Kartágo, často psáno také Karthágo (punsky 𐤒𐤓𐤕•𐤇𐤃𐤔𐤕, Qart Hadašt, odvozeno z fénického QRT HDŠT znamenající „Nové město“, latinsky Carthāgō, řecky Καρχηδών, arabsky قرطاج a také قرطاجة), bylo starověké město v Severní Africe u pobřeží Středozemního moře. Nyní leží na území Tuniska. Byla to také svébytná civilizace a říše, která se ve sféře vlivu tohoto města rozvinula. Ačkoliv toto jméno neslo více fénických sídlišť, pouze toto město se stalo známým Kartágem starověkého světa. Spolu s provinciemi a koloniemi bývá nazývána kartaginskou říší nebo kartaginskou republikou podle pozdějšího politického zřízení vedeného sufety (obdobou římských konzulů), do roku 480 př. n. l. bylo Kartágo královstvím. Jde ale jen o historická označení.
Kartágo bylo ve 3. a 2. století př. n. l. velmocí spolu se starověkým Římem, a bylo jeho rivalem v nadvládě nad západním Středomořím. Posléze tato rivalita vedla k sérii válek, známých jako punské války, v nichž Kartágo vždy utrpělo porážku. Tyto prohry vedly k úpadku politické a ekonomické síly Kartága, zvláště kvůli krutým sankcím uvalených Římem, které byly podmínkou pro zastavení války. Třetí punská válka byla poslední ze série těchto válek a skončila úplným zničením města Kartága a anektováním posledních zbytků kartaginského území Římany. Ačkoli svébytná kartaginská civilizace zanikla, její odkaz přispěl k rozvoji pozdějších středomořských kultur. Později Římané na troskách punského města vybudovali obnovené Kartágo, které již bylo městem římským a centrem římské provincie Africa.
Název civilizace Zatímco termín „kartaginský“ je užíván mnoha současnými autory, ve starověkých spisech se často vyskytuje přídavné jméno „punský“ k popisu jevů týkajících se kartaginské civilizace. Latinský termín punicus (dříve poenicus), který je propůjčen z řeckého Φοινίκη, znamená „fénický“.
Historie Fénická kolonizace náhled|upright=0.7|vlevo|Rozsah fénické kolonizace a obchodní trasy Kartágo bylo jednou z mnoha fénických osad. V 10. století př. n. l. bylo pobřeží Středozemního moře osídleno rozmanitou semitsky mluvící populací. Lidé obývající oblast současného Libanonu nazývali svůj jazyk kanaánštinou, ale Řekové je uvádějí jako Féničany. Féničtina byla velmi podobná starověké hebrejštině do té míry, že hebrejština je často používána jako pomůcka při překladech fénických nápisů.
Fénická města byla vysoce závislá na obchodu a obsahovala mnoho důležitých přístavů. Fénické hlavní město byl Týros, který kolem Středozemního moře založil spoustu obchodních stanic. Kartágo a mnoho dalších osad se později rozvinulo v samostatná města.
Nejstarší dějiny Kartágo bylo založeno roku 814 př. n. l. fénickými osadníky z města Týros, kteří s sebou přinesli i městského boha Melkarta. Podle pověsti založila město královna Dídó (nebo Elissa příp. Elissar), která utekla z Tyru poté, co byl její manžel zavražděn během pokusu jejího mladšího bratra o posílení své vlastní moci. Několik mýtů o založení města se dochovalo skrze řeckou a římskou literaturu (viz např. Byrsu).
V roce 509 př. n. l. byla mezi Kartágem a Římem podepsána smlouva udávající rozdělení vlivu a obchodních aktivit. Toto je první známý zdroj oznamující, že Kartágo získalo kontrolu nad Sicílií a Sardinií.
Začátkem 5. století př. n. l. se Kartágo stalo komerčním centrem západního středomoří. Město dobylo většinu starých fénických kolonií, tj. Hadrumentum, Utica a Kerkouane, podrobilo si libyjské kmeny a převzalo kontrolu nad celým pobřežím severní Afriky od současného Maroka až k hranicím Egypta. Jeho vliv se také rozšiřoval ve Středozemním moři; převzalo kontrolu nad Sardinií, Maltou, Baleárskými ostrovy a západní polovinou Sicílie. Důležité kolonie byly také založeny na Pyrenejském poloostrově.
