náhled|Slavkovský štít Západní Karpaty jsou pásemné pohoří obloukového tvaru. Jsou součástí alpsko-himálajské vrásově-příkrovové soustavy, hlavně její severní větve, které jsou označovány jako alpidy. Západní Karpaty (někdy v geologické literatuře označované i jako Severní KarpatyAndrusov, D., 1968: Grundriss der Tektonik der Nördlichen Karpaten. Verlag der Slowakishen akademie der Wissensshaften, Bratislava, 188 s.) jsou nejseverněji položeným alpinským pohořím. Západní Karpaty, hlavně jejich předterciérní vývoj je velmi blízký Východním Alpám a tvoří přechodný celek mezi Alpami a Východními Karpaty.
Geologický vývoj jednotlivých oblastí byl poměrně složitý – je to výsledek tektonických přeměn (vrásnění, posunů a tvorby příkrovů) sedimentačních pánví různého typu v druhohorách až třetihorách. Tato přeměna zahrnovala někdy jen samotnou výplň těchto pánví, někdy i jejich původní podklad a jejím výsledkem je složitá pásmová stavba karpatského oblouku.
Názory a výzkumy geologické stavby oblasti Západních Karpat nejsou dodnes v mnohých aspektech dořešeny a jsou předmětem probíhajících výzkumů a odborných debat. Zařazení některých tektonických jednotek není s určitostí definitivní.
Geologické vymezení náhled|Geologické postavení Západních Karpat v rámci alpidů. Karpaty jsou na západě vůči Alpám ohraničeny údolím Dunaje (jen geograficky, geologicky je to Karnutská brána). Geologickou hranicí na západě je raabská linieMísař, Z., 1987: Regionální geologie světa. Academia, Praha, 708 s.. Na východě je hranice mezi západními a Východními Karpaty vymezena jen formálně, představuje ji údolí řeky Uh, mnohá geologická členění považují za hranici Hornádský zlomový systém na linii Košice – Prešov. V Česku je to přibližně linie Znojmo-Přerov-Karviná. Jižní hranice Západních Karpat je nezřetelná (je to důsledkem hlubokého průniku nížin Panonské pánve do horské soustavy).
Geologické členění Existuje několik interpretací tektonické stavby Západních Karpat. Už delší dobu je používáno trojité členění na Vnější, Centrální a Vnitřní Západní KarpatyMišík, M., Chlupáč, I., Cicha, I., 1984: Historická a stratigrafická geologie. SPN, Bratislava, 541 s.Maheľ, M., 1986: Geologická stavba československých Karpat / Paleoalpínske jednotky 1. Veda, Bratislava, 503 s.Plašienka, D., Grecula, P., Putiš, M., Kováč, M. a Hovorka, D., 1997: Evolution and structure of the Western Carpathians: an overview. Mineralia Slovaca - Monograph, Košice, s. 1 – 24Plašienka, D., 1999: Tektochronologie a paleotektonický model jursko-křídového vývoje centrálních západných Karpát. Veda, 125 s., i když někteří geologové upřednostňují klasické dvojdílné členění na externidy a internidyHók, J., Kahan, Š., Aubrecht, R., 2001: Geologie Slovenska. Univerzita Komenského, Bratislava, 43 s.Vozár, J., Vojtko, R., Sliva, Ľ., (Editors) 2002: Guide to geological excursion. XVIIth Congress of Carpathian-Balkan Geological Association. Geologický ústav Dionýza Štúra, Bratislava, 163 s.. Existuje několik členění (morfotektonické – opírající se o geologii a geomorfologii) a regionálně-geologické (opírající se o regionální geologii). Tektonické členění zpracované v článku se opírá o dělení zavedené Dušanem Plašienkou v roce 1999 a upravené Michalem Kováčem a Plašienkom v roce 2003Kováč, M., Plašianka, D., 2003: Geologická stavba oblasti na styku Alpsko-karpatsko-panonské soustavy a přilehlých svahů Českého masivu. Univerzita Komenského, Bratislava, 88 s.. Členění není možné považovat za definitivní.
