Aloe (Aloe) je rod jednoděložných rostlin z čeledi asfodelovité. Jsou to vytrvalé rostliny se silně sukulentními listy a trubkovitými květy v hroznovitých či latovitých květenstvích. Květy jsou u většiny druhů opylovány ptáky, zejména strdimily. Plodem je tobolka. Rod zahrnuje téměř 600 druhů a je přirozeně rozšířen v Africe, Arábii, Madagaskaru a menších ostrovech západního Indického oceánu. Některé druhy zdomácněly i v jiných částech světa včetně Středomoří. Rostliny jsou dobře přizpůsobeny suchému prostředí a nezřídka rostou na extrémních stanovištích.
Aloe jsou více či méně jedovaté rostliny kvůli obsahu anthrachinonových glykosidů, přítomných v latexové šťávě v mléčnicích pod pokožkou listů. Čistý gel z listů tyto látky neobsahuje. Nejznámějším druhem je aloe pravá, která je využívána jak ve farmaceutickém a kosmetickém průmyslu, tak i v domácím léčení. Latex byl v minulosti používán jako silné projímadlo. V domorodé africké a indické medicíně jsou využívány i desítky dalších druhů k léčení široké palety různých neduhů. Aloe bývají často pěstovány ve sbírkách sukulentů a v sušších oblastech tropů a subtropů se vysazují jako okrasné rostliny. Některé druhy byly v letech 2013 a 2014 vyčleněny do samostatných rodů.
náhled|Horský druh Aloe polyphylla v botanické zahradě na Novém Zélandu
Popis Aloe jsou bylinné až dřevnaté, vytrvalé, mělce kořenící sukulentní rostliny s větveným nebo nevětveným stonkem. Nejmenší druhy jsou vysoké pouze několik centimetrů (Aloe longistyla), zatímco Aloe marlothii dorůstá výšky až 10 metrů a její stáří může přesahovat 200 let. Stromovitý Aloydendron barberae dosahuje výšky až 20 metrů. Některé druhy mají ve stonku druhotné tloustnutí. Listy jsou u většiny druhů silně dužnaté, lysé, skvrnité, žíhané nebo bez kresby, s celistvým nebo trnitým okrajem, uspořádané v růžicích nebo řidčeji spirálně či dvouřadě rozložené (např. Aloe suprafoliata). Trny na okraji nebo i na ploše listů mohou být drobné, měkké, štětinovité či hrbolkovité, nebo i dlouhé, tvrdé a ostré. Část druhů mívá přízemní listovou růžici se silně zkráceným stonkem, zatímco jiné vytvářejí větvený nebo nevětvený nadzemní stonek a mohou mít stromovitý, keřovitý, polehlý nebo i převisavý vzrůst. Některé druhy se rozrůstají prostřednictvím výběžků a tvoří trsy. Průměr listové růžice východoafrického druhu Aloe rivae může přesahovat i jeden metr. Existují i druhy s trávovitými, málo dužnatými listy (např. kapská Aloe micracantha), které schraňují vláhu v podzemních orgánech. Několik druhů (např. Aloe buettneri) vytváří podzemní hlízu.
Květy jsou žluté, oranžové až červené, řidčeji hnědé, bělavé nebo zelenavé, pravidelné až dvoustranně souměrné, s více či méně přímou, někdy na bázi vydutou korunní trubkou, zpravidla delší než 15 mm, uspořádané v řídkých až velmi hustých hroznech či latách. Květy rozkvétají v rámci květenství odzdola nahoru a barva poupat se často liší od barvy plně rozvitých květů. Vnější okvětní lístky jsou v dolní části srostlé, vnitřní víceméně volné. Tyčinek je 6 a zpravidla vyčnívají z květů. Semeník je svrchní, srostlý ze 3 plodolistů a se stejným počtem komůrek s mnoha vajíčky. Čnělka je dlouhá a tenká. Plodem je tenkostěnná až dřevnatá, pouzdrosečná tobolka obsahující mnoho semen. U některých druhů jsou semena křídlatá.
