Česko-izraelské vztahy jsou bilaterální vztahy mezi Českem a Izraelem. Diplomatické vztahy mezi Českem a Izraelem jsou od roku 1990 vřelé a prosperující. Země vedou aktivní politickou, diplomatickou, ekonomickou a kulturní spolupráci.
Avšak historický vývoj vztahů mezi Československem a sionistickým hnutím, respektive později Izraelem, v průběhu 20. století lze označit za velmi proměnlivý. Zásadním byl rok 1948, kdy v Československu proběhl únorový puč a moc převzala Komunistická strana Československa a současně byl vyhlášen vznik státu Izrael. Československo se začlenilo do východního bloku a jelikož v začínající studené válce nebylo zprvu jasné, na kterou stranu se Izrael přidá, první roky byly význačné nadstandardním přátelstvím východního bloku vůči novému státu. Na počátku padesátých let 20. století se situace proměnila a během relativně krátké doby se bilaterální československo-izraelské vztahy značně ochladily.
Historie vztahů Československa Roky 1918 až 1938 V období trvání první Československé republiky byl státní postoj vůči sionismu a Židům obecně velmi vstřícný. Sionistické hnutí mělo osobní podporu prezidenta Tomáše G. Masaryka i některých dalších významných československých politiků. Pro kontext lze zmínit zejména Masarykovo rázné vystupování proti antisemitismu v kauze Leopolda Hilsnera (od roku 1899). Masarykova první zahraniční cesta ve funkci prezidenta vedla v roce 1927 do Palestiny a Egypta.
V roce 1925 došlo k založení československého konzulátu v Jeruzalémě v tehdy britském mandátu Palestina. Roku 1935 došlo k povýšení statusu na tzv. generální konzulát. V Československu v té době rezonoval zejména sionistický argument na sebeurčení židovského národa, a to kvůli soudobé zkušenosti Čechů vůči Rakousku-Uhersku. Československé úřady oficiálně uznávaly židovskou národnost a politické zastoupení reprezentovala zejména Židovská strana a politik Ludwig Czech. Mezi lety 1921 a 1933 se na území Českolovenska konaly tři sjezdy Světové sionistické organizace.
Roky 1938 až 1945 Po ztrátě Sudet v roce 1938 a následujícím vytvoření Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 se postavení Židů na území Československa výrazně zhoršilo a spolu s ním i přístup politické reprezentace k sionismu. Roku 1939 začaly být uplatňovány norimberské zákony nacistického Německa. Diplomatické vazby byly přetrhány.
Roky 1945 až 1950 Československá zahraniční politika v letech 1945 až 1948 do značné míry navázala na kurz držený před rokem 1938. Do funkce ministra zahraničních věcí se vrátil Jan Masaryk a po jeho smrti kontinuitu do jisté míry držel Vladimír Clementis. V období vypjatých debat o vzniku židovského státu v Organizaci spojených národů se pro jeho vznik vyjádřili prezident Edvard Beneš i ministr Jan Masaryk. Pozitivní přístup měli i komunističtí poslanci, kteří doufali, že židovský stát bude založen na principech dělnického sionismu. Podporu mu v té době vyjadřoval i Sovětský svaz.
Československo v letech 1947 až 1949 fungovalo do značné míry jako prostředník Sovětského svazu k sionistickému hnutí. Příkladem je zastoupení Československa Karlem Lisickým ve Zvláštní komisi OSN pro Palestinu (UNSCOP), ve které SSSR zastoupen nebyl. Komise v roce 1947 předložila OSN plán rozdělení Palestiny, který byl následně přijat, přičemž i Československo hlasovalo pro jeho přijetí.
Plán OSN byl odmítnut arabskou stranou a vypukla nejdříve občanská válka a po vyhlášení státu Izrael v květnu 1948 první arabsko-izraelská válka. Sovětský svaz uznal vznik státu Izrael tři dny po jeho vyhlášení, tj. 17. května 1948. Československo učinilo stejný krok o den později. Během válek východní blok, včetně Československa, tajně prodával sionistům zbraně (viz operace Chasida, operace Balak, operace Velveta), ačkoliv bylo na konflikt Radou bezpečnosti OSN uvaleno zbrojní embargo. Za sionistickou stranu dodávky od roku 1947 dojednával Ehud Avri'el, pozdější první izraelský velvyslanec v Československu. V Československu také dle odhadů prošlo výcvikem 200 příslušníků Hagany.
