náhled|366x366pixelů|Podíl respondentů užívajících irštinu denně při sčítání lidu v roce 2011 Irština (také irská gaelština) je goidelský (gaelský) jazyk keltské větve indoevropské jazykové rodiny, blízce příbuzný skotské gaelštině.
Irštinou se mluví v Irské republice a Severním Irsku jako menšinovým jazykem (vedle angličtiny), získala však status národního a úředního jazyka Irska. Irsky mluvící obyvatelé se soustřeďují především v oblastech zvaných Gaeltacht, které jsou v situovány přibližně do oblastí západně od Galway s přilehlými Aranskými ostrovy, oblast v okolí města Bangor a přilehlého poloostrova. Menší oblasti jsou i ve vnitrozemí.
Na západě ostrova mluví irštinou jako mateřským jazykem asi 50 tisíc lidí. V Severním Irsku není irština úředním jazykem, nicméně je úředně považována za menšinový jazyk. Dnes se irská vláda snaží o jakési „znovuvzkříšení“ irštiny na základě různých programů, např. zavedení irštiny na úřadech, školách, v televizi a rozhlase. Pro turistu vyvstávají jisté potíže, když se dostane do oblastí Gaeltacht, kde se setká pouze s ukazateli v irštině, na což mapy často nemyslí. Po celé zemi je většina nápisů dvojjazyčných v podobě anglicko-irské. Jen malá část mladé generace umí jazykem předků mluvit, větší část populace je schopna pasivně rozumět. Asi 30 000 žáků mimo Gaeltacht navštěvuje základní a střední školy s výukou vedenou v irském jazyce, jejich počet přitom narůstá. O chod těchto škol se stará nevládní organizace Gaelscoileanna. Některé obory lze v irštině studovat na univerzitě, především na Národní universitě v Galway (Ollscoil na hÉireann).
Irská státní televize TG4 vysílá v irštině, podobně i rádiová stanice. V Severním Irsku je malá část vysílání BBC vedena v irštině, případně s výukovými programy.
Irština se až do 60. let 20. století psala irskou unciálou, písmem užívaným od raného středověku. Opuštění unciály ve prospěch moderních typů písma bylo dlouho předmětem sporu, podobně jako v Německu opuštění fraktury. Před příchodem křesťanství se irština psala keltským oghamem.
Teprve 13. června 2005 se irština stala jedním z úředních jazyků EU (s účinností od roku 2007), tedy po více než třech desetiletích od vstupu Irska v roce 1973.
Charakteristika Následující vlastnosti jsou pro irštinu význačné: větná skladba typu VSO (Verb-Subject-Object) – na prvním místě ve větě stojí přísudek, za ním podmět, potom předmět gramatické kategorie jmen zahrnují dvě čísla (singulár a plurál), tři pády (nominativ, genitiv a vokativ + někde pozůstatky dativu) a dva rody (maskulinum a femininum) psaná forma se výrazně liší od mluvené, časté jsou spřežky a nevyslovované znaky, takže slovo mívá často znatelně méně hlásek než písmen v pravopise se dále uplatňuje pravidlo tzv. úzkých a širokých hlásek – výslovnost všech souhlásek závisí na charakteru sousedních samohlásek (/e/, /i/ se nazývají úzké, ostatní široké) v určitém postavení slov jejich počáteční souhlásky podléhají změnám, tzv. mutacím neexistuje samostatný výraz pro „ano“ a pro „ne“, tyto se obvykle nahrazují opakováním dotyčného slovesa v požadovaném tvaru předložky se spojují s osobními zájmeny v jednotná slova, např. le + tú > leat, „s tebou“ velmi často se vyskytují předložkové vazby. Příklad: Níl a fhios ag m'athair go bhfuil tú anseo. = „Můj otec neví, že tu jsi.“ – doslova „Není toho znalost u mého otce, že jsi ty tady“. Samostatné sloveso „mít“ neexistuje, opisuje se: níl ticéad agam = „nemám jízdenku“, doslova „není jízdenka u mě“ spolu se skotskou gaelštinou a manštinou patří k takzvaným q-keltským jazykům (na rozdíl od p-keltské velštiny, bretonštiny a kornštiny). Často proto na místech, kde je ve velštině hláska p, je v irštině k. Hláska p se v původně irských slovech nevyskytuje (ale je relativně častá v již dávno přejatých slovech, která se považují téměř za domácí, takže písmeno p je součástí irské abecedy)
Pravopis
Irština používá písmen a, á, b, c, d, e, é, f, g, h, i, l, m, n, o, ó, p, r, s, t, u, ú. Písmena j, v a z se vyskytují vzácně v přejatých slovech, k, q, w a y se prakticky nepoužívají.
náhled|vpravo|300px|Dříve používaná irská unciála
Vztah mezi psanou a mluvenou podobou je složitý. Ačkoliv v padesátých letech proběhla reforma pravopisu, která odstranila některé tiché souhláskové spřežky (např. pův. aedhea dnes psáno ae, pův. idhe na konci slova se dnes píše í), pravopis zejména souhlásek stále ve větší míře odpovídá středověké výslovnosti.
