náhled|170px|Pietro Longhi (1702–1785) – Alchymisté
Alchymie (arabsky al-kimijá) je obor lidského poznání, který měl jisté prvky z několika nynějších vědeckých oborů (fyzika, chemie, medicína) i z dalších oblastí (astrologie, magie). Často na ni odkazuje umění, sémiotika a psychologie. Alchymie je chápána jako předvědecký obor, který v hojné míře rozvinul experimentální metody poznávání přírodních dějů, je ale zároveň experimentální mystikou a bývá označována jako tradiční věda.
Alchymie je synteticky zaměřená celistvá věda odvozená z přírodní filosofie. Odpovídá dnešním holistickým konceptům poznávání. Vychází z nauky o příbuznosti a přeměnách látek a zaměřuje se na proces zdokonalování přírody, zkoumá přirozenost těl a jejich proměňující se sílu. Úsilím alchymisty je dosáhnout završení přírodních dějů a participace na nich, čímž lze dojít k vysvětlení souvztažností těchto procesů. Své snahy alchymisté označují jako Velké Dílo (Opus Magnum). Představa růstu a zrání ukazuje na přirozenost, že člověk nemůže udělat strom, ale může se podílet na jeho pěstování a v přeneseném slova smyslu na Dílu božském. Řada alchymistů žila pod ochranou moci církevní nebo světské.
Z mnoha problémů, kterými se zabývala, se nejznámějšími staly cíle evropské středověké alchymie. Alchymie disponuje hojnými analogiemi mezi různými znaky převzatými z živé i neživé přírody, živly, barvami, tělesnými orgány, znameními zvěrokruhu či planetami.
Historie evropské alchymie Tradice alchymie se opírá o archaické vědění, jehož původ se klade před potopu světa, a které bylo údajně bohatší než aktuální poznání. Jeho zbytky lze vypátrat v hermetické filosofii. Další zdroje lze najít v egyptské mysterijní tradici. Samotné dějiny této vědy podléhají četným interpretacím o jejím původu a cílech. Shoda panuje v metalurgické a obecně technologické koncepci. To je ovšem jen zlomek spektra, jímž dějiny alchymie prošly.
Dle legend bývá objev alchymie připisován egyptskému bohovi Thovtovi, který byl pokládán za autora 42 knih obsahujících veškeré vědění, vč. tzv. Smaragdové desky. Tyto knihy byly údajně ztraceny při katastrofě v Alexandrii roku 390. Řecká tradice připisuje autorství spisů a Smaragdové desky Hermovi Trismegistovi, který měl být králem v egyptských Thébách. Obě tradice se shodují na oblastech jeho působení jimiž byli lékařství, výklad snů a průvodcovství duší.
Za pravděpodobnější lze považovat, že se jedná o teorie vzniklé spolu s metalurgií, která se z Egypta rozšířila do Řecka a následně pak do Říma. Se zánikem západořímské říše se tyto teorie obohacené o některé myšlenky helénistických filosofů dostaly dále na východ, kde je přejali a upravili Arabové. Arabští alchymisté se kromě života kovů a filosofie začali zabývat i přípravou elixírů. Arabská alchymie se koncem 12. století dostala přes Španělsko do Evropy.
V Evropě se dále rozvíjela a byla akceptovanou metodou poznávání přírody až do 18. století. Nezřídka však přitahovala rozličné podvodníky a šarlatány a s prosazováním vědeckých metod a postupem poznání v oblasti přírodních věd zejm. v 19. století začala být alchymie považována za nevědeckou disciplínu.
V českých zemích dosáhla největšího věhlasu v období vlády císaře Rudolfa II., kdy také Praha byla „hlavním městem“ alchymie té doby a někdy proto v této souvislosti bývá označována jako „středověká Alexandrie“.
Přesto, že se dnešní věda dívá na alchymii velmi kriticky, lze se na ni dívat jako na předchůdce dnešní chemie a vědy obecně. Alchymie umožnila rozvoj experimentálního zkoumání, objevila celou řadu nových látek a chemických postupů.
