19. a počátek 20. století bylo ve Španělsku období od konce napoleonských válek (1813–1814) do vyhlášení Druhé španělské republiky (1931), odráží veškeré jevy spojené s rozvojem evropské civilizace v tomto období. Specifický je pak fenomén deziluze z rozpadu koloniální říše, a také rokem 1830 počínající spor o následnictví mezi loajalisty a karlisty. Tím byl ještě vyostřován hluboký a setrvalý konflikt liberálních a konzervativních sil ve španělské společnosti, které se dále radikalizovaly. To vedlo k propukání občanských válek a k řadě převratů a revolucí, z nichž dvě způsobily i pád monarchie a krátkodobé vyhlášení republiky. Politická nestabilita a geografická izolace prohloubily hospodářskou zaostalost země oproti jiným evropským mocnostem; tento trend nezvrátila ani pragmatická neúčast země v první světové válce.

Panovníci 1813–1833: Ferdinand VII. (1784–1833) 1833–1840: Marie Kristýna (regentka; 1806–78) (1833–)1843–1868: Isabela II. (1830–1904) 1868–1870: Francisco Serrano, vévoda z la Torre (regent; 1810–85) 1870–1873: Amadeus I. Savojský (1845–90) 1873–1874: První španělská republika (1870–)1875–1885: Alfons XII. (1857–85) 1885–1902: Marie Kristýna Rakouská (regentka; 1858–1929) (1886–)1902–1931: Alfons XIII. (1886–1941)

Historie Ztráta amerických kolonií a intervence Svaté aliance (1814–1824)

Po návratu z exilu odmítl král Ferdinand VII. přísahat na liberální ústavu z roku 1812 a pokračoval v absolutistické vládě. Tato skutečnost byla na Pyrenejském poloostrově akceptována. Jiná byla situace v americké části španělské říše, kde v průběhu napoleonských válek místní elity vyhlásily nezávislost na španělské vládě. Některé složky hnutí za nezávislost v Latinské Americe respektovaly autoritu španělské koruny, avšak nikoli v její absolutistické podobě. Španělsko nezávislost svých kolonií neuznalo, podněcovalo odpor proti nezávislosti a vojensky v nich intervenovalo, a to okamžitě po ukončení francouzské okupace. Avšak státní pokladna byla po napoleonských válkách blízko státnímu bankrotu a nebyla schopna nést náklady na intervenční armádu. Proto v roce 1819 Španělsko prodalo Spojeným státům Floridu za 5 miliónů dolarů.

náhled|upright=0.6|vlevo|F. Goya: Ferdinand VII. Španělský Na rok 1820 připravoval král další vojenskou expedici o síle 10 praporů k potlačení revoluce v Latinské Americe. Jednomu z praporů velel Rafael del Riego. Před naloděním zahájil 1. ledna 1820 v Cádizu vzpouru a požadoval znovuzavedení ústavy z roku 1812. Přes počáteční apatii obyvatelstva bylo povstání úspěšné a 7. března 1820 byl královský palác v Madridu obklíčen vojáky generála Ballesterose a 10. března král souhlasil s obnovením ústavy. Král byl poté uvězněn v domácím vězení, které trvalo po celou dobu liberální vlády.

Liberální vláda uskutečnila v roce 1822 volby do kortesů. Svou formou připomínala španělská vláda až příliš vlády francouzské republiky. Na Kongresu ve Veroně v prosinci 1822 se země Svaté aliance usnesly, že republikánské Španělsko představuje hrozbu rovnováze Evropy, a pověřily Francii znovu v něm zavést absolutní monarchii. 7. dubna 1823 překročila francouzská armáda hranice. Intervence byla úspěšná, v bitvě o Trocadero 31. srpna 1823 byly španělské síly poraženy a do měsíce se vzdal i obležený Cádiz. Král Ferdinand, kterého tam kortesy věznily, byl osvobozen a restaurován jako absolutní monarcha. Nicméně americké kolonie byly až na Antilské ostrovy nenávratně ztraceny. Poslední zbytky španělské armády na americkém kontinentě byly poraženy v roce 1824 v bitvě u Ayacucha v jižním Peru. Období 1820 až 1823 je též nazýváno (první) španělskou občanskou válkou.

Závěr vlády Ferdinanda VII. a regentura (1824–1843) Ferdinand VII. nevyužil své znovunabyté absolutní moci příliš rozumně a po zbytek své vlády krutě pronásledoval liberály. V roce 1828 odrazil pokus Mexika dobýt Kubu, na druhé straně pokus o znovuzískání Mexika uskutečněný v roce 1829 skončil španělskou porážkou v bitvě u Puebla Viejo.