Roky 1950 až 1967 Po roce 1948 došlo k značné obměně zaměstnanců československého ministerstva zahraničních věcí a od roku 1950 docházelo ke stalinizaci zahraniční politiky, která byla stvrzena odvoláním Clementise (a později jeho popravou v politickém procesu) a jmenováním Viliama Širokého. Od té doby byla československá zahraniční politika plně závislá na Sovětském svazu. Obětí politického procesu se stal také první velvyslanec v Izraeli Eduard Goldstücker, který funkci vykonával od roku 1950 a byl odvolán v roce 1951 a následně odsouzen na doživotí (ačkoliv krátce poté byl rehabilitován). Velvyslanectví Československa se nacházelo v Tel Avivu. Předchozí konzuláty byly zrušeny.
Izrael jmenoval do funkce izraelského velvyslance v Československu zpravidla Izraelce narozené na území bývalého Rakouska-Uherska nebo carského Ruska, kteří znali místní prostředí a jazyk. První velvyslanec, Ehud Avri'el, se zabýval zejména zajištěním dodávek zbraní do Izraele a organizací emigrace československých Židů. V roce 1950 byla uzavřena první obchodní dohoda mezi Československem a Izraelem. Ta měla velké ambice, ale byl z ní realizován jen zlomek. V roce 1951 byla vypovězena. Avri'ela v červnu 1950 vystřídal Samuel Eljašiv, který ve funkci vydržel jen rok. Po něm následoval Arje Leon Kubovy. Všichni se snažili zrychlit emigraci Židů z komunistického režimu, který ji stále více omezoval. Arje Leon Kubovy byl nakonec v roce 1952 označen za nežádoucí osobu a musel Československo opustit. Jeho de facto vyhoštěním došlo k rozpadu československo-izraelských vztahů. Po něm místo velvyslance vedl ambasádu obvykle chargé d’affaires.
Československo-izraelské vztahy byly na začátku padesátých let negativně poznamenány politickými procesy, ve kterých byla souzena řada československých Židů. Význačným byl v tomto ohledu proces se Slánským (sám Slánský byl mimo jiného obviněn ze „sionistické činnosti“). Dalším faktorem bylo zklamání Sovětského svazu ze směřování Izraele. Ačkoliv zde vládla levicová strana Mapaj Davida Ben Guriona, nejpozději v roce 1951 bylo již zřejmé, že země nesměřuje k marxismu-leninismu. Ben Gurion navíc odmítl spolupráci s Komunistickou stranou Izraele (Maki). V téže době se v Československu vedl politický proces se dvěma Izraelci – Mordechajem Orenem a Šimonem Orensteinem, kteří byli obviněni ze špionáže a posléze figurovali jako svědci v procesu se Slánským.
Kvůli politickým procesům s československými Židy a obviněním izraelských občanů ze špionáže došlo také ke změně vnímání Československa mezi Izraelci. Tamní politici nejpozději v roce 1953 začali komunistický režim otevřeně kritizovat. Radikální pravicová sionistická skupina Království izraelské v tomto kontextu v letech 1952 až 1953 spáchala několik teroristických útoků proti československým ambasádám. Skupina byla následně v Izraeli souzena a Československo odvolalo hrozbu vypovězení diplomatických vztahů. Nadále však pokračovaly jen na velmi formální úrovni.
