Giovanni Sartori (13. května 1924 Florencie – 4. dubna 2017, Florencie) byl italský politolog a filosof, teoretik demokracie zabývající se především komparativní politologií, autor teorie stranického systému a profesor humanitních věd, sociologie a politologie na Florentské univerzitě a na Columbia University v New Yorku (USA).

Životopis Narodil se 13. května 1924 v italské Florencii. Ve 24 letech zde absolvoval studium politických a společenských věd a roku 1946 nastoupil jako odborný asistent historie. Mezi roky 1950 a 1956 byl profesorem dějin moderní filosofie na florentské universitě, v této době se ve svém zkoumání zaměřil na kritickou analýzu autorů jako např. Marxe, Hegela či Kanta. V letech 1954–1955 získal profesorskou kvalifikaci v historii moderní filosofie a teorie státu. V následujících letech vyučoval na florentské universitě politologii a sociologii a podílel se také na reformách zdejší fakulty politologie, kde od roku 1969 do roku 1971 působil jako děkan.

Od roku 1976 zahájil spolupráci s řadou zahraničních universit – byl profesorem politologie na universitě ve Stanfordu (1976–1979) a profesorem humanitních studií na newyorské Columbia University (1979–1994). Na začátku 90. let (1992–1994) také znovu vyučoval na své domácí universitě ve Florencii. Dále hostoval např. na Yale či Harvardu.

Sartori je spoluzakladatelem italského Centra komparativní politologie (Centro Studi Politica Comparata) a politologického časopisu Italian Political Review (Rivista Italiana di Scienza Politica). Je držitelem řady ocenění, počínaje Zlatou medailí za přínos kultuře a vzdělání od prezidenta Italské republiky z roku 1971. Dále obdržel např. cenu za celoživotní dílo od Evropského konsorcia pro politický výzkum z roku 2005 a od Americké politologické asociace o rok později, Cenu Knížete z Asturie v oblasti společenských věd z roku 2005 či Cenu svobody od Mezinárodní nadace pro svobodu v Buenos Aires z téhož roku. Získal také řadu čestných doktorátů – od universit v Janově (1992), Washingtonu D. C. (1994), Guadalajaře (1997), Buenos Aires (1998), Madridu a Bukurešti (2001), Athénách a Urbinu (2005) a Mexico City (2007).

Je autorem velkého množství odborných děl – více než třiceti knih, řady kapitol v knihách jakožto člen kolektivu autorů a přes tisíc článků v odborných časopisech. Jeho práce byly překládány do cca třiceti jazyků.

Jeho oblastí zájmu byly především teorie demokracie, stranické systémy a výzkum ústavního inženýrství. Uvedl jednu z nejrozšířenějších typologií politických stran. Je také zastáncem aplikace (přenesení) znalostí získaných v politologii do reálného fungování politických institucí, aby se zlepšila jejich účinnost.

Sartori zemřel ve věku 92 let ve Florencii na rakovinu hrdla dne 4. dubna 2017.

Typologie stranických systémů Také v článku Stranický systém – Sartoriho typologie (70. léta 20. století)

Sartoriho typologie (70. léta 20. století)

Sartoriho typologie i v současné době patří mezi nejvýznamnější a nejužívanější typologie stranických systémů vůbec. Při jejím vytváření vycházel Sartori ze starších prací Maurice Duvergera, Jeana Blondela a také Anthony Downse. Na rozdíl od nich ale nepracuje s počtem všech stran v rámci systému, nýbrž vyděluje pouze strany pro systém relevantní. Pro ty stanovuje dvě pravidla: strana je relevantní tehdy, je-li alespoň po jistou dobu schopna určovat alespoň jednu z možných vládních většin. Takovouto vlastnost Sartori označuje jako koaliční potenciál. Toto pravidlo je ale samo o sobě nedostačující, neboť nezohledňuje především antisystémové strany, jež se ze své podstaty typicky nestávají koaličními partnery.

Proto Sartori přichází i s druhým pravidlem: strana je relevantní tehdy, kdy samotná její existence ovlivňuje taktiku stranické soutěže, zvláště pak, když tato její přítomnost mění způsob soutěžení na vládu se soustředících stran z dostředivého na odstředivý bez ohledu na to, směřují-li tyto tendence doprava, doleva, či oběma směry. Tento aspekt označuje jako vyděračský potenciál. Druhým východiskem Sartoriho typologie je krom počtu relevantních stran také kritérium ideologie, především pak s přihlédnutím na ideologickou vzdálenost mezi jednotlivými aktéry a rovněž tak ideologickou intenzitu.

