British Aerospace Sea Harrier je námořní STOVL (Short Take-Off and Vertical Landing – letadlo s krátkým vzletem a vertikálním přistáním) / VTOL (Vertical Take-Off and Landing – letadlo s vertikálním vzletem a přistáním) proudový stíhací, průzkumný a útočný letoun vyvinutý z letounu Hawker Siddeley Harrier. Letoun vstoupil do služby u britského královského námořnictva (Royal Navy) v dubnu 1980 pod označením Sea Harrier FRS.1 a stal se neformálně známým pod přezdívkou „Shar“.Ward, str. 50. Jejich zvláštností bylo, že i když v té době bylo již naprosto samozřejmé, že námořní i pozemní letouny k vybojování vzdušné nadvlády dosahovaly nadzvukových rychlostí, letoun byl podzvukový, přestože jeho hlavním úkolem bylo bránit letadlové lodě Royal Navy.
Sea Harriery sloužily ve válce o Falklandské ostrovy, v obou válkách v Perském zálivu a během intervence NATO v konfliktu v Bosně a Hercegovině. Ve všech případech operovaly většinou z letadlových lodí, které se nacházely mimo válečnou zónu. Jejich použití na Falklandách ukázalo jejich nadřazenost a vysokou užitečnost, když se ocitly v roli jediného letounu schopného chránit britský expediční svaz. Letouny Sea Harrier sestřelily 20 nepřátelských letounů, přičemž ztratily jen dva stroje palbou ze země. Byly také použity k útokům na pozemní cíle stejným způsobem jako Harriery používané královským letectvem (Royal Air Force).
Sea Harriery byly také určeny pro obchod, ale úspěšně byly prodány jen v roce 1983 do Indie, protože z plánovaného obchodu s Argentinou a Austrálií nakonec sešlo. Druhou, vylepšenou verzí pro Royal Navy postavenou v roce 1993, byl Sea Harrier FA2. Měl lepší schopnosti ve vzdušném boji, mohl nést další zbraně a měl i výkonnější motor. Tato verze byla vyráběna až do roku 1998. Letoun byl stažen ze služby u královského námořnictva v březnu 2006 a byl na krátkou dobu nahrazen letouny Harrier GR9. V budoucnu by měl roli palubního stíhače zastávat letoun Lockheed Martin F-35 Lightning II. Sea Harriery sloužily až do května 2016 u indického námořnictva, ačkoliv i zde mají být nahrazeny letouny MiG-29K. I když byly vyřazeny z aktivní služby u Royal Navy, jsou i nadále používány k výcviku palubních posádek u School of Flight Deck Operations.
Vývoj
V poválečné éře se začalo královské námořnictvo zmenšovat v souvislosti s rozpadem britské říše v zámoří a se vznikem Britského společenství národů. V roce 1960 byla vyřazena poslední bitevní loď HMS Vanguard, přičemž sloužila méně než 15 let. Snad největším příkladem nového trendu šetření v námořnictvu bylo zrušení plánované třídy velkých letadlových lodí CVA-01 pro královské námořnictvo v roce 1966, což zřejmě souviselo s odklonem námořnictva od letadel s pevnými křídly po 2. světové válce. Během tohoto období se v Royal Navy objevily požadavky na letoun s vertikálním nebo krátkým vzletem a vertikálním přistáním (V/STOL), který by nahradil letouny de Havilland Sea Vixen. Po prvních zkouškách letounů V/STOL došlo k přistání letounu Hawker Siddeley P.1127 na HMS Ark Royal v roce 1963.Jenkins 1998, str. 51.Bull 2004, str. 119.
