Bitva o Británii (10. července 1940 – 31. října 1940)Jedná se původně o data úředně stanovená britským ministerstvem letectví pro potřebu oficiálních záznamů a zápisů do kmenových listů letového personálu který se bitvy zúčastnil, například pro účely udílení vyznamenání, a přijímaná, přinejmenším jako orientační, většinou historiografie. Ke střetnutím mezi britskými a německými vzdušnými silami nad jihem Anglie a vodami Lamanšského průlivu nicméně začalo docházet již před 10. červencem (k vůbec prvním německým náletům na letiště v jihovýchodní Anglii došlo již v noci z 5. na 6. června) a doznívaly i po 31. říjnu 1940. Němečtí historici často jako dobu bitvy označují období počínající 13. srpnem 1940 a trvající až do jara 1941. představuje střetnutí mezi německou Luftwaffe a britskou Royal Air Force nad Británií a kanálem La Manche. Pro „bitvu o Británii“ (Battle of Britain) se občas používá i pojmenování „bitva o Anglii“. Jednalo se o první významné střetnutí v dějinách válek vybojované výhradně prostřednictvím leteckých sil. Smyslem této vzdušné bitvy, kterou po skončení bitvy o Francii rozpoutala německá strana, bylo zničit nebo alespoň výrazně oslabit Royal Air Force, a získat tak jednoznačnou vzdušnou převahu nad kanálem La Manche a Británií, což německé velení považovalo za nutnou podmínku pro uskutečnění operace Seelöwe, plánované invaze do Anglie. Bez této převahy by tato akce byla příliš riskantní až neproveditelná.
Koncem října 1940 Němci pochopili, že nejsou schopni dosáhnout svého cíle a zničit britskou Royal Air Force, začali omezovat své akce, a přesunovat těžiště útoků na nálety podnikané v noci, v období Brity nazývaném Blitz. V roce 1941 pak byla většina kapacit Luftwaffe převelena na jiná bojiště (do Středomoří a na východní frontu).
Fáze bitvy Bitva se postupně odehrávala v odlišných oblastech a postupně se měnil i charakter jejích bojů, přičemž přechody mezi jednotlivými obdobími většinou splývaly, a na přesném vymezení jednotlivých fází proto mezi různými autory nepanuje plná shoda. Následující orientační přehled je založen na členění dle údajů Royal Air Force Museum:
26. června – 16. července: období tzv. rušivých náletů menšího rozsahu, denních i nočních, majících charakter průzkumu bojem ze strany Luftwaffe a od 4. července počátek šarvátek nad kanálem La Manche. 17. července – 12. srpna: střetnutí nad kanálem La Manche (, ) mezi britskými piloty a letci Luftwaffe útočícími na britskou lodní dopravu v něm, postupně následované německými nálety na přístavy a pobřežní letiště RAF. 13. srpna – 6. září: Adlerangriff, pro Luftwaffe počátek hlavní fáze bitvy, zaměřený na denní útoky proti letištím a dalším instalacím Royal Air Force, po 19. srpnu doprovázený i nočními nálety na přístavy a průmyslová města, včetně předměstí Londýna. 7. září – 2. října: počátek Blitzu, masivních náletů na Londýn ve dne i v noci. 3. října – 31. října: rozsáhlé bombardovací operace se přesunuly převážně do nočních hodin, denní operace Luftwaffe se omezovaly hlavně na nálety stíhacích bombardérů, jejichž cílem bylo vylákat stíhače RAF k boji.
Počátek bojů náhled|vlevo|Schematické znázornění situace a rozložení sil. Zachyceno je zejména rozhraničení skupin Fighter Command a dosah britského radarového systému (červeně), a umístění německých leteckých základen v severozápadní Francii a akční rádius stíhaček Bf 109 (modře). První fáze bitvy o Británii začala dne 10. července 1940, kdy německé letectvo podnikalo občasné útoky na konvoje, a to zejména svými střemhlavými bombardéry Junkers Ju 87 Stuka. V průběhu jednoho měsíce docházelo i ke vzájemným střetnutím britských a německých pilotů v rovině osobních soubojů. 1. srpna 1940 vydalo vrchní velitelství Wehrmachtu směrnici č. 17 o vedení letecké a námořní války, ve které se ukládalo: zničit RAF a britský letecký průmysl rozvrátit zásobování Velké Británie potravinami způsobit co největší ztráty britskému obchodnímu a válečnému loďstvu.