Samohlásky
Samohlásky mohou být dlouhé a krátké a nabývají pěti hodnot jako v češtině, tj. a, e, i, o, u, navíc v nepřízvučných slabikách se vyskytuje neurčitá samohláska ə.
Pravopis vychází ze zásady, že každá psaná souhláska má měkkou a tvrdou výslovnost (v irštině caol a leathan, znamená úzký resp. široký). Každý shluk souhlásek má výslovnost buď měkkou, či tvrdou, přičemž odlišení se dosahuje volbou samohlásek tento shluk obklopujících: písmena e a i značí měkkou výslovnost, a, o, u tvrdou. Následkem toho se často vyskytují dvojice (někdy trojice) samohlásek, kde jedna značí výslovnost a druhá (a příp. třetí) vyznačuje tvrdost/měkkost (výjimkou je v dnešním pravopise ae považované za jednu tvrdou samohlásku). Pravidlem je, že pokud je jedna z nich označená čárkou, čte se dlouze jako v češtině, zatímco druhá (a případně třetí) se nečte. Pokud není žádná označena čárkou, je pro člověka neznalého irštiny těžké poznat, kterou samohlásku má číst. Orientační výslovnost je uvedena v tabulce:
+Samohlásky psáno výslovnost Poznámky *):
Hláska e se zapisuje jako e na konci slova, jinak jako ei.
Výslovnost spřežky io závisí na následující souhlásce, např. ios čteme is, zatímco ion on nebo un.
Výslovnost spřežky ao závisí na dialektu.
Přízvuk je obecně stejně jako v češtině na první slabice, v jižních nářečích na první dlouhé slabice, pokud je jedna z prvních třech slabik dlouhá (ve výslovnosti, tj. např. eo se považuje za dlouhou slabiku). přízvučná nepřízvučná a a ə o o u u ai a i e, ei* e i i oi o ui i ea a e io i nebo u* ao é nebo í aoi í ae, aei é eo, eoi ó ia íə ua úə uai úi
Souhlásky
Následující tabulka udává přibližně výslovnost souhlásek. Spřežky mb, nd, ng, gc, ts a bhf slouží k indikaci počáteční mutace – čte se první písmeno resp. v posledním případě bh, druhé písmeno pomáhá určit základní tvar slova (např. u tvaru gcat víme, že základní tvar je cat = kočka). Tyto spřežky mohou být jen na počátku slova, s výjimkou ng.
Spřežky bh, ch, dh, fh, gh, mh, ph, sh a th se vyskytují také v počátečních mutacích (např. cat → chat), ale mohou se vyskytovat i uvnitř slov. Pokud je irština psána unciálou, což je i dnes časté např. na vývěsních štítech, místo písmene h se používá tečka nad předchozím písmenem.
+Souhlásky psáno výslovnost Poznámky *):
gh představuje hlásku γ, tj. znělý protějšek ch, podobně se vyslovuje g např. v nizozemštině.
ng představuje hlásku ŋ, zadopatrovou nosovku, jako např. v angl. koncovkách -ing.
Stupeň palatalizace t a d závisí na nářečí, výslovnost č, dž je charakteristická spíš pro sever (Ulster) a anglické rodilé mluvčí.
Měkkost souhlásky je obecně výraznější před tvrdou samohláskou a naopak. Například de (= od, z) čteme spíš de, zatímco deoch (= nápoj) čteme ďoch či džoch. Obdobně bó (= kráva) se čte jako se píše, zatímco buí (= žlutý) čteme spíše bwí než bí. tvrdá měkká p p, pw p, pj ph f, fw f, fj b, bp b, bw b, bj bh, bhf v, w v fh tiché tiché m, mb m, mw m, mj mh v, w v c k, kw k, kj ch ch, chw chj, h g, gc g, gw g, gj gh gh* j ng ng* ng* t, ts t tj, ť, c, č* th h h d, dt d dj, ď, dž* dh gh j n, nd n n, ň r r r l l l, ľ s s š h,sh h h
Výslovnost spřežek th, gh, dh, bh, mh se může měnit po samohlásce. Tak třeba th a často ani gh a dh na konci slova se nevyslovují, např. áth (= brod) čteme á; adh, agh vyslovujeme aj, ogh se čte ou, abh či amh vyslovujeme au apod.
