náhled|upright=1.1|Kostel La Madeleine v Paříži náhled|upright=1.5|Západní průčelí Kapitolu ve Washingtonu náhled|upright=1.2|Vítězný oblouk, Paříž Klasicistní architektura (též architektura klasicismu) je architektonický styl používaný zhruba mezi roky 1750 a 1850. V dějinách architektury se tento styl objevil po pozdním baroku a rokoku, vznikl v západní Evropě (především ve Francii a Anglii), ale později se rozšířil téměř po celém světě. V souladu s obecnější uměleckou tendencí klasicismu navázal na ideály a formu antické řecké a římské architektury; obdivoval racionalitu jejích postupů a převzal tradiční architektonické prvky při použití novověkých stavebních metod.Leonardo Benevolo, Storia dell'architettura moderna, Bari, Laterza, 1973, p. 59. Kladl důraz na symetrii, geometrii a pravidelnost, stavby mívají rovné linie, trojúhelníkové štíty a sloupy podobné antickým.
K předchůdcům tohoto stylu patřil zejména Andrea Palladio a jím inspirovaná palladiánská architektura, která se rozšířila v Anglii a později po celém světě.S. Ticozzi (a cura di), L'idea di architettura universale di Vincenzo Scamozzi, Milano 1838 Pravý klasicismus začal po polovině 18. století. Později pronikl do všech západních zemí a jejich kolonií a ovlivnil architektonickou produkci zejména ve střední Evropě, Itálii, Rusku, Spojených státech a Latinské Americe.
Doba rozkvětu klasicismu koresponduje s průmyslovou revolucí. V tomto období také začíná odpoutání architektury od problémů stavební praxe. V klasicistní architektuře existovaly různé proudy v závislosti na období a tradicích různých zemí. Proto je obtížné stanovit přesnou periodizaci tohoto slohu. Lze ho zařadit do širšího proudu založeného na studiu klasické architektury (počínajícího architekturou 16. století), který zůstal v módě po celou dobu 19. století (verze klasicismu vytvořená ve Francii na přelomu 18. a 19. století se označuje jako empír, v období od druhé poloviny 19. století se pak obvykle hovoří o neoklasicismu) a zanechal stopy v novější architektuře (různé monumentalistické tendence 20. století i takzvaná nová klasická architektura 21. století).
Vymezení Odkazy na antiku se v západním stavitelství a vůbec v umění vyskytují přinejmenším od renesance až po současnost. Takto lze o klasicismu hovořit jako o obecné a trvalé stylové tendenci.Ďurža 2017, s. 27 V tomto článku pojednáváme v užším smyslu o stavebním slohu, který následoval po baroku a rokoku, vznikl kolem poloviny 18. století a v Evropě převládal (byť zdaleka nikoli výhradně) zejména v letech 1770–1830. Pro něj se v české a německé literatuře také vžilo označení klasicismus, zatímco většina jiných jazykových odborných komunit používá pro stejné období název neoklasicismus (anglicky neo-classicism). Jako neoklasické (či neorenesanční) se však v české a německé literatuře většinou označují klasicizující stavby postavené až zhruba po roce 1850, kdy již šlo o součást architektonického historismu, nikoli o samostatný sloh.Ďurža 2017, s. 28–29
O klasicistní architektuře hovoříme proto, že spojení klasická architektura se v češtině používá pro obecné označení jakékoli architektury tradičních forem a postupů.
Charakter staveb náhled|upright=1.4|J.-B. Vallin de la Mothe a A. F. Kokorinov: Dřevěný projektový model Carské akademie umění v měřítku 1:38 (1766) Statika klasicistních budov je obvykle založena na stěnovém systému, především v průčelích se objevují také sloupy a pilíře. Stavby se již začínaly inženýrsky propočítávat, protože v té době vznikala nauka o pružnosti a pevnosti (Claude-Louis Navier) i první stavební předpisy. Zdi jsou omítané a používá se štuk, sloupoví vychází z Vitruviem popsaných řádů (iónský, dórský a korintský) a může být doplněno klasicistními ornamenty. Stropy mohou být ploché nebo klenuté (klenby valené s výsečemi i pruské do pasů), u reprezentativních staveb se vyskytují centrální kupole. Krovy se používaly dřevěné a pro větší zatížení již i litinové; železo a litina v této době vstoupily do stavebnictví vedle tradičních materiálů, jako jsou kámen, dřevo a pálená hlína.
