Kolegiátní kapitula Nanebevzetí Panny Marie na hradě Karlštejně

náhled|Hrad Karlštejn Kolegiátní kapitula Nanebevzetí Panny Marie na Karlštejně je římskokatolická kapitula, kterou 27. března 1357 založil český král a císař Svaté říše římské Karel IV. Mezi její poslání patří modlitba za český národ, duchovní služba v prostorách hradu a vzájemná podpora kanovníků v pastorační práci v jednotlivých farnostech, v arcidiecézi i v celé církvi.

Dějiny kapituly

Zakládací listina

Zakládací listina kapituly karlštejnské, z 27. března 1357, je zachována v originále v Národním archivu, ve sbírce Guberniální listiny (inv. č. 67). Je pouze mírně poškozená (na několika místech prokousána od myší a s utrženou/odříznutou voskovou majestátní pečetí Karla IV.). Text listiny je znám i z řady opisů a byl několikrát vydán i v českém překladu. Je to pozoruhodná slavnostní listina, jejíž arenga (zdůvodnění založení kaplí na Karlštejně) je malým teologickým traktátem o úctě k ostatkům Umučení Páně, které byly na Karlštejně shromážděny do velkého Zlatého ostatkového kříže (tzv. Korunovační kříž, dříve také jako Zemský kříž Českého království).

náhled|Zakládací listina kapituly karlštejnské z 27. března 1357|vlevo

Autorem úvodu zakládací listiny je v zásadě sám Karel IV., ale konkrétní formulaci měl na starosti asi biskup Jan ze Středy. Kapitulním kostelem je kostel Nanebevzetí Panny Marie a pod kapitulu liturgicky také spadá kaple sv. Mikuláše v prostorách hradu. Kromě duchovní služby bylo úkolem karlštejnských kanovníků také střežení klenotů uchovávaných na hradě Karlštejně. Podle nařízení zakladatele se každoročně koná na Karlštejně zádušní mše za Karla IV., vždy v neděli nejbližší výročí jeho úmrtí (29. listopadu 1378). Další bohoslužba se koná k příležitosti výročí založení kapituly (27. března 1357) a na slavnost zasvěcení kolegiátního kostela Nanebevzetí Panny Marie.

Od založení po husitství Toto období patří mezi nejslavnější. Od počátku byla kapitulním kostelem kaple Panny Marie v menší věži hradu. V roce 1357 ještě nebyla dokončena přestavba velkého sálu ve velké věži na kapli sv. Kříže (plným titulem kaple Nástrojů Umučení Páně, jeho Znamení a Všeho vojska nebeského), a tak za provizorní kapli Nástrojů utrpení, kde byly uloženy hlavní relikvie (zvláště pak nový karlštejnský ostatkový kříž, neboli kříž Království Českého), byla dočasně používána malá kaplička, které se dnes omylem říká kaple sv. Kateřiny. Prvním děkanem karlštejnským byl Kuneš (1357–1359). Kaplemi na hradě, které spadaly do pravomoci kapituly, byla kaple sv. Kříže a kaple sv. Mikuláše a filiálním kostelem se v zakládací listině myslí kostel sv. Palmácia, nacházející se pod hradem. Sídlem kapituly, podle zakládací listiny, byl dřevěný dům před mostem do hradu, který ovšem zanikl při husitském obležení hradu roku 1422.

náhled|upright|Kaple svaté Kateřiny náhled|Malba v kostele Nanebevzetí Panny Marie

Význam kapituly se symbolicky povýšil od doby, kdy na hradě byly v kapli sv. Kříže uloženy říšské korunovační klenoty a relikvie (nejpozději od roku 1367). Kaple sv. Kříže nebyla od té doby určena ani pro každodenní čtené bohoslužby (ostatně slavnostní zpívané bohoslužby mohl v kapli sloužit podle zakládací listiny jen biskup), ale stala se nepřístupným trezorem pro církevní poklady. Bohoslužby se tam konávaly jen příležitostně, za účasti císaře a vzácných hostů dvora. Teprve v době Václava IV. přibyly pod správu kapituly nebo alespoň pod podací právo děkana další kostely a kaple v okolí hradu (Mořina, Praskolesy, Tetín) a dokonce i v Praze (kostel sv. Mikuláše na Malé Straně). Od začátku husitského povstání v roce 1420 sloužil hrad Karlštejn jako pevné místo katolické posádky, věrné králi Zikmundovi, a na hradě našli útočiště kněží z okolí, jakož i církevní poklady různých kostelů (např. tetínského), klášterů (např. zbraslavského) a poklad svatovítský, jakož i archiv a knihovna metropolitní kapituly. Hrad skutečně obstál i půlroční obléhání husity v roce 1422 (statistiku střel, vržených na hrad, zapsal děkan Václav do jednoho rukopisu formou neumělých veršů) a dočkal se i opětovného uložení české královské koruny v roce 1437.

