náhled|Rozsah území Osmanské říše k roku 1683 Osmanská Palestina je pojem označující historické území Palestiny pod nadvládou Osmanské říše v období let 1516–1918. Území bylo v této době administrativně rozděleno do různých ejáletů, proto jej nelze brát jako jednotný stát. Palestina byla zároveň chápána jako část většího celku Osmanské Sýrie.
V průběhu let Osmané čelili řadě povstání, které vedly k víceméně autonomní vládě lokálních vládců a jejich rodů. Osmané se sice snažili o centrální správu provincií, ale ne ve všech obdobích se jim toto dařilo. V dobách, kdy vláda Vysoké porty ztrácela na síle, se ambiciózní představitelé lokálních arabských rodů chopili příležitosti a výboji vytvářeli širší autonomní celky. Mezi nimi byl v 18. století význačným vládcem Daher el-Omar.
V roce 1830 bylo celé území Palestiny sjednoceno v Sidónském ejáletu, který krátce poté dobyl egyptský válí Muhammad Alí Paša, respektive jeho syn Ibrahím Paša. Odpor palestinských elit, venkovanů a beduínů proti egyptské nadvládě poprvé v moderních dějinách sjednotil všechny obyvatele Palestiny. Muhammad Alí Paša byl za pomoci britského vojska v roce 1841 poražen a území Levanty se vrátilo Osmanské říši. Ta následně provedla řadu správních reforem (známých jako tanzimat) s cílem modernizovat říši. Po první světové válce se ovšem Osmanská říše rozpadla a z Palestiny se stalo britské mandátní území.
Palestina v 16. století Nástup Osmanů Do roku 1485 osmanští Turci ovládali pouze Anatolii a Balkán. Postupně se jim zhoršili vztahy s Mamlúckým sultanátem, který ovládal Egypt, Hidžáz a Levantu, a začal souboj o ovládnutí muslimské západní Asie. V roce 1485, za vlády sultána Bájezída II., vypukla první osmansko-mamlúcká válka, která skončila smírem bez větších územních změn, ale prokázala sílu Osmanů. Za vlády sultána Selima I. vypukla v roce 1516 druhá osmansko-mamlúcká válka. Osmané v ní porazili Mamlúky a z jejich sultanátu se stal vazalský Egyptský ejálet. Celkově se významně rozrostla Osmanská říše, která nově zahrnovala mimo jiného i Levantu, ve které se nachází Palestina. O jejím připojení bylo rozhodnuto v srpnu 1516 v bitvě u Mardž Dábik (blízko Aleppa).
Administrativní členění v 16. století náhled|Mapa s vyznačeným Damašským ejáletem Osmané v Palestině převzali mamlúcký administrativní a politický systém. Palestina byla administrativně součástí regionu Velké Sýrie, který se stal ejáletem řízeným z Damašku. Administrativně se Palestina v první polovině 16. století dělila na pět sandžaků (Safed, Náblus, Jeruzalém, Ladžún a Gaza). Sandžaky se dále členily na nahije.
Po většinu 16. století Osmané spravovali Damašský ejálet centrálně se silným vlivem ústřední vlády, tzv. Vysoké porty. Ve svém systému vlády výměnou za placení daní poskytovali vnitřní bezpečnost a regulaci obchodu, náboženství a sociální vybavenosti. V Palestině v té době dle odhadů žilo 200 tisíc lidí, a to zejména venkovským způsobem života (tzv. feláhové). Největšími městy byla Gaza, Safed a Jeruzalém (každé s pěti až šesti tisíci obyvateli).
Co do otázky vlastnictví byl osmanský administrativní systém postaven na principech lén (timar) a fondů (vakf). Léno na půdu uděloval sultán správcům a různým hodnostářům. Právo vybírat daně takto například získali timarští sipáhíové. Výnosy vakfu byly určeny na náboženské účely.
Po dobytí osmanskými Turky se název „Palestina“ z oficiálního označení administrativní jednotky vytratil. V neoficiálním i polooficiálním užití však zůstal nadále populární. Dochovalo se mnoho záznamů z 16. a 17. století, které dokazují živost tohoto názvu.Gerber, Haim. Zionism, Orientalism, and the Palestinians. Journal of Palestine Studies Vol. 33, No. 1: 23–41. V 19. století Osmané dokonce užívali pojem Ardh-u Filistin (Země Palestiny) v oficiální korespondenci, vždy jej však chápali spíše jako nepřesně vymezený pojem a vůbec ne jako administrativně vymezené teritorium. Osmané měli totiž ve zvyku pojmenovávat provincie podle jejich hlavních středisek, v tomto případě podle Damašku (arabsky Dimašk aš-Šám)přičemž aš-šám znamená „sever“, míněno na sever od Arabský poloostrovArábie. Místní guvernéry jmenovala centrální vláda v Konstantinopoli, které byly rovněž posílány roční příjmy.
