Giorgio de Chirico (IPA: ˈdʒɔrdʒo deˈkiriko; 10. července 1888 Volos – 20. listopadu 1978 Řím), řecko-italský malíř a grafik. Byl hlavním představitelem tzv. metafyzické malby (pittura metafisica). Jeho raná tvorba významně ovlivnila surrealisty, ačkoliv on sám se od nich později distancoval. Časem se orientoval na klasickou figurální malbu. Vystupoval proti abstraktnímu malířství. Jeho dílo je založené na studiu antické kultury jakož i německých filosofů Friedricha Nietzsche a Arthura Schopenhauera. Někdy bývá považován za představitele magického realismu.
Život De Chirico se narodil v přístavním městě Volos v Thesálii. Jeho otec Evaristo pracoval jako inženýr pro firmu, která v Řecku stavěla železniční tratě.Největší malíři: Život, inspirace dílo, č. 116, Giorgio de Chirico, Eaglemoss International, Praha 2002, s. 3, ISSN 1212-8872 Matka Gemma Cervetto byla operní zpěvačka. V roce 1891 se narodil jeho bratr Andrea († 1952), který roku 1914 přijal umělecký pseudonym Alberto Savinio. Ten se prosadil rovněž jako malíř, ale také jako spisovatel a hudební skladatel. Chlapci byli vychováváni v aristokratickém duchu, odděleni od svých vrstevníků.
V roce 1900 začal Giorgio de Chirico studovat malířství na polytechnice v Athénách.Holzhey, Magdalena, Giorgio de Chirico 1888–1978. The Modern Myth, Taschen, Köln 2005, s. 92, V květnu 1905 mu neočekávaně zemřel otec.Největší malíři: Život, inspirace, dílo, č. 101, Surrealismus, Eaglemoss International, Praha 2002, s. 8, ISSN 1212-8872 Oba bratři odjeli spolu s matkou do Mnichova, místa tradičně navštěvovaného mladými řeckými umělci. Giorgio zde až do roku 1909 studoval na Královské akademii výtvarných umění.Walther, Ingo F. (ed.), Umění 20. století, Nakladatelství Slovart a Taschen, Praha 2011, s. 708, V té době na něj měla největší vliv díla Arnolda Böcklina a Maxe Klingera, které měl v Mnichově možnost spatřit. Také jeho obrazy z prvního tvůrčího období do roku 1910 se nesou v duchu romantismu a symbolismu. V létě 1909 de Chirico Mnichov opustil a odešel do Milána, kam se mezitím odstěhovali bratr s matkou. V roce 1910 celá rodina přesídlila do Florencie. V té době de Chirico intenzivně studoval filosofická díla Arthura Schopenhauera, Otto Weiningera a zejména Friedricha Nietzsche.Klingsöhr-Leroyová, Cathrin, Surrealismus, Taschen a Nakladatelství Slovart, Praha 2005, s. 32, Zejména kniha Tak pravil Zarathustra se stala jedním z jeho hlavních inspiračních zdrojů. V Itálii prodělal těžké střevní onemocnění, s jehož následky se potýkal po zbytek života. Intenzivní emoční zážitek, který zakusil jednoho večera na náměstí Santa Croce ve Florencii, ho – spolu s filosofickými zdroji – přivedl k metafyzické malbě.
Léta 1911–1915 prožil malíř v Paříži.Lebel, Robert – Sanouillet, Michel – Waldberg, Patrick, Der Surrealismus, Taschen, Köln 1987, s. 249, Jen v březnu 1912 byl povolán do Itálie, aby zde vykonal vojenskou službu. Byl umístěn do Turína, spjatého s jeho vzorem Nietzschem. Po deseti dnech sice dezertoval,Holzhey, M., De Chirico, s. 92 ale prostředí města, zejména věž Mole Antonelliana, na něj mělo hluboký vliv. V roce 1912 vystavil tři obrazy na Podzimním salónu, o rok později dalších třicet ve svém ateliéru a roku 1914 se zúčastnil pařížského Salónu nezávislých. Jeho práce si tak všimli Pablo Picasso a Guillaume Apollinaire, stýkal se i s vlivným uměleckým kritikem Maurice Raynalem.Huyghe, René, Encyklopedie umění nové doby, Odeon, Praha 1974, s. 358 Pařížská moderna byla tehdy zaujatá kubismem, de Chirico ho však neakceptoval. Malíř patřil do kroužku umělců sdružených kolem časopisu Les Soirées de Paris; v něm poznal svého prvního galeristu Paula Guillauma.
