vpravo|náhled|Josef a bratří jeho, čtyřdílný román Thomase Manna
Román je rozsáhlý epický (vyprávěcí) literární žánr, řazený mezi fikci a ve své moderní podobě téměř vždy prozaický, jen málokdy veršovaný. Jedná se o velmi mnohotvárný, vnitřně rozporný a neobyčejně proměnlivý žánr s otevřenou strukturou. Román může mít téměř jakékoliv téma a používat různorodé literární postupy, badatelé proto často tvrdí, že není možné určit žádný typicky románový rys nebo podat stálou a vyčerpávající definici tohoto žánru.Hodrová (1989), s. 11. Michail Michajlovič Bachtin, významný ruský teoretik románu, označil ve 40. letech 20. století román za „jediný žánr, který se dosud vyvíjí a utváří“. Kromě estetické funkce může plnit i různé další: didaktickou, publicistickou, filosofickou a jiné.
Na rozdíl od ostatních důležitých epických žánrů moderní literatury, povídky a novely, bývá román velmi dlouhý, uvádí se běžný rozsah od 50 000 slov (200 stran) až po vícesvazková díla (například trilogie). Jednotlivé jeho subžánry většinou bývají v rámci žánru buď tradičně kratší (detektivní román, román pro mládež), nebo naopak enormně dlouhé (románová kronika, román-řeka).Janáčková (2004), s. 577. Typický je důraz na hrdinovu psychologii a jeho proměnu v průběhu děje. Román také bývá dějově komplikovanější než kratší žánry, obsahuje četné odbočky a větší množství postav, jevů a událostí.
Počátky románu je vzhledem k rozdílným vymezením žánru možné hledat v různých dobách, přičemž existují dva základní názory na věc. První z nich říká, že román vznikl ve starověku, s prapůvodem ve staroegyptském písemnictví a prvním větším rozkvětem v řeckém helénismu, podle druhého vymezení je román původně raněnovověký měšťanský žánr. Ve starověké řecké literatuře vznikala díla románového charakteru od 4. století př. Kr., z většiny z nich však do moderní doby přežily pouze názvy. Nejstarším z dochovaných textů je Charitónův román O věrné lásce Chairea a Kallirhoy z 1. století. Z románů starověké římské literatury zůstaly zachovány fragmenty Petroniova románu Satirikon z 1. století a Apuleiův román Zlatý osel z 2. století. Koncem středověku získal v evropské kultuře vliv rytířský román, nejprve veršovaný, později prozaický. V reakci na něj se rozvíjel burleskní román a pikareskní román.Janáčková (2004), s. 581. Užší chápání uznává jako román pouze moderní román a v takovém případě se k tvůrcům žánru řadí až raněnovověcí romanopisci jako Miguel de Cervantes y Saavedra, Marie-Madeleine de La Fayette, Daniel Defoe nebo Samuel Richardson.Pavel (2015), s. 1.
Útvary připomínající román byly v historii psány i mimo evropskou kulturu, v Japonsku, Číně nebo Indii.Pospíšil (2003), s. 111–112. Jako první román v historii (popřípadě první realistický román) bývá někdy uváděn Příběh prince Gendžiho napsaný japonskou dvorní dámou Murasaki Šikibu v roce 1007 a vypravující příběh císařova levobočka a jeho hledání životní lásky.
Existují obavy, že umělá inteligence zcela nahradí práci autorů románů.
Vznik pojmu V raném středověku došlo k postupnému rozlišení jazyka používaného v jihozápadní Evropě na lingua latina (latina) a lingua romana (románské jazyky, například francouzština, italština, španělština nebo provensálština). V těchto vernakulárních (lidových) jazycích začala později vznikat také literatura: ve francouzštině od 11. století, ve španělštině koncem 12. století, v italštině počátkem 13. století. Knihy napsané v národních jazycích začaly být označovány pojmem odvozených od slova „romanice“: romanz, romant, roman, romance, romanzo. Původním smyslem těchto slov byla tedy „kniha v národní řeči“, brzy však začal být pojem chápán i úžeji, jako dvorský veršovaný román. Označení žánru román se takto vyvinulo ve francouzštině a italštině; ve španělštině vzniklo označení básnického žánru romance. Prvním románem, v jehož názvu se označení román objevilo, je Roman de brut z roku 1155.Pospíšil (2003), s. 112.
