náhled|vpravo|Phillipsova křivka – ekonomika USA v letech 1960–1969
Phillipsova křivka popisuje vztah mezi nezaměstnaností a inflací.
Základem pro vytvoření křivky bylo studium údajů o nezaměstnanosti a nominálních mzdách ve Spojeném království v období let 1861 až 1957, které provedl statistik William Phillips. Svou práci publikoval v roce 1958. Výsledkem jeho zkoumání je nepřímá úměra: čím menší nezaměstnanost, tím větší inflace. Naopak, je-li makroekonomickým cílem snížit růst inflace, je nutné se smířit s růstem nezaměstnanosti. V souvislosti s výběrem mezi vysokou inflací a nízkou nezaměstnaností (a naopak) se hovoří i o tzv. koeficientu obětování. Tato veličina ukazuje počet procent ročního produktu, která jsou ztracena během snižování inflace o 1 procentní bod.
Historie náhled|Míra změny mezd proti nezaměstnanosti, Spojené království 1913-1948 od společnosti Phillips (1958) William Phillips, ekonom narozený na Novém Zélandu, napsal v roce 1958 článek s názvem The Relation between Unemployment and the Rate of Change of Money Wage Rates in the United Kingdom (Vztah mezi nezaměstnaností a mírou změn sazeb míry peněz ve Spojeném království), který byl publikován v čtvrtletním časopise Economica.Phillips, A. W. (1958). "The Relationship between Unemployment and the Rate of Change of Money Wages in the United Kingdom 1861-1957". Economica. 25 (100): 283–299. V článku Phillips popisuje, jak pozoroval inverzní vztah mezi změnami mzdy a nezaměstnaností, v Britské ekonomii ve zkoumaném období. Podobné modely byly nalezeny i v jiných zemích a v roce 1960 Paul Samuelson a Robert Solow vzali Phillipsovu práci a jasně ukázali vztah mezi inflací a nezaměstnaností: Když inflace byla vysoká, nezaměstnanost byla nízká a naopak. Samuelson, Paul A.; Solow, Robert M. (1960). "Analytical Aspects of Anti-Inflation Policy". American Economic Review. 50 (2): 177–194.
Ve dvacátých letech minulého století americký ekonom Irving Fisher tento vztah Phillipsovy křivky zaznamenal. Nicméně, Phillipsova původní křivka popisovala chování peněžních mezd. Fisher, Irving (1973). "I discovered the Phillips curve: 'A statistical relation between unemployment and price changes'". Journal of Political Economy. The University of Chicago Press. 81 (2): 496–502.
V následujících letech, po tomto článku z roku 1958, mnozí ekonomové ve vyspělých průmyslových zemích věřili, že jeho výsledky ukazují, že mezi inflací a nezaměstnaností je trvale stabilní vztah. Jedním z důsledků bylo pro vládní politiku to, že vlády mohly ovládat nezaměstnanost a inflaci pomocí keynesiánské politiky. Vlády by tedy mohly tolerovat poměrně vysokou míru inflace, neboť by to vedlo k nižší nezaměstnanosti – došlo by k odrazu mezi inflací a nezaměstnaností. Například měnová politika nebo fiskální politika by mohla být použita ke stimulaci hospodářství, zvýšení hrubého domácího produktu a snížení míry nezaměstnanosti. Při pohybu podél Phillipsovy křivky by to vedlo k vyšší míře inflace a k nárůstu nákladů na nižší míru nezaměstnanosti. Ekonom James Forder tvrdí, že tento názor je historicky nepravdivý, že ani ekonomové, ani vlády tuto představu nezohlednili a "Phillipsův křivkový mýtus" byl vynález sedmdesátých let. Forder, James (2014). Macroeconomics and the Phillips Curve Myth. Oxford University Press.
Od roku 1974 bylo uděleno sedm Nobelových cen ekonomům za, kromě jiného, kritiku některých variant Phillipsovy křivky. Jedna z těchto kritik je založena na zkušenostech Spojených států v 70. letech, které měly zároveň vysokou míru nezaměstnanosti a vysokou inflaci. Mezi autory, kteří získali tyto ceny, patří Thomas Sargent, Christopher Sims, Edmund Phelps, Edward Prescott, Robert A. Mundell, Robert E. Lucas, Milton Friedman, a F.A. Hayek.Domitrovic, Brain (10 October 2011). "The Economics Nobel Goes to Sargent & Sims: Attackers of the Phillips Curve". Forbes.com. Použito 12 October 2011.