Protože neměl mužského potomka, očekávalo se, že jeho nástupcem bude jeho bratr Karel (Don Carlos). 31. března 1830 však Ferdinand vyhlásil Pragmatickou sankci, která dávala právo nástupnictví dcerám v případě, že král nemá syna, a prakticky tak jeho bratra vylučovala z následnictví. Ponížený Don Carlos poté ze země odešel do exilu do Portugalska.

náhled|upright=0.6|vlevo|Královna Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská Po smrti Ferdinanda VII. dne 29. září 1833 jeho manželka Marie Kristýna Neapolsko-Sicilská převzala s podporou liberálů regentství za svoji dceru, tehdy tříletou Isabelu II. Don Carlos, který aspiroval na trůn podle nástupnického řádu vylučujícího ženy z nároku na trůn (salické právo), vpadl do země a získal zde podporu konzervativců, tzv. karlistů. Protože se konzervativní síly odvrátily od trůnu, musela regentka hledat podporu u umírněných liberálů (moderadores) a provedla v tomto směru několik kroků. Během první karlistické války (1833–1839) vydala v roce 1834 Marie Kristýna královské nařízení, kterým zavedla zřízení podobné ústavě z roku 1812, aniž by se ovšem na ni odvolávala. V témže roce definitivně zakázala inkvizici. Přes politické ústupky trval tlak na další liberalizaci. V roce 1836 obnovila ústavu z roku 1812 a rok nato vydala novou, ještě liberálnější ústavu. Válka skončila teprve po šesti letech bojů, kdy zvítězila vládní armáda vedená generálem Baldomerem Esparterem. Po ukončení války Marie Kristýna obnovila některá přednapoleonská privilegia, čímž si chtěla získat podporu konzervativních sil, a následně se pokusila odvolat ústavu z roku 1837. Tím vyvolala odpor a aktivizovala radikální demokraty (progresistas). Protože odmítla ustoupit jejich požadavkům, abdikovala 15. června 1840 na regentství.

Novým regentem jmenovaly kortesy generála Espartera, který byl vůdcem radikálních demokratů. Espartero začal zavádět další reformy tak unáhleně, že vyvolal po celé zemi několik povstání, do jejichž čela se postavili moderadores. Espartero sice všechny vzpoury postupně potlačil, ale to ho nezachránilo a v roce 1843 byl umírněnými liberály donucen se vzdát titulu regenta.

Vláda Isabely II., počátky industrializace (1843–1868) náhled|upright=0.6|vpravo|Izabela II. Španělská V reakci na neúspěch regentství, prohlásily v roce 1843 kortesy Isabelu plnoletou a postoupily jí většinu. Královna chtěla být v politice aktivní, přitom byla pod trvalým tlakem konzervativního královského dvora, obzvláště své matky, a v praktické politice se ani příliš nevyznala. Proto svěřovala tyto záležitosti svým generálům Narváezovi, Esparterovi a O'Donnellovi, které během své vlády jmenovala premiéry, a to i opakovaně. V roce 1846 se Isabela II. na doporučení kortesů vdala za svého bratrance Františka Bourbonského, vévodu z Cádizu. Sňatkem došlo k oslabení pozice karlistů, protože František byl členem dynastie v původní mužské linii a jeho budoucí synové s Isabelou mohli být opět legitimními následníky. Vědomi si této skutečnosti vyvolali karlisté v Katalánsku povstání známé též jako druhá karlistická válka (1846–1849). Přestože si vzbouřenci vedli vojensky zdatně a podařilo se jim postavit armádu o síle 10 000 mužů, povstání nakonec vyhaslo poté, co jeho vojenský velitel Ramon Cabrera musel v důsledku svých zranění opustit Španělsko.

