Dějiny Alžírska začínají prvními lidskými stopami před 1,78 miliony let, tedy v nejstarším paleolitu.
Prehistorie a antika
Prehistorie V severní Africe lze nalézt první předchůdce člověka v době před půl milionem let. Na několika místech Maghribu byly nalezeny ostatky tzv. Atlantrophů a podle naleziště v Bir el-Ater byli pojmenováni další předchůdci Homo sapiens, kteří danou oblast obývali před více než 30 000 lety. Zástupci Homo sapiens sapiens se v severní Africe objevili na začátku mladší doba kamenná. V pobřežních oblastech byly nalezeny pozůstatky iberomaurusienské kultury,Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.8. zatímco vnitrozemí na jihu bylo obydleno tzv. kapsijci. Většina dokladů o rozvinuté kultuře v mladší době kamenné jsou nacházeny na saharské poušti, např. malby v nalezišti Tassili, což je jedinečným svědectvím toho, že Sahara byla tehdy klimaticky velmi příznivou a úrodnou oblastí. Zdejší obyvatelstvo se proto živilo převážně zemědělstvím.
Berbeři Území dnešního Alžírska a části Tuniska bylo v antickém období nazýváno Numidia, tzn. Země kočovníků, podle kočovného obyvatelstva zastoupeného berberskými kmeny, kteří jsou nejčastěji nazýváni Numidové, Libyové nebo Berbeři. Předchůdci těchto kmenů sem podle archeologických výzkumů přišli před cca 30 000 lety a výše zmínění Kapsijci byli pravděpodobně příslušníky stejného etnika jako samotní Berbeři.
Do příchodu Féničanů žili Berbeři v malých vesnicích, později zakládali sídliště městského typu. Berberská společnost byla patriarchálně řízena a její základní jednotkou byla široká rodina. Několik rodin následně tvořilo tzv. vesnické republiky. Náboženství Berberů bylo neodmyslitelně spjato s přírodou a některé prvky jsou v Alžírsku užívány dodnes. Jazyk Berberů byl používám pouze pro ústní komunikaci, nejstarší písemné záznamy vznikly až pod vlivem fénické civilizace.Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.10.
Féničané Féničané pronikali do západního Středomoří od konce 2. tisíciletí př. n. l. Kartágo, jakožto hlavní ekonomické centrum bylo založeno pravděpodobně v 9. století př. n. l. Již v 6. století př. n. l. ovládli Kartáginci část Sicílie, Sardinii a Korsiku a postupně rozšiřovali svá území na sever Afriky. Díky této expanzi se Kartágo nakonec dostalo do sporů s řeckými koloniemi na Sicílii, a zároveň muselo čelit útokům berberských kmenů. O zničení Kartága se však postarali až Římané, jimž v boji proti Féničanům pomáhalo také numidské království, které za zmíněnou pomoc obdrželo území na úkor poraženého. Tato monarchie byla jedním ze dvou státních útvarů, které se na území dnešního Alžírska v té době vyskytovaly. Jejím prvně doložitelným králem byl Massinissa.
Římané Za vlády krále Masinissa Numidie ekonomicky prosperovala. Udržovala obchodní styky s rovníkovou Afrikou, Iberským poloostrovem a Řeckem. Začínala být konkurentem Římu, který se proto rozhodl pro intervenci. Numidie byla podrobena a rozdělena na Mauretánii a vazalské království okolo města Cirty. Nadvláda Říma zde trvala až do 5. stol. n. l. a typickým rysem bylo přetrvávající napětí mezi Berbery a Římany. Odpor proti Římanům se projevoval četnými kmenovými povstáními i snahou odlišit se v náboženských záležitostech. Díky tomu se v oblasti Maghribu prosadilo křesťanství. Na druhou stranu byla tato nadvláda pro danou oblast přínosem z pohledu rozvoje kultury, měst a dopravních cest.
