Egyptský ejálet (arabsky إيالة مصر, osmansky ایالت مصر) byl do roku 1867 jednou z provincií (ejáletem) Osmanské říše v Severní Africe, předtím byl po několik století ovládán domácí dynastií mamlúků. Egypt byl na mamlúcích dobyt Osmanskou říší v roce 1517. Egyptský ejálet byl vždy obtížnou provincií pro kontrolu osmanských sultánů. I nadále zde zůstali dominantní poloautonomní mamlúci a to až do dobytí Egypta Francií v roce 1798. Poté, co byli Francouzi vyhnáni, byl pod kontrolou albánského Muhammada Aliho a jeho potomků, kteří dostali Egypt z osmanské moci. To trvalo do roku 1882, kdy došlo k britské invazi a Egypt se stal de facto protektorátem Velké Británie.
Historie
Rané turecké období v Egyptě Po dobytí Egypta sultánem Selimem I., byla země považována nikoliv za provincii Osmanské říše, ale za vazalský stát. Celé toto raně turecké období v Egyptě se pak neslo ve znamení boje o moc mezi mamlúky a zástupci Osmanské říše. Velká část země byla lénem mamlúků a i po administrativních změnách jim zůstala, což umožnilo mamlúkům rychle se vrátit na vlivná místa. Mamlúčtí emírové byli i hlavami dvanácti sandžaků, na které byl Egypt rozdělen. Další osmanský sultán, Sulejman I., zřídil dvě komory nazývané Velký Divan a Malý Divan (říšská rada), v nichž byly zastoupeny armádní a církevní autority, které měly pomáhat a podporovat pašu v jeho jednáních. Šest pluků, které zřídil už sultán Selim pro udržení moci a pořádku v zemi, navíc Suleiman ještě o jeden rozšířil. Nejvlivnější byl pluk egyptských mamlúků.
náhled|vlevo|upright=0.9|Osmanská říše v 16.–17. století V roce 1527 došlo k prvnímu průzkumu Egypta pod Osmany, oficiální kopie ale byly zničeny při požáru. Nový průzkum přišel až v roce 1605. Tehdy byla egyptská půda rozdělena do čtyř tříd: sultánovo území, léna, půda pro armádu a pozemky pro církev. Praxí divanu, tzv.Vznešené Porty, bylo měnit egyptské místodržící s hodností paši ve velmi krátkých intervalech, po roce nebo několika měsících. Tyto neustálé změny ve vládě zřejmě způsobily, že se v raném období osmanské okupace dostala mimo kontrolu armáda, což vedlo na začátku 17. století k častým vzpourám. Dalším důvodem těchto vzpour byl pokus zastavit vydírání, tedy vynucené platby vymáhané vojsky od obyvatel Egypta na smyšlené dluhy.
Roku 1609 vypukla mezi armádou a pašou, který měl na své straně některé loajální pluky a beduíny, válka. Armáda byla poražena egyptským místodržícím – Muhamedem Pašou, který 5. února 1610 vstoupil do Káhiry, popravil osnovatele vzpoury a mnoho dalších vyhnal do Jemenu. O této události se hovoří jako o druhém dobytí Egypta Osmany. Muhamed zároveň provedl velkou finanční reformu.
I poté ale docházelo k časté výměně místodržících, což vedlo ke ztrátě respektu Egypťanů. V červenci 1623 přišel rozkaz, že tehdejší místodržící Mustafa Paša má být nahrazen Alim. Místní důstojníci požadovali pro nového místodržícího přímého zástupce, byli odmítnuti a proto se postavili na stranu odvolaného Mustafy. Po incidentu, kdy byl Ali Paša po svém příjezdu do Alexandrie zatčen a uvězněn, posléze zachráněn a přinucen odjet, přišel z Istanbulu vzkaz potvrzující Mustafu místodržícím. Nejvíce v tomto období ale Egypt utrpěl hladomorem a morem. Na jaře 1619 zemřelo na 635 000 osob, v roce 1643 bylo zcela zpustošeno 230 vesnic.
Káhira byla v té době důležitým městem, protože zde byla pšenice pro lidi z Istanbulu. Uvnitř citadely v Káhiře soupeřili různé skupiny mamlúků, hlavně azabové a janičáři.
Pozdější turecké období v Egyptě
Boj o moc náhled|vpravo|upright=1.0|Alexandrie v 18. století Do 18. století byla důležitost pašů nahrazena mamluckými beji a dvěma úřady – Šejk al-Balad a Emír al-Hajj – jež byly v držení těch osob, které představovaly skutečné vedení obce. Proces, kdy tento stav vznikl, je poněkud nejasný. Roku 1707 se Šejk al-Balad – Qasim Iywaz – nachází v čele jedné ze dvou frakcí mamlúků – Kasemité a Fikarité – mezi nimiž panovalo již dlouho nepřátelství. Mezi těmito frakcemi proběhl boj, trvající 80 dní. Na jeho konci byl Qasim Iywaz zabit a úřad, který měl v držení převzal jeho syn Ismail. Ten jej vykonával 16 let. Zatímco ve funkci paši neustále docházelo ke změnám, Ismail dokázal usmířit obě frakce mamlúků.