Další územně administrativní změna proběhla v roce 1579. Nejen že vznikl nový vilájet Tripoliscentrem bylo město a sandžak Tripolis (Tarábulus) v dnešním Libanonu, ale došlo také k reorganizaci (nejen) palestinských sandžaků, resp. k vytvoření nového sandžaku Akko (Accra).
Dynastické rody Palestiny Na konci 16. století byla centrální osmanská vláda nad Palestinou oslabena sérií povstání v Anatolii. Větší volnost správy v provinciích říše umožnila vyrůst některým rodům. Takto rod al-Ridván dynasticky ovládl sandžak Gaza, Farrúch Paša ibn Abdalláh zajistil svému rodu správcovství sandžaků Náblus a Jeruzalém a rod Turabaj dominoval v sandžaku Ladžún. Regionální moc si udrželi po téměř celé 17. století. Představitelé těchto rodů také často získávali čestný titul Amír al-hadždž, tedy průvodce poutníků při pouti do Mekky (hadždž). Tyto rody se postupně přes sňatkovou politiku a diplomatické vazby propletly a de facto spojily do jedné arabské vládnoucí linie v Palestině.
Palestina v 17. století Drúzské rebelie Drúzové, kteří obývali hlavně okolí sopky Džabal ad-Drúz, od které rovněž vykládají svůj původ, v sandžaku Hourándnešní Libanon, tato oblast tvořila hranici království izraelitů, jak praví zmínka v Bibli (Ezekiel 47:16-18), byli za mamlúcké nadvlády sice vedle alawitů, ismajlitů a dvanáctníků jednou z náboženských skupin, vůči kterým byla, jako odpadlíkům od Sunnitů, hanbalským učněm Íbn Tajmíjou vyhlášena svatá válka, dostávalo se jim však alespoň běžných základních práv.
S příchodem Osmanů se jejich situace velice zhoršila a na časté trestné výpravy byli v průběhu 16. a 17. století nuceni podnikat protiakce v podobě ozbrojených rebelií. Emír Fachr ud-Din II. z dynastie Ma’anů, který byl pro Osmany guvernérem Sidónu a poté Safedu, se již v roce 1606 účastnil povstání, ale byl omilostněn. K moci se vrátil v roce 1618 a v následujících čtyřech letech ovládl značnou část dnešního Libanonu. V listopadu 1623 se udála bitva u Anžaru (dnešní Libanon), kde osmanskou armádu vedl damašský guvernér Mustafa Paša al-Hannaq. Fachr v bitvě zvítězil a zajal Mustafu Pašu. Následně dobyl údolí Bikáa, Tripolis a Latákii. V roce 1633 byl zajat a o dva roky později byl Osmany popraven.
Během své expanze Fachr ud-Din II. napadal ze severu palestinská území. Proti tomu se postavila místní dynastická aliance Ridván-Farrúch-Turabaj, která podplatila beduínské kmeny, aby s nimi táhly proti Ma'anům. Současně získali tichý souhlas osmanské vlády. Takto se udála bitva u řeky Jarkon v blízkosti města Ramla, ve které Fachr prohrál.
Návrat k centralizaci vlády náhled|Mapa s vyznačeným Sidónským ejáletem V polovině 17. století se osmanská vláda pod vlivem velkovezírů z rodu Köprülü snažila o novou centralizaci řízení provincií Osmanské říše. Mezi příčiny patřilo posilování lokálních vládců a jejich rodů a také již několik proběhlých povstání (včetně drúzského). Osmané proto v roce 1660 zřídili Sidónský ejálet, který administrativně odloučil sandžak Safed od zbytku Palestiny, která spadala pod Damašský ejálet. Chtěli tím rozdrobit potenciál moci tamních vládců.
V téže době se osmanská vláda rozhodla potlačit rostoucí vliv dynastické aliance Ridván-Farrúch-Turabaj. V roce 1657 osmanská armáda vstoupila do Palestiny, což oficiálně odůvodnila neschopností guvernéra Gazy Husajna Pašy z rodu Ridván, hospodařit s poplatky za doprovody při poutích do Mekky. V roce 1662 byl Husajn Paša uvězněn a následujícího roku popraven. Jeho smrt byla začátkem rozkladu této dynastické aliance.
