Boj o Filipíny (1941–1942)

Boj o Filipíny byl výsledkem japonské invaze na Filipíny v letech 1941 a 1942, které v té době bránily spojené síly USA a Filipínců. Výsledkem bylo japonské vítězství a největší kapitulace v amerických dějinách. Hlavní boje se odehrály na největších ostrovech Luzon (na severu Filipín) a Mindanao (na jihu).

Ačkoliv obránci měli početní převahu, jednalo se převážně o nedostatečně vycvičené a nedostatečně vybavené jednotky. Svoji roli sehrálo i americké podcenění Japonců, neschopnost americko-filipínského velení a japonský překvapivý úder na filipínská letiště během prvního dne bojů. Spolu s leteckými údery v následujících dnech se císařskému námořnímu a armádnímu letectvu podařilo prakticky eliminovat americké a filipínské letecké síly a získat nadvládu ve vzduchu. První japonská vylodění se uskutečnila 10. prosince 1941 u Aparri a Viganu na severu Luzonu, s následným postupem na jih. Ráno 12. prosince se další japonské jednotky vylodily u Legazpi na jihu Luzonu a zahájily postup na sever k Manile. Ráno 20. prosince se japonské jednotky vylodily v Davau na Mindanau. K vylodění hlavních sil 14. armády generálporučíka ( čúdžó) Masaharu Hommy na Luzonu došlo 22. prosince v Lingayenském zálivu, odkud vedl Homma úder na jih k Manile. Ta byla 26. prosince vyhlášena otevřeným městem. Americko-filipínské jednotky se stáhly na poloostrov Bataan a ostrov Corregidor, kde dokázaly po tři měsíce klást odpor až do 9. dubna 1942 na Bataanu, či o měsíc déle na Corregidoru, který padl 6. května. Zajatce poté čekal takzvaný Bataanský pochod smrti do zajateckých táborů, při kterém se předpokládá, že zahynulo přes 8000 Američanů a Filipínců.Krvavá jatka II, str. 147

Na ostatních ostrovech se ale americko-filipínské jednotky držely ještě o něco déle a teprve 9. června kapitulovala poslední posádka na ostrově Samar.Krvavá jatka II, str. 18 Někteří obránci odešli jako partyzáni do hor a vedli záškodnickou válku až do osvobození Filipín, respektive do kapitulace Japonska.

U japonských jmen je rodné jméno uváděno na prvním místě a rodové jméno na druhém Při přepisu japonštiny byla použita česká transkripce

Pozadí

Japonské plány

Cíle vlevo|náhled|Generál hrabě Hisaiči Terauči, velitel Jižní expediční skupiny armád. Po japonské kapitulaci zemřel na mrtvici v zajateckém táboře. vlevo|náhled|Generálporučík Masaharu Homma, velitel 14. armády. Po válce byl za válečné zločiny spáchané jeho vojáky na Filipínách postaven před válečný soud o jehož nestrannosti se vedou spory a následně zastřelen. Je možné, že se jednalo o osobní MacArthurovu pomstu za porážku, kterou mu Homma uštědřil. Japonský plán na obsazení Filipín byl součástí rozsáhlejšího plánu expanze do jihovýchodní Asie a Pacifiku. Plán expanze na jih získal mezi japonskými militaristy podporu zejména poté, co byla japonská armáda poražena Sověty v bitvách u Chalchyn–golu v létě 1939 a po uzavření sovětsko–japonské dohody o neútočení v dubnu 1941. Svoji roli sehrál i neuspokojivý vývoj „čínského incidentu“ a nakonec nátlak a embargo USA, Velké Británie a Holandska. Invazí na jih si Japonsko slibovalo získat přístup ke strategickým surovinám v Britské Malajsii a Holandské východní Indii. Možnost „omezené války“ pouze proti Británii a Holandsku, bez zatahování USA do války, byla Japonci vyhodnocena jako nepravděpodobná. Součástí invaze na jih proto muselo být i eliminování amerického tichomořského loďstva japonským Spojeným loďstvem a obsazení Filipín Jižní expediční skupinou armád (南方軍 nanpo gun).

Jižní expediční skupina armád vznikla 6. listopadu 1934 pod velením generála (大将 taišó) hraběte (伯爵 hakušaku) a bývalého ministra války Hisaiči Teraučiho. Skupina armád měla za úkol vypracovat plán války pro případ, že by jednání se Spojenými státy selhalo a Japonsko nedosáhlo svých cílů. Pod Teraučiho velením se nacházely čtyři armády (včetně 14. armády) s celkem deseti divizemi a třemi smíšenými brigádami. Operace proti Filipínám a Malajsii měly být zahájeny současně na základě rozkazu císařského generálního štábu (大本営 daihonei).