V roce 1724 byl díky intrikám paši zavražděn a Shirkas Bej, z opoziční frakce, povýšen do úřadu Šejk al-Balad na jeho místo. Brzy byl ale sesazen osobou ze své vlastní strany a utekl do Horního Egypta. Později se vrátil v čele armády, ale nakonec zemřel. Jeho protivník byl zavražděn krátce nato (1730) a do úřadu nastoupil Othman Bej. Roku 1743 byl Othman Bej nucen uprchnout z Egypta kvůli intrikám dvou osob – Ibrahima a Ridwana Beje, jež začali s masakrem bejů a dalších lidí, které považovali za své odpůrce. Společně pak vládli v obou výše zmíněných úřadech. Pokus jednoho z pašů sesadit je pomocí puče selhal, díky zradě jeho podporovatelů, kteří nakonec propustili Ibrahima i Ridwana z vězení a paša byl nucen prchnout do Istanbulu. Pokus dalšího paši, který již jednal se souhlasem Istanbulu už byl úspěšný, ale po čase se situace opět obrátila. Nakonec byl Ibrahim zavražděn a na jeho místo do úřadu beje dosazen Ali Bej. Vražda Ibrahima se stala v roce 1775, jeho kolega Ridwan zahynul při následných sporech.
Vláda Alího Beje Ali Bej si stanovil za úkol pomstít smrt Ibrahima, svého dřívějšího velitele. Již dříve (1750) se s pomocí svých přívrženců dokázal zbavit beje ve funkci Šejk al-Balad, kterého nechal uškrtit a tím získal jeho úřad. Poprava vraha jeho bývalého velitele Ibrahima vyvolala mezi ostatními beji odpor a Ali musel opustit svůj post a prchnout do Sýrie, kde získal přátelství místodržícího Akry, Dahera El-Omara, který se za něj přimluvil u Porty a byla tak obnovena jeho funkce Šejk al-Balad. V roce 1766 musel Ali opět odejít z Egypta, ale o rok později posílila jeho strana v Káhiře a mohl se vrátit. Při obnovení svého úřadu povýšil 18 svých přátel do hodnosti bej, mezi nimi i Ibrahima, Murada a Muhameda Abu-’l-Dhahaba, kteří byli později v čele všech věcí. Udělal maximum, aby dal záležitosti v Egyptě do pořádku a zavedl velmi důležitá opatření na potlačení loupení beduínů z Dolního Egypta. Chtěl založit nezávislou monarchii a za tím účelem se snažil rozpustit všechny síly s výjimkou těch, které byly výhradně pod jeho kontrolou. To vyvrcholilo Aliho výzvou pro všechny beje bojovat o své životy. Jeho návrhy byly přijaty s nadšením, poté byl Egypt prohlášen nezávislým a paša musel do 48 hodin opustit zemi. Pomoc Alimu poslal i paša z Akry.
V Portě nebyli schopni přijmou účinné opatření k potlačení Aliho, později se snažili upevnit své panství zasláním výpravy proti loupežným kmenům v severním a jižním Egyptě, reformou financí a zlepšením správy spravedlnosti.
Ali chtěl rozšířit své impérium. Jeho zeť Abu-’l-Dhahab byl poslán podmanit si Hawwarah a Jemen. Důstojník Ismail Bej byl poslán s 8000 muži získat východní pobřeží Rudého moře a Ilasan Bej obsadit Džiddu. Po šesti měsících patřila větší část Arabského poloostrova Alimu. Když však byl Abu-’l-Dhahab vyslán dobýt Sýrii, zapojil se do tajných jednání s Portou a zavázal se obnovit v Egyptě osmanskou nadvládu. Při zpáteční cestě získal ještě další vojáky, převážně beduíny, a navíc se k němu přidal Ismail Bej. Ali před nimi nakonec 8. dubna 1772 uprchl do Sýrie. V roce 1773 se Abu-’l-Dhahab učinil sám Šejkem al-Balad a v této funkci začal praktikovat neslýchané vykořisťování Egypta, které mělo za následek, že lid jednoznačně vyzval k návratu Aliho Beje. Ali se vrátil v čele armády bojovat proti Dhahabovi, ale byl poražen a později zemřel.
Zásah Osmanské říše náhled|vlevo|upright=0.8|Murad Bej náhled|upright=0.7|Mamlúcký bojovník Po jeho smrti se tak Egypt stal opět závislým na Osmanské říši, řízen Abu-’l-Dhahabem jako Šejkem al-Balad, s titulem paša. Ten krátce nato dostal povolení od Porty k invazi do Sýrie, s cílem potrestat přítele Aliho Dahera El-Omara a zanechal v Káhiře svoje zástupce, Ismaila Beje a Ibrahima Beje, kteří zradili Aliho v bitvě s Dhahabem. Po dobytí mnoha měst v Palestině Dhahab zemřel a Murad Bej (další ze zběhů), přenesl své síly zpět do Egypta (1775).
