Opéra comique (též psáno opéra-comique) je v Paříži vzniklý a především francouzský operní žánr, při němž nejsou hudební čísla propojena recitativy, ale mluvenými dialogy. Je příbuzná německému singspielu, italské opeře buffě, klasické španělské zarzuele nebo anglické ballad opera.
Přes svůj název nemusí být pouze komického charakteru, ale často i romantického a historického; vůbec nejslavnější opera tohoto žánru, Bizetova Carmen, je tragédie. Opéra comique vznikla v první polovině 18. století v kontrastu k dvorské tzv. tragédie lyrique a doznívá ve 2. polovině 19. století, kdy z ní vzniká na jedné straně tzv. opéra lyrique, na druhé straně offenbachova opéra bouffe. Nejčastěji má tři dějství. Dějiny žánru jsou úzce spojeny se stejnojmenným pařížským divadlem (Théâtre de l'Opéra-Comique). 350px|náhled|Opéra comique má kořeny na pařížských trzích 18. století, zde Foire Saint-Laurent
Pojem "opéra comique"
Žánr "opéra comique" je obtížné vymezit a jeho definice se také v průběhu času měnila.
"Opérou comique" se především rozumí žánr opery francouzské. Díky popularitě Paříže jako hudebního centra je mezi jejími tvůrci řada nefrancouzů (Němci Christoph Willibald Gluck, Giacomo Meyerbeer a Friedrich von Flotow, Italové Egidio Duni, Luigi Cherubini a Gaetano Donizetti, Angličan George Onslow, Malťan Nicolas Isouard, Čech Josef Kohout). Díla žánru opéra comique francouzské provenience byla záhy hrána v celé Evropě a ovlivňovala vývoj jiných domácích typů opery (německý singspiel, italská buffa) nebo jednotlivých děl (např. opery Michaela Williama Balfeho, Bedřicha Smetany, Stanisława Moniuszka), ta však zpravidla přímo jako "opéra comique" označována nejsou.
Co do námětů převažují u opéry comique náměty veseloherní, nikoli však výlučně. Od počátku byly využívány i náměty historické, romantické nebo sentimentální, později též dramatické a tragické; tyto aspekty byly často ještě posíleny při adaptacích pro němeecké divadlo, ze kterých druhotně vycházely i adaptace české. Hlavní bylo prvotní odlišení opéry comique od vážné opery (nazývané ve Francii tragédie lyrique), jejíž náměty se omezovaly na řeckou mytologi a klasickou tragédii, k jejíž definici mimo jiné patřilo, že hlavní jednající postavy pocházejí z vysokých vrstev společnosti (typicky šlechty). Vážná opera byla i právními výsadami pro dvorské divadlo vyhrazena. Všechny ostatní náměty nacházely odezvu v opéra comique, kterou si osvojilo zejména měšťanské publikum. Proto typicky nevyužívá mytologické náměty, nýbrž látku z historie či přítomnosti, a – v kontrastu s dvorskou operou – její postavy alespoň zčásti pocházejí z nešlechtických vrstev. Po Velké francouzské revoluci se oba proudy opery námětově sbližovaly a ve 2. polovině 19. století tento rozdíl definitivně zanikl.
náhled|Tenor Jean-Baptiste Chollet se proslavil v Héroldových a Auberových komických operách, zde jako Gasparillo v Colomerově Le Portefaix (1834)
Dalším rysem, kterým se opéra comique odlišovala od "vážného" proudu opery (reprezentované po éře tragédie lyrique mj. žánry grand opéra a opéra lyrique), byla přítomnost mluvených dialogů. To souviselo se specifickou situací, kdy bylo v Paříži po dlouhou dobu uvádění plně prokomponovaných oper ve francouzském jazyce vyhrazeno Pařížské opeře a ostatní divadla musela do případných hudebně dramatických představení zakomponovat mluvené slovo. Poté, co se vytratilo námětové rozlišení, byla přítomnost mluvených dialogů jediným spolehlivým kritériem pro rozlišení obou žánrů. Přítomností mluveného slova se opéra comique odlišovala od jinak příbuzné italské opery buffy, která byla v Paříži rovněž přítomna. Mimo Francii byla díla tohoto žánru často uváděna s doplněnými recitativy namísto mluvených dialogů tam, kde to odpovídalo praxi daného divadla.
