Rudolf Josef kníže z Colloreda, hrabě z Waldsee a vicehrabě z Melsu, markýz ze Santa Sofie (německy Rudolph Joseph von Colloredo-Waldsee, 7. července 1706, Praha – 1. listopadu 1788, Vídeň) byl česko-rakouský šlechtic z původně italského rodu Colloredů. Od mládí se uplatňoval jako úspěšný diplomat v rámci dynastických válek 18. století a patřil k přátelům pozdějšího císaře Františka I. Štěpána Lotrinského, manžela Marie Terezie. Přes čtyři desetiletí zastával funkci říšského místokancléře (1745–1788). Ve směřování zahraniční politiky habsburské monarchie i v osobní rovině byl konkurentem státního kancléře knížete Kounice.Ottův slovník naučný, díl V.; Praha, 1892 (reprint 1997); s. 518 ISBN 80-7185-102-7
V roce 1744 se stal rytířem Řádu zlatého rounaLOBKOWICZ, František: Zlaté rouno v zemích českých (Zvláštní otisk ze Zpravodaje Heraldika a genealogie), Praha, 1991; s. 270 a v roce 1763 byl povýšen do knížecího stavu. Vlastnil rozsáhlé statky v Čechách (Opočno), další majetek držel v Dolním Rakousku (Staatz, Sierndorf). V následující generaci potomstva (kníže František de Paula Gundakar) se Colloredové spříznili s rodem Mansfeldů, čímž vznikl alianční rod Colloredo-Mansfeld.
Původ Pocházel ze starého italského rodu Colloredů, byl vnukem Ferdinanda hraběte z Colloredo-Melsu (1635–1689), ministra toskánského velkovévody Cosima III. Rudolfovým otcem byl Jeroným hrabě z Colloredo-Waldsee, císařský místodržící v Lombardii a matkou Johanna Karolína, dcera Václava Norberta hraběte Kinského z Vchynic a Tetova. Vzdělání
Otec Jeroným měl se svým synem Rudolfem Josefem velké plány. Věřil, že jeho nejstarší syn půjde v jeho šlépějích a dobude ještě větší slávy než on sám. Hrabětem Jeronýmem důkladně sestavený a časově náročný výchovně-vzdělávací plán, na jehož plnění bedlivě dohlížel, množství styků a široká příbuzenská síť měly synovi zajistit získání nejvyšších úřadů na vídeňském dvoře. Základní studium absolvoval syn Rudolf Josef na jezuitské koleji ve Vídni (Alte Universität) a následně, když byl jeho otec pověřen úřadem guvernéra v Miláně (1719–1726), pokračoval na tamní jezuitské koleji.
V srpnu 1723 opustil sedmnáctiletý Rudolf Josef Milán a pokračoval přes Alpy do Prahy. Studijní přestávku se otec chystal využít pro prezentaci svého syna u dvora, přičemž očekával, že u příležitosti pražské korunovace Karla VI. českým králem a jeho chotě Alžběty Kristýny českou královnou by mohlo dojít i na audienci u císařské rodiny.
Od listopadu 1723 pobýval s bratrancem Fabiem Leandrem Colloredem a s novým doprovodem (dvěma komorníky, dvěma lokaji a hofmistrem Janem Františkem Kaiserem) v Salcburku, kde pokračoval studiem práva na tamní benediktinské univerzitě, která tehdy svým šířením tomismu (německy Salzburger Thomismus), tvořila u šlechticů z habsburské monarchie vítanou alternativu k jezuitským vzdělávacím institucím.BAUER Emmanuel: Thomistische Metaphysik an der alten Benediktineruniversität Salzburg. Darstellung und Interpretation einer philosophischen Schule des 17./18. Jahrhunderts. Innsbruck-Wien (Tyrolia) 1996.
Komplexní pojetí otcových vzdělávacích instrukcí pro salcburský pobyt připomínalo ideál kavalírské cesty. Zejménana mu kladl na srdce, aby žil jako řádný katolík; každý den se věnoval studiu veřejného a soukromého práva, zbytek času zasvětil studiu geografie, historie, matematice a aritmetice, popřípadě podle záliby bratrance Fabia Leandra i jiným vědám; prakticky se procvičoval v němčině, latině, francouzštině a italštině; zdokonaloval se v jízdě na koni, šermu, tanci a hudbě; zrovna tak kladl důraz na jeho počínání ve dvorské společnosti soustředěné kolem salcburského arcibiskupa Františka Antonína z Harrachu.
