Mauricijské tažení byla série obojživelných i námořních operací Velké Británie s cílem vytlačit pozice napoleonského Francouzského císařství z ostrovů Île de France (dnešní Mauricius) a Île Bonaparte (dnešní Réunion), náležících k francouzskému indooceánskému teritoriu v období napoleonských válek v letech 1809–1811. Tažení začalo na jaře roku 1809 a trvalo do jara 1811 a obě strany, Britské královské námořnictvo i Francouzské námořnictvo, nasadily početné eskadry fregat kvůli ochraně, Francouzi naopak kvůli přerušení obchodních námořních tras do Britské Indie. Ve válce, v níž britské námořnictvo téměř ovládlo světová moře, je mauricijské tažení významné naopak díky převaze francouzského loďstva v oblasti, korunované vítězstvím nad britskými silami v bitvě u Grand Port na podzim roku 1810 – nejvýznamnější porážkou britského námořnictva v celé válce s napoleonskou Francií.
Britská admiralita plánovala útok proti Île de France již od roku 1806, kdy Britové obsadili Holandskou východní Indii, avšak své plány byli nuceni uskutečnit dříve, neboť k závěru roku 1808 z Francie do Indického oceánu vyplula silná eskadra fregat pod velením komodora Jacquese Hamelina, která byla schopna zajmout mnoho lodí Britské východoindické společnosti a útoky na námořní konvoje obchodních lodí narušit obchodní trasy napříč Indickým oceánem. Velitel britského loďstva u mysu Dobré naděje admirál sir Albemarle Bertie, donucený utkat se s nepřátelskou eskadrou, nařídil komodoru Josiasu Rowleyemu zablokovat francouzské ostrovy a zabránit tak Francouzům využít jich jako základen k dalším nájezdům.
V dalších dvou letech se Britové soustředili na napadání francouzských přístavů na Île de France a Île Bonaparte, zatímco Francouzi přepadali obchodní konvoje v širokém oceánu. Britové byli schopni pomocí menších vylodění a ničením ostrovních přístavních základen pomalu vyčerpávat francouzské síly a omezovat francouzskou vojenskou přítomnost, avšak porážkou, jež Britové utrpěli u Grand Port v srpnu 1810 byli nuceni se na podzim roku 1810 stáhnout do defenzivy. Hamelin byl nakonec poražen až poté, co byl zajat na své vlajkové lodi Vénus svým protivníkem Rowleyem, krátce předtím, než Britům dorazily mohutné posily pod velením admirála Albemarle Bertieho, jež měly obsadit Île de France. V průběhu celého konfliktu nebyli Francouzi schopni zajistit přísun významných posil z Evropy; téměř všechny pokusy prolomit britskou blokádu francouzských přístavů skončily nezdarem a před dobytím Île de France se podařilo úspěšně doplout do Indického oceánu pouze jediné francouzské fregatě. Poslední pokus francouzských lodí doplout na Île de France proběhl v květnu 1811, ale tyto posily již pouze zjistily, že ostrov je v britských rukách. Na zpáteční cestě byla francouzská eskadra napadena Brity u Madagaskaru a poražena, čímž Britové získali úplnou kontrolu nad Indickým oceánem.
Předchozí události Indický oceán představoval důležitou dopravní tepnu mezi jednotlivými částmi Britského impéria. Obchodní lodě z Číny, Arábie a východní Afriky jej pravidelně křižovaly a jeho centrem byla Britská Indie, ze které každoročně vyplouvaly lodě britské Východoindické společnosti, naložené zbožím v hodnotě řádově milionů liber šterlinků, do Británie. Obchod s Indií byl životně důležitý pro finanční stabilitu Británie a z tohoto důvodu bezpečnost indooceánských obchodních tras bylo pro britské královské námořnictvo prioritou číslo jedna. Vypuknutí napoleonských válek roku 1803 po krátce trvajícím amienském míru, kterým skončilo období francouzských revolučních válek, způsobilo, že obchodní trasy v Indickém oceánu nyní začaly ohrožovat holandské lodě, operující ze svých základen v Kapském Městě a Holandské východní Indii a také francouzské síly z Île de France a nově přejmenovaného Île Bonaparte. Do roku 1808 byla díky několika krátkým, ale úspěšným britským kampaním většina holandských kolonií dobyta; Kapsko v lednu 1806 sirem Homem Pophamem a většina Holandské východní Indie v prosinci 1807 sirem Edwardem Pellewem. Francouzské indooceánské državy, mnohem lépe obranyschopné díky svým silným opevněním a posádkám francouzské pravidelné armády, nacházející se několik měsíců plavby od britských přístavů, se staly největší výzvou pro omezené britské síly operující v oblasti.