Tři hlavní oblasti – Vnitřní, Centrální a Vnější Západní Karpaty jsou odděleny dvěma suturami. Meliatská sutura je oblast vzniklá po uzavření triaso-jurského Meliatského oceánu ve starokimerské fázi. Tvoří hranici mezi Centrálními a Vnitřními Západními Karpatami. Její poloha je diskutabilní a různí autoři ji kladou do odlišných oblastí. Ztotožňují ji s rožňavskou nebo lubenicko-margecanskou linií, případně ji kladou ještě jižněji. Druhou významnou suturou je tzv. peripieninský lineament, kopírující přibližný průběh bradlového pásma. Rozhraní pravděpodobně vzniklo uzavřením Váhického oceánu na rozhraní křídy a třetihor. Tato zóna odděluje Centrální Západní Karpaty od Vnějších Západních Karpat. Obě tyto jednotky překonaly rozdílný vývoj. Podle některých názorů Centrální Západní Karpaty ležely ještě v juře o hodně západněji oproti dnešku a jednotky vnějších Karpat se nacházely v jejich laterálním pokračovaní.
střed|náhled|upright=3|Tektonická mapa Západních Karpat
Předpolí Předpolí Západních Karpat tvoří Česká vysočina, Krakovská plošina a ve východní části i Východoevropská platforma. Tyto oblasti byly konsolidovány dříve než Karpaty. Česká vysočina, která je nejmladší částí jejich předpolí vznikla již během hercynského vrásnění, tedy asi 200 milionů let před vrásněním Karpat.
Vnější Západní Karpaty vpravo|náhled|Řez Západními Karpaty Vnější Západní Karpaty (též označované jako externidy nebo polonidy či beskydikum) vznikly tektogenezí, která přeběhla mezi vrchní křídou (senón) a miocénem. Spolu s Centrálními Karpatami se však zvrásnilo bradlové pásmo, které bylo opětovně převrásněno i spolu s flyšovým pásmem, což umožnilo vznik jeho charakteristické stavby.
Flyšové pásmo náhled|Flyš v úbočí masivu Ondřejníku (Podbeskydská pahorkatina) Flyšové pásmo pojmenované podle charakteristického střídání pískovců a jílovců tzv. flyše, který má převážně křídový, paleogenní až miocenní věk. Ve flyšovém pásmu se nachází i horniny terciérních neovulkanitů. Pásmo původně tvořilo soubor více sedimentačních pánví, které byly v neustálém tektonickém pohybu. Jejich podloží alespoň částečně tvořila severní větev penninika označovaná jako Valaiský oceán. Vyvýšené partie, tzv. kordiliéry nebo elevace, tvořily snosové oblasti, které zásobovaly hlubší části pánví klastickým materiálem, přinášeným turbiditními proudy – mohutnými podmořskými sesuny. Orogeneze postihla tuto oblast koncem paleogénu a začátkem neogénu v tzv. sávské fázi alpinského vrásnění, vnější část byla zasažena i štýrskou fází, což mělo za následek částečné překrytí čelní předhlubně příkrovy. Příkrovy vznikly postupným stlačením sedimentační pánve, což způsobilo odtržení rozsáhlých vrstevních sledů hornin a jejich přesun na vzdálenost 20 – 30 km, případně i víc. Příkrovy vznikaly ve dvou fázích. Vnější (severní) skupina příkrovů nazývaná krosenská a na ni nasunuté vnitřní (jižnější) magurské příkrovy. Příkrovy jsou nasunuty na své předpolí ve formě šupin. Flyšové pásmo pokračuje nepřerušeně z Alp (tzv. rýnsko-dunajský flyš), přes Česko, Slovensko, Polsko, a navazuje na flyš moldavid na Ukrajině a Rumunsku.
Centrální Západní Karpaty Centrální Západní Karpaty jsou někdy též označovány jako slovakidy, či slovakokarpatský systém jsou oblastí, kterou ze severu ohraničuje bradlové pásmo a z jihu meliatské pásmo. Pieninské bradlové pásmo představuje významné rozhraní oddělující Vnější Západní Karpaty od vnitřních. Spolu s příbuznými jednotkami příbradlové zóny tvoří Považsko-pieninské pásmo. Největší část Západních Karpat tvoří rozsáhlá oblast, jejíž podloží je udávané granitoidními a přeměněnými horninami (jejichž stupeň metamorfózy se směrem na jih snižuje) se sedimentárním obalem, přes které jsou přesunuté rozsáhlé příkrovy druhohorních karbonátů. Tvoří ji Tatransko-fatranské pásmo jádrových pohoří, veporské a gemerské pásmo. V jejich krystalinických celcích tatriku, veporiku a gemeriku, které jsou rozčleněné zlomy, není očividná příkrovová poloha. Geofyzikální výzkumy však potvrzují, že gemerikum je nasunuto na veporikum a to je nasunuto na tatrikumTomek, Č., 1993: Deep crustal structure beneath the central and inner West Carpathians. Tectonophysics, 226, s. 417-431. Centrální Karpaty původně tvořily začátkem druhohor šelf Evropské platformy ležely dále na západ v oblasti dnešního Švýcarska a pokračovaly do Vnějších Karpat (které tehdy představovalo oravikum). Centrální Karpaty tak byly vytlačeny severovýchodním směrem z alpské do karpatské domény.
