náhled|Francouzský botanik Charles Plumier, který pro svět popsal strom talauma jako magnolii Šácholan (Magnolia), česky také magnolie či magnólie, je rozsáhlý rod s asi 210 druhy rostlin z čeledi šácholanovité (Magnoliaceae). Rod je latinsky pojmenován po francouzském botanikovi Pierre Magnolovi.
náhled|Nejméně 15 let starý, pravidelně silně kvetoucí strom šácholanu hvězdovitého, půda v místě je neutrální až zásaditá, silně znečištěné prostředí, jižní část Moravy (Brno-Komín)
Charakteristika Šácholany jsou opadavé nebo stálezelené keře či stromy. Jejich listy jsou jednoduché, střídavé nebo nahloučené na koncích větví, celokrajné, řapíkaté. Žilnatina je zpeřená, mezi sekundárními žilkami síťnatá. Palisty obklopují vrcholový pupen a bývají opadavé, přičemž zanechávají na větévce kruhovitou jizvu. U některých zástupců jsou palisty přirostlé k řapíku a po opadnutí na něm zanechávají jizvu. Květy jsou jednotlivé, vrcholové, pouze někdy vyrůstají na zkrácených větévkách a mohou vypadat jako úžlabní. Květy jsou pravidelné, obvykle oboupohlavné, s protáhlou češulí. Okvětí je nerozlišené na kalich a korunu, složené ze 6 až mnoha plátků, ve dvou nebo více kruzích, často více či méně dužnaté. U některých druhů je vnější kruh plátků zelený a přebírá funkci kalicha. Tyčinek je mnoho, s krátkými tlustými nitkami nezřetelně oddělenými od prašníků. Pestíky jsou svrchní, obvykle ve větším počtu, spirálově uspořádané na prodloužené češuli, s laterální placentací. V každém plodolistu jsou obvykle dvě, méně častěji i více vajíček. Nektária nejsou vyvinuta. Plodem je souplodí měchýřků, které může být dřevnatějící a posazené na ose souplodí (klasický šách magnólií mírného pásu), případně u některých zejména tropických zástupců srostlé v dužnatý nepukající nebo nepravidelně pukající bobulovitý útvar. Semena bývají obalena nápadně zbarveným dužnatým míškem a obsahují hojný olejnatý endosperm.
Evoluční historie Fosilní důkazy naznačují, že první kvetoucí rostliny příbuzné šácholanům se vyvinuly někdy v raném období křídy, zkameněliny nejstarších kvetoucích rostlin jsou 132 milionů let staré. Celé období křídy pokrývá časové období před 144 až 65 miliony lety. Předkové dnešních magnolií byli současníky dinosaurů.
Magnolie je prastarý rod. Vyvíjel se už předtím, než se objevily včely, a květy jsou proto vyvinuté k opylování brouky. Důsledkem toho je, že pestíky květů šácholanů jsou tuhé, aby je brouci nepoškodili. Fosilizované exempláře Magnolia acuminata byly nalezeny ve vzorcích starých 20 milionů let. Rozšiřování šácholanů v průběhu historie bylo omezeno postupem ledovců v obdobích vývoje Země a morfologickými překážkami (pohořími, oceány), proto je nenajdeme souvisle na všech kontinentech. Nejvíce fosílií rostlin podobných dnešním magnoliím našli a prozkoumali Dilcher a Krane v roce 1984. Rostlinu 100 milionů let starou se zachovanými listy, plody a květy nalezli fosilizovanou v Kansasu a pojmenovali ji Archaeanthus (první květina). Badateli Dilcherem a Kranem byl nalezen druh pojmenovaný Archaeanthus linnenbergeri, stejně jako několik blízce příbuzných druhů Archaepetala obscura, Kalymmanthus walkeri a Liriophyllum kansense. Nálezy se nachází ve sbírkách paleobotanické kolekce Archaeanthus v paleobotanické sbírce floridského muzea floridského muzea (Florida Museum of Natural History), která obsahuje asi 300 000 druhů a zabývá se obdobím od proterozoika po pleistocén. Část sbírky se zabývá právě nálezy z období křídy a eocénu v Severní Americe.
Jsou konány pokusy se získáváním DNA z fosílií listů Magnolia latahensis z období miocénu. získávání části DNA z fosílie . Listy šácholanů v tomto období byly zelené, zachovaly se stopy chlorofylu. DNA z fosilií v minulosti prokázalo jasnou příbuznost mezi současnými a vyhynulými druhy šácholanů. náhled|Plody se semeny
Rozšíření Šácholany jsou rozšířeny v mírném až tropickém pásu Asie a Ameriky. Vyskytují se od Číny a Himálají po Japonsko a tropickou jihovýchodní Asii, v Americe ve východních oblastech USA, v Mexiku a v tropické Střední a Jižní Americe. Nejvíce druhů roste ve východní a jihovýchodní Asii. V tropické Americe rostou charakteristicky ve středních polohách a v biotopu mlžného lesa. Nejvíce druhů je v Kolumbii a mnohé z nich jsou místní endemity. Pouze několik druhů se vyskytuje v nížinných deštných lesích.