Stagflace V sedmdesátých letech zaznamenala řada zemí vysokou míru inflace i nezaměstnanosti, známou také jako stagflace. Teorie založená na Phillipsově křivce naznačuje, že se to nemůže stát, a křivka se dostala pod útok skupiny ekonomů s vedením Miltona Friedmana. Friedman tvrdil, že vztah Phillipsovy křivky je jen krátkodobý fenomén. V tomto následoval Samuelsona a Solowa (1960), který napsal: "Všechny naše diskuse byly formulovány v krátkodobých termínech, které se zabývají tím, co by se mohlo stát v příštích několika letech.”
Současnost Většina ekonomů už nepoužívá Phillipsovu křivku v původní podobě, protože se ukázalo že příliš zjednodušuje skutečnost Oliver Hossfeld (2010) "US Money Demand, Monetary Overhang, and Inflation Prediction" International Network for Economic Research working paper no. 2010.4. To lze pozorovat ve zběžné analýze údajů o inflaci a nezaměstnanosti v USA z let 1953-92. Neexistuje žádná samostatná křivka, která by vyhovovala datům, ale existují tři hrubé agregace – 1955-71, 1974-84 a 1985-92 – z nichž každá ukazuje celkový “svah” směrem dolů, ale na třech velmi rozdílných úrovních s náhle se vyskytujícími posuny.Chang, R. (1997) "Is Low Unemployment Inflationary?" Federal Reserve Bank of Atlanta Economic Review 1Q97:4-13
Modifikované formy Phillipsovy křivky, které berou v úvahu inflační očekávání,dodnes zůstávají vlivné. Tato teorie se skládá z několika jmen s různými detaily, ale všechny moderní verze rozlišují mezi krátkodobými a dlouhodobými účinky na nezaměstnanost. Moderní modely Phillipsových křivek zahrnují krátkodobou Phillipsovu křivku a dlouhodobou Phillipsovu křivku. Je to proto, že v krátkodobém horizontu je obecně mezi inflací a mírou nezaměstnanosti poměrně inverzní vztah; jak je znázorněno na klesající krátkodobé Phillipsově křivce. Z dlouhodobého hlediska se tento vztah rozpadá a ekonomika se nakonec vrací do přirozené míry nezaměstnanosti, bez ohledu na míru inflace.Jacob, Reed (2016). "AP Macroeconomics Review: Phillips Curve". APEconReview.com.
Edmund Phelps a Milton Friedman argumentovali, že "krátkodobá Phillipsova křivka" se také nazývá "Phillipsova křivka, zvyšující se dle inflačního očekávání”(neboť její posun nastává tehdy, když inflační očekávání vzroste). Z dlouhodobého hlediska to znamená, že měnová politika nemůže ovlivnit nezaměstnanost, která se přizpůsobuje její "přirozené míře" nazvané také "NAIRU" nebo "dlouhodobá Phillipsova křivka". Tato dlouhodobá "neutralita" měnové politiky však umožňuje krátkodobé fluktuace a schopnost měnového orgánu dočasně snížit nezaměstnanost zvýšením stálé inflace a naopak.Blanchard, Olivier (2000). Macroeconomics (Second ed.). Prentice Hall. pp. 149–55. .
Rovnice, jako je Phillipsova křivka rozšířená o očekávání, se také objevuje v mnoha nedávných nových keynesiánských dynamických stochastických modelech obecné rovnováhy. V těchto makroekonomických modelech s nepříznivými cenami, existuje pozitivní vztah mezi mírou inflace a úrovní poptávky, a tudíž i negativním vztahem mezi mírou inflace a mírou nezaměstnanosti. Tento vztah se často nazývá "novou keynesiánskou Phillipsovou křivkou". Podobně jako Phillipsova křivka rozšířená o očekávání, naznačuje nová keynesiánská Phillipsova křivka, že zvýšená inflace může dočasně snížit nezaměstnanost, ale nemůže ji snížit trvale. Dva vlivné dokumenty, které obsahují novou keynesiánskou Phillipsovu křivku, jsou Clarida, Galí, a Gertler (1999),Clarida, Richard; Galí, Jordi; Gertler, Mark (1999). "The science of monetary policy: a New-Keynesian perspective". Journal of Economic Literature. American Economic Association. 37 (4) a Blanchard a Galí (2007).Blanchard, Olivier; Galí, Jordi (2007). "Real Wage Rigidities and the New Keynesian Model". Journal of Money, Credit, and Banking. 39 (s1): 35–65.
Matematika
Existují nejméně dvě různá matematická odvození Phillipsovy křivky. Jako první, existuje tradiční – keynesiánská verze. A jako druhá je nová klasická verze spojená s Robertem E. Lucasem, Jr.