Spojením těchto dvou hledisek vytváří typologii o sedmi třídách: systém jedné strany systém hegemonní strany systém predominantní strany systém dvou stran systém omezeného pluralismu systém extrémního pluralismu atomizovaný systém První dva ještě dále řadí mezi tzv. nesoutěživé systémy, tj. takové, v nichž je de facto (a často i de iure) vyloučena existence jiných politických stran, a tím i politická soutěž, či jsou ostatní strany v podstatě druhořadé a nemohou se ani podílet na utváření politiky. Jejich opakem jsou pak soutěživé systémy (tedy zbylých 5).

Systém jedné strany Tento systém, označovaný také jako unipartismus či systém státostrany, spojuje Sartori především s komunistickými, fašistickými či nacistickými státy. Vyznačuje se především tím, že v jeho rámci existuje a také může existovat právě jedna strana. Zároveň je pro ně také typické, že jsou utlačující, prostupující, netolerantní a extraktivní. Podle míry zastoupení těchto atributů dále Sartori vyděluje subtypy: jednostranický totalitní (silná ideologičnost, pronikání do života občanů ve všech sférách), jednostranický autoritářský (slabší než totalitní, existují oponenti, ale jsou vytlačeni na okraj spektra) a jednostranický pragmatický (uvolněnější, silná ideologie není přítomná).

Systém hegemonické strany Na rozdíl od předchozího typu je v systému hegemonické strany umožněna existence jiných politických stran. Ty jsou ovšem vládnoucí straně podřízené a vůči ní druhořadé, není jim dovoleno se za rovných pravidel účastnit politické soutěže s hegemonickou stranou. Podobně jako v předchozím systému tedy ani zde nedochází ke střídání moci – strany v opozici nemají žádnou možnost stát se stranami vládnoucími.

Systém predominantní strany Tento typ se vyznačuje přítomností strany, jež drží nadpoloviční většinu mandátů, a proto nepotřebuje vstupovat do koalic. Ač by se na první pohled mohlo zdát, že systém predominantní strany je shodný se systémem hegemonní strany, opak je pravdou. Klíčovým rozdílem mezi oběma je existence politické soutěže. Predominantní strana získává svou pozici legálně bez nekalé soutěže či manipulace voleb. Může tak ztratit podporu voličů, v důsledku čehož pak může dojít ke změně celého systému.

Systém dvou stran V rámci tohoto systému existují dvě hlavní strany, jež jsou schopny vládnout samostatně a nepotřebují utvářet vládní koalice se třetími stranami. Zároveň také probíhá více či méně pravidelné střídání u moci. Strany typicky představují pravou a levou část politického spektra.

Systém omezeného pluralismu V tomto systému existují tři až pět relevantních politických stran, z nichž ani jedna nedrží dostatečný počet mandátů, a proto vstupují do koalic, které se alternují. V tomto ohledu tedy připomíná výše zmiňovaný bipartismus, místo obměny jednotlivých stran ale dochází k výměně celých koalic. Tento systém také neobsahuje relevantní antisystémové strany, opozice je unilaterální (tedy veškerá opozice je pouze buď napravo, či nalevo).