Rozsah fénického osídlení náhled|upright=0.9|vpravo|Postupný úpadek kartaginské říše: Aby poskytli místo k odpočinku pro obchodní flotily udržující fénický monopol v oblasti přírodních surovin, nebo aby sami vedli obchod, založili Féničané podél břehů Středozemního moře mnoho koloniálních měst. K zakládání svých měst byli povzbuzováni potřebou k oživení obchodu aby mohli zaplatit poplatky vyžadované Tyrem, Sidónem a Byblem následované říšemi, které jim vládly, a ze strachu kompletní řecké kolonizace těch částí Středozemního moře, které jsou vhodné k obchodu. Féničané postrádali dostatek populace a potřebovali v cizině založit soběstačná města. Většina měst měla méně než 1000 obyvatel, ale Kartágo a pár dalších měst se rozrostlo v ohromné metropole.
Zhruba 300 kolonií bylo založeno v Tunisku, Maroku, Alžírsku, Ibérii a v mnohem menším rozsahu také na vyprahlých březích Libye. Féničané kontrolovali Kypr, Sardinii, Korsiku a Baleárské ostrovy a také minoritní oblasti na Krétě a Sicílii. Pozdější osídlení se dostala do ustavičných konfliktů s Řeky. Féničané na omezenou dobu dokázali ovládnout celou Sicílii. Celá oblast později přešla pod vedení a ochranu Kartága, které obratem odeslalo své vlastní kolonisty k založení nových měst nebo k posílení těch, které odmítaly Týros a Sidón.
První kolonie byly vytvořeny na dvou cestách k iberskému minerálnímu bohatství – podél afrického pobřeží a na Sicílii, Sardinii a Baleárských ostrovech. Centrum Fénického světa by Týros, sloužící jako ekonomické a politické jádro. Moc tohoto města ubývala následkem mnoha obléhání a jeho následném zničením Alexandrem Velikým. Role vůdce pak přešla na Sidón, a případně Kartágo. Každá kolonie sice platila poplatky buď Tyru, nebo Sidonu, ale žádný z nich neměl kontrolu nad koloniemi. To se změnilo s nástupem Kartága, jakmile Kartaginci ustanovili své vlastní starosty k vládě nad městy a samo Kartágo si ponechalo mnoho přímé kontroly nad koloniemi. Tato politika vedla nakonec k přeběhnutí iberských měst k Římanům během punských válek.
Boj o Sicílii
náhled|upright=0.9|vpravo|Mapa středomoří v roce 218 př. n. l. náhled|upright=0.5|vlevo|Kartaginský hoplít ze Války mezi řeckými městy (zejména Syrákúsami) a Kartágem probíhaly v 5.–3. století př. n. l. Důsledkem bylo rozdělení Sicílie na západní část pod Kartágem a východní řeckou část, kde dominovaly Syrakusy. Toto rozdělení vydrželo až do punských válek.
Války s Římem a zánik
Mocenský souboj o nadvládu nad západním Středomořím probíhal mezi starověkým Římem a Kartágem ve třech válkách v 3.–2. století př. n. l. První punská válka byla prvním ozbrojeným konfliktem Říma, který probíhal mimo území Itálie. Třetí punská válka skončila úplnou porážkou Kartága a srovnáním města se zemí Římany. Později na troskách punského města Římané Kartágo obnovili, ale již jako římské město.
Legendy o založení Kartága Královna Elissar náhled|upright=0.8|vpravo|Ruiny Kartága Královna Elissar (známá také jako „Alissa“, nebo arabským jménem اليسار, nebo اليسا, nebo عليسا) byla princeznou z Tyru, která založila Kartágo. Během jejího vrcholu byla její metropole nazývána „zářící město“, vládnoucí dalším 300 městům kolem západního Středozemního moře a vedoucí fénický punský svět.
Bratr Elissary, král Pygmalion z Týru, zavraždil jejího manžela, vrchního kněze Sychaea. Elissar utekla před tyranií své vlastní země a založila Kartágo a následovně jeho pozdější území. Podrobnosti jejího života jsou útržkovité a matoucí, ale jejich posloupnost může být odvozena z různých zdrojů. Podle Justina byla princezna Elissar dcerou krále Mattena z Tyru (známého také jako Muttoial nebo Belus II). Když zemřel, odkázal trůn jí a jejímu bratrovi, Pygmalionovi. Ona se provdala za svého strýce Acherbase (známého též jako Sychaeus), vrchního kněze boha Melkarta, muže s autoritou a bohatstvím srovnatelným s králem. Pygmalion byl tyran, milovník zlata a intrik, a požadoval autoritu a jmění z kterého se těšil Acherbas. Pygmalion v chrámu Acherbase zavraždil a dlouhou dobu dokázal svůj zločin před svou sestrou skrývat, klamající ji lží o smrti jejího manžela. Ve stejnou dobu volali lidé z Tyru po jednom panovníkovi, což způsobilo rozpory v královské rodině.
