jmen chorvatského bána Josifa Jelačiće a polního maršála Josefa Václava Radeckého z Radče, se stalo symbolem záchrany habsburské monarchie.
Po březnové revoluci se ve Vídni stal na krátký čas posledním prvním ministrem po odstupujícím Metternichovi. Konzervativní Windischgrätz byl však pro revolucionáře stejně nepřijatelný jako jeho předchůdce. Proto se zakrátko navrátil ke své původní funkci velícího generála v Čechách.
Stál v čele císařských vojsk během Svatodušních bouří v roce 1848. V Praze 12. června na počátku konfliktu byla náhodně zabita jeho žena Eleonora rozená Schwarzenbergová (vyhlížející z okna) a těžce raněn prvorozený syn. K významnějším bojům došlo jen v prvním dni povstání. Po boku císařského vojska se bojů proti radikálům účastnila i větší část českých národních gard pod velením knížete Lobkovice. Windischgrätz zajistil hlavní městské komunikace a následně vyvedl císařské vojsko z pravobřežní Prahy.
náhled|vlevo|Zámek v Tachově, rodové knížecí sídlo Dne 15. června večer vyšel vstříc požadavkům radikálů a vyslancům od císařského dvora a vzdal se velení, jež převzal Emanuel hrabě z Mensdorff-Pouilly. Následující ráno, kdy navzdory příměří v okolí Nových mlýnů pokračovaly přestřelky, se znovu ujal velení. Ono proslulé bombardování Prahy, jež následovalo, mělo značný dopad na morálku povstalých radikálů i když mělo jen demonstrativní charakter. Poměr malých ztrát na straně povstalců a délky palby naznačují, že kromě účelného zapálení Nových mlýnů mohlo být vedeno slepou municí. V opačném případě by bylo nutno hovořit o naprosté neschopnosti rakouských dělostřelců, kteří patřili k nejlepším v Evropě. Následující den, 17. června, opustili vůdci radikálů město, vůle k odporu se zhroutila a císařské vojsko znovu vpochodovalo do Prahy, kde byl následně vyhlášen stav obležení.
S chorvatským bánem Josipem Jelačićem potlačil říjnové povstání ve Vídni. Boje o Vídeň byly ovšem výrazně těžší, ve velení povstalců figuroval i slavný polský generál Józef Bem.
Zimní tažení proti uherské revoluci zpočátku slavilo velké úspěchy. Dne 5. ledna 1849 vstoupil s císařským vojskem do Budína a Pešti. Odpor povstalců se tím však zlomit nepodařilo a tím pádem císařské vojsko nemělo dost sil k pokračování v postupu na Debrecín. Příliš dlouhé zásobovací linie, stejně jako dosud nepokořená pevnost Komárno znemožňovaly další ofenzívu. Uherským povstalcům se proto podařilo konsolidovat situaci a s novým vrchním velitelem generálem Artúrem Görgeyem zahájili počátkem dubna protiofenzivu. Po neúspěšných bitvách u Hatvanu, Isaszegu a Vácu byl odvolán z vrchního velení císařské armády. Změna vrchního velitele uprostřed nepřátelského postupu vedla k dalšímu ústupu císařské armády, který se zastavil až na úrovni Prešpurku.
Jeho odvolání ale mělo i politické důvody. Byl ultrakonzervativní legitimista, který na obsazeném území zaváděl staré pořádky. To nebylo chápáno zástupci všech národnostních menšin (Slováci, Chorvati, Srbové, Rumuni atd.), které bojovaly na císařské straně proti Maďarům. I jeho představy staronového uspořádání státu se neshodovaly s představami císaře Františka Josefa I. a jeho ministerského předsedy, Windischgrätzova švagra, knížete Felixe Schwarzenberga.
Do armády a vyšší politiky se již nikdy nevrátil, až v roce 1859 byl jmenován guvernérem spolkové pevnosti v Mohuči. Zemřel v březnu roku 1862 ve Vídni, jeho ostatky byly převezeny do rodové hrobky v kostele svatého Václava v Tachově. V říjnu 1886 byly převezeny do nové hrobky v Kladrubech.
