Dolní Slezsko (slezsky Dolny Ślůnsk nebo Dolny Ślōnsk, slezskoněmecky Niederschläsing, německy Niederschlesien, polsky Dolny Śląsk, latinsky Silesia Inferior) je severozápadní část Slezska, jedna ze dvou – vedle Horního Slezska – hlavních oblastí, na něž se tato historická země ve Střední Evropě tradičně dělí.
Pojem Dolní Slezsko neboli Silesia Inferior vznikl na konci 15. století a vztahoval se na „vlastní Slezsko“ západně od Slezské přeseky, která tvořila přirozenou hranicí mezi Opolským a Vratislavským knížectvím. V současnosti se při určení hranic Dolního Slezska vychází především z podoby vládních obvodů Vratislav a Lehnice v pruské provincii Slezsko a pozdější provincie Dolní Slezsko. Započítává se k němu tedy Kladské hrabství připojené v roce 1742 a zpravidla i část Horní Lužice – buď jen tu, která po druhé světové válce připadla Polsku, nebo (zejména v německém prostředí) všechny lužické oblasti, které patřily pruské provincii Slezsko. Naopak sporná je příslušnost Nisy, Kluczborku či Świebodzinu, jež byly součástí dolnoslezských knížectví, ale od 19. století se řadily k Hornímu Slezsku, potažmo Braniborsku.
V současnosti patří téměř celé Dolní Slezsko Polsku a je rozděleno mezi Dolnoslezské (většina), Opolské a Lubušské vojvodství. Historickou metropolí a největším městem je Vratislav. Mezi další významná města patří Lehnice, Valbřich, Jelení Hora a Zelená Hora, případně též Kladsko a Zhořelec. Před druhou světovou válkou mělo Dolní Slezsko na rozdíl od etnicky smíšeného Horního Slezska převážně německý charakter. Po roce 1945 nahradili původní obyvatelstvo Poláci přesídlení z Kresů, osadníci z centrálního Polska a polští repatrianti ze západních zemí. Jedná se tak nyní o téměř čistě polský region, součást takzvaných „znovuzískaných území“.
Geografie Hranice náhled|Dolní Slezsko, Slezsko a další historické země Polska na pozadí moderních správních hranic náhled|Administrativní dělení provincie Slezsko – dolnoslezské obvody Vratislav a Lehnice vyznačeny v odstínech žluté a zelené náhled|Cedule Niederschlesien na příjezdu do Ruhlandu – nejzápadnějšího města bývalé provincie Slezsko Slezsko se tradičně dělí na „Dolní“ a „Horní“ podle relativní polohy ve vztahu k Odře: Horním Slezskem se myslí jihovýchodní část země na horním toku řeky, Dolním severozápadní, která leží dále od pramene (byť se jedná o střední, nikoli dolní tok). Termín Silesia Superior (Horní Slezsko) se v historických pramenech začíná objevovat na sklonku 15. století, pak byl k němu per analogiam vytvořen pojem Silesia Inferior (Dolní Slezsko). Oddělovala je Slezská přeseka – pás neprostupných lesů táhnoucích se podél Kladské Nisy a Stobravy, který představoval přirozenou hranici mezi kmenovými územími Opolanů a Slezanů, později mezi Opolským a Vratislavským knížectvím. V novějších dobách toto rozdělení zpečetily kulturní odlišnosti. Dolní Slezsko bylo převážně německé a protestantské, Horní Slezsko etnicky smíšené a spíše katolické. Po druhé světové válce prošlo Dolní Slezsko výměnou populace a úplnou polonizací, Horní Slezsko si naopak zachovalo mnohokulturní ráz. náhled|left|Slezská přeseka na mapě středověkého Slezska Moderní průběh hranice mezi Dolním a Horním Slezskem je diskutabilní. V hornoslezských regionalistických kruzích se nejčastěji Horní Slezsko definuje jako území bývalého pruského vládního obvodu Opolí spolu s celým bývalým Rakouským Slezskem,Viz například: přehled statistických údajů o Horním Slezsku na portálu Wachtyrz, nástěnná mapa Horního Slezska vydaná Domem polsko-německé spolupráce , mapa Horního Slezska na blogu Górny Śląsk wg Marasa, mapa Horního Slezska v deníku Dziennik Zachodni Dolní Slezsko je tedy tvořeno bývalými obvody Vratislav a Lehnice. Východní hranice je tak v úseku mezi česko-polskou hranicí u Bílé Vody a obcí Młodoszowice totožná s východní hranicí Dolnoslezského vojvodství (plus šest vsí u Grodkówa), následně se zhruba překrývá s průběhem dálnice A4 a od obce Michałów vede s několika drobnými odchylkami tokem Kladské Nisy a Stobravy až do obce Zawiść, odkud kopíruje hranici mezi okresy Namysłów a Kluczbork. Niské knížectví včetně Jesenicka a také oblast na sever od Kluczborku (součást Břežského knížectví) se však původně řadily k Dolnímu Slezsku a kulturně-společensky s ním vykazují mnoho společných rysů (např. výměna populace po roce 1945). Započteme-li je, pak se východní hranice posune poblíž soudobé hranice mezi Moravskoslezským a Olomouckým krajem (včetně vesnice Heřmanovice a městských částí Mnichov a Železná), následně povede západně od Prudníku, tokem řeky Ścinawa Niemodlińska mezi Mieszkowicemi a Korfantówem, kolem Łambinowic a napojí se na Kladskou Nisu u Kopic. Na severu vede tokem Stobravy (včetně celého Kluczborku) až do obce Brzezinka a potom soudobou hranicí mezi okresy Kluczbork a Olesno.