Královna Dido Podle legendy založila Kartágo v roce 814 př. n. l. fénická princezna Dido. Starověké báje vyprávějí, že její bratr Pygmalión zabil jejího manžela Sychaea a ji sesadil z trůnu. Nešťastná Dido opustila rodný Týros, ležící na východním břehu Středozemního moře, a se svými přáteli vyrazila na západ. Zastavuje se u pobřeží severní Afriky, kde zakládá Nové Město, fénicky Kart Hadašt, latinsky Karthago.
Než ale mohla Dido založit město, musela se ještě dohodnout s numidským králem Jarbasem, který ji dal nabídku: „Užívej pozemek tak velký, jaký pokryje volská kůže.“ Chytrá Dido ale Jarbase přelstí. Kůži rozřezává na tenké proužky, které svazuje dohromady, a obkládá tak jimi velké území, které zahrnuje jak budoucí město, tak přístav i skálu, na níž později vyroste hrad. Na památku této události získává zmíněný hrad, centrum Kartága, jméno Byrsa, což odkazuje ke „stažené kůži“.
Římský básník Vergilius přidává do báje ještě příběh Aenea, uprchlíka z Tróje, jehož loď bouře zahnala přímo do právě založeného Kartága. Princezna se do něj zamiluje a prožijí spolu krátký románek. Aeneas se ale nestane jejím manželem, ani kartaginským králem, jak si ona představuje. Podle bohů má založit Římskou říši. Aeneas tedy tajně vyplouvá na moře k italským břehům. Zoufalá Dido se pak z nešťastné lásky sama upálí na hranici a ještě před smrtí proklíná Aenea a všechny jeho potomky. „Odsud pramení nepřekonatelná nenávist mezi Kartaginci a Římany,“ vysvětluje Vergilius.
Město Kartágo Poloha
Město Kartágo leželo na východ od Tuniského jezera, na druhé straně proti centru moderního města Tunis v Tunisku. Založeno bylo pravděpodobně v roce 814 př. n. l. Féničany jako kolonie jejich města Týr, kterému odvádělo tribut. Bylo vybudováno na útesu s přístupem k moři na jihu a severu. Pozice města z něj učinila mistra středomořského námořního obchodu. Všechny lodě přeplouvající moře musely proplout mezi Sicílií a pobřežím Tuniska, kde bylo Kartágo postaveno. Postupem času vyrostlo ve velkou ekonomickou mocnost ve Středomoří, shromažďující bohatství a vliv díky své ekonomické obratnosti.
Od roku 1979 jsou ruiny města Kartága s celkovou rozlohou 602 ha součástí světového kulturního dědictví organizace UNESCO.
Jazyk Kartaginci mluvili punsky, dialektem féničtiny.
Obchod Říše Kartága byla silně závislá na obchodu s Tartéssem a jinými městy na Pyrenejském poloostrově, od kterých získávala obrovské množství stříbra, olova, a mnohem důležitější cínovou rudu, která byla přísadou k výrobě bronzových předmětů. Její obchodní vztahy s Ibery a námořní síla, která zajistila kartaginský monopol v obchodu s Británií bohatou na cín a Kanárskými ostrovy, jí umožnily stát se jediným významným překupníkem cínu a výrobcem bronzu. Udržování tohoto monopolu bylo jedním z hlavních zdrojů kartaginské síly a prosperity a kartaginský obchodník by raději rozbil svou loď o skalnaté břehy Británie, než aby odhalil kterémukoli rivalovi, jak se k nim bezpečně přiblížit. Navíc, když bylo Kartágo jediným významným dodavatelem cínu, jeho pozice v centru Středozemního moře a kontrola nad vodami mezi Sicílií a Tuniskem mu umožňovaly kontrolovat zásobování východních národů tímto kovem. Kartágo bylo také největším středomořským producentem stříbra, těženého v Ibérii a na pobřeží severní Afriky, a po monopolu s cínem bylo stříbro jedním z jeho nejvýdělečnějších podniků. Jeden důl ve Španělsku poskytoval Hannibalovi 300 římských liber (98,235 kg) stříbra denně.
upright=0.8|náhled|vlevo|Fénické obchodní trasy (Byblos, Sidon, Týros) a Kartágo