Filipíny samy o sobě neměly příliš surovin, které Japonsko potřebovalo a které byly hlavním důvodem expanze, ale měly strategickou polohu. Invaze na Filipíny proto měla tři hlavní cíle: Zabránit Američanům ve využití Filipín jako předsunuté základny. Získat nástupní prostor a zásobovací základnu pro operace proti Holandské východní Indii. Zabezpečit zásobovací linii mezi okupovaným územím na jihu a mateřskými ostrovy.

Aby bylo možno podniknout invazi, bylo také třeba získat informace o plánovaných vyloďovacích oblastech a o prostředcích obrany. V dubnu 1941 byla proto císařským námořnictvem zřízena 3. kókútai (航空隊 ~ letecký pluk/skupina). Její bombardéry G3M2 „Nell“ byly upraveny pro dálkové fotoprůzkumné mise a zpočátku působily z letiště Takao na Formose. První průzkumný let 18. dubna měl za cíl Legazpi, přičemž na zpátečním letu bombardér přelétal přes Luzon. Po několika dnech byla jednotka přeložena na Palau a jejím cílem se staly americké mandátní tichomořské ostrovy.Krvavá jatka I, str. 43

Plán operace M Japonský plán operace „M“ (M作戦 M sakusen) počítal v první fázi s leteckými útoky proti cílům na Filipínách. Následovat měly tři výsadky na Luzonu: v Aparri na severu, Viganu na západě a Legazpi na jihovýchodě. Doplnit je měl jeden výsadek na Mindanau v Davao. Výsadky měly jako primární cíl zajištění letišť, která by pak sloužila jako předsunuté základny jednak pro podporu dalšího postupu na Luzonu, ale i k útoku na Borneo. Ve druhé fázi mělo dojít k hlavnímu vylodění na Luzonu v Lingayenském zálivu a v Lamon Bay s následným postupem k Manile.

Japonský císařský generální štáb a velitelství Jižní expediční skupiny předpokládaly, že dobytí Luzonu bude trvat přibližně 50 dní a poté měly být síly uvolněny pro další postup na jihu. Ponechané jednotky pak měly dobýt zbývající ostrovy a celá kampaň měla skončit před koncem března 1942.

Operace „M“ ale nebyla prvním japonským plánem na obsazení Filipín. Plány invaze na toto souostroví se císařská armáda i císařské námořnictvo zabývaly jíž od pozdního období Meidži.

Invazní síly náhled|vpravo|Letadlová loď Rjúdžó byla jedinou letadlovou lodí ve filipínském tažení náhled|vpravo|Námořní stíhací A6M2 „Zero“ operovala z pozemních základen na Formose v rámci 3. a Tainan kókútai náhled|vpravo|Armádní letectvo nasadilo starší Ki-27, neboť moderních Ki-43 bylo málo a byly přednostně nasazeny v Malajsii. Ki-27 byly vybaveny 24. a 50. čútai náhled|vpravo|Podporu vyloďovaným jednotkám poskytovaly i pozorovací hydroplány F1M „Pete“ Generál Terauči pověřil dobytím Filipín 14. armádu generálporučíka (中将 čúdžó) Masaharu Hommy. Leteckou podporu měla poskytnout 5. letecká divize (飛行師団 hikóšidan) generálporučíka (飛行中将 hikó čúdžó) Hidejoši Obaty, která byla na Formosu převelena z Mandžuska. Vylodění měl zajistit Filipínský úderný svaz viceadmirála (中将 čúdžó) Ibó Takahašiho pro který císařské námořnictvo vyčlenilo jednotky 3. loďstva (艦隊 kantai). Námořní letectvo přispělo 11. leteckou flotou (航空艦隊 kókú kantai) viceadmirála Nišizo Cukahary, která operovala z pozemních základen na Formose a v Indočíně.Krvavá jatka I, str. 53

Hommova 14. armáda mohla nasadit do první linie při dobývání Luzonu dvě divize: 16. z Palau a Rjúkjú a 48. z Formosy, zatímco 65. samostatná brigáda byla určena k posádkové službě. 48. divize sice neměla bojové zkušenosti, ale byla považována za jednu z nejlepších jednotek japonské armády a byla vycvičena pro provádění obojživelných operací. Byla pověřena provést vylodění v Lingayenském zálivu. Šestnáctá divize, která byla vybrána jako jedna z nejlepších divizí dostupných v Japonsku, byla pověřena vyloděním v Lamon Bay. Kromě toho disponovala 14. armáda ještě dvěma tankovými pluky (4. a 7.), dvěma pluky těžkého dělostřelectva (1. a 8.), 9. nezávislým praporem těžkého dělostřelectva, čtyřmi prapory (40., 45., 47. a 48.) a dvěma nezávislými jednotkami (30. a 31.) polního protiletadlového dělostřelectva, čtyřmi nezávislými protitankovými jednotkami (3., 8., 9. a 10.) a 15. nezávislým praporem minometů. Invazní síly dále doplňovalo několik podpůrných jednotek ženistů, spojařů, zásobovačů a vojenské policie.

