Velké schizma

Velké schizma je pokračující rozkol mezi západní církví a východní pravoslavnou církví, k němuž došlo v 11. století. Začátek schizmatu se často klade do roku 1054, kdy se papežská delegace vedená Humbertem ze Silvy Candidy a východní církevní vedení kolem patriarchy Michaela Kerullaria navzájem exkomunikovaly po neúspěšných jednáních o postavení papeže v křesťanství, o druhu chleba, který se má používat při eucharistii, a o uzavření latinského kostela v Konstantinopoli.Bayer, Axel: Spaltung der Christenheit. Das sogenannte Schisma von 1054, Köln 2002, S. 96. Proto se rozkol někdy označuje jako schizma roku 1054. Vzájemné vztahy mezi východní a západní církví však byly kvůli politickým a teologickým rozdílům narušeny již před tím po delší dobu (přičemž postupné odcizování započalo ve 3. století). To vysvětluje, proč se pak zejména ve východní církvi rozšířila myšlenka, že vzájemná exkomunikace se netýká jen jednotlivců, ale východního a západního křesťanství jako celku,Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 105. ačkoli ve skutečnosti se navzájem exkomunikovala jen malá skupina lidí. Zároveň však vztah ještě nebyl narušen natolik, aby nebyla možná dohoda.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 4.

Papežův pokus urovnat spor poskytnutím vojenské pomoci proti invazi Seldžuků selhal.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 187. Z emočního hlediska byl vztah mezi Římem a Konstantinopolí poškozen především událostmi čtvrté křížové výpravy kdy Benátčané a Frankové v roce 1204 (tedy 150 let po exkomunikaci v roce 1054) dobyli a vyplenili Konstantinopol a založili Latinské císařství s latinským patriarchou.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 210. To pak značně ztížilo usmíření. Tváří v tvář akutním hrozbám byla na druhém lyonském koncilu (1274)Maier, Franz Georg: Weltgeschichte. 13. Byzanz, Augsburg 2000, S. 354. a na florentském koncilu (1439) přijata usnesení o znovusjednocení,Maier, Byzanz, 2000, S. 402 f. ale v obou případech pak byla pravoslavnou stranou v plném rozsahu odmítnuta a zúčastnění hierarchové byli obviněni z překročení pravomocí. Florentská unie byla odmítnuta konstantinopolským synodem v roce 1484, což rozkol patriarchátů Západu a Konstantinopole zpečetilo. Od poloviny 20. století došlo mezi pravoslavnou komunitou a katolickou církví k určitému sblížení,Neuner, Peter: Das Schisma von 1054 und seine Aufhebung 1965. Impulse im „Dialog der Liebe“, Herder.de 2004. které vyvrcholilo současným zrušením exkomunikací z roku 1054 papežem Pavlem VI. a ekumenickým patriarchou Konstantinopole Athenagorem během druhého vatikánského koncilu v roce 1965.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2003, S. 1.

Navzdory široké podpoře usmíření představitelé pravoslavné církve nadále odmítají eucharistické společenství s katolíky a někteří se staví proti dalšímu sblížení, zpochybňují dokonce i kanonický význam zrušení exkomunikací z roku 1965; rozkol zůstává nevyřešen.Neuner, Peter: Das Schisma von 1054 und seine Aufhebung 1965. Impulse im „Dialog der Liebe“, Herder.de 2004.

Odcizení Východu a Západu Schizma z roku 1054 bylo vyvrcholením staletí trvajícího odcizování mezi východní a západní církví, jehož počátky lze vysledovat až do prvních křesťanských století. Toto odcizování ovšem nebylo přímočarý proces.

Význam různých prvků, které přispěly k odcizení mezi východní a západní církví, se v průběhu staletí značně měnil. Například kněžské manželství bylo na Západě dlouho považováno za bezproblémové,Hage, Wolfgang: Das Christentum im frühen Mittelalter (476–1054). Vom Ende des weströmischen Reiches bis zum west-östlichen Schisma. Göttingen 1993, S. 123. později se pod vlivem reformní strany stalo hlavním bodem sváru s východní církví.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 88 f. V opačném směru totéž platilo pro používání nekvašeného chleba pro eucharistii.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 216 f. Následuje seznam nejdůležitějších bodů, které stály za rostoucím odcizením mezi církvemi a rozkolem roku 1054.