Další koncept budoucnosti námořního letectví se objevil na počátku 70. let 20. století, kdy byla plánována nová třída křižníků s letovou palubou. Plavidla byla velmi opatrně a politicky obezřetně označována za křižníky a úmyslně se vyhýbalo termínu „letadlová loď“,Nordeen 2006, str. 11. aby byla větší naděje na jejich financování v politicky nepřátelském ovzduší, kdy panovala značná nevole financovat drahé mateřské letadlové lodě.Grove 1987, str. 319–320. Tato plavidla byla podstatně menší než původní projekt letadlové lodi CVA-01.Moore 1987, str. 22. Tyto lodě byly nakonec objednány v roce 1973 jako třída InvincibleMoore John E., 1981. a jsou v současné době označovány jako letadlové lodě. Téměř okamžitě byl během jejich stavby k 170 m dlouhé palubě přidán „odrazový můstek“, který lodím umožnil účinně provozovat malé množství V/STOL proudových letounů. Letoun Hawker Siddeley Harrier GR1 vstoupil do služby u RAF v dubnu 1969. Hawker Siddeley vyvinul následně i navalizovanou variantu pro nové lodě, která dostala označení Sea Harrier. V roce 1975 královské námořnictvo objednalo 24 letounů Sea Harrier FRS1 (Fighter – stíhací, Reconnaissance – průzkumný, Strike – údernýBull 2004, str. 120.), přičemž první poprvé vzlétl v roce 1978. Během té doby se společnost Hawker Siddeley stala součástí společnosti British Aerospace při znárodnění v roce 1977. V době kdy prototyp Sea Harrieru vzlétnul v Dunsfoldu (poprvé 20. srpna 1978), byla objednávka zvýšena na 34 letounů.Orbis 1985, str. 3306–3312 Sea Harriery byly prohlášeny za operačně způsobilé v roce 1981 na palubě první lodi třídy Invincible, kterou byla letadlová loď HMS Invincible a další se připojily v tom samém roce na palubě letadlové lodi HMS Hermes.
Vzhledem k jejich klíčové roli při válce na Falklandách, bylo učiněno v roce 1984 rozhodnutí vylepšit letouny na základě získaných zkušeností na verzi FRS.2 (později známé jako FA2). První létající prototyp byl dodán v září 1988 a v prosinci téhož roku byl podepsán kontrakt na úpravu dalších 29 strojů. V roce 1990 královské námořnictvo objednalo výrobu 18 nových strojů FA2,Flight International 1990, str. 9. s cenou kolem 12 miliónů liber za kus, čtyři další vylepšené letouny byly objednány v roce 1994. První letoun byl dodán 2. dubna 1993.
Popis náhled|Vektorová tryska letounu Sea Harrier FA2 ZA195 (vylepšený) – odlišující rys letounů s kolmým startem náhled|alt=Nozzle locations|Umístění čtveřice trysek na letounu.
Sea Harrier je podzvukové letadlo navržené k provádění leteckých úderů, průzkumu a stíhání nepřátelských letounů.Jenkins 1998, str. 52. Pohon zajišťuje jeden dvouproudový motor Rolls-Royce Pegasus s dvojicí vstupů vzduchu a čtveřicí polohovatelných trysek. Podvozek letounu tvoří dvě hlavní podvozkové nohy umístěné za sebou v trupu a dvě vnější přistávací kolečka na křídlech. Sea Harrier je vybaven čtyřmi závěsy na křídlech a třemi závěsy pod trupem k nesení zbraní a přídavných palivových nádrží.Spick 2000, str. 366–370, 387–392. Použití „odrazového můstku“ umožňuje letounům vzlétnout s větším nákladem z krátké letové paluby, ačkoliv toho lze dosáhnout i klasickým startem z běžného letiště bez použití polohovatelných trysek.Bull 2004, str. 121.
Sea Harrier byl z větší části založen na letounu Harrier GR3, ale má zvětšený kokpit s bublinovým překrytem pro zlepšení výhledu a zvětšenou přední část trupu pro umístění radaru Ferranti Blue Fox. Na některé části byly použity korozivzdorné slitiny nebo byly opatřeny antikorozní úpravou, aby lépe vzdorovaly mořskému prostředí.Jenkins 1998, str. 51–55. Po válce na Falklandských ostrovech byly Sea Harriery vybaveny novými protilodními střelami Sea Eagle.
Novější Sea Harrier FA2 byl vybaven radarem Blue Vixen, který byl popisován jako jeden z nejpokročilejších pulzních dopplerovských radarů na světě, původní radar Blue Fox byl občas kritizován pro nízký výkon. Radar Blue Vixen posloužil jako základ pro vývoj radaru CAPTOR používaného na letounech Eurofighter Typhoon. Sea Harrier FA2 mohl také nést střely vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM jako první britské letadlo s touto schopností. Letouny Sea Harrier FA2 navíc dostaly i vylepšený motor Pegasus Mk 106 a prostředky pro elektronické rušení vzhledem k rozvoji radarem naváděných protileteckých střel. Další vylepšení zahrnovaly zvětšení počtu nesených střel vzduch-vzduch, radar pro snímání směrem dolů, zvětšený dolet a vylepšené displeje v kokpitu.
