Na začátku padesátých let 19. století nastala pro českou literaturu příležitost, jak znovu zaujmout významné postavení v kulturním životě. Tato příležitost souvisela s koncem bachovského absolutismu, říjnový diplom z roku 1860 vedl k novému uspořádání státu a Únorová ústava z roku 1861 umožňovala znovuobnovení kulturního i politického života. Došlo k založení mnoha kulturních a společenských spolků, např. spolek Sokol, Hlahol, Umělecká beseda, otevření Prozatímního divadla, apod.
V oblasti literatury se na počátku šedesátých let a také v sedmdesátých letech 19. století objevilo několik literárních skupin. Jako první to byli májovci, dále ruchovci a lumírovci. V sedmdesátých letech se literatura diferencovala na dva směry – národní kolem almanachu Ruch a kosmopolitní kolem časopisu Lumír.
Májovci Skupina mladých literátů sdružených kolem osobností Jana Nerudy a Vítězslava Hálka vydala v roce 1858 almanach Máj. Názvem almanachu se autoři přihlásili k odkazu Karla Hynka Máchy. Redaktorem almanachu Máj byl Josef Barák, žurnalista a organizátor táborů lidu, které se konaly na památných místech na protest proti vídeňské politice.
Hlavní představitelé májovců získali ke spoluúčasti na almanachu ze svých vrstevníků Rudolfa Mayera, Václava Šolce, Adolfa Heyduka, prozaičky Karolínu Světlou a její sestru Sofii Podlipskou, dále autora romanet Jakuba Arbesa. Ze starších spisovatelů pozvali Karla Sabinu, Boženu Němcovou a Karla Jaromíra Erbena. Jejich další almanachy vycházely v 60. letech, v druhém ročníku almanachu se májovci přihlásili ke Karlu Jaromírovi Erbenovi. Sympatie ke Karlu Havlíčkovi Borovskému mohli dát veřejně najevo až po pádu bachovského absolutismu.
Odmítavá kritika almanachu Máj však ukázala, že prapůvodní představa národní klasičnosti nepřestala pro mnohé literáty ze starších generací platit. Ti pokládali za vzor pro české básníky lidovou píseň. Člen májovců, Vítězslav Hálek, nazval tuto starší generaci „ožuvavci“ a odmítl tím zúženou představu národní literatury. Obhajoby názorů májovců se ujal Jan Neruda. Prohlásil, že revoluční rok 1848 vymanil Čechy z izolovanosti vůči ostatní Evropě a učinil je naopak její součástí. Takto se má i český národ podílet na všeobecném pokroku. Literární kritice se věnoval i Vítězslav Hálek, který zdůrazňoval, že předmětem českého básnictví je člověk jako takový.
Májovci propagovali českou literaturu. Od zahraniční literatury se ale nedistancovali, byla jejich vzorem, přesto májovci zůstali českými autory, kteří ve svých dílech sledují zájmy národa. Mezi povinnosti spisovatele zahrnovali májovci pravidelnou novinářskou práci a veřejně prospěšnou činnost. Vítězslav Hálek se stal duší Umělecké besedy, založené v roce 1863. Bylo to sdružení českých umělců, které pořádalo diskuzní a společenské večery, Karolina Světlá podporovala ženské hnutí, Jan Neruda podněcoval svými recenzemi divadelní činnost.
Májovci vnesli do české literatury především odmítnutí představy národního umění, jehož vzorem byla lidová píseň a Rukopisy královédvorský a zelenohorský. Krásná literatura měla zobrazovat současného člověka a ovlivňovat občanskou morálku. Odmítali historismus s výjimkou dramat.
Jan Neruda (1834–1891), spisovatel, žurnalista a člen redakce Národních listů, kolem kterého se mladí literáti sdružili, vstoupil do literatury baladou Oběšenec. Jeho první básnickou sbírkou se stala sbírka Hřbitovní kvítí z roku 1858, která obsahuje pesimistické básně, které vycházejí z jeho vlastních zkušeností s chudobou. Další sbírku vydal v roce 1868, byly to Knihy veršů, se sociálními baladami (např. Dědova mísa), intimní (Otci, Matičce a Anně) a s vlasteneckou lyrikou. Po deseti letech, v roce 1878 vyšly Písně kosmické, kde Neruda vyjadřuje vztah člověka a vesmíru.
