náhled|upright=1.0|Palác Potála ve Lhase ze 17. století, tradiční sídlo dalajlámů, od roku 1994 součást světového dědictví (fotografie z roku 2009) náhled|upright=1.0|Mapa Tibetu; hnědo-oranžovovou tlustou čarou jsou zvýrazněny přibližné hranice historického Tibetu Dějiny Tibetu se vyznačují jednak úzkým sepětím s dějinami buddhismu v Tibetu, a jednak častými kontakty se sousedním Mongolskem a Čínou. Starobylé tibetské dějiny nejsou přesně známy, což je způsobeno zejména nedostatkem písemných pramenů či jejich strohostí a praxí kronikářů mísit legendární vyprávění s historickými událostmi.
K tradičním tibetským dějinám patří polomýtická vyprávění o prvních tibetských králích sestoupivších z nebes. Ti sídlili nejdříve v Jumbulagangu v údolí řeky Jarlung, pročež se dynastie prvních králů někdy označuje jako „Jarlungská dynastie“. Za prvního významného historického krále bývá považován Songcän Gampo žijící v 7. století, za jehož vlády se v Tibetu rozšířil buddhismus. Pevně své kořeny však učení Buddhy Šákjamuniho (dharma) zapustilo až o století později v době Thisong Decäna a Ralpačäna. Ve 2. polovině 7. a po celé 8. století přitom Tibetská říše dosáhla svého největšího územního i politického rozmachu.[Dále jen Kolmaš (2002)] Od poloviny 9. do poloviny 13. století byla ústřední moc v Tibetu decentralizována a na tibetském území se nacházelo hned několik více či méně mocných a samosprávných celků. Ve 13. století byl Tibet do značné míry pod vlivem Mongolské říše, s čímž souvisel nárůst mocenského vlivu buddhistické školy sakja. Od 16. století se však k moci dostávala gelugpa a její světští představitelé – dalajlámové – se od pátého dalajlámy Ngawang Lozang Gjamccha (1617–1682) stali i světskými vládci Tibetu.
V 18. století Tibet na čas obsadili mongolští Džúngarové a nedlouho po nich čínští Mandžuové, kteří Tibetu sice nechávali vnitřní nezávislost, ve Lhase však ponechávali své úředníky (ambany), kteří zde setrvali až do pádu Mandžuské dynastie na počátku druhého desetiletí 20. století. Uzavřenost Tibetu prolomila v letech 1903–1904 Younghusbandova expedice, která uzavřela mezi Tibetem a Britským impériem bilaterální dohody. Pád Mandžuské dynastie pro Tibet de facto znamenal osamostatnění; to bylo však ukončeno v roce 1950 příchodem vojsk Čínské lidové osvobozenecké armády a začleněním tibetského území do Čínské lidové republiky (ČLR). V ČLR v současné době existuje Tibetská autonomní oblast, která však zabírá jen zhruba polovinu původní rozlohy Tibetu. Tibetská exilová vláda s názvem Ústřední tibetská správa sídlí v indické Dharamsale, jejím hlavním představitelem je čtrnáctý dalajláma Tändzin Gjamccho.
Počátky náhled|upright=0.6|vlevo|Songcän Gampo , zakladatel tibetské říše a jedna z nejvýraznějších postav tibetských dějin Jelikož o nejstarších dějinách Tibetu prakticky neexistují žádné záznamy[Dále jen Žagabpa (2000)] a psaná tibetská historie začíná v 7. století za krále Songcän Gampa, sestavují se počátky tibetských dějin velmi těžko. Historické postavy a události z doby před 7. stoletím jsou navíc v kronikách, které pocházejí ze staletí pozdějších, provázány s událostmi legendárními. Novodobí badatelé se pak někdy rozchází v interpretacích toho, které události či postavy jsou skutečně historické a které spadají spíše do oblasti legend.
Některé tibetské prameny hovoří o čtyřech či šesti – případně jiném počtu – kmenů, které kdysi obývaly Tibetskou náhorní plošinu.[Dále jen Tarthang Tulku (2006)] Dle legendárního podání byli příslušníci těchto kmenů potomky opic vzešlých ze svazku opičáka a skalní rákšasí, jak o tom vypráví tradiční tibetská legenda. Mezi nejdůležitější kmeny měly patřit Se, Dong, Tong a Mu.Tarthang Tulku (2006), s. 130–145. Kmeny mezi sebou měly vést ustavičné rozepře a postupně se přeměnit v království. Těchto království postupně vzniklo až čtyřicet. Pokud však skutečně existovala, neví se o nich prakticky nic. Mnohem později se ona království měla sjednotit v tzv. čtyři velké kultury.Tarthang Tulku (2006), s. 130–134.