Vymezení románu vpravo|náhled|Edward Morgan Forster, romanopisec a autor knihy Aspekty románu (1927) Velice různorodá vymezení románu vedou k tomu, že mnoho děl bývá některými literárními vědci za román označeno a jinými nikoliv. Někdy je vymezení spojeno s přesnou délkou: romanopisec a esejista Edward Morgan Forster pro účely své knihy Aspekty románu (1927) vymezil jako jakékoliv fikční prozaické dílo obsahující alespoň 50 000 slov. Exaktní vymezení založené na délce je užitečné zejména tehdy, je-li nutné jednoduše odlišit románové texty od děl kratších žánrů: například cena Hugo a cena Nebula, významná ocenění pro fantasy a sci-fi tvorbu, přijímají v kategorii román fikční prozaické texty o délce alespoň 40 000 slov. Nevýhodou tohoto pojetí je, že za román pak může být označeno velké množství textů, včetně archaických. Kanadská badatelka Margaret Doodyová ve své studii o dějinách románu také užívá tuto otevřenou definici, a proto posléze prohlašuje, že žánr románu je stejně starý jako západní civilizace sama.
Už od 19. století bývá zmiňována ambice románu obsáhnout vše. Georg Wilhelm Friedrich Hegel označil román za buržoazní epopej, čímž mu přiznal stejnou centrální pozici, jakou měl v archaických kulturách epos. S podobnou úvahou pracoval také maďarský marxistický literární teoretik György Lukács. Ve své Teorii románu (1915–1920) tvrdí, že román je skutečně moderní obdobou eposu, ale nemůže již předvádět totalitu života, proto k ní alespoň směřuje.Pospíšil (2003), s. 114. Daniela Hodrová také uvádí epos jako základní žánr protikladný románu, s tím, že základní rozdíl spočívá v protagonistovi. Zatímco hrdina eposu má polobožský status a vykonává historický nebo polomytický čin (geste), hrdinou raného románu je obyčejný smrtelník zažívající dobrodružství (aventure).Hodrová (1989), s. 25. Některé pokusy definovat román jsou založeny spíše na úvaze nad tématem románu. Český literární kritik František Xaver Šalda uvádí, že román má ambici postihnout život v celé jeho komplexnosti a uspořádat jeho chaos do určité soustavy.
vlevo|náhled|Michail Michajlovič Bachtin, teoretik románu, chápal román primárně jako dialogický žánr J. Paul Hunter vychází ve svém vymezení převážně z románů 18. století a za distinktivní rysy žánru, který se v jeho pojetí v té době rodil, považuje současnost (romány se obvykle neodehrávají v prostředí vzdáleném prostorově a časově od doby napsání), uvěřitelnost, důvěrnou známost, odmítnutí tradičních zápletek, použití běžného jazyka, důraz na jedince, zprostředkování vnitřního života postav, koherenci (soudržnost), všeobsažnost, rozbíhavost, fragmentárnost a vědomí jeho tvůrců, že vytvářejí něco nového. Nevýhodou tohoto seznamu rysů je však skutečnost, že pro romány 20. století jsou jen obtížně použitelné a rovněž v 18. století se najde mnoho románových děl, která se tomuto vymezení vymykají.MacKay (2010), s. 22.
Michail Michajlovič Bachtin k nemožnosti nalézt určitý a stabilní znak románu poznamenává, že u mnohých potenciálních základních rysů románu se nakonec objeví výjimky. Typický román má sice mnoho rovin, ale existují také romány s jedinou rovinou. Román je obvykle silně syžetový a uspořádává své složky a informace o ději neobvyklým způsobem, zároveň se ale vyskytují romány jednoduše seřazené a deskriptivní. Umělecké romány problematizují svět, ale masová populární produkce románů o problémech mlčí, je harmonizující a zábavná. Obecně časté románové téma lásky se v některých slavných románech vůbec neobjevuje. Tezi, že moderní román je psán prózou, narušuje existence veršovaných románů. Bachtin se nicméně domnívá, že některé charakteristické rysy románu nalézt lze: jmenuje zejména vnitřní rozrůzněnost jazyka (pro což zavádí pojem heteroglosie, střetávání různých způsobů řeči) a zpracování tématu jako něčeho blízkého a případně i směšného, se vztahem k soudobému člověku, tedy nikoliv jako vznešenou a vzdálenou minulost, což bývalo rysem eposů.Bachtin, s. 12–14. Uvádí také, že román velmi silně vstupuje do vztahů s jinými žánry a často je vytlačuje, paroduje, činí svou součástí nebo alespoň ovlivňuje do té míry, že ony samy pak také pracují se zmíněnými románovými prvky: živým jazykem, dialogičností, humorem a významovou nezavršeností.Bachtin (1980), s. 10.