Tento úkol byl svěřen třem leteckým armádám (, doslova "vzdušná flota") rozmístěným na letištích v okupovaných zemích západní Evropy, z nichž 2. byla dislokovaná v severní Francii, Belgii a Nizozemsku, 3. v západní Francii, a 5. operovala z území Dánska a Norska.
Jejich protivníkem na britské straně bylo zejména Velitelství stíhacího letectva (, doslova "stíhací velitelství") RAF, spolu s dalšími obrannými jednotkami, včetně sil protiletadlového dělostřelectva a přehradních balónů. Síly Fighter Command byly rozčleněny do čtyř skupin (Group) čísel 10–13, z nichž každá sdružovala několik úsekových (sektorových) velitelství, jimž byly podřízeny stíhací perutě z jednoho nebo několika letišť.
náhled|Boulton Paul Defiant 264. perutě RAF. náhled|Sestava Heinkelů v bitvě o Británii náhled|Supermarine Spitfire 19. peruti RAF při předletové přípravě. 11. srpna 1940 vydalo velitelství Luftwaffe rozkaz k akci, kterou měla být během čtyř dnů leteckých útoků vyřazena letištní síť v jižní Anglii. Tato akce dostala krycí název „Den Orla“. 10. srpna, po obdržení předpovědi počasí, stanovilo velitelství Luftwaffe začátek útoku na 13. srpna. 12. srpna proběhly první útoky německých bombardérů, které měly vyřadit pět britských radiolokátorů. Na několik dní se však podařilo vyřadit jen radar u Ventnoru. 13. srpna začaly první útoky na jedenáct britských letišť, bombardováním však byla postižena i města Portsmouth, Portland a další. 15. srpna provedla Luftwaffe velký nálet za použití všech tří leteckých armád, který vyřadil z provozu několik letišť, další byla těžce poškozena. Zcela neúspěšně však skončily nálety části sil 5. letecké armády, která se ze základny Stavanger v Norsku pokoušela bombardovat cíle v okolí Newcastlu. Těžké ztráty utrpěla i 30. bombardovací eskadra, která útočila na britská letiště z dánského Aalborgu. V průběhu 15. srpna utrpěla Luftwaffe největší ztráty, ztratila 75 letounů.Je možné také najít údaj o 55 ztracených strojích Luftwaffe, např. v práci Prien, Jochen: Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe, Teil 4/I, s. 40, nicméně toto číslo nezahrnuje letouny Luftflotte 5 a je proto značně zkreslené. Příslušníky Luftwaffe začal být tento den označován jako „Černý čtvrtek“.
Na poradě velitelů leteckých armád, které se konalo v Göringově venkovském sídle Carinhallu, se nejvyšší funkcionáři Luftwaffe rozhodli hledat cestu ke snížení ztrát bombardovacích letounů zavedením nové taktiky. Na rozdíl od dosavadní praxe, kdy stíhači působili převážně formou "volného stíhání," měli nyní přímo doprovázet bombardéry a bezprostředně je chránit. To Britům umožnilo na jedné straně včas zjišťovat směry útoků skupin, na straně druhé nebyl jejich systém pozemní kontroly technicky vybaven pro řízení větších skupin perutí. Automatický vysokofrekvenční směrový vysílač na letounech, tzv. „Pip-Squeak“, udávající sektorovému velitelství pozici jednotek ve vzduchu, mohl být vzhledem k technickým omezením současně používán pouze čtyřmi perutěmi v rámci jednoho úseku, a pokud se v prostoru sektorového velitelství nacházelo více samostatně operujících perutí, jak se často dělo, bylo nutno další navádět pouze za pomoci co nejpřesnějšího odhadu jejich polohy.
18. srpna probíhaly další velmi těžké letecké boje, přičemž bylo nejvíce ztrát v dosavadním průběhu na obou stranách. Tento den došlo také k rozhodnutí, že do letecké bitvy nad Anglií se nebudou již nadále používat střemhlavé bombardéry Ju 87 Stuka, které se pro tento typ boje nehodily. 19. srpna německé velení nařídilo, aby došlo k zintezívnění útoků na letiště i továrny na výrobu letadel.