Alžírsko ve středověku
Vandalové Počátkem 5. století n. l. začali pro Římskou říši představovat problém kmeny pocházející z oblasti dnešního Slezska, které pro své barbarské chování dostaly název Vandalové. Tyto kmeny v roce 429 n. l. překročili Gibraltarský průliv a následně ovládli pobřeží severní Afriky od dnešního Maroka až po Alžírsko a Tunis. Tito dobyvatelé neprováděli žádné zásadní změny ve správě podrobených oblastí, kromě pozemkové reformy, kterou omezily majetek „velkostatkářů“ ve svůj prospěch. Největším problémem mezi nimi a místními obyvateli se tedy stalo náboženství. Vandalové, jakožto ariáni, neuznávali Kristovo božství a ostatní křesťanská vyznání tvrdě pronásledovali. Paradoxně však omezení moci Římu v dané oblasti znamenalo vzestup moci berberských kmenů, což mělo za následek vznik částečně nezávislých království.
Byzantinci Dalšími zájemci o nadvládu nad severní Afrikou se v 6. století stali Byzantinci, kteří využili sporů mezi Vandaly a rozhodli se sem intervenovat. Vybudovali zde stát s hlavním městem Kartágem a dobyté území jimi bylo rozděleno na provincie a vojenské obvody. Numidie, Setifská Mauretánie a Caesarejská Mauretánie vznikly na území dnešního Alžírska. Problémem byly opět vztahy s berberskými kmeny, které nakonec obdržely statut spojenců říše a byla jim vyplácena finanční podpora.Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.17. Tento systém začal mít trhliny v 7. století pod tlakem rozšiřující se arabské říše.
Arabský příchod a první století nadvlády Arabové začali do severní Afriky pronikat koncem 60. let 7. století. V čele arabské armády, která ovládla oblast dnešního Tuniska byl Uqba ibn an-Náfi, v jehož vojsku se poprvé objevili Berbeři obrácení na islám. Arabům se jako prvním dobyvatelům v historii Alžírska podařilo prosadit u místních obyvatel vlastní jazyk, kulturu a náboženství. Dokonce se jim během šesti století podařilo z Maghribu úplně vytlačit křesťanství. Opět se ale objevila nespokojenost obyvatel a berberské kmeny, nesouhlasící s umajjovskou nadvládou vytvořily stát v čele s dynastií Rostemovců na západě dnešního Alžírska. I v ostatních částech Maghribu následně začaly vznikat státní útvary více či méně závislé na chalífátu. Změnu v etnickém složení a fungování v Alžírsku a Tunisku přinesl příchod arabských beduínů v 11. století,Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.21. kteří osídlili část území dosud obývané usedlými berberskými zemědělci.
Almorávidé a Almohádové, Zajánovci a Hafsovci Almorávidé byli silně nábožensky orientovanou dynastií, vládnoucí s Maghribu mezi 11. a 13. stoletím. Jejímu vzniku předcházelo sjednocení berberů v Západní Sahaře, její působnost proto sahala až na území dnešního Maroka a Španělska. V polovině 12. století převzali vládu nad severní Afrikou Almohádové, také nábožensky založená dynastie. Almohádové si podmanili arabské beduíny a své sídlo umístili do španělské Sevilly. Po porážce od křesťanů u Las Navas de Tolosa bylo jejich území následně rozděleno na tři samostatné útvary ovládané dynastiemi Merínovců v Maroku, Zajánovců v Alžírsku a Hafsovců v Tunisku.
Alžírsko pod nadvládou Turků
Soupeření Španělů a Turků Maghrib se na přelomu 15. a 16. století stal třecí plochou zájmů Španělů a Osmanů. Španělům se podařilo získat kontrolu nad severoafrickými přístavy, což se nelíbilo místních oligarchům, kteří byli závislí jednak na obchodu, ale hlavně na pirátství, které Španělé tvrdě potlačovali. Vůdce Alžíru Sálim al-Tsámí proto uzavřel dohodu se severoafrickými korzáry bratry Barbarosy, a společně obsadili město Alžír. Sám Sálim byl následně jedním z pirátů uškrcen. Před Chajruddínem Barbarosou však vyvstal problém. Španělé mu hrozili útokem a bouřily se i kabylské berberské kmeny. Mladší Barbarosa proto požádal o pomoc osmanské Turky a stal se jejich vazalem. Osmanská říše tímto pronikla do severní Afriky.