Kvůli samotné invazi bylo 3. loďstvo posíleno o dvě eskadry torpédoborců (水雷戦隊 suirai sentai), těžký křižník Maja od 2. loďstva a lehkou letadlovou loď Rjúdžó od 1. letecké floty (航空艦隊 kókú kantai). Filipínský úderný svaz tak sestával vedle Rjúdžó z celkem pěti těžkých křižníků (Mjókó, Nači, Haguro, Ašigara a Maja), pěti lehkých křižníků (Kuma, Nagara, Natori, Džincú a Naka), 29 torpédoborců, čtyř mateřských lodí pro hydroplány (Čitose, Mizuho, Sanuki Maru a Sanjó Maru), 17 minolovek a minonosek a čtyř torpédovek. Navíc vylodění v Lingayenském zálivu podporoval od 18. do 23. prosince hlavní svaz 2. loďstva v čele s bitevními loděmi Kongó a Haruna.

Armádní 5. letecká divize, která koncem listopadu přeletěla na Formosu z Mandžuska, mohla do boje nasadit 4. sentai (戦隊 ~ letecký pluk) se 72 stíhacími Ki-27 „Nate“, 27 bitevními Ki-30 „Ann“ a 54 bombardéry Ki-15 „Babs“, Ki-21 „Sally“ a Ki-48 Sokei/„Lily“ v pěti čútai (中隊 ~ perutích): 8., 14., 16., 50. a 24. K tomu je ještě třeba přičíst 34 průzkumných letounů 10. dokuricu čútai (独立中隊 ~ nezávislá peruť). Jedenáctou námořní flotu tvořily 21. a 23. letecká flotila (航空戦隊 kókú sentai) s celkem pěti a půl kókútai (航空隊 ~ letecký pluk, či letecká skupina): 1., 3., Tainan, Takao, Toko a polovina Kanoja kókútai (proti Filipínám byla nasazena pouze polovina Kanoja kókútai, neboť zbytek jednotky se nacházel na základně Thu Dai Moi v Indočíně). Tyto kókútai disponovaly celkem 90 A6M2 „Zero“, 24 A5M „Claude“, 81 G4M1 Model 11 „Betty“, 36 G3M „Nell“, 24 létajícími čluny H6K „Mavis“ a 12 navigačními C5M „Babs“.Krvavá jatka I, tabulka 1 a 2 na str. 55 Letecké síly námořnictva doplňovalo ještě 16 stíhacích A5M4 „Claude“ a 18 bombardovacích B5N1 „Kate“ z Rjúdžó a několik desítek pozorovacích a průzkumných hydroplánů F1M „Pete“, E8N „Dave“ a E13A „Jake“ na mateřských lodích pro hydroplány a křižnících.Krvavá jatka I, tabulka 2 na str. 56

Američané se rovněž obávali „páté kolony“ v podobě 30 000 Japonců žijících na Filipínách, přičemž nejvíce jich žilo v Davao na Mindanau. Po vypuknutí války byli odvlečeni do zajateckých táborů a někteří zabiti ustupujícími obránci.

Obrana

Plány obrany: ORANGE-3 a RAINBOW 5 vlevo|náhled|Zbytky baterie Cheney na západě Corregidoru. Baterie střežila vjezd do Manilské zátoky svými dvěma šestipalcovými (152,4 mm) děly. vlevo|náhled|Jižně od Corregidoru střežila vjezd do Manilské zátoky Fort Drum – „betonová bitevní loď“ vybavená čtyřmi čtrnáctipalcovými (355,6 mm) děly ve dvou dvouhlavňových věžích. Aktuálním plánem pro obranu Filipín byl válečný plán ORANGE-3 z dubna 1941, který vycházel ze společného plánu armády a námořnictva ORANGE z roku 1938. Plán počítal s překvapivým útokem Japonska bez vyhlášení války a s invazí přibližně 100 000 japonských vojáků, kteří se pokusí dobýt Manilu. Předpokládalo se, že varování přijde (pokud vůbec) nejvýše 48 hodin předem a Filipínská posádka se tak bude muset spolehnout pouze sama na sebe, bez pomoci z vnějšího světa.

Nejlepším obdobím k útoku bylo vyhodnoceno období sucha, nejpravděpodobněji v prosinci nebo v lednu. Američané rovněž vcelku správně předpokládali, že hlavní útok bude veden na Luzon a bude proveden sérií několika vylodění na různých místech kvůli rozptýlení obrany. Stejně tak byl předpokládán letecký úder bez varování a snaha Japonců zajistit co nejdříve předsunutá letiště.

Vzhledem k těmto všem předpokladům se ani nepočítalo s tím, že by bylo možné odrazit japonský útok. Obránci se měli stáhnout na poloostrov Bataan a ostrov Corregidor a tam klást odpor po dobu 6 měsíců. Cílem bylo blokovat Manilskou zátoku a znemožnit tak využití Manily jako námořní základny.