Byla bombardována i některá britská města, avšak s výjimkou centra Londýna. 24. srpna bylo bombardováno Ramsgate a Portsmouth. Téhož dne v noci byly omylem shozeny bomby i na Londýn, což vyvolalo u Britů protiakci a britské bombardovací letectvo učinilo v noci z 25.–26. srpna nálet na Berlín. 27. srpna začalo britské letectvo používat systém Tally-Ho, který umožňoval stíhacím perutím 11. skupiny povolávat po zjištění náletu jako posilu perutě z jiných úseků. RAF tak dokázala sestavit velká seskupení letounů, přičemž rychlejší a obratnější Spitfire byly určeny na boj s doprovodnými stíhači, zatímco robustnější Hurricany se zabývaly ničením německých bombardérů. 30. srpna vydal německý maršál Hermann Göring rozkaz, který nařizoval 2. letecké armádě zničit britské stíhací perutě soustředěné kolem Londýna a 3. letecké armádě ukládal hromadnými nočními útoky na Bristol a Liverpool terorizovat britské obyvatelstvo a rozvrátit zásobování. Za denního světla se měly provádět pouze útoky na závody leteckého průmyslu.
Obrat v bitvě náhled|Následky bombardování Londýna náhled|Winston Churchill v Coventry po bombardování. V pozadí trosky katedrály sv. Michala. Od počátku bitvy o Anglii vycházelo velení německého letectva z optimistických údajů o ztrátách nepřítele. RAF sice ztráty utrpěla, ale její bojeschopnost to neovlivnilo. Letecký průmysl dodával dostatek kvalitních letounů Spitfire a Hurricane, problém byl s piloty, kterých bylo málo. Proto byli intenzivně přeškolováni zahraniční piloti, kteří emigrovali ze států Evropy okupovaných Německem nebo přišli jako dobrovolníci. Významnou posilou byli i piloti, kteří uprchli z Protektorátu Čechy a Morava a kteří se podíleli na bojích v bitvě o Anglii. Nejúspěšnějším československým letcem a stíhacím letcem v bitvě o Anglii vůbec se stal Josef František, který měl, jako člen polské 303. perutě, potvrzeno 17 zničených nepřátelských letounů. V měsíci září začalo docházet k postupnému obratu ve válce o Anglii. Dne 4. září 1940 za účasti fanatického davu hrozil Hitler ve Sportovním paláci v Berlíně Velké Británii barbarskými leteckými útoky. Den poté nařídil, aby první masový letecký útok na Londýn začal 7. září. Toho dne přijel do Calais velitel Luftwaffe Hermann Göring, aby osobně řídil útoky německého letectva proti Velké Británii. První úder Brity překvapil, protože očekávali, že dojde k útoku na letiště a s bombardováním Londýna nepočítali. Útoky na britské hlavní město pokračovaly prakticky až do 13. listopadu 1940, přičemž noční nálety byly uskutečňovány noc co noc. Němečtí pohlaváři se domnívali, že bombardováním zničí morálku obyvatelstva, což přispěje k britské kapitulaci. Bombardování Londýna však paradoxně přispělo ke konsolidaci RAF, protože se Luftwaffe tolik nezaměřovala na anglická letiště. Britský letecký maršál Trafford Leigh-Mallory, který přišel s nápadem "velkých křídel," tak mohl svoji taktiku soustřeďování perutí RAF dovést k ještě větší dokonalosti. Dne 15. září podnikla Luftwaffe na Londýn masivní nálet, který měl zlomit britský odpor. V ten den mělo Fighter Command k disposici celkem 581 Spitfirů a Hurricanů, což bylo o něco málo více než začátkem bitvy, navzdory ztrátám utrpěným v jejím průběhu. I stíhací složka Luftwaffe v dosavadních bojích utrpěla značné ztráty – k 7. září stav jejích jednomotorových stíhacích letadel schopných nasazení poklesl na 533. 15. září však RAF dokázala soustředit veškeré své síly a postavila se na zuřivý odpor. Britskému velitelství stíhacího letectva se podařilo poprvé použít proti nepříteli všechny tři stíhací skupiny současně. Celý den probíhaly tvrdé boje, při nichž RAF způsobila ztrátu padesáti šesti letounů Luftwaffe, což potvrzují i německé zdroje.Prien, Jochen: Die Jagdfliegerverbände der Deutschen Luftwaffe, Teil 4/I, s. 40.