náhled|Rue François-Miron Le Marais (z francouzského le marais = bažina, močál) je historická městská čtvrť v Paříži na pravém, severním břehu řeky Seiny. Rozkládá se na území dnešního 3. a 4. obvodu. Čtvrť ohraničují dnešní ulice Rue du Renard a Rue Beaubourg na západě, které ji oddělují od historické čtvrti Beaubourg, na severu tvoří zhruba hranici Rue Réaumur a Rue de Bretagne, na východě Boulevard Beaumarchais a Place de la Bastille a na jihovýchodě Boulevard Henri-IV. Jižní hranici tvoří řeka Seina. Podélnou osou čtvrti je Rue Saint-Antoine.
Dnešní centrální čtvrť byla původně bažinatá oblast za městem, během 13. století zčásti vysušená a opevněná. V 17. století se stala módní čtvrtí šlechty, která si zde stavěla městské paláce, z nichž se mnohé dochovaly do dnešních dnů. Od poloviny 18. století se však pařížská elita postupně přesouvala odtud do předměstí Saint-Honoré a Saint-Germain, které nabízely více prostoru. Po Velké francouzské revoluci byla čtvrť obydlena převážně řemeslníky, obchodníky a staré paláce byly přeměňovány na dílny a byty. V 19. století čtvrť bez výrazných zásahů přestála modernizaci Paříže vedenou prefektem Haussmannem, čímž si ponechala svůj původní architektonický vzhled, takže čtvrť tvoří převážně menší ulice. V roce 1969 byl zahájen program obnovy a revitalizace městských částí a čtvrť prošla od té doby rozsáhlou rekonstrukcí. Dnešní Marais se vyznačuje vysokou koncentrací muzeí, soukromých galerií a městských paláců, přesto se zde i nadále udrželo mnoho dílen a menších podniků. Nejvýznamnější zdejší institucí je Francouzský národní archiv, který sídlí v srdci čtvrtě v komplexu několika paláců vzájemně propojených novostavbou z 80. let 20. století. Marais je rovněž místem pařížské židovské, čínské a homosexuální komunity.
náhled|vpravo|Rue Aubriot Dějiny Ještě dlouhou dobu po vzniku města Paříže zůstával pravý břeh neobydlen kvůli močálům, které se zde vytvářely po povodních na Seině. Osídlení se koncentrovalo na ostrově Cité a na jižním, levém břehu Seiny v oblasti dnešní Latinské čtvrti. Již od 9. století se místo využívalo jako pastviny, ale osídlení mělo dlouho jen venkovský charakter. Oblastí procházela na místě dnešní Rue Saint-Antoine stará obchodní cesta do města Melun. Teprve ve 12. století se zde usídlily některé náboženské řády, z nichž nejvýznamnější byli templáři, kteří se po odchodu z Kypru přesunuli do Paříže a na pozemcích darovaných francouzským králem Ludvíkem VII. vybudovali své hlavní sídlo. Právě tento řád se zasloužil o vysušení bažin během 13. století. V roce 1240 bylo postaveno převorství templářů obklopené vlastními hradbami, neboť se nacházelo mimo městské hradby, které nechal na levém břehu vybudovat král Filip II. August. Opevněné převorství přilákalo řemeslníky a obchodníky, kteří byli osvobozeni od placení daní králi a městu, tak vzniklo předměstí Ville-Neuve du Temple. V následujícím století zde byly založeny i další kláštery (Blancs-Manteaux, Sainte-Coix-de-la-Bretonnerie a později Billettes). náhled|vlevo|Ambit kláštera Billettes V polovině 13. století Karel z Anjou, král neapolský a sicilský a bratr krále Ludvíka IX. nechal vystavět svou rezidenci na místě dnešního domu č. 7 v Rue de Sévigné. V roce 1361 francouzský král Karel V. nechal vybudovat komplex budov zvaný jako Hôtel Saint-Pol, kam se uchýlil z Louvru, neboť měl po povstání Étienna Marcela v roce 1358 nedůvěru vůči Pařížanům. Tento panovník a jeho nástupce Karel VI. nechali rozšířit městské hradby, jejichž součástí byla i pevnost Bastila a předměstí Saint-Antoine s odvodňovacím kanálem, hradby obepínaly celou oblast Marais. Tím se stala čtvrť plně integrovanou městskou částí. náhled|Parková úprava na Place des Vosges
Od počátku 16. století si zde převážně šlechta začala budovat své městské paláce, které se nazývají hôtel (pro odlišení od palais, což bylo označení paláce příslušníků královského rodu). Impulsem pro tento rozvoj se stalo založení dnešního Place des Vosges (tehdy Place Royale – Královského náměstí) králem Jindřichem IV. roku 1605. Roku 1610 zde byl král na ulici zavražděn. Místo označuje pamětní deska na průchodním domě do náměstí Vosges. Oblast se následně stala módní čtvrtí horních vrstev – aristokracie, církevních představitelů i bohatých měšťanů. Toto vrcholné období rozvoje probíhalo během 17. a po větší část 18. století.