Okna staveb bývají obdélníková, případně ozdobená plochými šambránami. Jejich nadpraží je buď rovné, nebo (zejména v empíru) polokruhové s paprskovitým dělením. Portály mohou mít různé tvary překladů: rovné, segmentové, půlkruhové nebo ve tvaru stlačeného oblouku. Štíty bývají trojúhelníkové nebo ve tvaru eliptického stlačeného oblouku. Omítané fasády jsou symetrické a geometricky řešené a mohou být doplněny plochými štukovými dekoracemi, v jejich výzdobě se objevují medailony, rozety, festony a různé ornamenty. vlevo|náhled|upright=1.2|Putbus na Rujáně, lázeňské město z 1. poloviny 19. stol. na kruhovém půdoryse Interiéry v době klasicismu využívaly rovněž motivy klasického původu a dávaly přednost pastelovým a tlumeným barvám. Móda se však během této doby několikrát změnila, a tak v interiéru rozlišujeme dvorní luiséz neboli styl Ludvíka XVI. do vypuknutí francouzské revoluce, měšťanštější styl éry direktoria zvaný directoire, monumentalizující napoleonský empír, ovlivněný i staroegyptským uměním díky Napoleonovu tažení do Egypta, styl francouzské restaurace (restauration) během obnoveného panství Bourbonů ve Francii a jemu časově odpovídající biedermeier na východ od Rýna. vpravo|náhled|Antonio Canova: Kenotaf arcivévodkyně Marie Kristiny (Augustiniánský kostel ve Vídni, 1797–1805) Sochařská výzdoba reprezentativních budov byla v době klasicismu stále hojná a řídila se rovněž antickými vzory: typické jsou dokonale dopracované a vyhlazené realistické sochy z bílého mramoru, jaké tvořili směrodatní sochaři té doby Antonio Canova a Bertel Thorvaldsen.
Urbanisté klasicismu využívali vedle pravoúhlé sítě ulic také rozmístění do kruhu nebo půlkruhu kolem velké centrální plochy, jako je tomu u města Putbus na Rujáně. Okolí reprezentativních staveb mohly vedle pravidelných a symetrických francouzských parků, zděděných z baroka, zdobit i volněji uspořádané anglické parky, které se v Anglii objevily již na počátku 18. století.
Opakem reprezentativních zdobných budov určených elitám a církvi je užitková architektura této doby, které osvícenský stát vtiskával prostý a jednotný výraz: kasárna, úřady, pevnosti a podobně, a také obytné domy řadových měšťanů. Pro tento úsporný „úřední“ či „kasárenský“ klasicismus, který ve Francii prosazovali již Jacques Gabriel a Ange-Jacques Gabriel, je typická blokovitost, nízké sokly a na jinak nezdobných fasádách se případně objevuje jen jednoduché vnější členění pomocí bosáží na nárožích.Ďurža 2017, s. 46 a 65
Vznik a vývoj náhled|upright=2.2|Marie-Joseph Peyre, soutěžní projekt katedrály, Accademia di San Luca, 1753 Klasicismus 18. století byl v podstatě reakcí na rokoko. Odhlédneme-li od starší palladiánské architektury a vůbec takzvaného barokního klasicismu, lze počátek klasicistního antibarokního racionalismu vysledovat k teoretickým pracím Françoise Blondela, Clauda a Charlese Perraultových ze 17. století a v 18. století u Colena Campbella. vlevo|náhled|James Stuart, Parthenón (tisk) K rozvoji klasicistní architektury přispěly zejména tři směry. Prvním byla architektonická kritika, obsažená ve spisech autorů jako byli Marc-Antoine Laugier, Carlo Lodoli, Francesco Milizia, Étienne-Louis Boullée, Claude-Nicolas Ledoux a další, kteří usilovali o vstup osvícenství do architektury, zdůrazňovali racionalismus a funkčnost architektury a hlásali nový estetický ideál založený na použití elementárních geometrických tvarů. Marc-Antoine Laugier ve svém díle Esej o architektuře (Essai sur l'architecture) tvrdí, že základním principem architektury je příroda; jeho ideální stavba stojí na volných sloupech, bez pilastrů, soklů a dalších prvků renesanční a porenesanční tradice. Dále ve svém pojednání vyložil racionální pojetí klasicismu a razil koncept „prosté chýše“ primitivního člověka jakožto pravého vyjádření lidské potřeby úkrytu.