Jazyk Problémy působila už skutečnost, že od 5. století začala v Římě a obecně na Západě upadat znalost řečtiny, jež byla po staletí lingua franca (komunikačním jazykem) v celém Středomoří.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 16 f. Již asi od roku 380 se mše na Západě začaly sloužit v latině místo v řečtině. Tím se v církvi narušila komunikace teologů. Již ve čtvrtém století jen několik západních církevních otců ovládalo řečtinu, například Ambrož Milánský a Jeroným. Přední latinský církevní učitel Augustin z Hippa však již řecky neuměl. Vysoce vzdělaný papež Řehoř I. (vládl 590–604), který nějakou dobu sloužil jako velvyslanec v Konstantinopoli, také mluvil řecky jen špatně.

Ve stejné době upadala i znalost latiny na Východě. Řečtí patriarchové a císaři zpravidla raného středověku obvykle již latinu neovládali a odmítali se učit tento jazyk, který považovali za „barbarský“. Od 7. století zásadně popíral jeho vhodnost k řešení teologických problémů kvůli jeho „barbarské povaze“.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 17. V reakci na nárůst takových „urážek latinského jazyka“Hage, Christentum im frühen Mittelalter, 1993, S. 160. ze strany Řeků napsal papež Mikuláš I. v roce 865 emotivní dopis Michaelovi III., v němž císaři připomněl, „jak směšné je, že si říkáte ‚římský císař‘, když vůbec nerozumíte římskému jazyku.“

Teologické myšlení latinských věřících tedy zůstalo Byzantincům do značné míry cizí a nepřístupné, a totéž platí i naopak.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 17.

Kultura Kulturní rozdíly a odlišné duchovní hodnoty a postoje také přispěly k odcizení. Řekové považovali Římany za nevzdělané a barbarské, zatímco Římané vnímali Řeky jako arogantní povýšenceHage, Christentum im frühen Mittelalter, 1993, S. 160. a puntičkáře.

Již III. kánon prvního nikajského koncilu na začátku 4. století kněžím výslovně zakázal soužití se ženou. Na Východě však toto ustanovení relativizovala trullská synoda (691/92), jež východním kněžím opět ženu povolila.Hage, Christentum im frühen Mittelalter, 1993, S. 156. Synod také odsoudil západní tradici půstu o sobotách Quadragesima.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 17.

Na Západě se však raně křesťanská nařízení o celibátu postupem času dodržovala stále méně a méně a byla přebita zvykovým právem. Zákaz byl omezen na druhá a třetí manželství a na manželství s osobou nižšího společenského postavení. Na začátku 11. století tak byli téměř všichni faráři na Západě ženatí nebo žili v konkubinátu.Dhont, Jan: Weltgeschichte. 10. Das frühe Mittelalter, Augsburg 2000, S. 235. Od 10. století se však na Západě následkem clunyjské reformy stále častěji ozývaly hlasy volající po „obnovení“ celibátu,Hage, Wolfgang: Das Christentum im frühen Mittelalter (476–1054). Vom Ende des weströmischen Reiches bis zum west-östlichen Schisma. Göttingen 1993, S. 123. ale první opatření byla přijata až počátkem 11. stoletíMayeur, Jean-Marie: Die Geschichte des Christentums. 4. Bischöfe, Mönche und Kaiser, Freiburg 1994, S. 871. na popud Jindřicha II.Zey, Claudia: Der Investiturstreit, München 2017, S. 27.

Teologie V teologii si obě církve brzy vyvinuly odlišné důrazy, které se zpočátku vzájemně obohacovaly, ale poté v důsledku omezené výměny přispěly k odcizení.