Kladsko bylo připojeno v roce 1742 k Prusku spolu s většinou Slezska, od roku 1815 bylo součástí pruské provincie Slezsko a nyní leží v Dolnoslezském vojvodství a tvoří se zbytkem jeho území nesporně jednu funkční oblast. Proto je nehledě na dřívější příslušnost k Čechám vnímáno jako slezské území.
Západní hranice Dolního Slezska se původně opírala o Kwisu. V současnosti se posouvá spíš na polsko-německou státní hranicí vyznačenou v roce 1945 na Lužické Nise, protože oblast mezi Kwisou a Nisou je sice historicky součástí Horní Lužice, ale postrádá po výměně populace lužickou identitu a zato tvoří nesporně jeden funkční celek se zbytkem Dolnoslezského vojvodství. Pruská provincie Slezsko sahala ještě hlouběji do Horní Lužice – zahrnovala i nyní německou část Zhořelce, Niesky, Hoyerswerdu a Mužakov (Bad Muskau). Slezská identita je tam pořád živá, čehož důkazem je třeba Slezské muzeum v německém Zhořelci, Schlesisches Musikfest a další akce se Slezskem v názvu nebo uvítací cedule Niederschlesien (Dolní Slezsko) na příjezdech do obcí a na dálnici A4.
Od Dolní Lužice odděluje Slezsko v úseku mezi Zahání a obcí Łagoda Bobr, předtím historické Slezsko vráží klin mezi obě Lužice a tvoří výběžek, který sahá okrajově i za Lužickou Nisu a zahrnuje bývalé město Przewóz (Priebus). Krosensko a Sulechówsko odpadly od slezského Hlohovského knížectví ve prospěch braniborské Nové marky v roce 1482. Świebodzinsko tvořilo do roku 1815 nejsevernější slezskou enklávu, poté bylo připojeno k Braniborsku. Z dnešního Lubušského vojvodství tak do Slezska ve smyslu bývalé pruské provincie patří Zelená Hora, Zaháň, Nowa Sól, Sława či Szprotawa, ale slezská identita je tam velmi slabá a obyvatelé se ztotožňují spíše s novodobým pojmem Lubušsko (polsky Ziemia Lubuska) zahrnujícím celé vojvodství jakožto jednu funkční oblast.
Severovýchodní hranice Dolního Slezska, za níž se rozkládá Velkopolsko, se z velké části shoduje se současnou hranicí Dolnoslezského vojvodství, přičemž historicky k němu patřilo také městečko Rychtal a několik obcí východně od Sycówa, které byly odtrženy v roce 1919 na základě Versailleské smlouvy a nyní leží ve Velkopolském vojvodství.
Přírodní podmínky náhled|Miliczské rybníky náhled|Sněžka Dolní Slezsko leží v povodí Odry, jejímiž hlavními přítoky jsou zleva: Kladská Nisa, Olava, Ślęza, Bystřice, Kačava, Bobr s Kwisou a Lužická Nisa; zprava: Stobrava, Widawa a Barycz.
Přírodní jezera se ve Slezsku téměř nevyskytují, pouze na severozápadě v Lubušském vojvodství. Největší je Sławské jezero (8,17 km²). Na umělé vodní nádrže je obzvlášť bohatá hornolužická část Slezska – zatopením opuštěných hnědouhelných lomů vzniká v okolí měst Niesky, Hoyerswerda a Weißwasser největší oblast uměle založených jezer v Evropě. Největší rybniční soustavou jsou Miliczské rybníky v údolí Barycze.
Převážná část území se rozprostírá v nížinách. Z hlediska geomorfologického členění jde o oblasti Slezská nížina, Třebnický val (Wał Trzebnicki) a Miliczsko-hlohovská sníženina (Obniżenie Milicko-Głogowskie) v rámci subprovincie Středopolské nížiny, na západě zasahují také Sasko-lužické nížiny a na severozápadním okraji několik menších celků náležejících Jihobaltskému pojezeří. Pahorkatiny se vyskytují na jihu a patří ke Krkonošsko-jesenickému podhůří nebo se započítávají do Krkonošské oblasti (například Frýdlantská pahorkatina).