Pokračovatelem Lodoliho byl Milizia, jehož zásady byly již klasicistické. Ten tvrdil, že architektura by neměla být jen libovolnou imitací přírody, ale imitací krásné přírody. Ne všechny teorie 18. století se však vyznačovaly takovou přísností. Giovanni Battista Piranesi byl ohnivým odpůrcem Lodoliho a Laugiera a hájil „bláznivou svobodu pracovat z vlastního rozmaru“. Významné, byť nepřímo, bylo dílo filozofa Jeana-Jacquese Rousseaua, který hlásal původní svobodu člověka nyní pohlceného v rigidní společnosti a nasměroval klasicistní architekturu k větší formální svobodě (eklekticismus). náhled|upright=0.9|G. B. Piranesi, Trajanův oblouk v Beneventu Druhým impulsem vzniku klasicistního slohu byl výzkum starověku a počátky archeologických vykopávek v Herculaneu a Pompejích (1719 a 1738). Významným podnětem byly práce jako Winckelmannovy Dějiny starověkého umění (Geschichte der Kunst des Altertums) z roku 1764, hlásající ideál „tiché prostoty a ušlechtilé vznešenosti“Opere di Johann Joachim Winckelmann. Prima edizione italiana completa, tomo VI, Prato 1831, p. 339. na rozdíl od přepychu baroka a rokoka, považovaného některými dobovými kritiky za projev iracionality a falše. Důležité bylo také šíření publikací, které obsahovaly vyobrazení řeckých a římských památek. Mezi nimi měly velký vliv Památky Athén (Antiquities of Athens) Jamese Stuarta, jejichž postupné vydávání počínající rokem 1762 ovlivnilo formování nového architektonického stylu zejména na sever od Alp,L. Beschi, Architettura: una disputa tra Roma e Atene, in Memoria dell'antico nell'arte italiana, vol. III, "Dalla tradizione all'archeologia", Einaudi, Torino, 1986, p. 355. a četné tisky Giovanniho Battisty Piranesiho zobrazující římské památky.L. Beschi, Architettura: una disputa tra Roma e Atene, cit.G. Piranesi, Antichità Romane de' tempo della prima Repubblica e dei primi imperatori, 1784 a Differents vues de Pesto, jež dokončil a publikoval jeho syn Francesco roku 1778.
Vedoucí role při definování nového architektonického stylu se často přisuzuje Francouzům v italském prostředí. Podle historika Davida Watkina jazyk mezinárodního neoklasicismu vytvořili v Římě kolem roku 1740 pensionnaires (stipendisté) vyslaní Francouzskou akademií, kteří odmítli bujné ornamenty pozdně barokní architektury a navrhovali rozměrné veřejné budovy inspirované starověkým Římem. K této skupině patřili architekti Charles-Michel-Ange Challe, Charles-Louis Clérisseau, Charles de Wailly, Pierre-Martin Dumont, Jean-Laurent Legeay, Louis-Joseph Le Lorrain, Ennemond-Alexandre Petitot a Marie-Joseph Peyre. vlevo|náhled|upright=1.2|Étienne-Louis Boullée, frontální pohled na Newtonův kenotaf Třetím podnětem sociálně-politické povahy jsou postoje nové buržoazní třídy, která do klasicistní architektury vnesla jak svého konzervativního ducha, tak republikánský ideál (francouzská revoluce roku 1789), racionalismus průmyslové revoluce (zhruba datované obdobím 1760 až 1830), a pak i nacionalistický a individualistický romantismus.
Z ideového hlediska lze v dějinách klasicismu identifikovat tři období: v prvním (1715–1740) se uplatňuje osvícenství; druhým je konsolidace (1740–1780), kde převládají filologické, archeologické a akademické aspekty; a konečně třetí období (1780–1805) odkazuje na revoluční architekturu Boulléeho a Ledouxe, jejichž díla (jako projekt Newtonova kenotafu nebo Královský solivar v Arc-et-Senans) dokonale zapadají do kulturního klimatu ovládaného osobnostmi kalibru Newtona, Voltaira, Diderota a Montesquieua a reprezentují neoklasicismus spojený s osvícenstvím a francouzskou revolucí. náhled|upright=2.4|Pierre-François-Léonard Fontaine, náhrobní monument vládců velké říše, 1785