Počátky alžírského státu Alžír se stal významným přístavem a centrem až v době Osmanské nadvlády. Do této doby bylo při pobřeží Středozemního moře mnoho přístavů, které byly používány intenzivněji. Až Chajruddín nechal jednotlivé ostrovy Alžírského zálivu spojit molem, což znamenalo navýšení kapacity i významu Alžíru jako přístavu. Na konci 16. století pak byly vymezeny hranice, které v severní Africe až na nějaké změny platí prakticky dodnes.Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.30. Po skončení bojů se Španěly se Osmani rozhodli reorganizovat systém správy v severní Africe a do čela státu byli dosazováni pašové vybraní Istanbulem. Tento systém se však neosvědčil, neboť tito pašové se jen velmi obtížně prosazovali proti skupinám jako byl elitní vojenský kontingent zvaný odžak, nebo alžírští piráti, kteří přiváděli nemalé částky do alžírské pokladny. Město Alžír se během 16. století změnilo v centrum oblasti. Kolem roku 1580 mělo 100 mešit a křesťanských kostelů (křesťanům nebylo bráněno vykonávat své rituály) a 12 200 domů ve kterých bydlelo přes 60 000 obyvatel. Přesto byla alžírská ekonomika poměrně zaostalá. Největší zisky jí plynuly z výše zmíněného pirátství a výkupného a prodeje křesťanských otroků. Ve druhé polovině 17. století se hlavní mocenské skupiny dostaly do střetu, během kterého byl nejdříve do čela státu dosazen zástupce odžaku – agh a následně piráti postavili do čela provincie svého zástupce s titulem dej, kterému byl od roku 1711 udělován také titul paša.
Francouzská okupace Alžírska
Francouzský vpád Na Vídeňském kongresu roku 1815 se evropské mocnosti rozhodly definitivně zasáhnout proti rozmáhajícímu se pirátství ve Středozemním moři. Zatím ale každá ze zúčastněných zemí postupovala samostatně. Následovaly tedy útoky Spojených států a Británie na Alžír. Oba tyto útoky ale nepředstavovaly pro Alžírsko takové nebezpečí jako rozhodnutí Francie prosadit svoji moci přímou vojenskou intervencí.
Bezprostřední záminkou k francouzskému útoku se stala slavná „rána plácačkou na mouchy“. Tu uštědřil v roce 1827 konzulovi Devalovi samotný dej Husajn.Viz Beránek Z.: Stručná historie států Alžírsko. 2007. Praha. nakladatelství: Libri. str.39. Důvodem pro toto bezprecedentní jednání se stalo prohlášení francouzské vlády, že nehodlá zaplatit dodávku pšenice francouzské armádě, kterou Alžírsko poskytlo během Velké francouzské revoluce. Francie tedy tuto 3 roky starou záležitost použila jako záminku k napadení Alžírska. Pravděpodobnější však je, že král Karel X. chtěl touto cestou posílit vojenské a obchodní postavení Francie v severní Africe. Francouzi vypluli k Africkým břehům s 38 000 muži na palubách a k dobytí města Alžíru použili plán, který vypracovali poradci císaře Napoleona roku 1809. Alžírský bej byl na francouzský atak připraven a 4 dny po vylodění Francouzů se rozhodl pro útok u čtvrti zvané Staouli. Tato akce však skončila nezdarem a lze ji považovat za klíčovou bitvu celé války, neboť Alžířané se pak už jen bránili a ustupovali před náporem nepřítele.
Odboj a pacifikace Po dobytí Alžíru se takřka okamžitě rekrutovala z řad obyvatelstva opozice proti režimu, kterou tvořili zbylí turečtí úředníci, kabylské kmeny, ale také kmeny v ostatních oblastech země a náboženská bratrstva.