Přirozenou jižní hranicí Dolního Slezska tvoří řada pohoří Krkonošsko-jesenické subprovincie, v polštině, němčině a slezštině dodnes hromadně označovaných jako Sudety: Rychlebské hory, masiv Králického Sněžníku, Orlické hory, Stolové hory a Javoří hory, Krkonoše, Jizerské hory a další. Mezi historickým Slezskem a Kladskou kotlinou se rozprostírají Soví hory. Považujeme-li za součást Dolního Slezska i někdejší Niské knížectví, pak se mezi dolnoslezská pohoří řadí též částečně Hrubý Jeseník. Nejvyššími horami jsou: Sněžka (1603 m n. m.), Vysoké kolo (1510 m n. m.) a Stříbrný hřbet (1490 m n. m.), při započtení Hrubého Jeseníku rovněž Praděd (1491 m n. m.). V Krkonošsko-jesenickém podhůří leží masiv Ślęże (718 m n. m.).
Největší města náhled|Vratislav náhled|Zelená Hora náhled|Valbřich Největším městem Slezska a jeho tradiční metropolí je Vratislav. V roce 2019 měla 642 869 trvale registrovaných obyvatel,Všechny údaje o počtu obyvatel měst v Polsku byly převzaty z oficiálního statistického portálu Polska w liczbach (Polsko v číslech), přístup dne 5. 3. 2021, stav k 31. 12. 2019. přičemž reálný počet obyvatel včetně studentů, cizinců a dalších osob bez trvalého bydliště byl vratislavským magistrátem odhadován na 825 tisíc až 1 milion. Aktuálně je čtvrtým největším městem v Polsku, podle populačních prognóz má ale do roku 2030 předstihnout Lodž a posunout se na třetí pozici.
Nad 100 tisíc obyvatel mají též: Zelená Hora (141 222) a Valbřich (111 356).
Mezi 30 až 100 tisíc obyvatel čítají: Lehnice (99 350) Zhořelec (z toho 55 980 v německé části a 30 231 v polské části) Jelení Hora (79 061) Lubin (72 300) Hlohov (66 980) Svídnice (56 803) Nisa (43 680) Boleslav (38 872) Nowa Sól (38 645) Olešnice (37 142) Dzierżoniów (33 137) Olava (33 108) Hoyerswerda (32 405)Obyvatelstvo spolkové země Sasko podle obcí k 31. 12. 2019
Dějiny
Rané dějiny náhled|Slezské kmeny v 10. století náhled|Velkomoravský kříž z 10. století nalezený ve Vratislavi náhled|Interiér kostela v opatství Lubuš V době bronzové obývali dnešní Slezsko nositelé lužické kultury. V posledních staletích před naším letopočtem se objevily germánské kmeny, které byly v období stěhování národů kolem roku 550 až 600 nahrazeny Slovany. Germánské osídlení proběhlo prostřednictvím Vandalů. Mezi jejich hlavní kmeny patřili Silingové, první obyvatelé Slezska doložení v římských kronikách, od nichž je podle některých teorií odvozen název země. Archeologické nálezy dokazují, že v předgermánské době zde žili rovněž Keltové. Kultury obou společností časem splynuly, stejně jako v 6. století n. l. nově příchozí Slované splynuli s některými zůstavšími germánskými klany.
Bavorský geograf zmiňuje dva západoslovanské kmeny v Dolním Slezsku: Slezany (v okolí hory Ślęża) a Dědošany (pravděpodobně na severozápadě v okolí Hlohova). Kosmova kronika česká uvádí také Bobřany (na řece Bobr) a Třebovany (pravděpodobně v okolí Třebnice). V 9. století se jejich kmenová území dostala pod vliv Velkomoravské říše, což potvrzují archeologické nálezy, ovšem to, jestli Slezsko bylo přímo součástí mojmírovského státu, zůstává mezi historiky spornou otázkou. Podle populární hypotézy proběhla velkomoravská expanze ve dvou etapách: roku 875 ovládla vojska Svatopluka I. kraj Holasiců a Opolanů a následně po roce 885 vtrhla přes Kladskou kotlinu do Dolního Slezska. Po pádu Velké Moravy v roce 907 si Slezsko podmanila česká knížata z rodu Přemyslovců. Vratislavovi I. se někdy přisuzuje založení hradiště Vratislav – budoucího hlavního města Slezska. Nicméně pravděpodobnější je, že to vzniklo až kolem roku 983 a bylo na počest Vratislava pojmenováno zpětně, pokud souvislost mezi názvem města a jménem českého knížete vůbec existuje.