Isabela měla s Františkem 11 dětí, z nichž se pět dožilo dospělosti, z toho pouze jeden syn. Její kralování bylo chaotické a nepřineslo Španělsku tolik potřebný klid. Královna se opřela o liberály a stala se zajatcem jejich politiky, prostřednictvím svých vlád nepřetržitě utiskovala přívržence umírněného absolutismu a na druhé straně nebyla přístupná zavedení svobodnějšího režimu. Z těchto důvodů nakonec nebyla oblíbena u nikoho, ani u obyčejných poddaných, o které nejevila zájem.

náhled|upright=0.8|vlevo|Španělské království v roce 1850 Během jejího kralování nicméně proběhlo několik pokusů o modernizaci země, které měly za následek značné změny ve španělské ekonomice. Roku 1850 byl zahájen proces, který modernizaci urychlil, zaváděly se nové výrobní technologie, rozšířila se důlní těžba, zvýšily se veřejné investice a nastal pokrok v industrializaci. Jakkoli byly tyto změny významné, týkaly se pouze omezených oblastí a specifických aktivit a neudržely si trvalé tempo. Prvotním nástrojem industrializace byla železnice, jejíž první trať na iberském poloostrově byla zprovozněna mezi Barcelonou a Mataró v roce 1848 (vůbec první železnicí španělského impéria byla trať na Kubě). V roce 1855 byl schválen všeobecný zákon o železnici, který umožnil zahraniční investice a který navazoval na první plán rozvoje železnic schválený v roce 1851. Pozitivní rozvojový impulz byl však velmi omezen neprozíravým rozhodnutím zavést svébytný široký rozchod koleje 1674 mm (tj. 6 kastilských stop), což znemožnilo přímou přeshraniční železniční dopravu. O skutečném důvodu tohoto rozhodnutí panují nejasnosti – podle jednoho názoru měl nekompatibilní rozchod ztížit případnou francouzskou invazi, podle jiného měl umožnit provoz silnějších lokomotiv na zdolání příkrých stoupání v hornaté zemi. Z několika mála kilometrů měla vzniknout síť o délce 5000 km, spojující centrální Madrid se všemi oblastmi Španělska.

náhled|upright=0.7|vpravo|Nádraží v Cartageně z roku 1862 Hutnictví se koncentrovalo koncem padesátých let na jihu, kde vznikly první podniky v Malaze, a teprve později na severu. Textilní a papírenský průmysl byl rozložen na východním pobřeží u Valencie a v Katalánsku. V padesátých a šedesátých letech byla Barcelona prvním španělským skutečně průmyslovým střediskem s vysokým podílem místních investorů, což bylo významné pro další rozvoj této oblasti, která si jako jediná z původně rozvinutých oblastí zachovala dynamiku rozvoje a předstihla ostatní regiony, jak se projevilo na konci 19. a začátkem 20. století. Jsou uváděny čtyři hlavní důvody, proč skutečná průmyslová revoluce nastala ve Španělsku s takovým zpožděním oproti Evropě: především opožděné zlepšování dopravní sítě, za druhé vysoká úroveň negramotnosti, která dosahovala více než 80 %, za třetí politická nestabilita a pokračování občanských válek s Karlisty a za čtvrté nízká míra kapitalizace a hospodářské kultury.

V polovině padesátých let vznikla společná vláda radikálů a liberálů, ale nebyla příliš úspěšná. V těchto letech se Španělsko účastnilo několika ozbrojených konfliktů – Krymské války, tažení do Kočinčíny (1858–1862, spolu s Francií), španělsko-marocké války (1859–1860), rekolonizace Dominikánské republiky (1863–1865), a první tichomořské války. Až na území v Maroku (rozšíření Ceuty a Melilly a získání Ifni) nepřinesly tyto války Španělsku žádné zisky. V šedesátých letech postihly Španělsko hospodářské obtíže a v důsledku neshod, jak je řešit, došlo k rozkladu Liberální unie. Liberálové a radikálové se ovšem roku 1866 v Ostende shodli na odstranění královny. To se podařilo po státním převratu vedeném generálem Joanem Primem v roce 1868, v jehož důsledku odešla Isabela do exilu do Francie.

Sexenio Democrático (1868–1874)

náhled|upright=0.6|vlevo|Generál Francisco Serrano y Dominguez, španělský regent, prezident a předseda vlády náhled|upright=0.6|vlevo|Alegorie Španělské republiky Převratu z roku 1868 se ve Španělsku říká „Slavná revoluce“ (la Gloriosa), ovšem generálové zůstali u moci, přestože to tentokrát byli radikální demokraté. Nejvýznamnějším mužem tohoto období byl generál Francisco Serrano, který během revolučních zmatků přes odpor republikánů prosadil, aby byla monarchie zachována. Serrano byl jmenován regentem a následně v roce 1869 přijaly kortesy novou liberálně demokratickou ústavu. Juan Prim se stal předsedou vlády a měl za úkol připravit volbu nového krále.