V kokpitu letounu byla umístěna klasická středová řídicí páka a ovládání plynu na levé straně. K běžným řídícím přístrojům byla přidána i páka pro ovládání čtveřice polohovatelných trysek. Při poloze páky vpřed míří trysky dozadu pro vodorovný let a při poloze páky vzad míří trysky dolů pro svislý start nebo přistání.Markman a Holder 2000, str. 74–77.Jenkins 1998, str. 25. Užitečnost schopnosti svislého přistání byla demonstrována při incidentu 6. června 1983, kdy podporučík Ian Watson ztratil kontakt s letadlovou lodí HMS Illustrious a přistál se svým Sea Harrierem ZA176 na palubě španělské nákladní lodi Alraigo.
V roce 2005, ačkoliv bylo již naplánováno jejich vyřazení, byly Sea Harriery vybaveny systémem „Autoland“, který umožňuje letounu provést bezpečné svislé přistání bez jakéhokoliv zásahu pilota. Navzdory přirozenému houpání lodi na moři systém v květnu 2005 dokázal úspěšně přistát na letadlové lodi.
Služba
Royal Navy
Vstup do služby První tři vyrobené stroje byly vývojové a byly používány k čistě zkušebním účelům. První sériový letoun byl dodán na leteckou základnu královského námořnictva Yeovilton v roce 1979 ke zkouškám u Intensive Flying Trials Unit (také známá jako 700. námořní letecká peruť). První operační peruť vyzbrojená těmito letouny vznikla v březnu 1980. Stala se jí 800. Námořní letecká peruť na letadlové lodi HMS Invincible, která byla následně přemístěna na letadlovou loď HMS Hermes. V lednu 1981 byla zformována druhá jednotka, kterou byla 801. námořní letecká peruť, působící na letadlové lodi HMS Invincible.
Falklandská válka náhled|Sea Harriery na letecké základně královského námořnictva Yeovilton v kamufláži používané před konfliktem na Falklandách. Sea Harriery se zúčastnily Falklandské války v roce 1982, přičemž létaly z letadlových lodí HMS Invincible a HMS Hermes. Hlavním úkolem Sea Harrierů byla obrana proti nepřátelským letadlům. Druhořadým úkolem byly útoky na pozemní cíle. Letouny RAF Harrier GR3 prováděly hlavně útoky na pozemní cíle. Celkem se bojů zúčastnilo 28 Sea Harrierů a 14 Harrierů GR3. Sea Harriery sestřelily 20 argentinských letounů, přičemž neutrpěly žádné ztráty ve vzdušných soubojích. Dva Sea Harriery byly však ztraceny palbou ze země a další čtyři při nehodách.Grant 2005, str. 38. Z celkového počtu argentinských ztrát letadel bylo 28% způsobeno palbou Sea Harrierů.
K selhání argentinských stíhačů přispělo několik faktorů. Ačkoliv argentinské letouny Mirage III a Dagger byly mnohem rychlejší, Sea Harriery byly mnohem obratnější. Také taktika zvaná „Viff“ (Vectored in Forward Flight), která využívala trysky, které jsou běžně používány pro svislý start, pro brzdění nebo změnu směru letu, se prokázala jako velice užitečná ve vzdušných soubojích, ačkoliv nejméně jeden důvěryhodný zdroj uvádí, že tato taktika nebyla během války na Falklandách používána.Jane's Fighter Combat – Combat in the Jet Age, Navíc Harriery používaly nejnovější střely AIM-9L Sidewinder a radar Blue Fox. Britští piloti měli také mnohem lepší výcvik. Jednou z věcí, které si všimli u argentinských pilotů, bylo, že občas vypustili své zbraně ve chvíli, kdy zbraň byla mimo své provozní parametry – nemohla tedy efektivně zasáhnout svůj cíl. Argentinské Mirage také občas raději odhodily své přídavné nádrže a zamířily pryč od Sea Harrierů. To později vedlo ke snížení jejich schopnosti bojovat s Brity kvůli nedostatku přídavných palivových nádrží, což zmenšovalo jejich dolet.Ward, str. 209.
náhled|vlevo|Sea Harrier FRS1 z letadlové lodi HMS Illustrious patřící k 800. Námořní letecké peruti v kamufláži používané po konfliktu na Falklandách. Britské letouny byly řízeny přímo z válečných lodí v zálivu San Carlos, což byla určitá nevýhoda, protože blízkost ostrovů měla vliv na účinnost radarů. Rozdíly v taktice a výcviku mezi 800. a 801. perutí se staly terčem kritiky, jelikož se uvádělo, že ztráty britských lodí mohly být nižší, kdyby byly Sea Harriery z lodi Hermes využívány efektivněji.