O původních kmenech je toho rovněž známo jen velmi málo a určit byť jen přibližnou dobu jejich existence je prakticky nemožné. Dosud nejstarší známky skutečně doloženého osídlení Tibetu byly nalezeny v oblasti Balukšaru. Zdejší megalitická kultura vykazuje známky podobnosti s jinými megalitickými kulturami jihovýchodní Asie a její datace spadá do 2. tisíciletí př. n. l.[Dále jen Roux (2007)] Trvalejší osídlení Tibetské náhorní plošiny pravděpodobně začalo počátkem našeho letopočtu.Kolmaš (2002), s. 15.
První králové Sedm nebeských králů
náhled|upright=0.6|Ňathi Cänpo, podle tradičního podání první tibetský král Legenda praví, že od počátku světa až do 6. století v Tibetu vládlo dvacet sedm králů. První král měl sestoupit z nebes po žebříku či laně zvaném mu (symbolizující axis mundi) a spojit se s pozemským bohem velehor. Obdobně i dalších šest tibetských králů sestoupilo z nebe, až se jednoho dne provaz přetrhl a tím skončil „zlatý věk“.Roux (2007), s. 118. Těchto prvních sedm králů je podle svého původu většinou označováno jako „sedm nebeských králů“.
Prvním králem sestoupivším z nebes a zároveň prvním králem Tibetu měl být Ňathi Cänpo (doslova „rek na trůnu šíjovém“). Traduje se, že to byl on, kdo v údolí řeky Jarlung (známá spíše jako Brahmaputra) nechal postavit Jumbulagang, který se po další staletí stal sídlem králů Tibetu. Tradice mu připisuje sjednocení tibetských kmenů pod jednotnou vládu. Otázka jeho historicity či životních dat však zůstává nevyřešena, v jednotlivých pramenech se případná datace vlády Ňathi Cänpa často velmi liší, Tarthang Tulku dobu vlády Ňathi Cänpa do 3. století př. n. l.Tarthang Tulku (2006), s. 156.
Další králové Prvním skutečně doloženým tibetským králem se stal Digum Cänpo (snad 2. století př. n. l.), jehož hrobka je Tibeťany označována jako „hrobka prvního krále“ a podle tradice se nachází v Kongpu na východě Ü-Cangu. Podle legendy byl Digum Cänpo v pořadí osmým tibetským králem a prvním králem „pozemským“. Dle legendárního vyprávění se na nebesa již nemohl vrátit jako jeho předchůdci, jelikož si lano nevědomky sám přetrhl v souboji se svým sluhou Longamem. Poté, co Digum Cänpo Longamovou rukou zemřel, chopil se v Tibetu vlády sám Longam. Brzy však byl o trůn připraven a na jeho místo nastoupil Digum Cänpův syn Čhathi, který přijal jméno Pudegunggjal.Tarthang Tulku (2006), s. 161–162. Období těchto prvních dvou „pozemských králů Tibetu“ se vyznačuje jak velkými pokroky ve znalostech technologií, tak sociálně-politickými změnami. Po těchto králích následovalo „šest králů leg“ (resp. „šest pozemských králů s přídomkem leg“ – „leg“ znamená dobrý), „osm králů de“ („de“ – pokladnice) a „pět králů cän“ („cän“ – mocný). Tito králové vládli v Tibetu pravděpodobně mezi 1. – 5. stoletím a během této doby se tibetský lid zdokonaloval ve znalostech zemědělství, stavěly se mohutné pevnosti na svazích hor a tibetská kultura se stávala čím dál tím více komplexnější.Tarthang Tulku (2006), s. 165–168. O těchto dávných králích je toho však známo jen velmi málo, často to jsou jen jejich jména, případně jména jejich manželek a dětí. náhled|upright=0.8|vlevo|Jumbulagang, tradiční sídlo tibetských králů Podle tradičního počítání se dvacátým osmým králem Tibetu stal Thothori Ňäncän. V jeho období vlády se Tibet dostal do prvních kontaktů s buddhismem. Buddhistická tradice praví, že když král přebýval v Jumbulagangu, obdržel koš s buddhistickými texty, jež byly psány v sanskrtu. Neznaje sanskrt Thothori Ňäncän vzkázal svým ministrům, že texty byly seslány z nebe, a že teprve čtvrtý král, který bude po něm následovat, texty dokáže přečíst a porozumět jim.Žagabpa (2000), s. 36. Po Thothori Ňäncänovi se vlády chopil jeho syn Thiňänzungcän, poté Dongňändeu, Tagriňänzig a Namri Söngcan. Namri Söngcanovi se podařilo sjednotit znesvářené kmeny žijící na tibetském území a ustanovit nad nimi jednotnou vládu; zkrotit své odpůrce se mu však nepodařilo zcela, o čemž svědčí fakt, že byl otráven vlastními šlechtici. Již v těchto dobách pravděpodobně docházelo k obchodním stykům mezi Tibetem a Čínou.Tarthang Tulku (2006), s. 172–179. Namri Söngcan byl významnou postavou tibetských dějin a i když se snažil položit základ novodobé Tibetské říše, nepodařilo se mu to. Tím, kdo to dokázal, byl již Namri Söngcanův nástupce, syn, současník indického krále Harši a jedna z nejvýznamnějších postav dějin Tibetu, král Songcän Gampo.