Vývoj znalostí
Původ rodového názvu V roce 1703 Charles Plumier (1646–1704) popsal kvetoucí strom z ostrova Martinik ve svém díle Nova plantarum Americanarum genera. Dal druhu, známému místně jako 'talauma', název Magnolie po Pierre Magnolovi. Anglický botanik William Sherard, který studoval botaniku v Paříži pod vedením Joseph Pitton de Tourneforta, žáka Pierre Magnola byl s největší pravděpodobností prvním, kdo po Plumierovi použil jméno rodu Magnolia. Byl přinejmenším zodpovědný za taxonomickou část práce autora jménem Johann Jakob Dillenius – Hortus ElthamensisDillenius, J. J. (1732), Hortus Elthamensis, seu plantarum rariorum quas in horto suo Elthami in Cantio coluit vir ornamentissimus et praestantissimus Jacobus Sherard. London [Zahrada Eltham, nebo lépe o vzácných rostlinách pěstovaných Jacobem Sherardem v jeho zahradě v Eltham v Kentu]. a práce Catesbyho o přírodní historii S. a J. Karolíny, Floridy a Bahamských ostrovů. <ref>Catesby, M. (1730), The Natural History of Carolina, Florida and the Bahama Islands, containing the figures of birds, beasts, fishes, serpents, insects and plants, Vol. 1. London. (Přírodní Historie Karolín, Floridy a Baham, obsahující údaje o ptactvu, zvěři, rybách, hadech, hmyzu a rostlinách,)</ref>. To byly první práce po Plumierovi,které používaly název Magnolia u některých druhů kvetoucích stromů z mírného pásma v Severní Americe.
Linné byl obeznámen s Plumierovým dílem Genera (Rody) a přijal jméno rodu Magnolie v 1735 ve svém prvním vydání Systema naturae, s odkazem na Plumierovu práci. Linné nikdy neviděl vzorky ani herbáře s rostlinami rodu šácholan (Magnolia) (jestli v té době nějaké existovaly), a přesto na základě popisu Plumierových magnolií a podle špatné ruční kresby rozhodl, že jde o stejnou rostlinu, která byla popsaná Markem Catesbym. Zapsal tento název jako synonymum Magnolia virginiana varieta foetida, taxon nyní známý jako Magnolia grandiflora.
Tento druh Plumierem původně pojmenovaný Magnolia, později popisovaný jako Annona dodecapetala Lamarck, 1786Lamarck, J.B.P.A. de (1786), Encyclopédie Méthodique Botanique, tome second: 127. Paris. a ještě později jako Magnolia plumieri a Talauma plumieri (a ještě mnoha jinými jmény), je nyní známý jako Magnolia dodecapetala.Prioritní bylo jméno publikované Linném v Species plantarum (Druhy rostlin) (1753). Plumierovo jméno nebylo binomické a navíc bylo zveřejněno před Species plantarum (Druhy rostlin), takže nemá žádný status. První binomické jméno, které bylo zveřejněno po roce 1753 bylo Lamarckovo Annona dodecapetala (1786). Magnolia plumieri (1788) byla zveřejněna později, Schwartzovo pojmenování je považováno za pozdější synonymum, stejně jako Magnolia fatiscens (1817, Richard), Talauma caerulea (Jaume St. Hilaire 1805) a Linguifolia magnolia (1822).
První zmínky Magnolie byly dlouho známé a pěstované v Číně. První odkazy na jejich léčivé vlastnosti směřují do roku 1083.Treseder (p. 9) quotes the „Cheng Lei Pen Tshao“ (Reclassified Pharmaceutical Natural History).