Šestnácté století Pozemkový majetek kapituly se během husitství rozplynul v rukou šlechticů, a kapitula skomírala, obsazována byla jen funkce děkana a jen vzácně najdeme zmínky o nějakém kanovníku karlštejnském.

Kapitula se z pohromy husitských válek již nevzpamatovala. V roce 1513 se král Vladislav Jagellonský pokoušel obnovit kapitulu a daroval děkanovi stálý plat z kutnohorské mince a také mu povolil přijmout dva kanovníky, což se, vzhledem k finančním problémům nepodařilo. Děkanem v té době byl polský kněz Jan ze Stradouně (1501–1526), který se zasloužil o sepsání prvního inventáře karlštejnských relikvií.

Velmi zajímavou postavou na Karlštejně byl děkan Václav Hájek z Libočan (1526–1533), proslulý autor Kroniky české (1541). On poprvé publikoval český překlad zakládací listiny kapituly ve své Kronice a díky němu se také všeobecně rozšířila povědomost o karlštejnských relikviích, protože v příloze ke Kronice publikoval i překlad inventáře Jana ze Stradouně. Děkan Hájek se také zasloužil o odhalení a odsouzení tzv. „karlštejnské čachtické paní“, což byla manželka karlštejnského purkrabího pana Jana Bechyně z Lažan, která mučila a vraždila své služebné. Zemřela pak v hladomorně na Pražském hradě. Jan Bechyně se Hájkovi pomstil, prosadil jeho sesazení a vyhnání z Karlštejna. Hájek se pak stal administrátorem na Tetíně (1533), kde pravděpodobně sepsal svou Kroniku.

Další významnou osobností na děkanském pozici byl Kašpar Mezichod (1558–1566), který se zasloužil o přepis všech zachovalých listin děkanství do kopiáře. Byl to velmi prozíravý čin, pouze díky tomuto kopiáři a jeho opisech známe řadu skutečností z dějin kapituly a hradu, protože většina originálů podlehla zkáze.

Z období působení děkana Felixe z Lindy (1574–1584) jsou ještě zmínky o jakýchsi kanovnících karlštejnských, po této době už z kapituly vždy zůstává jen děkan.

Za císaře Rudolfa II. byl hrad Karlštejn nákladně přestavěn do renesanční podoby a zažil určité období obnovení své slávy. Na druhou stranu ovšem v té době začaly neshody mezi děkany a purkrabími, protože purkrabí byli někdy jmenováni také z nekatolické strany, a činili pak různé ústrky a naschvály děkanovi na hradě při používání hradních kaplí.

Děkan Adam Černý (Nygrýn) z Vinoře (1595–1600) byl vzdělaný renesanční spisovatel a překladatel sv. Augustina do češtiny. V roce 1598 byl přítomen při revizi klenotů a archivu Koruny české v kapli sv. Kříže a sám se zasloužil o nový podrobný soupis karlštejnských relikvií, který se zachoval dodnes v kapitulním archivu. Tehdy je také doloženo, že kromě arcibiskupa, který sloužil slavnostní mši svatou v kapli sv. Kříže s vystavenou korunou českou, sloužil na druhý den mši svatou v kapli sv. Kříže i karlštejnský děkan, při níž se lidu ukazovala Svatováclavská koruna.

Sedmnácté a osmnácté století Děkan Pavel Pistorius z Lucka (1601–1617) už nesídlil na hradě, ale v nové budově děkanství v podhradí (dnešní fara). Musel se podle dochovaných spisů domáhat vlastnictví Praskoles a řešit spory s farářem ze Žebráku, který pokládal farní kostel v Praskolesích za svůj filiální. Za děkana Pistoria došlo také k poslednímu obnovení a potvrzení platnosti zakládací listiny karlštejnského děkanství císařem Rudolfem II.

V tomto období byl jednou z nejzajímavějších osobností mezi děkany karlštejnskými Vavřinec Ratzinger z Hartenštejna (1618–1651). Hned na počátku své činnosti se nastěhoval zpět na hrad, čímž sice splňoval smysl zakládací listiny, ale popudil si tím nekatolické správce hradu. Ti ho brzy po zahájení protihabsburského povstání z hradu vyhnali a vrátil se sem až po bitvě na Bílé hoře. Ratzinger musel znovu budovat alespoň malé panství karlštejnského děkana z naprostých trosek, zůstalo mu jen několik vesnic, z nichž mu poddaní odmítali platit desátky.