V roce 1883 vyšla sbírka Balady a romance, která je pokračovatelkou erbenovské lidové tradice (Romance o Karlu IV., apod.). Ve stejném roce Neruda vydal Prosté motivy, což je sbírka intimních zpovědí stárnoucího básníka, která oslavuje krásu života ve čtyřech ročních obdobích. V roce 1896, pět let po Nerudově smrti, vyšly zásluhou Jaroslava Vrchlického Zpěvy páteční. Je to soubor skladeb na téma národního utrpení a odboje. Jan Neruda se za svého života ale spíše proslavil jako prozaik a autor novinářských a povídkových próz. Projevuje se v nich jako realista, který dovede čtenáře zaujmout tématem i použitým jazykem, který čerpá z chudého pražského prostředí, zachycuje pražské postavy, typické figurky a nešetří ironií. Sem patří např. sbírka próz Arabesky z roku 1864. Neruda byl také autorem fejetonů, ve sbírce Různí lidé čerpá zkušenosti s lidmi, které potkal na svých zahraničních cestách. Ze sbírek fejetonů jsou to dále Studie krátké a kratší, Žerty hravé i dravé, Menší cesty a Obrazy z ciziny. Známá je také povídka Trhani, která zobrazuje tragický osud dělníků na stavbě železnice.
Vrcholem jeho prozaické tvorby jsou Povídky malostranské z roku 1878, ve kterých čerpá ze vzpomínek na rodnou Malou Stranu. Zobrazuje tragické i humorné osudy figurek a postav, které jsou zachyceny realisticky a kriticky (např. Týden v tichém domě, Figurky, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku).
Vedle Jana Nerudy stál u zrodu májovců Vítězslav Hálek (1835–1874), spisovatel a žurnalista. Stejně jako Neruda byl i Hálek členem redakce Národních listů. Hálkovou prvotinou se stala balada Nekřtěncova dušička z roku 1854. Poté vydal báseň Alfred, která je ovlivněna tvorbou Máchy a Byrona. Ve sbírkách Večerní písně, V přírodě, v povídkách Na statku a v chaloupce, Pod pustým kopcem je zobrazen ideál lidského života v sepětí s přírodou. Hálek je také autorem balad a romancí, které shromáždil v díle Balady. V roce 1874 vyšla posmrtně sbírka drobných epik s názvem Pohádky z naší vesnice. Napsal také řadu povídek z vesnického prostředí (např. Muzikantská Liduška). Úspěšná byla Hálkova dramata s historickou tematikou (Král Vukašín, Záviš z Falkenštejna, apod.).
Spisovatelky Karolina Světlá a Sofie Podlipská, které patřily do okruhu májovců, inspirovala spisovatelka George Sandová. Po jejím vzoru se snažily o společenský román ze současnosti, venkovský román a také historická témata. Karolina Světlá (1830–1899), vlastním jménem Johanna Rottová, si zvolila svůj pseudonym podle rodné vsi svého muže. Do literatury vstoupila novelou Dvojí probuzení, která byla uveřejněná v almanachu Máj.
Následovala povídka Láska k básníkovi a román První Češka. Jsou to příběhy emancipovaných hrdinek v městském prostředí. Dalším tématem je pražská historie, ve které Světlá hledala zdroje lidové moudrosti. Jsou to romány Černý Petříček, Zvonečková královna a Poslední paní Hlohovská. Nejvíce se ale Světlá orientovala na romány z venkovského prostředí, jsou to např. Vesnický román, Kříž u potoka, Kantůrčice, Frantina a Nemodlenec. Tyto romány čerpají náměty z Podještědí, kde Světlá žila. Hlavními postavami jsou většinou mladé ženy, které musí často řešit rozpor mezi tím, co jim diktuje společnost a tím, co jim velí jejich srdce. Sestra Karolíny Světlé, Sofie Podlipská (1833–1897), napsala román Peregrinus, dále je autorkou historických a romantických próz.
Dalším autorem, který byl členem spolku májovců, byl Jakub Arbes (1840–1914). Byl to žurnalista, redaktor Národních listů, vydavatel satirického časopisu Šotek. Arbes je autorem romanet – novelistických příběhů s tajemstvím, které je racionálně vysvětleno. První romaneto vydal v roce 1866 s názvem Ďábel na skřipci, následovala romaneta Svatý Xaverius, Sivooký démon, Ukřižovaná, Newtonův mozek a Kandidáti existence. Je také autorem románů (Moderní upíři, Mesiáš, a jiné). Arbes také sepsal řadu studií, které jsou věnované psychologii literárních tvůrců. Patří sem cykly Nesmrtelní pijáci, Záhadné povahy a Z duševní dílny básníků.