Po dobytí Mexika Španělskem, Filip II. v roce 1570 pověřil svého dvorního lékaře Francisca Hernandeze vědeckou expedicí. Hernandez zhotovil četné popisy a kresby rostlin, ale jejich publikace byla zpožděna a provázena sérií nehod. Mezi lety 1629 a 1651 byl materiál re-editován členy Accademia dei Lincei a vydán (1651) ve třech vydáních jako Nova plantarum historia Mexicana. Tato práce obsahuje obrázek rostliny pod místním jménem 'eloxochitl'. Jde s vysokou pravděpodobnost o Magnolia macrophylla subsp. dealbata. Je to možná první druh šácholanu, který byl popsán obyvateli západního světa. Je nejasné, zda jsou časné popisy zhotoveny anglickými nebo francouzskými misionáři, kteří byli posláni do Severní Ameriky. První do Evropy přivezená magnólie je dobře dokumentována. Přivezl ji misionář a sběratel rostlin John Banister (1654–1693) jako Laurus tulipifera, foliis subtus ex aut cinereo argenteo purpurascentibusLaurel-leaved tulip tree, with leaves of which the under sides from ash grey or silvery grey turn into purplish. z Virginie v roce 1688 Henrymu Comptonovi, Londýnskému biskupovi . Tento druh je nyní známý jako Magnolia virginiana. Tento sběratel rostlin dopravil první magnolii ze Severní Ameriky do Evropy ještě předtím, než Charles Plumier objevil svou 'talauma' na Martiniku a dal jí jméno Magnolia.'Treseder, N.G. (1978), Magnolias: 14.. náhled|Listy a plody
Názvosloví a klasifikace Linné použil označení Magnolie ve svém Species Plantarum (1753) a popsal ji jako části jednoho druhu – Magnolia virginiana. Pod tím druhem popisoval pět odlišných forem (glauca, foetida, grisea, tripetala a acuminata). V desátém vydání Systema naturae (1759) spojil grisea a glauca a povýšil čtyři zbývající formy na druhy.
Koncem 18. století botanici a lovci rostlin v Asii zkoumali a začali popisovat Magnolie z Číny a Japonska. Prvními asijskými druhy popsanými západoevropskými botaniky byly Magnolia denudata a Magnolia liliiflora.Pod těmito názvy byly druhy popsány Desrousseauxem v Lamarckově Encyclopédie Méthodique Botanique (1792), str. 675. Na počátku 20. století byly popisy, které se zdály představovat stejný druh, nalezeny v práci francouzského přírodovědce P.J. Buchoze, Plantes nouvellement découvertes (1779), pod názvem Lassonia heptapeta a Lassonia quinquepeta. V roce 1934 anglický botanik J. E. Dandy argumentoval tím, že tyto názvy by měly mít přednost před názvy obou druhů, které byly používány už přes sto let, a proto by Magnolia denudata měla být pojmenována Magnolia heptapeta a Magnolia liliiflora by měla být přejmenována na Magnolia quinquepeta. Po dlouhé diskusi specialisté na taxonomii rozhodli, že jména P. J. Buchoze byla založena na obrázcích různých druhů a že tedy nejsou přijatelná. Následovaly Magnolia coco a Magnolia figaTyto druhy byly publikovány jako Liriodendron coco a Liriodendron figa J. de Loureirem ve Flora Cochinchinensis (1790) a až později (1817) převedeny do rodu Magnolia A. P. de Candollem. Magnolia figa byla brzy poté převedena do rodu Michelia.. V roce 1794 Carl Peter Thunberg popsal druh Magnolia obovata z Japonska a ve zhruba stejné době byla pojmenována Magnolia kobus.
S rostoucím množstvím druhů byl rod rozdělen do dvou podrodů – Magnolia a Yulania. Magnolia obsahovala americké druhy stálezeleného stromu Magnolia grandiflora (který je zahradnicky významný, obzvláště ve Spojených státech) a Magnolia virginiana. Yulania obsahovala několik opadavých asijských druhů, jako Magnolia denudata a Magnolia kobus, které se staly zahradnicky důležitými ve své vlasti.
Vztahy v čeledi Magnoliaceae byly pro taxonomisty na dlouhou dobu záhadou. Protože je čeleď docela stará a přežila mnoho geologických událostí (takové jako jsou doby ledové, formování pohoří a pohyby kontinentů), její distribuce se rozptýlila. Některé druhy nebo skupiny druhů byly na dlouhou dobu izolovány, zatímco jiné mohly zůstat v těsném kontaktu. Vytvořit rozdělení v čeledi (nebo dokonce uvnitř rodu Magnolia) založené pouze na morfologických charakteristikách se zdálo být téměř nemožné.V roce 1927 J.E. Dandy přijal 10 rodů v The genera of Magnoliaceae, Kew Bulletin 1927: 257-264. In 1984 Law Yuh-Wu vybral 15 v A preliminary study on the taxonomy of the family Magnoliaceae, Acta Phytotaxonomica Sinica 22: 89-109; v roce 2004 bylo rozšířeno na 16, v Magnolias of China. Nejedná se jen o některé rody spojené tam, kde jiné nejsou, autoři si často vybírají různé kritéria..