Ismail nyní získal titul Šejk al-Balad, ale brzy byl zapojen do sporu s Ibrahimem a Muradem, kteří nakonec Ismaila vyhnali z Egypta a vytvořili společnou vládu (jako Šejk al-Balad a Emír al-Hajj). I přes konflikty tato vláda vydržela až do roku 1786, kdy byla Portou vyslána výprava na obnovení osmanské nadvlády. Murad byl poražen a Ibrahim se rozhodl vyčkávat. K moci se dostal opět Ismail, ale při řádění epidemie v roce 1791 zemřel on i většina jeho rodiny. Vzhledem k potřebě vládce byly opět povolání Murad s Ibrahimem a jejich duální vláda pokračovala až do roku 1798, kdy Bonaparte vstoupil do Egypta. V této době byla situace v Egyptě velmi špatná. Dělnický plat byl asi 1/7 piastru denně, což bylo asi 50 piastrů ročně. Naproti tomu Murad Bej si bral 1500 piastrů denně pro své potřeby. Koptské vesnice v Horním Egyptě nakonec odmítly platit daně.
Egypt pod nadvládou Francie
Začátek francouzské okupace náhled|upright=0.9|Bitva u pyramid, Francois-Louis-Joseph Watteau, V červenci 1798 byl Egypt napaden francouzským vojskem. Proklamovaným cílem francouzské výpravy do Egypta bylo potlačení mamlúků a znovu nabytí moci Vznešené Porty. Hlavním cílem Francouzů ale bylo získání přímé cesty do Indie, pro rozvoj obchodu, ale i pro válku s Anglií. Při tzv. Bitvě o pyramidy byli egyptští mamlúci jasně poraženi. U Egypťanů zprvu převládala přátelská atmosféra a dík Francouzům, že je vysvobodili od vlády mamlúků.
Porážka a odchod Francouzů náhled|vlevo|upright=0.8|Bitva u Abúkíru, Antoine-Jean Gros Zničení francouzské flotily v bitvě u Abukiru a selhání francouzských sil v Horním Egyptě, otřáslo vírou Egypťanů v jejich nepřemožitelnost. V důsledku řady nežádoucích novinek byly vztahy mezi Egypťany a dobyvateli z Francie stále více napjaté až nakonec, při příležitosti zavedení domovní daně, vypuklo v Káhiře 22. října 1798 povstání. Nadporučík a místodržící Dupuy byl zabit, místo něj byl povolán generál Jean-Baptiste Kléber, aby vzpoury potlačil, ale když došlo k ustájení francouzského jezdectva v mešitě, což byla pro Egypťany velká urážka, vyvolalo to další vlnu nevole. Francouzi poté vydali nové prohlášení o obnovení dvou divanů, které byly vytvořeny Turky. Speciální rada – divan se skládala ze čtrnácti osob vybraných losem z šedesáti vládních kandidátů a scházel se denně. Hlavní divan se skládal z funkcionářů a scházel se při výjimečných událostech.
V roce 1799 vyhlásila Porta invazi do Egypta s cílem navrátit jej zpět, ale i přes pomoc britské flotily se plán nezdařil. První týden v březnu 1801 Anglie, vedena Sirem Ralphem Abercrombym, uskutečnila přistání v Abukiru a přikročila k obléhání Alexandrie. Francouzi byli zahnáni, ale anglický velitel byl smrtelně zraněn. Poté byli povolány posily vedené Husainem, kapitánem pašů. Kombinace anglických a tureckých sil měla získat přístav Rosetta. Dne 30. května, byl velitel A.D. Belhiard, který měl na starost Káhiru, napaden britskými jednotkami pod vedením generála Johna Hely Hutchinsona a Turky, jež vedl Ytisuf Paša. Po vyjednávání Belhiard souhlasil s odchodem z Káhiry a s odplutím vojsk do Francie. V září došlo ke konečné kapitulaci Francie a k ukončení okupace Egypta.
Význam Napoleonské doby v Egyptě náhled|vpravo|upright=0.7|Egyptská vlajka Napoleonova výprava měla pro Egypt i velký význam. Součástí Napoleonovy armády byla i komise 167 učenců a umělců, mezi nimiž byli zastoupeni kartografové, zeměměřiči, stavitelé, technici, přírodovědci a archeologové, jež ztělesňovali špičku tehdejšího evropského vědění. Komise složená z těchto lidí pořizovala v Egyptě úplnou dokumentaci a vytvořily velkolepé dílo Popis Egypta. Napoleonova výprava také přinesla Egyptu značný hospodářský, vědecký a kulturní pokrok. V Káhiře byl rovněž zřízen vědecký ústav (Egyptský institut, jehož posláním je všestranné studium Egypta) a začal zde vycházet periodický tisk.