250px|náhled|vlevo|Tzv. druhý Salle Favart, sídlo Théâtre de l'Opéra-Comique v letech 1840-1887
Na druhé straně se opéra comique vymezovala oproti méně náročným hudebně dramatickým dílům. Od vaudevillu (nebo přesněji řečeno comédie en vaudeville), ze které vznikla, se lišila především skladatelskou originalitou (hudební čísla pocházejí zpravidla od jednoho skladatele a jsou zkomponována speciálně pro danou operu) a uměleckou náročností hudebních čísel. Umělecká náročnost také odlišuje opéru comique od operety jakožto jednoho z jejích následnických žánrů. Toto kritérium přirozeně není exaktní a hranice mezi těmito žánry není samozřejmá.
Tvůrci, inscenátoři a kritici opéry comique navíc používali pro její označení různé termíny, u nichž často nelze přesně určit, zda se jedná jen o individuální variace nebo o samostatné (pod)žánry. Raná opéra comique byla často uváděna jako drame mêlé de chants nebo comédie mêlée d'ariettes (komedie proložená krátkými zpěvy). Pojem opéra buffon označoval zprvu prostě francouzskojazyčnou verzi italské opery buffy, později byl používán pro opéru comique se skutečně veseloherním dějem (k čemuž již slovo comique nestačilo).
Žánr opéra comique byl po celou dobu své existence úzce svázán s pařížským divadlem Théâtre de l'Opéra-Comique, které bylo v letech 1715-1847 jediným pařížským divadlem vedle samotné Pařížské opery, které smělo francouzsky zpívané opery provádět. Pro současníky spadal žánr opéra comique prakticky v jedno s repertoárem tohoto divadla.
18. století Počátky Na pařížských jarmarečních divadlech byly od 17. století prováděny komedie s vloženými vaudevilly (známými melodiemi). Konkurence s italskými soubory v raném 18. století a vzrůstající zájem pařížského měšťanstva vedlo k postupnému zvyšování prestiže i úrovně těchto představení.
náhled|Rousseauův Vesnický věštec stojí u počátků skutečné opéry comique Když byl roku 1714 zrušen (nikoli poslední) zákaz zpěvu na tržištích, sloučily se dvě francouzské divadelní společnosti do divadla Opéra-Comique, které mělo nabízet francouzskou alternativu italských oper. Operní parodie Télémaque Alaina Lesagea z roku 1715 nese jako jedno z prvních děl žánrové označení "opéra comique". Postupně se ustálilo, že v "komediích s vaudevilly" byly vkládány písně se známými nápěvy a novými texty, zatímco v pravé opéra comique byla i hudba nově složena. Nezřídka byly v jedné opeře použity (stará nebo nově napsaná) hudební čísla více skladatelů; tato praxe, i když čím dále řidší, přežívala do poloviny 19. století.
Rivalita mezi italskou a francouzskou hudbou se projevovala stále znovu. Když byl jistý italský operní soubor v Paříži roku 1752 opět velmi úspěšný, uvedl filosof a hudebník Jean-Jacques Rousseau se svým intermezzu Vesnický věštec (Le Devin du Village) opéru comique, která měla Italům s podporou královského dvora konkurovat. Rousseau, kterého úspěch těšil, ale který se nechtěl řadit ke konzervativní „francouzské“ straně (tedy příznivcům tragédie lyrique a zejména Rameaua), podnítil otevřeným dopisem (Lettre sur la musique française, 1753) tzv. den …, když francouzskou operní hudbu paušálně odsoudil a jako zářivý příklad vynášel italskou operu buffu.
Jako její italské vzory (zejm. Služka paní - La serva padrona, 1733) popisuje Rousseauova krátká opera úspěch obyčejných lidí, ale na rozdíl od skutečně komické a satirické buffy ustupují komika a zápletka ve prospěch konstruktivních a pozitivních stránek děje. Ačkoli se Rousseau v této opeře pokoušel o francouzský recitativ, nebyl v tomto směru následován. Opéra comique se sice poučila od italské buffy, zůstala však u mluveného textu jarmarečních komedií. Ale střízlivý, sentimentální tón Vesnického věštce byl vzorem pro další „vážná“ díla tohoto žánru.
První významní tvůrci náhled|vlevo|Básník Charles-Simon Favart měl zásadní vliv na formování rané opéry comique
náhled|Sedainův Le diable à quatre je typický příklad komického námětu, který byl mnohokrát zhudebněn (zde roku 1756). Opéra comique se tedy po polovině století „měšťanskou“ operní alternativou jednak ke dvorské tragédie lyrique jednak k „vulgárnímu“ vaudevillu. Skladatelé jako François-André Danican Philidor (1726-1795) nebo Pierre-Alexandre Monsigny (1729-1817) rozvíjeli její hudební prostředky.
