náhled|Střelba v jugoslávském parlamentu v roce 1928 - konec jedné etapy v dějinách státu a také i Stjepana Radiće, který byl zastřelen Stjepan Radić (Trebarjevo Desno u Sisaku 11. červen 1871 – 8. srpen 1928, Záhřeb) byl chorvatský politik v časech království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Jako předseda a zakladatel chorvatské selské strany byl vlivným politickým představitelem a reprezentantem nemalého počtu chorvatských obyvatel tehdejší Jugoslávie.
Životopis a politická práce
Rakousko-Uhersko
Stjepan Radić se narodil dne 11. června 1871 ve zmíněné vesnici Desno Trebarjevo. Studoval na gymnáziu v Záhřebu. V 6. třídě byl ze školy vyhozen za veřejý projev proti Károly Khuen-Hédervárymu, chorvatskému bánovi. Ten uskutečnil během představení opery Nikola Šubić Zrinski. V patnácti letech se Radić vydal na pěší tůru do Đakova, kde se mimo jiné potkal s Josipem Jurajem Strossmayerem a dále v Bělehradu s metropolitou Mihajlem. Metropolita mu doporučil studium v Rusku, pro které se Stjepan rozhodl, mimo jiné i proto, že sdílel myšlenky panslavismu.
Po absolvování gymnázia se v roce 1891 zapsal na právnickou fakultu univerzity v Záhřebu. Ze studií byl po dvou letech pro své politické postoje vyloučen a krátce vězněn. Po krátkém pobytu v Rusku pokračoval ve studiích práv v Praze a Budapešti. Během návštěvy císaře Františka Josefa I. v roce 1895 spolu se svými podobně smýšlejícími studenty zapálil maďarskou vlajku a bylo mu zakázáno studium na všech univerzitách v Rakousko-Uhersku.
V Praze se naučil plynně česky a seznámil se a v roce 1898 oženil s Marií Dvořákovou, s níž měl později čtyři děti. Během svého pobytu vydával různé knížky, které se věnovaly studiu chorvatštiny pro Čechy a studia češtiny pro Chorvaty. V letech 1897–1899 vystudoval v Paříži Vysokou politickou školu. Později se živil nějakou dobu v Praze ve spolupráci s českými listy. Jako znalec českého prostředí v roce 1900 v Praze politicky spolupracoval s Českou stranou národně sociální, když se na jejím sjezdu podílel na stranickém programu. Jakmile byla situace nevhodná a policie začala Radiće pronásledovat, odešel do Zemunu (který byl před první světovou válkou nejvýchodnějším cípem Chorvatska). Tam pracoval jako zahraniční dopisovatel pro řadu deníků, ať už českých, tak i francouzských apod.
Od roku 1902 pracoval v Záhřebu jako sekretář Sjednocené chorvatské opozice; byl také redaktorem časopisu Hrvatska misao (Chorvatská mysl). Se svým bratrem Antunem založil roku 1904 Chorvatskou lidovou selskou stranu (HPSS). Do chorvatského Saboru byl poprvé zvolen v roce 1908 za volební obvod Ludbreg.
Království SHS
Po skončení první světové války se Radić jako politik nějakou dobu aktivní v chorvatské politické scéně podílel na vyjednávání uspořádání společného jihoslovanského státu. Při tom se ostře postavil proti centralizačním snahám, jejichž zastánci byli především Srbové. Ve Vídni, v Londýně a v Moskvě jednal o chorvatské otázce ve snaze získat podporu pro svoji myšlenku i mezi mocnostmi, ale neúspěšně. V roce 1919 se v této věci snažil oslovit Woodrowa Wilsona, ale neúspěšně. V Chorvatském Saboru řekl údajně poslancům, aby nestřílely, jako když se jdou ztratit husy do mlhy.