Tituly a ocenění náhled|vlevo|Marie Eleonora, rozená princezna Schwarzenbergová (1796–1848), manželka knížete Alfreda Windischgrätze Na základě vlastnictví svobodných říšských panství v Německu byl ještě jako nezletilý v roce 1804 povýšen na říšského knížete s nárokem na oslovení Jeho Jasnost (Seine Durchlaucht). Od roku 1835 byl čestným majitelem 14. dragounského plukuSchematismus für das Kaiserliche und Königliche Heer 1914; Vídeň, 1914; s. 690 dostupné online a v roce 1861 byl jmenován dědičným členem rakouské Panské sněmovny.Kníže Alfred Windischgrätz na webu Rakouského parlamentu dostupné online Během služby v armádě získal řadu vyznamenání v Rakousku i v zahraničí.Militär Schematismus des österreichischen Kaiserthums 1860–1861; Vídeň, 1861; s. 82 dostupné online Byl nositelem všech tří stupňů prestižního Vojenského řádu Marie TerezieMĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie; Klub pro českou heraldiku a genealogii Praha, 1990; s. 110–111 a v roce 1830 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna.LOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých; zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie; Praha, 1991; s. 277Seznam rytířů rakouského Řádu zlatého rouna v 19. století dostupné online
Rakousko
60x60pixelů rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (1809) 60x60pixelů komandérský kříž Řádu Marie Terezie (1814) 60x60pixelů Řád zlatého rouna (1830) 60x60pixelů velkokříž Královského uherského řádu svatého Štěpána (1849) 60x60pixelů velkokříž Řádu Marie Terezie (1850)
Zahraničí 60x60pixelů rytířský kříž Řádu svatého Ondřeje (Rusko) 60x60pixelů Řád svaté Anny I. třídy (Rusko) 60x60pixelů Řád svatého Vladimíra III. třídy (Rusko) 60x60pixelů Řád černé orlice (Prusko) 60x60pixelů Řád červené orlice I. třídy (Prusko) 60x60pixelů rytíř Řádu sv. Jiří (Hannoversko) 60x60pixelů velkokříž Řádu Guelfů (Hannoversko) 60x60pixelů Řád svatého Huberta (Bavorské království) 60x60pixelů Řád svatých Mořice a Lazara (Sardinie) 60x60pixelů velkokříž Maltézského řádu (Řád maltézských rytířů)
Majetkové poměry náhled|vlevo|Erb knížete Alfreda Windischgrätze s dekorací Řádu zlatého rouna na zámku Štěkeň Dědicem rodového majetku se stal jako nezletilý v lednu 1802 po smrti otce Josefa Mikuláše. Po otci zdědil rozsáhlá panství v západních a jižních Čechách (Tachov, Štěkeň). Poručníci (matka Leopoldina a kníže Josef Schwarzenberg) mu v roce 1804 koupili svobodná říšská panství Eglofs a Siggen v Německu, na základě toho získal knížecí titul (1804), rozšířený v roce 1822 na celou rodinu. Tachovské panství rozšířil v roce 1823 nákupem statků Tisová a Trnová.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 347 V roce 1825 koupil od státu panství zrušeného kladrubského kláštera. Z předepsané kupní ceny 275.000 zlatých zaplatil jen polovinu, druhá polovina mu byla odpuštěna za zásluhy o monarchii.Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 141 Ke kladrubskému panství patřilo 23 vesnic a více než 3.500 hektarů půdy. Své statky v Čechách příležitostně navštěvoval a upravoval, po nuceném odchodu do výslužby zaměřil pozornost především na Světce u Tachova, kde přistoupil k nákladné přestavbě kláštera a především k realizaci velkorysého projektu novorománské jízdárny.PROCHÁZKA, Zdeněk: Světce u Tachova v proměnách staletí; Tachov, 2014; s. 40–55 ISBN 978-80-87316-48-1 Hodnota velkostatků v Čechách byla v pozůstalostním řízení v roce 1862 vyčíslena na tři a půl milionu zlatých.Přehled majetku rodu Windischgrätzů in: PROCHÁZKA, Johann: Topographisch-statistischer Schematismus des Grossgrundbesitzes im Königreiche Böhmen, Praha, 1891; s. 668–671 dostupné online
náhled|vlevo|Novorománská jízdárna ve Světcích Kromě statků v Čechách vlastnil velkostatky i v dalších částech monarchie, v roce 1845 koupil Rogatec (Rohitsch) v dnešním Slovinsku a o rok později Cerovou s hradem Korlátka v Uhrách.Rodinný archiv Windischgrätzů; Státní oblastní archiv v Plzni, Plzeň, 1975; s. 23–27 dostupné online K těmto panstvím náleželo přibližně 8.000 hektarů půdy. Ve Vídni byl jeho sídlem rodový palác v ulici Renngasse ve čtvrti Innere Stadt, kde také sídlila centrální správa velkostatků.
Rodina Alfred Windischgrätz se 15. června 1817 na zámku Hluboká oženil s princeznou Marií Eleonorou, rozenou ze Schwarzenbergu (21. 9. 1796 Vídeň – 12. 6. 1848 Praha), nejstarší dcerou knížete Josefa II. ze Schwarzenbergu (1769–1833) a tragicky zemřelé Pavlíny, rozené Arenbergové (1774–1810). Marie Eleonora byla starší sestrou rakouského předsedy vlády Felixe ze Schwarzenbergu a dlouholetého pražského arcibiskupa a kardinála Bedřicha ze Schwarzenbergu. Jako Windischgrätzova manželka byla později jmenována c. k. palácovou dámou a dámou Řádu hvězdového kříže. Kněžna Marie Eleonora byla za nevyjasněných okolností nešťastnou náhodou zastřelena během revoluce v roce 1848 v Praze. Pohřbena byla původně v Tachově, od roku 1886 jsou její ostatky uloženy v rodové hrobce v Kladrubech. Z manželství Alfreda Windischgrätze a Eleonory Schwarzenbergové se narodilo sedm dětí. Pět synů sloužilo v armádě a s ohledem na otcovo postavení všichni dosáhli vysokých hodností.Rodina Alfreda Windischgrätze in: Gothaischer genealogischer Hofkalender, Gotha, 1876; s. 288–289 dostupné online
Potomstvo: 1. Aglaja Leopoldina (27. 3. 1818 – 6. 7 1843 nebo 1845 Vídeň) 2. Alfred II. Josef Mikuláš (28. 3. 1819 Vídeň – 28. 4. 1876 Tachov), 2. kníže z Windisch-Graetze, c. k. polní podmaršál, vrchní velitel v Prešpurku (Bratislavě), tajný rada, komoří, dědičný člen rakouské Panské sněmovny, rytíř Řádu zlatého rouna (1867)