Přes to všechno se mu například podařilo v roce 1628 obnovit a přestavět poničený gotický kostel sv. Mikuláše v Praskolesích, kde to dodnes hlásá pamětní mramorová deska, kterou zasadil do zdi kostela. Ratzinger byl zároveň vikářem podbrdského kraje a hlavní osobou rekatolizace v celém kraji. Poradil si jak se vzpurnými obyvateli městečka Hostomic, tak s vlastními poddanými. Bohužel na některé nekatolíky používal metodu jejich uvěznění na Karlštejně ve věži Července (tj. ve sklepě dvě patra pod kaplí Panny Marie), kam ostatně zavíral i všechny zloděje dřeva a jiné provinilce z panství Karlštejn.

Touto tvrdou rukou se mu podařilo v podbrdském kraji dokončit rekatolizaci (samotné okolí hradu Karlštejna zůstalo i přes husitskou dobu vždy katolické), a i obnovit hospodářské zabezpečení děkanství.

Děkan Ratzinger se také pokusil o znovu potvrzení zakládací listiny karlštejnského děkanství u císaře Ferdinanda II. v roce 1628. Ačkoli sice potvrzovací listina byla ve Vídni vyhotovena, nikdy neopustila tamní kancelář a nedošla do Prahy. Snad za to mohly události třicetileté války, nicméně díky tomu se zachovala a také se fyzicky zachovala vlastní zakládací listina Karla IV., protože byla od té doby uložena na Pražském hradě, a nesdílela smutný osud ostatních originálních listin na hradě nebo v bytě děkanově v podhradí.

Dalším zajímavým děkanem byl František Ferdinand Čedík (1671–1704), který ovšem koncem života byl nepřiměřeně tvrdý ke svým poddaným a nakonec musel na hodnost děkana rezignovat a odešel do Sedlčan, kde zemřel. Zajímavé je, že si s sebou do Sedlčan odnesl listiny děkanství, a že je odtud museli jeho nástupci obtížně získávat. Jednu z těch listin (na ostatky sv. Palmácia, z roku 1356), z neznalosti nechali v Sedlčanech. Ta se pak dostala na faru ve Svatém Janu u Sedlčan a byla tam nalezena v roce 1993.

Výraznou osobností byl i děkan Václav Vojta (1710–1741), který se pokoušel obhájit exempci karlštejnského děkanství. Mezitím již děkani přesídlili do Praskoles, kde si postavili tzv. "zámeček".

Nejlepší érou v dějinách karlštejnského děkanství byla doba, kdy děkan pocházel z Rytířského řádu křižovníků s červenou hvězdou. Vše začalo požárem v Karlových Varech v roce 1759, kdy vyhořel i kostel sv. Máří Magdaleny, patřící velmistrovi křižovníků Antonínovi Suchánkovi (děkanem 1759–1778). Císařovna Marie Terezie mu jako náhradu dala děkanství karlštejnské. Ovšem byl to dar chudobný, naopak do oprav kostelů a far a samotných kaplí na hradě Karlštejně investovali křižovníci velké prostředky.

Další děkan Amandus Bláha (1778–1780) pocházel z řádu benediktinů. Konec 18. století znamenal zase hospodářský úpadek a zadlužení děkanství a také konec exempce děkanství. Správu panství Karlštejn a patronát nad děkanstvím převzal Tereziánský ústav šlechtičen.

Devatenácté století Od roku 1810 byl karlštejnským děkanem Petr Carpentier (1810–1829), narozený v Harlebeku v Belgii, který se kvůli tomu, aby mohl kázat, naučil plynně česky (k bohoslužbám češtinu nepotřeboval, protože se sloužilo latinsky). Měl sociální cítění, obdarovával venkovské školy každoročně knihami, šatstvem i penězi a byl velmi oblíben. Zemřel po slavnostní bohoslužbě na hradě Karlštejně 10. dubna 1829, a byl pohřben v děkanském kostele sv. Prokopa v Praskolesích, který se pak stal jakýmsi pohřebištěm karlštejnských děkanů.

Dalším výrazným děkanem byl Julius Körner (1834–1863). V jeho době probíhaly první opravy hradu Karlštejna (1837–1848) a děkan přispěl ke slavnostním oslavám 500. výročí založení hradu. Napsal také brožurku o dějinách kapitulního děkanství a hradu Karlštejna. Zemřel v Praskolesích, kde bydlel a byl zde pochován v kostele sv. Prokopa.

Děkan Jan Křtitel Roškot (1898–1905), poslanec zemského sněmu, projevil určitý zájem o děkanský archiv v budově praskoleského zámečku, a tiskem vydal první moderní překlad zakládací listiny. Nevěděl ovšem o tom, že se originál této listiny zachoval, a použil pouze ověřený opis z roku 1628. Zemřel po pádu ze zledovatělých schodů a je pohřben v Sedlčanech, na hřbitově u kostela Nanebevzetí Panny Marie (zvaný Církvička).