Rozšíření a stanoviště Aloe je největší rod čeledi asfodelovité, zahrnující asi 400 až 600 druhů (web Plants of the world online uvádí 587 uznávaných druhů). Areál původního výskytu zahrnuje víceméně celou subsaharskou Afriku, Arábii včetně Sokotry, Madagaskar a další ostrovy západního Indického oceánu (Maskarény, Komory, Seychely). Největší diverzity dosahují v Jihoafrické republice a jihovýchodní Botswaně, dále na Madagaskaru, východní Africe (Keňa a Tanzanie) a jihozápadě Arabského poloostrova. Nevyskytují se na Sahaře a rovněž do zemí Sahelu zasahují jen okrajově. Vlivem pěstování se některé druhy rozšířily i v jiných klimaticky příhodných částech světa, jmenovitě zejména ve Středomoří, Indii, Číně, Austrálii i Americe. Mezi druhy rostoucí zdomácněle v jižní Evropě náleží aloe stromovitá (Aloe arborescens), aloe kapská (A. ferox), aloe východoafrická (A. succotrina), dále Aloe brevifolia, A. humilis, A. maculata, A. perfoliata, Aristaloe aristata a Aloiampelos ciliaris.
Aloe se vyskytují na široké škále sušších biotopů od podrostu sezónně suchých lesů přes savany po pouště a extrémní skalní stanoviště, v nadmořských výškách od nížin až do 3500 metrů. V řadě aridních a semiaridních biotopů tvoří charakteristickou a významnou součást vegetace, a jejich přítomnost je zároveň známkou zachovalosti společenstva. Často rostou pospolu s různými druhy akácií (Acacia), kleinií (Kleinia), žumenů (Cissus) a pryšců (Euphorbia). V některých biotopech jsou aloe prvotními kolonizátory, jejichž přítomnost umožňuje uchycení dalších, méně odolných druhů. V jižní Africe se vyskytují i v subtropických oblastech se zimními nebo naopak letními dešti. Nejsou zastoupeny v afrických nížinných tropických deštných lesích.
Ekologie náhled|Strdimil západokapský mlsající nektar na květech aloe stromovité Aloe jsou jakožto sukulentní rostliny dobře přizpůsobené růstu v suchém prostředí. K doplnění zásob vody potřebují periodické vlhčí období a v extrémně suchých oblastech, jako je například Sahara, proto nerostou. Přesto je odolnost některých druhů vůči suchu extrémní. V oblasti Matabeleland v Zimbabwe byly nalezeny vitální rostliny Aloe globuligemma v místech, kde prokazatelně nezapršelo 23 měsíců v kuse. Voda je podobně jako u jiných listových sukulentů schraňována ve slizovitém obsahu velkých, tenkostěnných buněk listového parenchymu. Povrch listů je chráněn proti odparu tlustou pokožkou krytou vrstvou vosku. Průduchy jsou zanořené pod povrchem listu a otevírají se pouze na noc, což souvisí s CAM metabolismem a zabraňuje ztrátám vody v denním žáru. Mělce žlábkovitý tvar listů umožňuje soustředění vláhy z rosy a deště v blízkosti báze růžice, kde je pro mělký kořenový systém nejlépe dostupná. Mnohé druhy jsou schopny snášet velmi vysoké denní teploty. Aloe pearsonii a druhy Aloidendron dichotomum, A. pillansii a A. ramosissima v pouštní oblasti Richtersveld na severu Jihoafrické republiky a přilehlé oblasti Namibie snášejí letní teploty přesahující 50 °C. Do určité míry jsou však aloe odolné i vůči mrazu. Práh tolerance chladu se u většiny druhů pohybuje v rozmezí mezi −5 a −7 °C. Nižší teploty již zpravidla způsobí vážné poškození nebo i odumření rostliny. Druhy kvetoucí v létě jsou obecně vůči mrazu odolnější než druhy kvetoucí v zimě a některé snesou ještě nižší teploty. Vyšší odolnost je i u horských druhů, jako je například Aloe polyphylla, pocházející z jihoafrické provincie Lesotho, kde roste v nadmořských výškách okolo 2400 metrů.