Na počátku války, stejně jako v předchozím konfliktu, začali vyvíjet činnost francouzští korzáři, včetně flotily malých lodí slavného francouzského korzára Roberta Surcoufa, přičemž zázemí jim poskytovaly francouzské ostrovní základny. Korzáry příležitostně doplňovaly i lodě francouzského námořnictva, především fregata Piémontaise (zajata Brity roku 1808) a staré fregaty Sémillante a Cannonière. Tyto lodě operovaly na sobě zcela nezávisle a dosahovaly dílčích úspěchů proti menším britským válečným i obchodním lodím, ale jejich síla nestačila, aby představovaly vážnější hrozbu pro indooceánské obchodní trasy.The Victory of Seapower: Winning the Napoleonic War 1806-1814, str. 83. V srpnu 1808 byla oběma fregatám, Sémillante a Cannonière, demontována část výzbroje a jako zásobovací lodě byly odeslány zpět do Francie. Na podzim téhož roku byla guvernérovi Charlesu Decaenovi jako náhrada dvou ztracených fregat vyslána eskadra čtyř velkých fregat pod velením Jacquese Hamelina. Tyto lodě, Vénus, Manche, Caroline a Bellone, představovaly značnou sílu určenou k ničení britského obchodu v Indickém oceánu a k ochraně Île de France a Île Bonaparte.James, str. 192. Díky Île de France měly tyto fregaty přístup k velkému počtu nezaměstnaných námořníků a několika opevněným přístavním kotvištím, které sloužily jako základny pro podnikání útočných plaveb proti britským lodím. Na jaře 1809 se k flotile měla připojit ještě pátá fregata Niémen, avšak ta byla již po několika hodinách po vyplutí z Francie zajata britskými silami v námořní šarvátce 6. dubna 1809.
Protiútok proti Francouzům operujícím v oblasti organizoval z hlavní základny v Kapském Městě kontradmirál sir Albemarle Bertie. Nepočetným britským silám velel komodor Josias Rowley, který obdržel rozkazy k blokádě ostrovů Île de France a Île Bonaparte a k zajímání nebo ničení francouzských lodí, které operovaly z ostrovů. Ke splnění tohoto úkolu byla Rowleyemu přidělena stará řadová loď HMS Raisonnable, padesátidělový HMS Leopard, fregaty HMS Nereide, HMS Sirius a HMS Boadicea a několik menších lodí. Obě eskadry, jak britského, tak francouzského námořnictva, připluly do Indického oceánu na jaře roku 1809.James, str. 192–195.
První střety
Hamelinovy síly byly okamžitě nasazeny do akce: Caroline napadla 31. května konvoj britské Východoindické společnosti v Bengálském zálivu a zajala dvě obchodní lodě, Streatham a Europe. Caroline se při křižování Indickým oceánem podařilo zajmout ještě několik menších lodí, než se v srpnu vydala s kořistí zpět na Île Bonaparte. V létě a na podzim v Bengálském zálivu křižoval také Hamelin na vlajkové lodi Vénus, doprovázen Manche a korvetou Créole. Dne 26. července Vénus zajala ozbrojenou loď britské Východoindické společnosti Orient u Nikobarských ostrovů.The Sea Warriors: Fighting Captains and Frigate Warfare in the Age of Nelson, str. 283.