Původně do tří let otcem rozvržený studijní plán (1. fungování Svaté říše římské, 2. procesní právo a obecné dějiny Svaté říše římské, popřípadě kanonické právo, 3. veřejné právo) Rudolf Josef nakonec absolvoval, i když s mírným zpožděním, za necelé dva roky. S oblibou navštěvoval zejména arcibiskupskou letní i zimní jízdárnu (nyní Großes Festspielhaus) a snad měl být i nejlepším jezdcem mezi tehdy studujícími šlechtici na benediktýnské univerzitě.
Za otcem do Milána se vracel v polovině července 1725. Po krátké pauze pokračoval podle otcova studijního itineráře na samou hranici Svaté říše římské – do lotrinského Lunéville, kde bylo jeho úkolem udělat si dobré jméno u tamního dvora, jelikož lotrinský dvůr pěstoval úzké kontakty se dvorem vídeňským. Pro další studium práva vybral otec ve Spojeném Nizozemsku univerzitu v Leidenu, která byla tehdy pro mladé šlechtice zajímavá zejména přednáškami z veřejného práva,SCHNEPPEN Heinz: Niederländische Universitäten und deutsches Geistesleben. Von der Gründung der Universität Leiden bis ins späte 18. Jahrhundert, Münster 1960, s. 54-57. které přednášející aplikovali na prostředí Svaté říše římské a vykládali jej v procísařském duchu (tzv. césaristicky,Gioacchino Ventura: Církev a stát, čili, Theokracie a césarismus, 1937, Josef Florian, překlad: František Odvalil. z německého Cäsarismus).Jiří KUBEŠ, Rudolf Josef Colloredo z Wallsee a jeho studium v Salcburku v letech 1723–1725, in: Jiří KUBEŠ (ed.), Šlechtic na cestách v 16. - 18. století, Pardubice 2007, s. 163-191.
Vzhledem k tomu, že Jeroným hrabě z Colloreda-Waldsee 2. února 1726 zemřel, je možné, že studijní plány nebyly zcela naplněny. Zanechal po sobě 4 syny: Rudolfa Josefa, Antonína, Filipa a Karla, jejichž jménem právní zástupce zažádal o obnovení dolnorakouského léna. Císař Karel VI. následně listinou z 11. ledna 1727 Rudolfovi Josefovi dolnorakouská léna udělil.Franz Offenhuber: Der österreichische Grundbuchbeamte, seine Arbeiten mit Rücksicht auf das Landtafel- und Lehenwesen (etc.), 2. Aufl., Manz, 1880, s. 278-285.
Dvorská kariéra
Hrabě Rudolf Joseph dosáhl celkem brzy jednoho z nejdůležitějších a nejprestižnějších říšských úřadů (vicekancléře) a výrazným způsobem se dokázal prosadit v mezinárodní dvorské společnosti. K tomu mu napomohla nejen jeho předky systematicky vybudovaná síť šlechtických rodin, ale celá řada vlastních styků, třeba k mocným Starhembergům, z jejichž rodiny pocházela jeho manželka, či díky četnému potomstvu, z nichž vzešla celá řada pokrevních příbuzenských vztahů (Černínové z Chudenic, Mansfeldové, Trauttmansdorffové, Pálffyové, Schönbornové, Wallisové).
Počátek kariéry za Karla VI. (do roku 1740) V létě roku 1727 se hrabě Rudolf Josef ve vídeňské Favoritě oženil s Marií Isabellou ze Starhemberku, dcerou mocného prezidenta dvorské komory Gundakara Thomase ze Starhemberku. V té době zastával dědičný úřad nejvyššího zemského stolníka v Království českém (Obersterbland-Truchsess des Königreiches Böhmen) a nejvyššího komořího.Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 151-155 (r. 1723 Obersterbland-Truchsess des Königreiches Böhmen). Rudolf Josef pravděpodobně záhy využil své vazby na členy rodů Kinských a Starhemberků. V roce 1728 obdržel úřad skutečného dvorního rady a referendáře u české dvorské kanceláře, v letech 1731-34 působil u zastupitelského úřadu Českého království u Řišských stavů.
Dne 7. února 1735 byl císařem Karlem VI. jmenován do úřadu říšského skutečného tajného rady, 27. května 1737 složil slib zástupce říšského dvorského místokancléře za nemocného Jana Adolfa hraběte Metsche (od r. 1734) a 17. srpna téhož roku byl dědičně uveden do švábského kolegia říšských hrabat (Schwäbisches Reichsgrafenkollegium).