Básník Charles Simon Favart (1712–1792) si kladl za zásluhu, že z opéry comique učinil operu pro „honnêtes gens“, měšťanstvo své doby. Spolupracoval například s básníkem a libretistou Michelem-Jeanem Sédainem, italským skladatelem Egidiem Dunim nebo s Antoinem Dauvergnem. Po něm byl pojmenován „Salle Favart“, domovská scéna opéry comique. Roku 1762 se Opéra-Comique sloučila s Comédie-Italienne a uváděla současně díla italského repertoáru, zejména buffy; tím spíše se nový francouzský žánr vyvíjel pod jejím vlivem, ale současně se vůči ní vymezoval. Skladatel Nicolas Dalayrac (1753–1809) zastupoval lehčí, komediálnější větev opéry comique. Jeho zpěvní party mohli ještě často zvládnout i činoherní herci. Skladatel André Grétry (1741–1813) je považován za předchůdce moderní, dramaticky a hudebně závažnější opéry comique. Jeho opera Richard Lví srdce (Richard Cœur-de-lion, 1784) obsahuje vícekrát se opakující vlasteneckou melodii, která často vykládána jako předstupeň pamětného motivu (leitmotivu - idée fixe).
Působení ve středoevropském prostoru náhled|André-Ernest-Modeste Grétry
Hlavním prostředníkem vlivu pařížské opéry comique ve střední Evropě byl vídeňský císařský dvůr, zejména v době trvání francouzsko-rakouského politického spojenectví (1756-1791). Ve dvorském divadle byly dávány opery ve francouzštině a dokonce pro ně byly v tomto jazyce psány opery nové. Tak například Christoph Willibald Gluck (1714–1787) složil jako kapelník Francouzského divadla (Burgtheater) ve Vídni na francouzská libreta mezi lety 1758 a 1763 několik opér comique; poté se i zde prosadil německý singspiel.
Do českých zemí pronikla raná opéra comique především vídeňským prostřednictvím a v německých překladech a úpravách. Vyskytovala se na programu městských divadel (Divadlo V kotcích, brněnská Reduta) i na zámeckých divadlech (schwarzenberský Český Krumlov, haugvicovská Náměšť nad Oslavou). Zvláštní pověsti se těšil Grétry. Prvním představením opéry comique v češtině v Thámově Boudě byla Duniho Mlíkařka a oba myslivci roku 1786 nebo 1787.
V německojazyčné oblasti byla opéra comique obdivována a napodobována, ale její humor často nebyl chápán. Tak se z Les Amours de Bastien et Bastienne (1753) od Marie Duroncerayové, kousavé parodie na Rousseauova Vesnického věštce, stal v Mozartově německém zpracování jako Bastien und Bastienne (1768) opět pastorálně-sentimentální singspiel. Vedle parodistických děl ovšem existovaly i opéry comique s romantickým a sentimentálním dějem, které byly často ve středoevropském prostoru úspěšnější: příkladem je Méhulův Josef (1807), který byl hrán v němčině velmi často a i v českém překladu patřil ve své době mezi nejoblíbenější opery. Stal se vzorem pro řadu podobných německojazyčných oper, jako je například Rodina švýcarská (1809) Josepha Weigla, rovněž oblíbená na českém obrozeneckém divadle, a tato opera byla zase inspirací pro první českou operu, Škroupova Dráteníka.
Starší opéry comique tvořily daleko do 19. století nevyčerpatelnou zásobnici (přiznanou i nepřiznanou) překladů, přepracování a nových zhudebnění v jiných jazycích. Díky nenáročnosti na uvádění tvořily značnou část repertoáru menších scén, včetně soukromých nebo kočovných. Mezi obrozeneckými představeními v češtině ve Stavovském divadle tvořily překlady francouzských opér comique (přesněji řečeno jejich německých adaptací) značný podíl – hrál se Dalayrac, Cherubini, Grétry, Boieldieu, Isouard, Auber, Hérold. Rovněž v programu Prozatímního divadla zaujímaly značné místo: Cherubiniho Vodař byl vůbec první operou v němm provedenou. Jen postupně úlohu francouzské opéry comique přejímal domácí a náročnější světový repertoár.
19. století
Nová orientace a vztah k velké opeře náhled|vlevo|Boieldieova Bílá paní (1825), opéra comique romantického ražení