Považsko-pieninské pásmo Považsko-pieninské pásmo má komplikovanou imbrikovanou stavbu tvořenou především bradlovým pásmem. Na jeho stavbě se podílejí jednotky oravika, gossauské skupiny, magurské jednotky tak i slovakokarpatské jednotky (například manínska). Dělí se na tři zóny – březovskou, příbradlovou a bradlovou.
Velmi úzké a geologicky komplikované pieninské bradlové pásmo tvoří předěl, tzv. tektonickou jizvu, mezi Vnějšími a Centrálními Karpaty. Známa jsou jen souvrství starší než trias, tvořené hlavně vápencem a slíny. V juře vznikl v oblasti bradlového pásma Váhický oceán (jižní penninikum), který se začal rychle rozšiřovat. Prostor oceánu označovaný jako váhikum ze severu omezoval úzký pruh pevniny – oravikum a z jihu tatrikum. V oraviku se usazovaly mělkovodnější vápence čorštynské jednotky a směrem na jih byly odstupňovány další přechodné jednotky, v nejhlubších částech Kysucké pánve se usazovala hlubokovodní kysucko-pieninská jednotkaBiely, A. (Editor), Bezák, V., Elečko, M., Gross, P., Kaličiak, M., Konečný, V., Lexa, J., Mello, J., Nemčok, J., Potfaj, M., Rakús, M., Vass, D., Vozár, J., Vozárová, A., 1996: Vysvetlivky ku geologickej mape Slovenska (1 : 500 000), GÚDŠ, Bratislava, 1996, 76 s.. Váhikum se v průběhu své existence prohloubilo i rozšířilo. Ve vrchní křídě (senón) až paleogenní však oceánská kůra této pánve začala subdukovat. Následovala srážka oravika a Centrálních Západních Karpat, při které došlo k deformaci oravických hornin a jejich přesunu ve formě více příkrovů na sever. Po skončení subdukce se na příkrovech usadily slinité a flyši podobné horniny, označované jako bradlový obal. Následně však v paleogénu oblast postihla sávská fáze orogenu, která horniny natolik stlačila, že úzké vrásy, složené z hornin nestejného typu (pevné vápence, měkký flyš a slín) se celkem roztrhly. Následní eroze vypreparovala pevné vápencové čočky do podoby vyčnívajících bradel (např. Vršatská bradla). Pásmo bradel se téměř nepřerušeně táhne od Podbranče na západním Slovensku až do Rumunska.
Tatransko-fatranské pásmo
Jižně od bradlového pásma se nachází Tatransko-fatranské pásmo jádrových pohoří. Jejich jádro, nejstarší jednotku nazývanou tatrikum, představují hlavně staré prvohorní krystalické břidlice a granitoidy, které vznikly už v čase hercynského vrásnění při silné regionální metamorfóze. Jedná se nejčastěji o pararuly a amfibolity, v některých oblastech i slabší přeměněné horniny. Přímo na krystalickém podkladě se na některých místech zachoval původní karbonský, permský a hlavně druhohorní pokryv tzv. obal krystalinika. Tvoří ho hlavně pískovce a vápence. Nad tatrikem leží příkrovy, s podobným vrstevním sledem jaký má obal krystalinika. Jde o rozsáhlá, původně deskovitá tělesa převážně druhohorních vápenců, dolomitů přesunuté přes tatrikum – tzv. subtatranské příkrovy především spodní krížňanský (fatrikum) a vrchní chočský (hronikum). Fatrikum je charakteristické přítomností hrubšího souvrství karpatského keuperu. Hronikum je typické výskytem paleozoických andeziticko-bazaltových vulkanitů (tzv. ipoltická skupina) a většími hrubkami značně variabilních triasových hornin. Přesun příkrovů nastal ve vrchní křídě. Celá oblast v té době ještě neměla tak členitý povrch jako dnes. Výzdvih pohoří přeběhl až po paleogénu, především na konci oligocénu a v miocénu. Vznikly při tom vyklenuté hrástě (obvykle jednostranné), na jihu strmě omezené zlomy a pozvolně upadající k severu. Na jihu bývá obnažené jejich krystalinické jádro. Tvoří dvě řady pohoří, severnější tvoří Malé Karpaty (Pezinská část a Hainburské vrchy), Považský Inovec, Strážovské vrchy, Malá Fatra a Tatry. Jižní řád jádrových pohoří zahrnuje Tribeč, Žiar, Velkou Fatru s Chočskými vrchy, ďumbierské Nízke Tatry a BraniskoPlašienka, D. 2006: Princípy regionalizácie geologickej stavby Malých Karpát a Považského Inovca. In: Kováč, M., Dubíková, K., Nové metódy a výsledky v geológii Západných Karpát. Zborník 2006, s. 51 – 56.
Veporské pásmo