Šimon Orenstein byl po diplomatickém úsilí Izraele amnestován a vyhoštěn v roce 1954, což značilo krátkou dobu ohřátí vztahů, které však krátce poté znovu ochladly, když nenásledovalo propuštění Mordechaje Orena. Současně se československá zahraniční politika začala soustředit na arabské republiky, které začaly přecházet k arabskému socialismu. Československo začalo uzavírat dohody o dodávkách zbraní, první takovou byla v roce 1955 dohoda s Egyptem. V roce 1956 však prezident Antonín Zápotocký amnestoval i Orena, který byl následně rovněž vyhoštěn. Konec diplomatických vztahů ale v zápětí znamenala suezská krize z roku 1956, kdy Sovětský svaz, a poté i Československo, postup Izraele, Spojeného království a Francie odsoudil. Východní blok se navíc již plně přeorientoval na podporu arabských republik. Tento postoj byl potvrzen v roce 1967, kdy Izrael zahájil šestidenní válku v rámci arabsko-izraelského konfliktu. Československo, stejně jako další země východního bloku, reagovalo definitivním přerušením vzájemných diplomatických vztahů.
Roky 1968 až 1989 Po roce 1967, a zvláště v době normalizace, se československá zahraniční politika na Blízkém východě orientovala na arabské republiky, které alespoň formálně deklarovaly přechod k socialismu. Vedle toho východní blok podporoval národněosvobozenecká arabská hnutí včetně Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V roce 1976 bylo zřízeno pro OOP v Praze diplomatické zastoupení. V roce 1988 Československo uznalo vznik státu Palestina.
Ještě při antikampani proti Chartě 77 bylo komunistickou stranou uváděno, že byla založena na základě pokynů „antikomunistických a sionistických zahraničních centrál“. Do poloviny osmdesátých let československé úřady zakazovaly vstup izraelským občanům na území republiky.
Nicméně rok 1988 také značil jisté snahy o obnovu diplomatických vztahů s Izraelem. V únoru 1988 navštívila Izrael československá vládní obchodní delegace. Byly také podepsány první obchodní dohody mezi podniky obou států a izraelské turistické skupiny dostaly povolení navštívit Československo.
Historie vztahů Česka Po roce 1989 náhled|upright|Izraelský prezident Šimon Peres (vlevo) a český prezident Václav Klaus při ceremonii na Národním hřbitově Terezín, 3/2009 Po sametové revoluci došlo v únoru 1990 k obnovení vzájemných vztahů v rámci nového zahraničněpolitického směřování země, na jehož tvorbě měl zásadní podíl prezident Václav Havel. Již několik týdnů po jeho zvolení byly obnoveny diplomatické vztahy při návštěvě izraelského ministra zahraničí Moše Arense v Praze. V dubnu 1990 Havel navštívil jako první hlava státu z postkomunistických zemí Izrael, kde obdržel čestný doktorát Hebrejské univerzity. V létě 1990 bylo zřízeno izraelské velvyslanectví v Praze a stejně tak český zastupitelský úřad v Izraeli, reciproční návštěva Chajima Herzoga v Československu se uskutečnila následující rok. Havel se také zasazoval o zrušení rezoluce OSN z roku 1975, která označovala sionismus za formu rasismu.
Od roku 1996 platí Dohoda o všeobecném bezvízovém styku z Izraelem. Od roku 1998 platí Dohoda o volném obchodu mezi ČR a Izraelem a v roce 2000 došlo u většiny dovozních a vývozních položek k celkovému odbourání cel.
V říjnu 2016 přijal český parlament návrh odsuzující rezoluci UNESCO o Palestině, která vynechala odkaz na židovské dědictví Zdi nářků a dalších historických památek v Jeruzalémě, přičemž poslanci obviňovali UNESCO z antisemitismu a rezoluci označili za „nenávistnou“. Ofir Akunis, izraelský ministr vědy a technologie, poděkoval českému parlamentu a zemi, označil to za „hrdinský čin“ a znovu potvrdil úzký vztah mezi zeměmi.
Český ministr zahraničí Tomáš Petříček v březnu 2019 odsoudil Izrael za anexi syrských Golanských výšin, které označil za okupované území. Petříček také kritizoval plánovanou izraelskou anexi části okupovaného Západního břehu Jordánu. Česká pobočka Židovského národního fondu a Česká společnost přátel Izraele žádaly odvolání Petříčka z funkce ministra zahraničí a o odvolání Petříčka požádal také český prezident Miloš Zeman, který je velkým stoupencem Izraele.
Po roce 2023