Po přesídlení královského dvora do Versailles nastal pozvolný úpadek čtvrti. Šlechta se přesouvala za panovníkem a některé zdejší paláce byly postupně rozprodány měšťanům, kteří je přestavovali na byty. Šlechtici si staví nové pařížské rezidence na předměstí Saint-Honoré poblíž rozvíjející se Avenue des Champs-Élysées a na levém břehu Seiny v předměstí Saint-Germain. Francouzská revoluce znamenala radikální a definitivní ukončení vzestupu. Ze čtvrti byli vyhnáni i zbývající obyvatelé šlechtického původu, mnozí emigrovali, jiní skončili pod gilotinou a jejich nemovitosti byly zkonfiskovány, čímž postupný architektonický úpadek pokračoval. Mnoho paláců bylo rozprodáno řemeslníkům a obchodníkům a budovy byly přeměněny na dílny, sklady, obchody a byty či se zde usídlily úřady. Následné 19. století se projevilo především na vnitřních, často velmi nešetrných přestavbách paláců.
Naopak architektonické proměny Paříže za prefekta Haussmanna během Druhého císařství se, na rozdíl od jiných pařížských čtvrtí, nedotkly Marais příliš radikálně. Část středověkých staveb zmizela a některé části se proměnily, což je nejlépe vidět v ulicích Turbigo či Réaumur, ale jinak přes čtvrť nebyl proražen žádný nový bulvár. Jedinou ulicí tohoto typu tedy zůstává Rue de Rivoli postavená však již v letech 1797–1811 a otevřená za Napoleona a na ní navazující Rue Saint-Antoine, která je ještě starší.
V roce 1969 André Malraux, ministr kultury ve vládě Charlese de Gaulla vytvořil plán na rozvoj a ochranu městských čtvrtí a Marais se stala první chráněnou oblastí tohoto programu, který počítá s architektonickou obnovou, návratem stálých obyvatel, budováním muzeí apod. Bylo opraveno mnoho paláců a přeměněno v muzea a sídla dalších kulturních institucí. V posledních letech se ve čtvrti objevuje i mnoho uměleckých galerií. náhled|vlevo|Nástupiště linky č. 11 na stanici Art et métiers je upraveno ve stylu techniky z románů Julese Verna
Doprava ve čtvrti Jelikož je čtvrť situovaná v samém centru Paříže, je zde automobilová doprava problematická. Většina ulic ve čtvrti je příliš úzká, takže jsou jednosměrné, aby bylo umožněno parkování. Ovšem i širší ulice jako Rue de Rivoli nebo nábřeží jsou koncipované rovněž jako víceproudé jednosměrky, které pravidelně v ranní a odpolední špičce zažívají dopravní zácpy. V Marais bylo vybudováno několik velkokapacitních podzemních parkovišť. Největší jsou u Centre Pompidou a u pařížské radnice Hôtel de Ville. Autobusové linky vedou převážně širšími ulicemi Rue Saint-Antoine a Rue de Rivoli od východu na západ (č. 69, 67, 75, 76), po nábřeží opačným směrem (96) a po okrajových bulvárech v severojižním směru (38, 20, 47, 65). Přímo přes čtvrť vedou linky 29, 75 a 96. Stanice metra jsou rozmístěny převážně na bulvárech lemujících čtvrť. V jižní části se nacházejí stanice Hôtel de Ville (linky 1 a 11), Pont Marie a Sully – Morland (obě linka 7), na jihovýchodě pak stanice Bastille (linky 1, 5 a 8). Na východním okraji Marais jsou stanice Chemin Vert a Saint-Sébastien – Froissart (obě linka 8). Na severu se nacházejí stanice Rambuteau (linka 11) a stanice Arts et Métiers (linky 3 a 11). Nejcentrálnější stanicí je Saint-Paul (linka 1). Jižní část Marais protínají v podzemí linky RER A a RER D, ovšem ty zde stanici nemají. Čtvrť je spojena přes Seinu několika mosty. Z ostrova Cité vede Pont d'Arcole a Ostrov sv. Ludvíka spojují s Marais Pont Louis-Philippe, Pont Marie a Pont de Sully.