Na Východě mohla být obecně platná rozhodnutí přijímána pouze ekumenickým koncilem. Na Západě však římský biskup zastával od raných dob výjimečné postavení. Východní církve římskému biskupovi tradičně přiznávaly čestné prvenství (ačkoli chalcedonský koncil objasnil, že tato jeho přednost „nemá žádné jurisdikční důsledky“Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 10.) a neměly s tímto monarchistickým postojem problém, pokud se omezoval na Západ, tj. na římský patriarchát.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 10 f. Řím tento názor nesdílel a patriarchy jako kolektivní řídící orgán církve neuznával.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 11. Již v roce 382 římský synod výslovně zdůraznil, že římská církev nemá před ostatními církvemi přednost následkem synodálních usnesení, ale že svůj primát získala božským ustanovením sv. Petra. Papež Damasus I. se dále na tomto synodu pokusil revidovat povýšení Konstantinopole na úkor patriarchátů Alexandrie a Antiochie, a tím upevnit zpochybněné postavení Říma, ale to se z dlouhodobého hlediska ukázalo neúspěšné.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 13. V 11. století se tento nevyřešený spor o postavení římského biskupa v křesťanstvu ještě zhoršil skutečností, že sebevědomé reformní papežství se více než kdy jindy snažilo dávat najevo svou údajnou autoritu nad východní církví,Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 89. což téměř nevyhnutelně vedlo ke konfliktu s Východem.Hage, Christentum im frühen Mittelalter, 1993, S. 161.

Na začátku 11. století západní církev oficiálně přidala k nicejskému vyznání víry dodatek Filioque.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 39. V patristických dobách byl Východ Filioque také otevřený, což se změnilo v 7. století, kdy se východní doktrína o Trojici začala zužovat na „ἐκ μόνον τοῦ πατρός“, jen z Otce.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 19. Na Západě se však Filioque ustálilo již v 5. století pod vlivem Augustinova učení, které Boha chápalo jako ducha sice neměnného a věčného, ale také majícího vnitřní život. Již v 7. století byly západní a východní představy o Duchu svatém neslučitelné,Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 19. ale to v té době nutně nemuselo vést ke konfliktu.

Od konce 6. století používali Vizigóti, kteří konvertovali ke katolicismu, nicejsko-konstantinopolské vyznání víry s dodatkem Filioque navzdory zákazu měnit vyznání víry, který vydal efezský koncil v roce 431. Na konci 8. století se ve franské církvi používalo také Velké vyznání víry s přídavkem Filioque. Toto rozšíření, pravděpodobně zavedené z iniciativy Theodulfa Orléanského, bylo zjevně namířeno proti adopcionismu, který se v 8. století ve Franské říši znovu začal šířit.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 39 f. Papežové akceptovali teologické argumenty Franků ohledně vycházení Ducha svatého z Otce i Syna (tato myšlenka se ostatně objevila už v Athanasianu z 6. až 7. století), na druhou stranu papežové až do začátku 11. století rozhodně odmítali měnit znění vyznání víry.Hage, Christentum im frühen Mittelalter, 1993, S. 106.

Změna postoje Západu k Filioque kolem roku 1014Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 39. již nemohla být interpretována jako vzájemné doplňování a brzy vedla k ostrému konfliktu. Axel Bayer však zdůrazňuje, že tato změna v žádném případě nebyla zamýšlena jako úmyslná provokace Řeků, ale spíše jako ústupek otonskému vládci Jindřichu II., který nepřítomnost Filioque v Nicejském vyznání víry kritizoval.Bayer, Spaltung der Christenheit, 1993, S. 40. Nicméně se Filioque brzy stalo pro reformní papeže samozřejmostí.Hage, Christentum im frühen Mittelalter, 1993, S. 106.

K odlišnému vývoji došlo i v jiných oblastech. Existovaly jiné předpisy týkající se půstuBayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 65. a na Západě se od 9. století začalo prosazovat, jako již předtím ve starobylé východní arménské církvi,Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 214 f. používání nekvašeného chleba namísto kvašeného při eucharistii.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 215. Důvod spočívá v podstatě ve franském názoru, že určité prvky Staré smlouvy mají i po naplnění Zákona Kristem (Mt 5,17) stále určitou platnost. Konkrétně se odkazovalo na Lev 2,11 a Ex 12,18n a 13,7. Počátkem 10. století se nekvašený chléb na Západě z velké části prosadil. Používání nekvašeného chleba latinskou církví bylo Řeky dlouho považováno za bezproblémové.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, 216. Až v 11. století se používání různých druhů chleba z politických důvodů vyostřilo do teologického sporu.Bayer, Spaltung der Christenheit, 2002, S. 216 f.

Politický vývoj