Většina druhů aloí má žlutě až červeně zbarvené trubkovité květy, které jsou nevonné a specializované na opylování nektarožravými ptáky. Vyhledávají je hlavně strdimilové, pro něž jsou zejména v zimním období, kdy je obecně nektaru nedostatek, důležitým potravním zdrojem. Navštěvují je i včely, které však nejsou vzhledem k hloubce korunní trubky účinnými opylovači. Nektar v květech některých druhů obsahuje fenolické sloučeniny, které mu propůjčují tmavou barvu a hořkou chuť odpuzující jak včely, tak i strdimily, avšak vyhledávají jej někteří hmyzožraví a plodožraví ptáci. Několik druhů aloí má krátké, bledé květy, které opylují převážně včely. Patří mezi ně i Aloe modesta jakožto jediný africký druh s vonnými květy. K opylování některých druhů přispívají i noční návštěvy drobných savců (například bércounů). Na listech aloí se v Africe živí housenky lišajů Hyles lineata a H. livornica a martináče Cirina forda. Listy aloí konzumují někteří býložravci, aktivně je vyhledávají například sloni, kudu velký, paviáni, dikobrazi nebo nosorožec dvourohý. Rostliny se proti býložravcům brání přítomností hořkého latexového exudátu v mléčnicích pod pokožkou listů a také mechanicky prostřednictvím trnů. Některé druhy mají tenké trávovité listy bez trnů, které jsou dobře maskované v okolní travní vegetaci, a vodu neschraňují v listech, ale v podzemních hlízách tvořených zdužnatělými listovými bázemi.
Rod aloe má v subsaharské Africe značně rozsáhlý areál, jednotlivé druhy naproti tomu mají ve většině spíše omezené oblasti výskytu. Jejich rozšíření ovlivňují tři základní faktory, a sice odolnost vůči požárům vegetace, průběh a množství srážek a teplota. Vůči požárům vegetace, které jsou v řadě oblastí obvyklým a periodicky se opakujícím jevem, mají aloe spíše menší odolnost. Z tohoto důvodu rostou především v oblastech s řídkým vegetačním pokryvem, který není ohněm tolik postihován, nebo v případě hustě zarostlých oblastí vyhledávají extrémní stanoviště, jako jsou skalnaté rokliny, skalní výchozy a podobně, anebo rostou zejména ve východním Kapsku jako součást sukulentní vegetace, která je k požárům méně náchylná. Semena některých druhů jsou opatřena křídlem a šíří se větrem, s čímž může souviset rozlehlejší areál některých těchto druhů (např. Aloe excelsa) v porovnání s druhy s bezkřídlými semeny. Řada druhů má vazbu na specifický minerální podklad. Některé vyhledávají silně zásadité půdy na vápencovém či dolomitickém podloží, jiné naopak preferují kyselé půdy na silikátových horninách. Druh Aloe ortholopha je vázaný na silně mineralizované půdy s vysokým obsahem chromu, niklu a hořčíku. U některých druhů má složení podkladu dokonce vliv na barvu květů. Příkladem může být jihoafrická aloe kapská, která má obvykle oranžovočervené až jasně šarlatové květy, pokud však roste na výchozech gabra se zvýšeným obsahem těžkých kovů, má květy bledě žluté až téměř bílé.
Arabské druhy jsou příbuzné s druhy z africké pevniny, naopak příbuznost madagaskarských aloí je vzdálenější. Ke speciaci proto pravděpodobně došlo až po oddělení ostrova od africké pevniny.
Ohrožení a ochrana Mezinárodní obchod se všemi volně rostoucími druhy aloí s výjimkou aloe pravé je regulován úmluvou CITES. Přírodní populace vyhledávaných atraktivních druhů, jako je Aloe polyphylla nebo Aloe peglerae, jsou ohrožovány a vyčerpávány nelegálním sběrem. Neukojitelná poptávka po charismatickém stromovitém druhu Aloidendron dichotomum údajně vede v Severním Kapsku k nelegálnímu sběru odhadem asi 40 rostlin měsíčně a ohrožuje dlouhodobé přežití tohoto druhu ve volné přírodě. Z přibližně 140 druhů vyskytujících se v Jihoafrické republice je 46 druhů řazeno mezi ohrožené, z nichž 11 % náleží mezi kriticky ohrožené druhy. Přírodní populace jsou ohrožovány řadou různých vlivů, zahrnujících především ztrátu či degradaci biotopů a sběr pro pěstitelství či průmyslové zpracování, k úbytku některých druhů přispívá též nevhodné zemědělství, sešlap hospodářskými zvířaty, zalesňování, těžba a urbanizace. Na Madagaskaru roste asi 121 druhů, které jsou všechny endemické a většina má chudé populace s omezeným areálem výskytu. O jejich ekologii je známo málo podobně jako v případě druhů rostoucích v Africkém rohu.
Obsahové látky a jedovatost náhled|Příčný řez listem Aloe erinacea s buňkami mléčnicového kanálku