Tradiční Phillipsova křivka Původní literatura nebyla založena na samostatné aplikaci ekonomické teorie. Namísto toho byla založena na empirických zobecňováních. Až poté se ekonomové snažili rozvíjet teorie, které odpovídají datům.
Určení peněžní mzdy Tradiční příběh Phillipsovy křivky začíná mzdovou Phillipsovou křivkou, jakou popsal sám Phillips. To popisuje míru růstu peněžních mezd (gW). Zde (i níže) je operátor g ekvivalentem "procentuálního růstu" proměnné, která následuje:
"Mzdová míra peněz" (W) je zkratka pro celkové mzdové náklady na pracovníka produkce, včetně dávek a daní ze mzdy. Důraz je kladen pouze na peněžní mzdy výrobních pracovníků, protože (jak je uvedeno níže) jsou tyto náklady rozhodující pro rozhodování firem o cenách.
Tato rovnice nám říká, že růst peněžních mezd vzrůstá s vývojovou mírou růstu peněžních mezd (naznačených horním indexem "T") a klesá s mírou nezaměstnanosti (U). Předpokládá se, že funkce f () se monotónně zvyšuje s U tak, že tlumení nárůstu peněžní mzdy nezaměstnaností je znázorněno negativním znaménkem ve výše uvedené rovnici.
S touto rovnicí existuje mnoho různých přístupů. Hlavní přístup znázorňuje měnové mzdy, které jsou stanoveny bilaterálními jednáními (dohodami) v rámci částečného bilaterálního monopolu: jak stoupá míra nezaměstnanosti, všechna ostatní pracovní síla upadá, právě proto, aby pracovníci byli neschopní zvýšit svou mzdu tváří v tvář odporu zaměstnavatele.
Během sedmdesátých let tento přístup musel být změněn, protože (jak Abba Lerner navrhl ve čtyřicátých letech minulého století) se pracovníci snaží udržet krok s inflací. Od sedmdesátých let minulého století byla rovnice změněna tak, aby představila roli inflačních očekávání (nebo očekávané inflace, gPex). Toto vytváří očekávanou mzdovou křivku Phillipsovy křivky:
Zavedení inflačních očekávání do rovnice znamená, že skutečná inflace může mít zpětnou vazbu k inflačnímu očekávání a způsobit další inflaci. Ekonom James Tobin označil poslední období jako "inflační nečinnost", protože v současném období existuje inflace, která představuje inflační "impuls", který zbyl z minulosti.
Zahrnovalo to mnohem více než pouhá očekávání, včetně mzdově cenové spirály. V této spirále se zaměstnavatelé snaží chránit zisky, zvyšováním svých cen, a zaměstnanci se snaží udržet krok s inflací, aby ochránili své skutečné mzdy. Tento proces se může stát sebenaplňujícím se proroctvím.
Parametr λ (který je považován za konstantní v jakémkoli časovém období) představuje míru, do níž mohou zaměstnanci získat nárůst peněžních mezd, aby udrželi krok s očekávanou inflací a zabránili tak poklesu očekávaných reálných mezd. Obvykle se předpokládá, že se tento parametr dlouhodobě rovná jedné.
Kromě toho byla funkce f () upravena tak, aby představila myšlenku nezrychlující se míry inflace nezaměstnanosti (NAIRU) nebo co se někdy nazývá "přirozená" míra nezaměstnanosti nebo inflační prahová míra nezaměstnanosti: gW = gWT - f(U − U*) + λ·gPex.
Zde je U NAIRU. Jak je uvedeno níže, pokud U <U , inflace má tendenci zrychlovat. Podobně, pokud U> U , inflace má tendenci zpomalovat. Předpokládá se, že f (0) = 0, takže když U = U (termín f vypadne z rovnice.)
Může se zdát, že v rovnici jsou gWT a gPex nadbytečné, a že hrají podobnou roli. Nicméně za předpokladu, že λ je rovný jedné, je vidět, že tomu tak není. Pokud je trendová tendence růstu peněžních mezd rovna nule, pak případ, kdy U = U, znamená, že gW se rovná očekávané inflaci. To znamená, že očekávané reálné mzdy jsou konstantní.
V jakékoli přiměřené ekonomice by ovšem konstantní očekávané reálné mzdy mohlo být v souladu pouze se skutečnými reálnými mzdami, které jsou konstantní v dlouhodobém období. To neodpovídá ekonomickým zkušenostem v USA nebo v žádné jiné významné průmyslové zemi. I když reálné mzdy v posledních letech výrazně nevzrostly, došlo během desetiletí k významnému nárůstu.
Alternativou je předpokládat, že tempo růstu peněžních mezd se rovná tempu růstu průměrné produktivity práce (Z). To znamená: gWT = gZT.