Slovo alchymie Existuje několik výkladů tohoto slova, ale za nejpravděpodobnější bývají považovány dvě teorie: Odvození od slova chemi tj. černá země, tradiční název Egypta (Plútarchos) Odvození od slova ta chyta tj. v řečtině „tavitelné“, resp. chyma „slévání“, „tavení“
Hlavní témata alchymie náhled|Aurora Consurgens – 15. stol. Kámen mudrců (lat. Lapis philosophorum) – Alchymisté měli představu, že vhodným nasměrováním energie uspíší přirozený proces zrání kovů. Kámen mudrců je druhem fermentu, který uspíší zrání a dokáže proměnit (transmutovat) obecné kovy ve zlato, dokonalý kov. Rozpuštěn ve víně působí jako všelék (panacea). Je červeným projekčním práškem, který se vhazuje do taveniny obecného kovu. Červený lev je krycím jménem Kamene mudrců. Podobně jako Ježíš Kristus spasil mikrokosmos člověka, Kámen mudrců spasí makrokosmos. Mezi známé výrobce Kamene bývají řazeni Nicolas Flamel (1330–1418), který vlastnil okultní knihu, podle níž vyrobil zlato, Basilius Valentinus (15. stol.), který vlastnil projekční prášek, Alexander Setonius Scotus zvaný Seton Kosmopolita († 1604), který provedl několik úspěšných transmutací. Mezi další patří Ireneus Philaletha, mnich Laskaris (přelom 17. a 18. století) nebo Michael Sendivogius (1566–1636).
Proces výroby má různé stupnice o rozličném počtu stupňů. Čtveřici barev Velkého Díla uvádí již Marie Alchymistka a na této čtveřici se shodují pozdější pokračovatelé tradice.
Zčernání (řec. melanosis, lat. nigredo) Zbělení (řec. leukosis, lat. albedo) Zežloutnutí (řec. xanthosis, lat. citrinitas) Zčervenání (řec. iosis, lat. rubedo)
Často se uvádí 12 stupňů výroby Kamene daných do souvislosti se znameními zvěrokruhu. Kalcinace (calcinatio) – očištění látek vstupujících do procesu, vytvoření výchozích slitin Koagulace (coagulatio) – fáze při níž by mělo dojít k odejmutí vlhkosti ztvrdnutím kapalných ingrediencí Fixace (fixatio) – totéž co pro kapalné látky je koagulace, je pro plynné fixace, prchavé se stává stálým a odolává ohni Rozpouštení (solutio) – rozpuštění látek ve sloučenině, pevné se roztéká Vaření též digesce (coctio) – zahřívání látek na různé teploty, dochází ke změně skupenství a oddělování Destilace (destilatio) – očišťování látky od nežádoucích příměsí odpařováním a kondenzací Sublimace (sublimatio) – tělo se stává oduševnělé, duch se ztělesňuje, hmotě se vrací původní čistota Separace (separatio) – oddělování a filtrace Cerace (ceratio) – látka měkne a získává vlastnosti vosku Kvašení (fermentatio) – získaná materie se stává tělem, k němuž se přivtěluje se duše. Zmnožení (multiplicatio) – zvětšení schopností Kamene Projekce (proiectio) – aplikace získaného činidla na obecné kovy a jejich proměna ve stříbro nebo zlato
Elixír života (lat. panacea) – V rámci alchymistického procesu proměny obecných kovů ve zlato se též označuje Pitné zlato (lat. aurum potabile). Na jedné straně má být lékem na choroby (např. smrtelnou rakovinu) a tím zajistit prodloužení života. Na druhé straně se řeší problém obecného prodloužení života, nezávisle na nemocech. Inspirace se získává v samoobnovujícím se životě (svlékání staré kuže u hadů, regenerace, omládnutí) a z představy stabilní substance, kterou je možné transmutovat nestabilní životní formy.
V čínské tradici odpovídá panacea dosažení diamantového těla, v indické jí odpovídá ájurvéda.
Medicína v alchymistickém (esoterním) kontextu je vždy svázaní s představou celistvosti. Často se dává mikrokosmos člověka do souvislosti s makrokosmem. Pro Hildegardu z Bingenu byl život rozmluvou o spáse, Paracelsus (1493–1541) navazuje na lidové léčitelství, které bývá prosyceno magií. U Paracelsa je ústředním znakem souvztažnosti lidského organismu a kosmu pojem astrum. Do souvislostí s principy alchymie bývá řazen Samuel Hahnemann (1755–1843), zakladatel homeopatie.
Materia prima – pralátka, z níž může změnou formy vzniknout nekonečná řada těl. Je nazývána semenem, chaosem, univerzální substancí. Není jí snadné v přírodě nalézt, ačkoliv je obsažena ve všech substancích. Je jakýmsi chemickým invariantem, při jehož prozkoumávání bylo shromážděno mnoho chemicko-technologických poznatků. Materia prima je výchozí látkou Velkého díla, jehož vyjádření spočívá v tezi, že vše je v jednom. Protože alchymista není zásluhou své nedokonalosti schopen pracovat s materii prima, volí jiné výchozí látky.