Když se diskutovalo o budoucí podobě jugoslávské ústavy, Radićova HRSS stála zcela mimo všechny tábory, které se víceméně jen lišily mírou autonomie pro jednotlivé subjekty království. On naopak vypracoval návrh, ve kterém počítal s takovou podobou Chorvatska, uvnitř Jugoslávie, které by mělo statut plně suverénní selské republiky. Na základě této koncepce také i fungovala HRSS a takovou politiku Radić později prosazoval na půdě jugoslávského parlamentu. I přesto, že byla prosazena Vidovdanská ústava, která centralistické uspořádání posvětila; Radić neustále pokračoval v ostré kritice poměrů, které považoval za nevýhodné pro Chorvatsko a své oponenty z řad hlavně Srbů velmi často napadal. V polovině 20. let se HRSS přiklonila k Selské internacionále, organizované z Ruska, což tehdejší silně antibolševickou jugoslávskou vládu vedlo k tomu, aby proti Radićově straně tvrdě zakročila. Nejprve tak tehdejší jugoslávský premiér činil výhrůžkami, později ale i konkrétními kroky. Radić věděl o tom, že se ho bude snažit vláda zatknout, a proto odešel na krátkou dobu do západní Evropy. Nakonec byl ale dopaden, zatčen a odsouzen k odnětí svobody. Byl proti němu použit stejný postup, jaký použila jugoslávská vláda proti komunistické straně v roce 1920. Souzeni byli také i členové vedení HRSSS; bylo jim zakázáno vydávat politické publikace a konat sjezdy.
HRSS však mohla i nadále kandidovat ve volbách a svojí kandidátku sestavila na základě členů s nižším postavením. Radić byl sám značně prorusky orientován; apeloval na jugoslávskou vládu, aby navázala diplomatické styky se Sovětským svazem co nejrychleji. To však bylo právě vzhledem k vyhraněnému antikomunismu bělehradské vlády složité. Tehdejšímu premiérovi Svetozaru Pribičevićovi se naopak proruské postoje politického rivala ukázaly být jako dobrou politickou zbraní; sám o něm vydal dehonestující informace o jeho stycích s III. internacionálou.
Po úspěchu radićovců ve volbách v roce 1925 bylo ohlášeno, že jak předseda, tak i celá strana uznávají ústavu, státní zřízení a postavení dynastie Karađorđevićů. Nic tak již nestálo v cestě k Radićově omilostnění; HRSS sestavovala novou vládu a Radić v ní měl post ministra školství.
Díky účasti ve vládě však nyní mohl snadno prosadit svůj cíl, kterým byla revize jeho stranou tolik nenáviděné Vidovdanské ústavy. Koaliční vláda však nakonec skončila v roce 1927 krachem (odchodem ministrů za HSS), neboť mezi jejími představiteli docházelo neustále k rozporům. Po roce 1927 s vytvořili Radić s Pribićevićem opoziční blok s názvem Selsko-demokratská koalice.
V pozdních letech bydlel v domě v ulici Hercegovačka v Záhřebu.
Radićova politická kariéra skončila střelbou poslance Račiće v bělehradském parlamentu v červnu 1928, při které byl zasažen. Na následky zranění počátkem srpna, několik měsíců od atentátu, zemřel na průstřel břicha.
Rodinné poměry
Stjepanův bratr Antun Radić byl profesí etnolog, publicista a také politik. Matka Stjepana Radiće Ana byla příbuzná záhřebského arcibiskupa Juraje Posiloviće a podporovala venkovský život. Podle historičky Branky Boban ovlivnila podobu ženské politiky Stjepana Radiće v HSS.