Pamětihodnosti v Marais náhled|Klasicistní fasáda kostela Saint-Gervais-Saint-Protais náhled|Interiér kostela Saint-Paul-Saint-Louis Církevní stavby Kostely a kláštery Kostel svatého Gervásia a Protásia: původně pozdněgotický kostel, stavěn a přestavován v letech 1494–1657. V letech 1616–1621 postavena první klasicistní fasáda v Paříži tvořená třemi patry dórských, jónských a korintských sloupů. V kostele jsou nejstarší varhany v Paříži z roku 1601 a vitráže ze 17. století. V tomto kostele měla svatbu markýza de Sévigné. Při ostřelování Paříže za první světové války zasáhl kostel při bohoslužbě granát a usmrtil 160 osob. Tuto událost popsal Romain Rolland ve svém románu Petr a Lucie. Kostel svatého Pavla a Ludvíka: vystavěn v letech 1627–1641 jezuity, kteří byli vypuzeni v roce 1763. Hlavní loď byla postavena podle vzoru kostela Il Gesù v Římě. V severní (tj. levé) kapli Srdce Ježíšova (Sacré-Cœur) v presbytáři visí obraz Kristus na hoře Olivetské od Eugèna Delacroixe. Kostel Saint-Denys-du-Saint-Sacrement: pseudorománská bazilika z let 1815–1830, v její pravé postranní kapli je Delacroixova freska Sejmutí z kříže z roku 1844. Klášter a kostel Billettes: jediný dochovaný středověký klášter v Paříži pochází z 1. poloviny 15. století. Na místě byla v roce 1299 postavena kaple, která byla roku 1409 rozšířena na kostel. Po Velké francouzské revoluci byl klášter znárodněn. Roku 1811 koupilo klášterní kostel město Paříž a kostel je dodnes využíván luteránskou církví. Temple du Marais: vybudován v ulici sv. Antonína Rue Saint-Antoine v letech 1632–1634 pod vedením architekta Françoise Mansarta původně jako kostel Navštívení Panny Marie. Kostel byl roku 1793 uzavřen a přeměněn na skladiště knih a roku 1802 byl přidělen protestantské církvi. Temple de l'Humanité: jediná kaple pozitivistické církve v Evropě. Brazilská pozitivistická církev koupila dům č. 5 v Rue Payenne v roce 1903. Katedrála Sainte-Croix-des-Arméniens: původně kaple Neposkvrněného početí Panny Marie kláštera kapucínů vystavěná v roce 1624. V letech 1793–1803 byl kostel uzavřen. V roce 1811 jej odkoupilo město Paříž, kostel od roku 1970 slouží arménské katolické církvi. Kostel Notre-Dame-des-Blancs-Manteaux: název Panny Marie od Bílých plášťů odkazuje na úbor servitů, kteří v místě v roce 1258 založili klášter, kostel postaven v letech 1685–1690. Kostel Sainte-Élisabeth-de-Hongrie: vybudován v letech 1643–1646 v Rue du Temple, v letech 1980–2005 sloužil čínským katolíkům.Článek o čínské komunitě v Paříži náhled|vlevo|Průčelí Synagogy Nazareth
Synagogy Synagoga Pavée: secesní synagoga architekta Hectora Guimarda byla dokončena v roce 1913. Slavnostní otevření proběhlo 7. června 1914. Roku 1940 byla nacisty zbořena a po válce obnovena. Od 4. července 1989 je historickou památkou. Synagoga Tournelles (též Synagoga Rue des Vosges podle vchodu z protější ulice): byla postavena v roce 1876 pro aškenázské židy. Holokaust však přežilo tak málo těchto židů, že po válce bylo velmi obtížné dodržet minjan, a proto je od roku 1958 synagoga určena sefardským židům. Synagoga Charlese Lichého (dříve Synagoga Place des Vosges): založena byla v roce 1963. V roce byla 2006 pojmenována na Synagogu Charlese Lichého na počest svého zakladatele. Synagoga Nazareth: nejstarší pařížská synagoga. Stavba byla zahájena v roce 1822. V roce 1848 však byly zjištěny nedostatky v konstrukci budovy a roku 1850 musela být synagoga uzavřena. Budova byla za finančního přispění francouzského bankéře Jamese Rothschilda přestavěna a v roce 1852 znovu otevřena. Vzhledem k židům původem ze severní Afriky žijícím v okolí, je synagoga věnována také ritu sfaradim. Názvy synagog se v Paříži odvozují obvykle podle ulice, ve které sídlí. Tato synagoga se však nazývá Nazaretská, protože název ulice Notre-Dame-de-Nazareth (Panny Marie Nazaretské) zní příliš "křesťansky". Tato synagoga je od 3. července 1986 historickou památkou.
Dochované městské paláce náhled|Hôtel d'Albret