Švédský pravopis je soustava pravidel a doporučení pro správné psaní v švédštině. Švédský pravopis je v principu fonologický, zachovává však mnoho historických prvků (např. psaní skupin dj, hj, lj , různý způsob psaní téže hlásky jako v případě sj, sch, sk, stj , relativně velké množství výjimek apod.). Používá mnohé spřežky. K zápisu švédštiny se používá latinka, doplněná o 3 dodatečná písmena (Å, Ä, Ö), která se řadí na konec abecedy.

Abeceda Švédština používá latinku, rozšířenou o některé další znaky. Písmena Q a W používá jen pro některá cizí slova (například bowling). Å, Ä a Ö se považují za samostatná písmena, nikoli jen za znaky s diakritikou. V abecedě se řadí v tomto pořadí za písmeno Z. Písmeno W bylo do švédské abecedy oficiálně přijato v roce 2006. Do té doby se považovalo za variantu V. Ve slovnících a abecedních seznamech se oba znaky řadily společně, nyní již každý zvlášť. Švédská abeceda má tedy celkem 29 písmen (do roku 2006 28 písmen).

Písmeno A, a B, b C, c D, d E, e F, f G, g H, h I, i J, j K, k L, l M, m N, n O, o P, p Q, q R, r S, s T, t U, u V, v W, w X, x Y, y Z, z Å, å Ä, ä Ö, öNázev (IPA) ɑː beː seː deː eː efː geː hoː iː jiː koː elː emː enː uː peː kʉː ɛrː esː teː ʉː veː dɵbːɘl veː ekːs yː seːta oː ɛː øː

Pravidla čtení Samohlásky

Švédské samohlásky se podobně jako v češtině liší svojí délkou. Dlouhé samohlásky se vyskytují pouze v přízvučných slabikách (viz Délka hlásek). Na rozdíl od češtiny se u předních samohlásek vyskytují páry se zaokrouhlenou a nezaokrouhlenou výslovností. Švédština má celkem 17 samohláskových fonémů – 9 dlouhých a 8 krátkých, výslovnost krátkého /e/ a /ä/ splývá. Redukovaná výslovnost nepřízvučného /e/ jako je běžná v hovorovém stylu. Ve standardní švédštině se nevyskytují dvojhlásky, výjimečně pouze v přejatých slovech (Europa, paus).

PísmenoVýslovnostPoznámkaPřízvučná dlouháPřízvučná krátkáNepřízvučnáakrátké jako české /a/, dlouhé se blíží českému /ó/e, jako zavřené „brněnské“ /é/ (dlouhé)výslovnost krátkého /e/ splývá s výslovností krátkého /ä/, v přízvučných slabikách před /r/ je otevřenější , v nepřízvučných slabikách se často redukuje ioobvykle někdy obvykle někdy obvykle někdy pravidla výslovnosti psaného /o/ nelze přesně popsat,např. stor [stuːr], ale sova [soːva]uzvuk mezi /u/ a /y/ (dlouhé), resp. mezi /o/ a /ö/ (krátké)yjako německé /ü/åoːäjako otevřené „pražské“ /e, é/před /r/ otevřenější öjako německé /ö/před /r/ otevřenější

Souhlásky

+Výslovnost souhlásek a jejich skupin v písmu, odlišná od češtinyPísmenoneboskupina písmenVýslovnostPoznámkacpřed e, i, y, ä, öv ostatních případechchv cizích slovech; och [ok:]ckpíše se místo kkdjna začátku slovgpřed e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikáchv ostatních případechgjna začátku slovgnna konci slabikhnezněléhjna začátku slovk, před e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikáchv ostatních případechkj, ljna začátku slovlgna konci slovngŋrdrgna konci slovrlrnrsrtschsjskpřed e, i, y, ä, ö v přízvučných slabikáchv ostatních případech-tion-ssiontj, xjz

J se nikdy nezdvojuje, a čte se dlouze (böja ). M a n na konci slabiky se též nezdvojují, ačkoliv se vysloví dlouze (glöm , ale glömma ).

Specificky švédský je foném , označovaný jako sje. Ve slovnících je často pro zjednodušení přepisován jako (, od českého /š/ se však jeho výslovnost místně značně liší (výslovnost jako české /š/ však není chybou). V různých nářečích se vyslovuje různě a jeho výslovnost kolísá mezi [š] a [ch]. Často za ním můžeme slyšet ještě slabé [w]. Obecně lze říci, že „temná“ výslovnost blížící se [ch] je typická hlavně pro nářečí na jihu Švédska. Směrem na sever spíše slyšíme [š]. „Temné“ [ch] se spíše vyslovuje hlavně na začátku slov před přízvučnou samohláskou (např. själv). Před nepřízvučnou samohláskou nebo na konci slova je to spíše [š] (např. dusch, kanske).

Tzv. tje (do češtiny obvykle přepisované jako je blízké měkkému polskému /ś/ () nebo /ć/ ().

R se obvykle vyslovuje jako v češtině, v některých nářečích na jihu Švédska se vyslovuje hrdelní. Ve slabikách rd , rl , rn , rs a rt se r nevyslovuje, ale ovlivní výslovnost následující souhlásky, která se vysloví se špičkou jazyka obrácenou dozadu a vzhůru (tzv. retroflexní hlásky). Skupina rs zní asi jako české /š/, přesněji tuto hlásku vystihuje polské /sz/. V některých oblastech však k této asimilaci nedochází, obě hlásky se vyslovují zvlášť. Tato výslovnost je též charakteristická pro vysoký styl.

Neznělé explozivy /p, t, k/ se ve většině pozic vyslovují s aspirací (přídechem), tedy .

Ve švédštině neexistují hlásky odpovídající českému /č, ď, dž, ch, ň, ř, ť, z, ž/.

Délka hlásek

Ve švédštině se na rozdíl od češtiny rozlišují i souhlásky na dlouhé a krátké. Dlouhé souhlásky se vyskytují v přízvučných slabikách po samohlásce. Dlouze se vyslovuje souhláska, která je v písmu zdvojená, nebo první ze skupiny souhlásek na konci přízvučné slabiky. Přízvučné slabiky jsou vždy dlouhé. Buď je dlouhá samohláska následována krátkou nebo žádnou souhláskou, nebo po krátké samohlásce následuje dlouhá souhláska. Jiné kombinace nejsou možné. Příklady:

illa – špatný (zdvojená souhláska je dlouhá, předcházející samohláska je krátká) önska – přát si (první ve skupině souhlásek je dlouhá, předcházející samohláska je krátká) god – dobrý (dlouhá samohláska následovaná jednou souhláskou) tala – mluvit (totéž, v otevřené slabice je dlouhá samohláska) ö – ostrov (v otevřené slabice je dlouhá samohláska)

Nepřízvučné slabiky jsou vždy krátké, tj. obsahují pouze krátké samohlásky i souhlásky.

Odkazy Reference

Literatura KORNITZKY, Herbert. Langenscheidts Taschenwörterbuch der schwedischen und deutschen Sprache = Langenscheidts fickordbok över svenska och tyska språket. Neubearb. von Eleonor Engbrant-Heider. 9. Aufl. Berlin [u.a.]: Langenscheidt, 1994. . MENCÁK, Břetislav; FRYDRICH, Miroslav. Švédština pro samouky. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. .

Související články Norský pravopis Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou

Kategorie:Švédština Kategorie:Pravopis