Třídění románu Vzhledem ke složitosti románu jsou možné rozličné způsoby jeho třídění. Typologizace může být například tematická (detektivní román, sportovní román, dobrodružný román a další), metodická (historický román, psychologický román a jiné), konzumentská (román pro ženy, román pro děti, rodinný román) nebo kompoziční (charakterový román, kronikový román, časový román a prostorový román a různá další binární dělení). Existuje rovněž třídění na román vysoký, střední a nízký, román světský a mimosvětský, román iluzívní a deziluzívní, román sebereflexivní a nesebereflexivní.Hodrová (1989), s. 9–10. Podle tematické dominanty je možné také dělení románu na romány zaměřené na děj (akční subžánry, detektivní a westernové romány), romány zaměřené na postavu (psychologický román, ať už s jedinou perspektivou nebo s více perspektivami) a romány zaměřené na časoprostor (krajinu, společenské prostředí, dějinné období).Janáčková (2004), s. 579–580.
V angloamerické literární vědě existuje tradiční základní rozdělení románu na „romance“ a „novel“, přičemž oba pojmy se do češtiny překládají jako román. „Romance“ vznikla ze středověké rytířské epiky a popisuje vznešeným jazykem nepravděpodobné události, zatímco „novel“ se vyvinula z nefikčních textů (dopisy, deníky) a má běžným jazykem ukazovat obraz skutečného života. Daniela Hodrová vnímá tuto dichotomii románových forem jako kontrast románu-smyšlenky a románu-skutečnosti. Uvádí, že román-smyšlenka (rytířský román, dobrodružný román, gotický román, román s tajemstvím) vychází z pohádky, eposu, hagiografie a podobných žánrů; naproti tomu román-skutečnost (realistický román, nový román) vychází z biografie, autobiografie, deníku, kroniky, fyziologické črty a podobně.Hodrová (1989), s. 9. Hodrová však zároveň poznamenává, že v literárních dějinách nelze hovořit o jednoduchém přechodu od tvůrci v různých dobách romány předchozí epochy považovali za smyšlenku, zatímco nově vznikající romány za texty odrážející skutečnost. Román 17. a 18. století byl vnímán jako smyšlenka realistickým románem 19. století, ten byl pak opět za smyšlenku pokládán avantgardními tvůrci nového románu a tak dále.Hodrová (1989), s. 6–8.
Jinou možností, jak třídit romány, je použít pojem modus. Modus pojmenovává jednu z vlastností, tendencí nebo aspektů díla, nikoliv dílo jako celek. Může být kupříkladu satirický, parodický, alegorický, fantastický, realistický a podobně.
Následující výčet žánrových typů románu není závazný ani vyčerpávající.
Bukolický román
Bukolický neboli pastýřský román patří k nejstarším typům románu. Vznikl ve starověkém Řecku spojením tradice epické prózy a žánru bukolické poezie. Popisuje harmonický život pastýřů na venkově (většinou v horách Arkádie nebo Sicílie) a jejich milostné příběhy, někdy s dobrodružnými prvky. Příkladem je Longův román Dafnis a Chloe z 2. století. Prostá láska mladých pastýřů je ohrožena útoky zhýralců z města a pirátů, rychle se však podaří dosáhnout obnovení idyly a šťastného konce. Z moderních děl bývá k pastýřským románům zařazováno jen málokteré, k výjimkám patří harmonický vzpomínkový román Jablečné víno s Rozárkou (1959, autor Laurie Lee).
Rytířský román