Z pralátky pramení protiklady dvojnosti nahoře/dole, mužské/ženské, sulfur/merkur. Cílem alchymistického procesu je protiklady opět sjednotit (coniunctio oppositorum). Výsledkem má být hermafrodit (androgyn, filosofický rebis, compositum de compositiis).
Tria principia – tři pilíře (arkány), z nichž je tvořen celek světa. 80px80px80pxSymboly tří pilířů (síra, rtuť a sůl) Sal (sůl, tělo) – princip přirozenosti Sulfur (síra, duše) – fixní princip Merkur (rtuť, Duch) – prchavý princip Dělení vychází ze staré hermeticko-gnostické tradice. Ve spojení s alchymií došlo k novým interpretacím ve světle přírodních poznatků, zejména k přehodnocení tělesnosti. Sal jako tělesnost je zprostředkovatel spojení mezi Sulfurem (duší) a Merkurem (Duchem). Duše je fixována na tělesnost a Merkur (analogicky k Hermovi jako zprostředkovateli spojení mezi Olympem a podsvětím) je aktivním principem protikladů duše a těla.
Tento koncept přijímá Jakob Böhme a později z nich čerpá německá naturfilosofie (Friedrich Schelling a G.W.F. Hegel).
Kvintesence – je aktivní princip každého těla. Je možné jej extrahovat z látek destilací. Spiritus (duch) vini (vinný líh) nazývaný též hořlavá voda reprezentuje spojení dvou protikladných živlů. Odpařování a zkapalnění vinného lihu považují alchymisté za experimentální důkaz přeměny živlových podstat.
Spiritus mundi – světový duch, nazývaný též vyživující mléko, umí rozpouštět zlato a je obsažen v rose.
Alkahest – univerzální rozpouštědlo, které umí rozpustit veškeré látky (bohužel i nádobu, v níž se má uchovávat). Je důležitou složkou při procesu Velkého Díla. Za rozpouštědla se považují potaš nebo lučavka královská.
Johann Rudolf Glauber (1604–1668) alkahest interpretoval jako alkali est, pracoval na univerzálním rozpouštědle a jako vedlejší produkt svého spagyrického snažení získal síran sodný.
Homunkulus – Představuje koncept umění stvořit živou bytost a život obecně. Bývá uváděn v souvislosti s Golemem, jehož podle legend stvořil pražský rabín Jehuda Löw ben Bezalel (1520?–1609). Častěji se homunkulus objevuje v retortě jako antropomorfní substance (človíček) při alchymistickém procesu.
náhled|170px|John Dee (1527–1608)
Monáda – vše vzniká z jedné příčiny. O zachycení monády za použití astrologické a živlové symboliky se pokusil John Dee (1527–1608)
Astrologie – Z poselství Herma Trismegista egyptskému Amonovi vyplývá, že člověk je malým světem, který projde při zrození shlukem paprsků sedmi planet, které mají nějaké postavení ve zvěrokruhu. Člověk je mikrokosmos nebo člověk je obrazem makrokosmu. Z astrologie především čerpá alchymická ikonografie, kde planetám odpovídají kovy.
Kabala – Spojovací článek mezi duchovním a materiálním světem. Disponuje uměním interpretovat číselné hodnoty (gematrie). Kabalistický strom života (10 sefirot, božských emanací) zařadila alchymie do svého symbolického řádu jako analogii chemických procesů. Ilustruje to alchymii jako jistý druh synkretismu a ukazuje její otevřenost k množství systémů a epistémů, zároveň podtrhuje různorodost (nejednotnost) jejích proudů a směrů. Alchymistická kabala měla později vliv na rosekruciánství, theosofii.
Heinrich Cornelius Agrippa z Nettesheimu (1486–1535) ve svém díle o kabbale uvádí řady stupnic, kterými disponuje okultní filosofie. Stupnice, čísla a řady dává do souvislosti s planetami, hudební harmonií nebo geometrií lidského těla. Stal se tak autoritou pro řadu hermetiků a ovlivnil tak alchymistické postupy.
Klíčová role ohně Oheň má pro alchymisty božskou moc. Je schopen zničit organické látky, čímž má moc nad životem a smrtí, má schopnost tavit kovy a tím je očišťovat. Je nepřímým důkazem pomíjivosti těla. Interpretace jeho povahy se pohybuje od abstraktního oživujícího principu až po chemické činidlo. Podle Fulcanelliho je jeho podíl neprávem vědou na chemických procesech ignorován.
Novodobá koncepce alchymie