Palestina v 18. století Jeruzalémské povstání duchovních a vláda Dahera el-Omara náhled|Mapa zachycující expanzi území, kterému vládl Daher el-Omar (k roku 1774)
Rozbitím dynastické aliance Ridván-Farrúch-Turabaj a jejich nahrazením centrálně jmenovanými správci a guvernéry došlo k rozpadu vazeb lokálních vládců s palestinskými elitami. V provinciích získali vliv janičáři (elitní vojsko Osmanské říše složené z nemuslimských obyvatel) a turečtí hodnostáři, kteří tak nepříslušeli k místním obyvatelům. Jejich vláda připomínala koloniální správu. Na nespravedlivé zacházení si u osmanské vlády opakovaně stěžovali místní muslimové, křesťané i židé. Nevhodné chování janičářů na svatých místech islámu (včetně Chrámové hory) pobuřovalo místní ulamá, což postupně vedlo k tzv. povstání Nákib al-ášraf, tedy povstání potomků proroka Mohameda (tj. muslimské duchovní elity). V roce 1703 jeruzalémští islámští duchovní, vedení prominentním rodem al-Husajní, vyhlásili autonomní vládu nad městem. To pak bylo obléháno Osmany. Povstání nakonec v říjnu 1705 padlo a jeho vůdce Muhammad ibn Mustafa al-Husajní al-Wafá'í byl Osmany popraven.
Na začátku 18. století v sandžaku Náblus začaly posilovat místní rody al-Nimr, al-Džarrár a al-Tukan. Tyto rody si rychle vypěstovaly podporu lokálních obyvatel, kterým poskytovaly půjčky, investovaly do lokální ekonomiky a podporovaly lokální produkci.
Mezi lety 1740 a 1775 území Palestiny dominoval Daher el-Omar al-Zajdání a jeho rod. Postupně rebelovali proti místním a regionálním správcům jmenovaným Osmany a přebírali jejich území. Daher el-Omar se takto stal de facto vládcem celé Palestiny (s výjimkou sandžaků Náblus a Jeruzalém). V roce 1775 jeho autonomní vládu potlačila osmanská armáda a el-Omar byl při finálním obléhání Akka zabit. Později se ovšem stal národním hrdinou Palestinců.
náhled|Ilustrace zachycující Džazzára Pašu jak předsedá soudu (nakresleno 1803) Po něm Osmané svěřili moc loajalistovi Džazzáru Pašovi, který jim dříve pomohl v tažení proti Daherovi el-Omarovi. Džazzár Paša byl produktem osmanské centralizace. Převzal el-Omarův obchod s bavlnou, který vedl z Palestiny do Evropy, a stejně jako el-Omar sídlil v Akku. V osmdesátých letech Džazzár Paša vyhnal z Akka francouzské obchodníky, jelikož docházelo k propadu cen bavlny kvůli produkci na otrokářských plantážích ve Spojených státech amerických. V průběhu své vlády si vytvořil autonomní armádu z mamlúků (tj. otroků) a muslimských žoldnéřů. Proslul také svou krutovládou. V pozdější fázi své vlády se spojil s rodem al-Tukan, proti nimž povstal rod al-Džarrár, který nesouhlasil s osmanskou centralizací. V letech 1790 a 1795 proběhly dvě bitvy, ale rod al-Džarrár obě prohrál.
Napoleonovo tažení
V únoru 1799, během vojenského tažení Napoleona Bonaparta proti Osmanské říši, která se spojila s Brity, opustilo jeho vojsko Egypt a vstoupilo do Palestiny. Okupoval Gazu a postupoval dále severně podél pobřeží. V březnu čtyři dny obléhal Jaffu, než ji dobyl. Poté zde povraždil tři tisíce osmanských vojáků a zdejších civilistů, kteří se mu vzdali, jelikož neměl prostředky na jejich zajetí. Následně dobyl Haifu a od konce března do května obléhal Akko.
Napoleon poté vyzval místní židy, aby mu pomohli dobýt Jeruzalém. Tuto nabídku učinil, aby si naklonil místního židovského vezíra Chajima Farchiho. Napoleonův vztah k židům byl velmi kladný a v rámci svých tažení podporoval jejich emancipaci (rušil ghetta a například na Maltě je osvobodil z otroctví). Ve Svaté zemi jim také slíbil zřízení domoviny. Proti Napoleonovi se v centrální Palestině postavil rod al-Džarrár a další význačné rody v Náblusu a Dženínu. Někteří z nich ve spolupráci s osmanskou armádou, jiní samostatně. Nicméně Napoleon je v Galileji porazil. Napoleonovi se nakonec nepodařilo Akko dobýt. Armáda Džazzára Pašy a Osmanů, s podporou Britů, ho v květnu 1799 z Palestiny vytlačila zpět do Egypta. Z Gazy se poté stal hlavní tábor Osmanů pro jejich bitvy s Napoleonem v Egyptě. Z Džazzára Pašy byl válečný hrdina.
Palestina v 19. století náhled|Ilustrace města Betlém z knihy Views in the Ottoman Dominions, in Europe, in Asia, and some of the Mediterranean islands z roku 1810
Nové období decentralizace a dynastických rodů