Krátce po vypuknutí první světové války byl spolu s bratrem odveden do italské armády. Byli přiděleni do služby v týlu ve Ferraře. Zde se seznámili s malířem Filippem De Pisis. Po čase byl Giorgio převelen do tamní vojenské nemocnice, kde pracoval v oddělení pro vojáky s psychickými poruchami. Zde se spřátelil s malířem Carlo Carrà. Spolu s ním a svým bratrem malovali v duchu metafyzické malby. Později se s Carlem Carrà rozešel, protože ten označoval za objevitele metafyzické malby sebe.
Bezprostředně po válce se de Chirico do Paříže nevrátil. Postupně žil v Římě, Miláně a Florencii. V roce 1918 bylo v Římě založeno hnutí Valori plastici, sdružující nejvýznamnější italské malíře. Jeho zakládajícími členy byli kromě bratří de Chiriků také Carlo Carrà a Giorgio Morandi. Vydávalo stejnojmenný časopis, který publikoval články, jejichž společným jmenovatelem byla snaha o návrat ke klasickým hodnotám, odmítání futurismu a respekt k figurativnímu malířství. Na podzim 1919 v něm de Chirico publikoval článek nazvaný Návrat uměleckých řemesel, ve kterém obhajoval návrat tradičních metod a ikonografie. Tento článek vyjadřoval neočekávanou změnu v jeho umělecké orientaci: De Chirico přijal klasický styl inspirovaný starými mistry, jako byli Rafael a Signorelli, a stal se přímým oponentem moderního umění. Bezprostředním impulzem pro změnu uměleckého názoru byl pro de Chirika Tizianův obraz Láska nebeská a láska pozemská, který viděl v Galerii Borghese.Bernardová, Edina, Moderní umění 1905–1945, Paseka, Praha a Litomyšl 2000, s. 89,
V Itálii měl de Chirico první samostatné výstavy. První z nich proběhla roku 1919 v římské galerii Casa d'Arte Bragaglia, ta mu však úspěch nepřinesla. Negativní kritiky měla i výstava v Miláně o dva roky později. Roku 1924 navštívil malíř opět Paříž. Byl zde přijat do kroužku surrealistů vedeného André Bretonem. Je také vyobrazen – v podobě antické busty – na slavném Ernstově obraze Setkání přátel, na němž jsou všichni významní surrealisté. De Chirico se účastnil i prvních dvou společných výstav surrealistů. První proběhla v listopadu 1925 v pařížské galerii Pierre,Johannsen, Rolf H., Slavné obrazy. 50 nejvýznamnějších maleb dějin umění, Nakladatelství Slovart, Praha 2004, s. 231, druhá o rok později v nově založené Surrealistické galerii v Callotově ulici rovněž v Paříži.Effenberger, Vratislav, Výtvarné projevy surrealismu, Odeon, Praha 1969, s. 119 To již ale bylo v době hlubokých rozporů mezi de Chirikem a Bretonem. De Chirikovy obrazy z metafyzického období zde byly vystaveny bez jeho souhlasu. V Paříži také v roce 1924 de Chirico poznal svou první manželku, ruskou baletku Raissu Gurjevič Krohlovou, s níž se oženil o rok později.
Od roku 1927 se jeho vztahy se surrealisty stávaly stále problematičtější. Když Breton ve své knize Surrealismus a malířství nejnovější de Chirikovy práce odsoudil, rozešel se malíř se surrealisty definitivně. V roce 1929 vyzdobil vilu galeristy Léonce Rosenberga sérií nástěnných maleb s výjevy Gladiátorů a vydal experimentální prózu Hebdomeros. O rok později vyšly Apollinairovy Kaligramy s více než 60 de Chirikovými litografiemi.
Ve 30. letech hledal de Chirico trvalý domov. Roku 1931 se z Paříže odstěhoval do Itálie. Tři roky nato se opět vrátil do Paříže, kde sérií Tajuplné lázně ilustroval básnickou sbírku Jeana Cocteaua Mytologie. V roce 1936 odešel do New Yorku, kde pobýval další dva roky. V roce 1938 se vrátil do Itálie. Ještě v témže roce stihl emigrovat do Francie a v důsledku vypuknutí války vrátit se do Itálie, kde se usadil v Miláně. Mezi tím, v roce 1930, poznal svou druhou manželku Isabellu Packszwer, opět Rusku, s níž se oženil roku 1935 a zůstal s ní do konce života.