Samotné h se vyskytuje jen na začátku slova a je vždy malé, i když vlastní slovo začínáme velkým písmenem (např. Poblacht na hÉireann = Irská republika). Obdobně může před samohláskou vlivem mutací vzniknout t nebo n, protože tato písmena mohou fungovat i jako součást slova, pro snadnou rozlišitelnost mutací se oddělují spojovníkem (např. an t-úll = jablko, čteme dohromady). Pokud je ovšem slovo psáno s velkým písmenem, spojovník možno vynechat (An tAontas Eorpach = Evropská unie). Všechny prefixy počátečních mutací se píšou malým písmem, i když jinak píšeme verzálkami.
Gramatika
Počáteční mutace
Irština rozlišuje dva základní typy počátečních mutací (ve velštině jsou tři). Oslabení (ir. séimhiú, angl. lenition), spočívalo původně ve změně plozívní (závěrové) hlásky na frikativní (úžinovou). To zůstalo při mutaci b, p, a tvrdého k, g, které se mění na v, f, ch, γ. V jiných případech se výslovnost změnila, takže původní θ a ð na místě oslabených t a d vystřídaly hlásky h a γ. V pravopise se tato mutace značí přidáním h za původní písmeno a podléhají jí slova začínající na b, c, d, f, g, m, p, s, t. Dříve se také (nesprávně) tato mutace označovala jako přídech. Zákryt (budu používat toto jako překlad anglického eclipsis = zatmění, název je pravděpodobně odvozen od reprezentace této mutace v písmu. Irsky urú.) mění neznělou souhlásku na příslušnou znělou a znělou na odpovídající nosovku. Označuje se v psaném jazyce připsáním nové hlásky před původní (přičemž g se mění na ng). Podléhají mu slova začínající na b, c, d, f, g, p, t.
Krom toho se vyskytují další typy mutací: Změna s → t (v pravopise značeno ts) U slov začínajících na samohlásku prefix h prefix n- prefix t-
U slov, která začínají na hlásky neumožňující počáteční mutaci, tato neprobíhá a počátek slova zůstává beze změny. Role počátečních mutací byla původně fonetická, dnes nesou i gramatický význam. Detailněji viz jednotlivé gramatické kategorie níže.
Podstatná jména náhled|vpravo|„Pozor děti“ Podstatná jména jsou tradičně členěna do pěti tříd (deklinací – díochlaonadh). Rozpoznat třídu je nejsnazší podle tvaru genitivu. Díky historickému vývoji došlo ke změně tvarů plurálu a mnohdy i genitivu u značného množství slov, takže znalost zařazení podstatného jména pod určitou deklinaci ještě negarantuje schopnost správně skloňovat.
První třídu tvoří jména mužského rodu končící na tvrdou souhlásku. Genitiv je tvořen měkčením koncové souhlásky. Např. nominativům bád (= člun), fear (= muž) odpovídají genitivy báid a fir. Vokativ je stejný jako genitiv. Při měkčení se koncové -ch mění na nevyslovované -gh Druhá třída je tvořena až na tři výjimky jmény ženského rodu. Genitiv se tvoří koncovkou -e + příp. měkčením poslední souhlásky. Např. long (= loď) → loinge, coill (= les) → coille. Někdy původní e není díky změně pravopisu a výslovnosti vidět – teach (= dům) → tí (původně, tighe). Vokativ singuláru je u druhé až páté třídy stejný jako nominativ. Třetí třída sestává jak z mužských, tak z ženských jmen. Genitiv se tvoří koncovkou -a a případně tvrzením poslední souhlásky. Př.: loch (= jezero) → locha, feoil (= maso) → feola. Čtvrtou třídu tvoří většinou mužská jména končící na samohlásku nebo zdrobňující příponu -ín (př. rí = král). Genitiv je stejný jako nominativ. Pátá třída je nejméně pravidelná. Tvoří ji převážně ženská jména. Genitiv se tvoří tvrzením poslední souhlásky, koncovkou -ach, u jmen končících na samohlásku koncovkani -d, -n. Př.: máthair (= matka) → máthar, beoir (= pivo) → beorach, cara (= přítel) → carad.
Plurál existuje silný a slabý. Slabý plurál je tvořen měkčením končící souhlásky (to převažuje u první třídy, kde je pak nominativ plurálu stejný jako genitiv singuláru), nebo koncovkami -a, -e v závislosti na tvrdosti či měkkosti koncové samohlásky (to převažuje u druhé třídy). U třetí až páté třídy převažuje silný plurál. Ten je tvořen nejčastěji příponami -anna, -acha, -í, méně často -ta, -tha a dalšími.