Systém extrémního pluralismu Při popisu tohoto systému, který Sartori označuje též jako polarizovaný pluralismus, nejvíce vystoupí na povrch hledisko ideologické vzdálenosti mezi jednotlivými stranami. Těch je v tomto systému pět až osm, jejich počet ovšem není tak důležitý jako jejich charakter. Tyto systémy ve většině případů vedou k selhání, či neschopnosti překonávat krize. Sartori uvádí osm znaků tohoto systému. Ve stručnosti jsou to: přítomnost relevantních antisystémových stran (a jejich delegitimizační vliv), bilaterální opozice (vláda čelí kritice z obou stran spektra, zároveň se tyto dva směry opozice vzájemně vylučují), středová politická strana či jejich uskupení (ta musí čelit zmiňované opozici zprava i zleva; tím, že fyzicky obsazuje střed spektra, vede k tomu, že odrazuje ostatní strany od dostředivosti více směrem k odstředivým tendencím), vysoká polarizace (ideologická vzdálenost mezi stranami je velmi vysoká), převládání odstředivých tendencí nad tendencemi dostředivými (z výše uvedených důvodů; systém často směřuje až k extremistické politice), ideologické rozstrukturování polarizovaného pluralismu (strany mezi sebou soutěží pomocí ideologických argumentů), existence nezodpovědných opozic (některé strany jsou z vládnutí trvale vyloučeny, proto se nebojí v rámci agitace slibovat nesplnitelné, na rozdíl od stran, jež se na vládě podílejí či podílet mohou, jež své sliby voličům později plnit musí), specifická politická soutěž (typicky nekalá a vyznačující se neuskutečnitelnými sliby; neexistuje minimum poctivé soutěže)

Atomizovaný systém Této kategorii věnuje Sartori nejmenší pozornost, je to svým způsobem zbytková třída. Počet stran již přestává hrát roli, jejich pozice je natolik vyvážená, že na sebe nemají téměř žádný významnější vliv a nemusí tak na ostatní brát ohled při dosahování svých politických cílů.

Volební systémy Aby bylo možné jasně definovat většinové a poměrné volební systémy jako dva systémy navzájem se vylučující, navrhuje Sartori oddělit kritérium či metodu od jejich výsledku, tedy toho, jak se v parlamentu odráží rozdělení hlasů voličů. Volební systém je tedy většinový tehdy, když probíhá volba v obvykle jednomandátových obvodech, kde vítěz bere vše – jde o tzv. systém „prvního v cíli“. Poměrný systém je naopak každý systém, ve kterém volby probíhají ve dvou- či vícemandátových obvodech a přináší dva nebo více vítězů zvolených na základě „nejvyššího počtu hlasů“. Tyto vítězné poměry je možné ustanovit dvěma způsoby, a to buď určit volební kvocienty, nebo přiřadit volební vítězství kandidátům, kteří se umístili v čele, podle jejich pořadí (například prvním dvěma v dvoumandátových obvodech). V prvním případě, který se vyskytuje častěji, jsou kandidáti voleni na základě stejných podílů (kvocientů), ve druhém na základě nejvyšších počtů hlasů.

Sartori dále dodává, že ne všechny systémy je ale možné takto dichotomicky klasifikovat, je třeba vzít v úvahu i „systémysmíšené“. Poznamenává také, že tento pojem bývá často nesprávně používaný. Když se jedná například o dvoukomorový parlament, kde se jedna sněmovna volí podle jednoho systému a druhá sněmovna podle jiného, nejde proto hned o systém smíšený. Skutečně smíšené jsou jen ty volební systémy, ve kterých se využívá kombinace poměrných a většinových kritérií k volbě té samé komory.

Většinové systémy Cílem většinových (majoritních) systémů není parlament odrážející rozdělení hlasů, ale hledají jasného vítěze. Spolu s parlamentem chtějí také zvolit vládu (byť jen jako předpokládaný důsledek). Hlavní rozdíl tkví v tom, zda kandidát potřebuje na vítězství relativní nebo absolutní většinu. V obou případech jsou obvody jednomandátové, ale zatímco vítězem v rámci relativní většiny může být reprezentant největší menšiny, vítěz v rámci absolutní většiny reprezentuje skutečnou (nadpoloviční) většinu.

Většinové systémy anglického typu jsou jednokolové a stačí v nich získat relativní většinu hlasů. Pokud je k vítězství třeba absolutní většina, je nutné se uchýlit k využití alternativní volby, jako je tomu například ve volbách do dolní sněmovny parlamentu v Austrálii, nebo k systému dvoukolového hlasování. Alternativní volba je „preferenční“ volební systém v rámci jednomandátových obvodů, ve kterých každý volič očísluje všechny kandidátky podle svých preferencí.

Kandidáti s nejmenším počtem preferencí jsou vyřazeni a preference se následně přerozdělují, dokud se neobjeví vítěz s absolutní většinou. Systém dvoukolového hlasování je takový systém, ve kterém jsou k rozhodujícímu měření sil připuštěni jen první dva soupeři z prvního kola.

Systém poměrného zastoupení