Dalším z májovců byl Adolf Heyduk, autor mnoha lyrických sbírek. (např. Básně, Dědův odkaz, Cimbál a husle). K májovcům dále patřili básníci sociálně zaměření – Rudolf Mayer a Václav Šolc. Z Mayerova díla je to báseň V poledne a posmrtně vydané Básně. Václav Šolc vydal sbírku Prvosenky.
Generace ruchovců a lumírovců Literární život druhé poloviny 19. století se orientoval především na otázku, kam by se měla soudobá tvorba ubírat – zda tvořit v národním nebo světovém duchu. Národní směr prosazovali již zmínění ruchovci v časopise Osvěta, kolem časopisu Lumír se shromažďovali zastánci světovosti české literatury.
Polemiku mezi oběma směry vyvolal almanach Máj, který vydali následovníci Vrchlického v roce 1858. Jako první odmítla almanach představitelka ruchovců Eliška Krásnohorská. Vytýkala mu „antickou smyslnost, opakování všeobecných apostrof na svobodu a lidstvo bez určité důraznosti,“ apod. Vrchlickému vyčítala, že „slovanskou zpěvnost“ nahradil „rétorikou po francouzském způsobu.“ Tato polemická srážka se také promítla ve sporu o národní či kosmopolitní budoucnost české literatury. Spory mezi Osvětou a Lumírem ale brzy utichly, snad také přispěním Jana Nerudy, který prohlásil, že jen výsledky tvůrčí práce rozhodnou, kdo má pravdu, a že české písemnictví potřebuje každý talent jakéhokoliv zaměření. K překonání sporů mezi ruchovci a lumírovci také přispěl Svatopluk Čech tím, že roku 1879 obnovil – po Tylovi a Hálkovi – časopis Květy.
Ruchovci a lumírovci však přesto nebyly dvě od sebe oddělené a nevraživé skupiny spisovatelů. Byli to autoři dvojího zaměření, jejichž názory se proti sobě občas polemicky vyhrotily. Ale v zásadě se tyto dva proudy doplňovaly a navzájem obohacovaly. Generaci ruchovců a lumírovců spojoval smysl pro historismus, pro prohlubující se duchovní krizi, jíž se snaží čelit. Navazovali na romantismus ze začátku století a přitom přijímali podněty od směrů časově bližších – realismu, dekadence, symbolismu a dalších. Proto je lze označit také jako novoromantiky. Ruchovce i lumírovce dále sbližuje v próze zalíbení v symbolech, postavách jednajících na základě vášní a velkých gest, také vypravěč, který komentuje dění s citovou zaujatostí.
Krásné próze se připisovala schopnost bavit a vychovávat, proto si např. Sládek pro Lumír předcházel prozaiky, jejichž čtenářskou oblibou si byl jistý – Julia Zeyera, Aloise Jiráska a další. Poezií se jako „vysokým uměním“ zabývali Jaroslav Vrchlický, Svatopluk Čech, Julius Zeyer a Josef Václav Sládek. Považovali verš za něco, co je odpoutáno od běžného dorozumívání, básnictví totiž chápali jako protiváhu všedních dní a hovorové řeči. Jen zčásti psali do novin, publicistický dialog vedly raději přes časopisy.
Ruchovci V roce 1868 byl položen základní kámen Národního divadla. Při této příležitosti se představila nová literární generace ruchovců. Spisovatel Václav Ruch vydal almanach Ruch, který redigoval Josef Václav Sládek, výrazně do něj přispěl Svatopluk Čech. Orgánem ruchovců se stal časopis Osvěta, v jehož čele stál Václav Vlček.
Ruchovci zastávali v literárním životě tradiční názory, tíhli k domácí látce a národním dějinám. Volně navazovali na program májovců, chtěli českou literaturu oprostit od cizích, zejména německých, vlivů. Právě orientaci na západní literatury vytýkají ruchovci skupině lumírovců. Ruchovci se orientovali na slovanskou literaturu, byli to především básníci, kteří usilovali o získání čtenářů pro ideály národního hnutí. Zpočátku k nim patřil Josef Václav Sládek, Svatopluk Čech a Eliška Krásnohorská, dále Rudolf Pokorný a Ladislav Quis.