náhled|De Chirico a italský prezident Sandro Pertini Koncem 30. let de Chirico přijal barokizující, rubensovský styl. Díla tohoto období již nebyla tak oceňována, de Chirico je však často považoval za lepší než své metafyzické obrazy, ke kterým se nicméně vracel v tzv. vlastnoručních falzech či autorských replikách, jimiž jednak popouzel své kritiky, jednak z nich měl finanční profit. Zároveň se v té době pouštěl do vehementních polemik s moderním uměním. V roce 1945 se natrvalo usadil v Římě, kde si o rok později zakoupil dům poblíž Španělských schodů. Dnes je zde jeho muzeum. Po válce se na trhu s uměním objevilo mnoho skutečných padělků jeho obrazů. De Chirico v té záležitosti vedl řadu soudních sporů, v roce 1948 dokonce zažaloval Benátské biennale. Rok nato v Benátkách uspořádal první ročník tzv. Antibiennale, které se pravidelně opakovalo až do roku 1954.Holzhey, M., De Chirico, s. 95 Ke smíření s pořadateli Biennale došlo až v roce 1956, kdy zde de Chirico vystavil svá novobarokní díla. A právě těmto typům obrazů věnovala v roce 1953 malířova manželka pod pseudonymem Isabella Far monografii. V roce 1968 maluje de Chirico divadelní dekorace, portréty a obrazy na platinovaném leštěném kovu. Roku 1971 vyšel zásluhou Claudia Bruniho Sakraischika kompletní katalog de Chirikových děl, o dva roky později pak antologie z jeho spisů. Výstavy a divadelní projekty přivedly de Chirika v roce 1973 do Athén a New Yorku. V roce 1974 se malíři dostalo pocty v podobě zvolení za člena Francouzské akademie krásných umění. De Chirico zemřel v Římě v listopadu 1978, nedlouho po svých 90. narozeninách. Pohřben je v kostele San Francesco a Ripa v Římě.
Dílo Giorgio de Chirico byl všestranným umělcem. Maloval obrazy, vytvářel grafiku, věnoval se literatuře, zabýval se scénografií, příležitostně i drobnou volnou plastikou. Jeho výtvarný názor prošel několika často diametrálně odlišnými fázemi. Během mnichovského pobytu a vlastně až do roku 1910 maloval obrazy v duchu švýcarského symbolistního malíře Arnolda Böcklina a Němce Maxe Klingera, který bývá rovněž řazen k symbolistům. Pod dojmem četby Friedricha Nietzsche a zejména atmosféry italských měst začal od roku 1910 malovat obrazy, pro které se bude později používat termínu metafyzické. Prvním z nich byla Záhada podzimního odpoledne právě z uvedeného roku. Mezi roky 1910–1918 vytvořil téměř 150 obrazů v tomto duchu, které založily jeho pověst a pro dějiny výtvarného umění se považují z jeho díla za nejinspirativnější.Holzhey, M., De Chirico, s. 60 V letech 1912–1913 namaloval sérii obrazů nazývaných Piazze d'Italia (Italská náměstí). Zobrazuje na nich opuštěná náměstí lemovaná prázdnými arkádami. V centru prostoru se nacházejí antické sochy. De Chirico motivicky čerpal ze svého dětství a mládí. Podle legendy vypluli argonauti právě z malířova rodného Volosu. Proto je tato scéna námětem několika jeho obrazů. Odpočívající socha uprostřed náměstí je Ariadna, jež hrála významnou roli v mýtu o argonautech a zároveň ztělesňuje melancholii. Na vzdálených obzorech se objevuje vlak s kouřící lokomotivou – připomínka zaměstnání otce, který měl na Giorgiův duchovní vývoj velký vliv. Na náměstích vyrůstají věže, inspirované turínskou La mole antonelliana. Nad arkádami jsou umístěny nádražní hodiny, na komínech se třepetají praporky. Obrazy prostupuje pocit odcizení, hlubokého smutku a záhadnosti, zdůrazněný ještě jejich nejednoznačnými názvy.Pijoan, José, Dějiny umění, sv. 10, Odeon, Praha 1974, s. 32
Přibližně od roku 1914 se škála de Chirikových motivů rozšířila o postavy manekýnů, jakýchsi krejčovských panen bez tváře. Jejich tělo je konstruováno z nejrůznějších, převážně dřevěných předmětů geometrických tvarů. Typickou ukázkou je obraz Velký metafyzik z roku 1917. Dalšími obrazy, které velice zapůsobily na pozdější surrealisty, byly Mozek dítěte (1914) a Píseň lásky z téhož roku. Zejména první z obrazů se stal pro surrealisty inspirací. Roku 1917 přiměl Bretona vystoupit z autobusu, když ho viděl vystavený ve výkladní skříni galerie v ulici Boétie. Yves Tanguy se při jeho spatření rozhodl, že se stane malířem.Největší malíři. Surrealismus, č. 101, s. 13