Dne 8. srpna 1740 se účastnil v úřadě císařského volebního komisaře v Aušpurku volby nového biskupa. Na rychlé volbě kandidáta Josefa Ignáce Filipa Hesensko-Darmstadtského (oproti tehdy favorizovanému Janu Theodorovi Bavorskému) se velkým dílem zasloužili ve Vídni narozený a císaři oddaný aušpurský děkan Gerhard Wilhelm von Dolberg a volební komisař hrabě Rudolf Josef z Colloreda, jemuž se tak podařilo úspěšně naplnit tajnou císařovu misi – oslabit mocensky dům Wittelsbachů ve východním Švábsku a tím zabránit hrozícímu nebezpečí na teritoriálním předpolí Rakouska.Götz Freiherr von Pölnitz: Lebensbilder aus dem Bayerischen Schwaben, Band 14, Konrad, 1952, s. 127.
Války o rakouské dědictví (1740–1748)
Dne 28. listopadu 1740 hrabě Rudolf Josef složil kancléřský úřad a následně působil až do ledna 1742 jako výkonný dvorský kancléř a vyslanec v rakouských službách. Do úřadu místokancléře Svaté říše římské jmenoval císař Karel VII. skutečného tajného radu a konferenčního ministra Jana Jiřího hraběte z Königsfeldu, kterému se nejprve podařilo dotlačit hraběte Rudolfa Josefa k dobrovolnému složení úřadu, za což mu byl Königsfeld povinován finanční protislužbou ve výši 100 000 zlatých, následně pak přesvědčit mohučského a trevírského kurfiřta, aby se přiklonili k volbě Karla VII.Wolf-Dieter Peter: Johann Georg Joseph Graf von Königsfeld (1679–1750). Ein bayerischer Adeliger des Ancien régime. Laßleben, 1977.
V období 1740-1742, kdy Rudolf Josef vedl dvorskou kancelář ve Vídni, reorganizoval německou a latinskou expedici, do které dosadil schopný personál, zřídil politickou registraturu a vytvořil místo expeditora, dohlížejícího na vyřizování kancelářských písemností, zavedl nový daňový řád (Taxordnung). V roce 1743 byl jmenován konferenčním ministrem a následně ho císařovna Marie Terezie pověřila úřadem vyslance u kurfiřta mohučského, kolínského a trevírského, kde bylo jeho úkolem získat jejich hlasy v nastávající volbě císaře Svaté říše římské pro Františka I. Štěpána Lotrinského. Dne 6. ledna 1744 císařovna Marie Terezie vyznamenala hraběte Rudolfa Josefa řádem Zlatého rouna a ve stejném roce byl jako tajný rada přijat do Tajné konference.
Po smrti Karla VII. a prohrané bitvě u Pfaffenhofenu uvedl Karlův syn a nástupce kurfiřt Maxmilián III. Josef v dubnu 1745 do chodu mírová jednání. V mírové smlouvě (Frieden von Füssen) se Bavorsko zřeklo dědických nároků a uznalo pragmatickou sankci. Rakousko se vzdalo válečných kompenzací, stáhlo všechna vojska z Bavorska a zpětně uznalo Karla VII. císařem. Kurfiřt Max. III. Joseph slíbil podpořit u císařských voleb Františka I. Štěpána a získat pro něho též hlasy od Falckého kurfiřtství a Kolínského kurfiřtství pod vládou Wittelsbachů.Georg Friedrich Preuß: Der Frieden von Füssen 1745. Historische Abhandlung Heft 6. München / Lüneburg 1896.
Mírovou smlouvu, kterou hrabě Rudolf Josef dojednával, podepsal za Rakousko u bavorského Füssenu dne 22. dubna 1745. O pět měsíců později Rudolf Josef 13. září roku 1745 účastnil jako volební vyslanec Království českého ve Frankfurtu nad Mohanem volby Františka I. Štěpána Lotrinského říšskoněmeckým císařem a 23. září 1745 byl jmenován řišským dvorským místokancléřem. Tento úřad si udržel až do své smrti roku 1788.Giovanni Battista di Crollalanza: Das Adelsgeschlecht der Waldsee-Mels und insbesondere der Grafen von Colloredo: historisch-genealogische Denkwürdigkeiten, K.K. Hofbuchhandlung Wilhelm Frick, 1889, s. 216.
Sedmiletá válka (1756–1763) Od začátku roku 1755 panovala na vídeňském dvoře, co se otázky rakouské odplaty Prusku týče, všeobecná názorová jednota. Naopak rozdílnost názorů se projevovala v tom, jak by ta odplata měla vlastně vypadat (tzv. pruské sporné záležitosti). Říšská dvorská kancelář pod vedením hraběte Rudolfa Josefa se dívala na věc zcela jinak než státní kancelář pod vedením Václava Antonína z Kounic, který na dvoře propagoval odvetu válečnou. To byl také jeden z důvodů, proč neměl hrabě Rudolf Josef císařovnu Marii Terezii na své straně. Vedle Rudolfova politického náhledu se císařovně nelíbil ani jeho životní styl.