Dílo
Slovnica a čitanka češkog jezika. Záhřeb, 1896. Rječnik (češkog jezika) za Hrvate. Záhřeb, 1896. Současné Chorvatsko. Praha, 1900. Najjača stranka u Hrvatskoj. Rijeka, 1902. Hrvati i Srbi: hrvatski odgovor na članak "Srpskoga Književnog Glasnika" od 1. srpna 1902. pod naslovom "Srbi i Hrvati". Záhřeb, 1902. Slovanská politika v Habsburgske momarchii. Praha, 1902. Uzničke uspomene I dio. Nový Sad, 1902. Uzničke uspomene II dio. Nový Sad, 1903. Stjepan Radić před mitrovačkim Sudbenim stolom. Záhřeb, 1903. Kako ćemo iz zla u dobro : Prijateljska rieč hrvatskom seljaku. Lublaň, 1903. Za jedinstvo hrvatske opozicije na rodnjačkom, demokratskom a slavenskom osnovu. Záhřeb, 1903. Dvije studije nebo školstvu. Záhřeb, 1903. K osnivanju Hrvatske seljačke stranke. Záhřeb, 1904. Moderna kolonizacija i Slaveni. Zagreb, 1904.. Záhřeb, 1904. Hrvatska pučka seljačka stranka. HPSS Záhřeb, 1905. Hrvati i Madžari. Záhřeb, 1905. A co Chorvatsko? Kako se Čeh brzo nauči hrvatski. Záhřeb, 1906. Dolje Khuen II! Pod optužbu s Rakodczayem. Záhřeb, 1907. Jakost i temelj Hrvatske. Záhřeb, 1907. Što je i što hoće Hrvatska pučka seljačka stranka.. Záhřeb, 1908. Današnja financijalna znanost. Záhřeb, 1908. Gospodarstvo, prosvjeta i politika. Záhřeb, 1910. Federalizam naše carevine i narodno oslobođenje. Záhřeb 1910. Češki narod na početku XX. stoljeća. Záhřeb, 1910. Hrvatska seljačka politika prvi put u hrvatskom državnom saboru. Záhřeb, 1911. Savremena ustavnost : Temelj, načela, jamstvo, obilježje. Záhřeb, 1911. Češka vježbenica. Záhřeb, 1911. Devet seljačkih zastupnika. Záhřeb, 1912. Hrvatski politički katekizam. Cleveland, 1913. Seljačko pravo u sto pitanja i sto odgovora. Záhřeb, 1913. Za lakši i bolji seljački život. Záhřeb, 1913. Javna politička poruka probuđenoj seljačkoj braći: naročito u Americi i po ostaloj tuđini. Záhřeb, 1913. Za hrvatsku državu a za hrvatski seljački narod. Záhřeb 1915. Mir pravica i sloboda. Záhřeb, 1917. Temelji za budoucnost Hrvatske, Habsburská monarchie a Evropa. Záhřeb, 1917. Obnovljena Bugarska : od 1878. do 1913. Záhřeb, 1918. Nauk i program: Hrvatske pučke seljačke stranke. 1919. Gospodska politika bez naroda a proti narodu. Govor predsjednika Hrvatske seljačke stranke nar. zastupnika Stjepana Radića on noćnoj sudbonosnoj sjednici Narodnog Vieća dne 24. studena 1918. Záhřeb, 1920. Stjepan Radić: književnik, narodni zastupnik on Hrvatskom državnom saboru a predsjednik Hrvatske seljačke stranke pred sudom jako veleizdajnik Kraljevstva SHS. Záhřeb, 1920. Ustav neutralne seljačke republic Hrvatske. Záhřeb, 1921. Seljačka sviest i narodna volja. Put seljačkoj republici. Záhřeb, 1923.
Význam a odkaz
Jeho smrt vyprovokovala mnohé Chorvaty k neústupnosti a vedla k vytvoření až mučednického obrazu tohoto politika.
V dobách existence socialistické Jugoslávie nebyl Radić předmětem zájmu ani z hlediska historiografie. Chorvatský spisovatel a encyklopedista Miroslav Krleža jej považoval za prototyp neklidného maloměšťánckého intelektuála s nejasnou politickou orientací.
I současné době je považován v Chorvatsku za jednoho z nejvýznamnějších předáků národa v meziválečném období. Dnes země uděluje Řád Stjepana Radiće.
V roce 1990 byla na jeho počest přejmenována vesnice Šabac Vrbovečki, nacházející se jihovýchodně od Vrbovce, na Naselje Stjepana Radića (tj. vesnice Stjepana Radiće).
V roce 2018 po něm byla pojmenována i ulice v Praze nedaleko Strahova s názvem Radičova.
Reference
Externí odkazy
Kategorie:Chorvati Kategorie:Jugoslávští politici Kategorie:Osobnosti na chorvatských bankovkách Kategorie:Zastřelení lidé Kategorie:Zavraždění politici Kategorie:Narození v roce 1871 Kategorie:Úmrtí v Záhřebu Kategorie:Úmrtí v roce 1928 Kategorie:Muži Kategorie:Absolventi Sciences Po Kategorie:Narození 11. června Kategorie:Narození v Sisacko-moslavinské župě Kategorie:Úmrtí 8. srpna Kategorie:Pohřbení na hřbitově Mirogoj