Rowleyovy síly byly rovněž aktivní: později na jaře Nereide pod velením kapitána Roberta Corbeta zajala několik menších lodí poblíž Port Napoleon. Mezi zajatými loděmi byla také briga L'Agile, kterou Corbet odeslal k Mysu Dobré naděje, ale britská kořistní posádka L'Agile se po cestě vzbouřila, zabila velícího důstojníka a i s lodí odplula na Île Bonaparte. Briga HMS Otter pod velením kapitána Nesbita Willoughbyho napadla 14. srpna kotviště na Rivière Noire (na Černé řece) na Île de France a zajala jednu kabotážní (pobřežní) loď, kterou ale musel později pod těžkou palbou opustit.James, str. 195. Kapitánovi Willoughbymu se krátce poté podařilo také znovu zajmout L'Agile. Rowley sám na Raisonnable pronásledoval francouzskou fregatu Bellone, která 17. srpna vyplula z Port Napoleon, ale nebyl schopen ji dohnat. Nejvýznamnějším výsledkem všech akcí se stalo obsazení ostrova Rodrigues britskou armádou z Indie vedenou podplukovníkem Henrym Keatingem. Tento malý ostrov byl dostatečně blízko k francouzským ostrovům na to, aby se stal základnou pro jejich efektivní blokádu a výchozím bodem pro plánovanou invazi na Île Bonaparte a Île de France.
thumb|left|Île Bonaparte
Ke své první velké koordinované akci byl Rowley povzbuzen poté, co se francouzská fregata Caroline vrátila na Île Bonaparte se dvěma ukořistěnými loděmi. Caroline, chráněná děly přístavu Saint-Paul představovala pro expediční síly z Rodriguesu lákavý cíl pro nácvik k invazi na celý ostrov. Dne 21. září se na Île Bonaparte vylodila expedice složená ze 600 vojáků, námořníků a královské námořní pěchoty pod velením Keatinga a Willoughbyho, obešla přístavní opevnění a za úsvitu udeřila z týlu. Postupná neutralizace odporu francouzské domobrany a zabezpečení dělostřeleckých baterií, které měly chránit přístav, dovolila Rowleyově eskadře vplout přímo do přístavu a začít ostřelovat kotvící francouzské lodě. Francouzští námořní důstojníci, bez další podpory stojící proti značné přesile, najeli s loděmi na břeh, opustili je a dovolili Britům zajmout Caroline, dvě ukořistěné lodě britské Východoindické společnosti a několik menších lodí. Pokusy Francouzů o znovudobytí města ztroskotaly na neschopnosti velitele ostrova, generála Nicolase Des Bruslys, utkat se s Brity s jeho hlavními silami. Generál Des Bruslys později spáchal sebevraždu.James, str. 197. Když francouzská obrana ztratila svého velitele, bylo dojednáno mezi Brity a Francouzi příměří na pět dnů. Během této doby byli Britové schopni odvézt všechny zásoby a zničit správní budovy; 28. září Rowley a jeho vojáci Saint-Paul opustili.The Victory of Seapower: Winning the Napoleonic War 1806-1814, str. 93 Za své služby byli britští velitelé odměněni: Willoughby vlastním velením na Nereide a Corbet na Caroline, jež byla Brity přejmenována na HMS Bourbonnaise, byl odeslán zpět do Anglie.
Zatímco Rowley útočil na Saint-Paul, Hamelin se svými loděmi Vénus, Manche, Bellone a korvetou Créole křižoval v Bengálském zálivu. Dne 10. října Francouzi zaútočili na základnu britské Východoindické společnosti v Tappanooly na Sumatře a vypálili ji do základů; celé osazenstvo kolonie bylo vzato do zajetí, ačkoliv ženy byly propuštěny a na malém škuneru odeslány do Padangu.James, str. 200. Dne 2. listopadu Bellone po několikahodinovém pronásledování a ostřelování zajala britskou brigu HMS Victor (18 děl). O dva týdny později, 18. listopadu, Hamelin zachytil konvoj tří lodí britské Východoindické společnosti a všechny tři lodě, Windham, Streatham a Charlton, zajal. 22. listopadu Bellone pronásledovala a dohnala Minervu, dvaapadesátidělovou portugalskou fregatu, kterou Francouzi taktéž zajali. Oslaben o část posádek, umístěných na ukořistěných lodích a s ohledem na blížící se období cyklónů, nařídil Hamelin návrat eskadry na Île de France. Cestou však byla francouzská eskadra zastižena bouří a rozptýlena; vlajková loď Vénus byla zvlášť těžce poškozena a před potopením ji zachránilo jen úsilí britských zajatců na palubě.James, str. 202. Do 31. prosince všechny lodě, až na Windham, kterou znovu zajali Britové na čerstvě dorazivší fregatě HMS Magicienne, dopluly na Île de France.The Sea Warriors: Fighting Captains and Frigate Warfare in the Age of Nelson, str. 284.
Invaze na Île Bonaparte