Tibetská říše Songcän Gampo a jeho nástupci
náhled|upright=0.8|vpravo|Songcän Gampo s manželkami Wen-čcheng a Bhrkutí Přesná životní data Songcän Gampa nejsou známa, historici se však shodnou, že začal vládnout počátkem 7. století. Songcän Gampovi se podařilo sjednotit oblasti okolo řeky Jarlung a vytvořit tak první stabilní státní útvar na tibetském území. Byl tvůrcem mnoha reforem – obyvatelstvo rozdělil do tří stavů na vojsko, služebnictvo a rolnictvo a uskutečnil nové rozdělení půdy.Žagabpa (2000), s. 38. Songcän Gampo se mimo jiné oženil s princeznou Wen-čcheng, neteří mocného čínského císaře Tchaj-cunga, a nepálskou princeznou Bhrkutí, dcerou krále Amšuvarmana z rodu Liččhaviů. Obě ženy byly buddhistky a dle tradičního podání si s sebou do Tibetu přinesly sochy Buddhů, pro které byly ve Lhase vystavěny chrámy Džókhang a Ramočhe. Na jejich popud přijal buddhismus i jejich manžel, který přitom zavrhl bön, do té doby nejrozšířenější tibetské „náboženství“. Songcän Gampo tak měl vyplnit proroctví svého předchůdce Thothori Ňäncäna. Buddhismus zcela zásadním způsobem ovlivnil pozdější směřování a celkový ráz tibetské kultury. Songcän Gampo ještě vyslal na studia do Indie skupinu mnichů vedených Sambhótou, který po návratu do Tibetu položil základ tibetského písma.
Dosavadním tradičním sídlem tibetských králů bylo údolí řeky Jarlung, za Songcän Gampa se však přeneslo do Lhasy. Král tam nechal vystavět tzv. Bílý palác, v jehož blízkosti byl v 17. století postaven palác nový zvaný Potála.Tarthang Tulku (2006), s. 205. Songcän Gampo dále vystavěl řadu buddhistických chrámů a snažil se o šíření buddhismu v Tibetu i mimo něj. Podnikal vojenské výboje nejen proti jižnímu sousedu – Indii, ale i proti Číně. V kralování a spravování rozsáhlé říše mu byl nápomocen ministr Gar Tongcän, který sám položil základ významné tibetské ministerské dynastii.Roux (2007), s. 119–120. náhled|upright=0.7|vlevo|Chrám Džókhang, který byl postaven pro Buddhovu sochu princezny Wen-čcheng (foto z roku 2004) Songcän Gampo udržoval obchodní i diplomatické styky s okolními zeměmi jako byl Kašmír, Nepál, Ladak, Serinda či Čína. Na královu žádost do Tibetu přicházeli čínští vzdělanci, kteří s sebou přinesli pokročilé znalosti zavlažování či výroby piva, z hotových výrobků s sebou přinesli např. hedvábí či inkoust.Roux (2007), s. 120. Songcän Gampo někdy v roce 641 předal trůn svému jedinému známému synu Gungsong Gungcänovi, který však brzy zemřel a jeho otec proto znovu nastoupil na trůn. Po Songcän Gampově smrti koncem 1. poloviny 7. století na určitou dobu vládl Gar Tongcän jakožto regent, než moc přebral Songcän Gampův vnuk Mangsong Mangcän.Žagabpa (2000), s. 38–40.