Kondiaronk (cca 1640–1701, někdy též Kandiaronk, francouzsky Le Rat) byl válečník a diplomat severoamerického kmene Huronů a jeden ze strůjců tzv. Velkého montrealského míru z roku 1701. Významný francouzský jezuita a autor často citovaných dějin Nové Francie Pierre Charlevoix nazval tohoto domorodce „Indiánem s nejvyššími kvalitami jakého kdy Francouzi v Kanadě poznali“. Kondiaronk žil v době, kdy se v Severní Americe stále více projevovala evropská přítomnost a Francouzi pronikali až za řeku Mississippi. Indiáni museli čelit dosud nepoznané výzvě v podobě vztahů s Evropany. A že nebyli pouze pasivními účastníky, svědčí právě příklad tohoto muže. Šlo o Indiána, který si postupem doby získal takovou reputaci, že i „civilizovaní“ Francouzi skládali na tohoto „divocha“ chvalořeči. A to i přesto, že Kondiaronk rozhodně nepatřil ke klasickým „přátelům“ bělochů, který se chová podle jejich přání. Jeho osobnost byla daleko komplexnější a jeho život do značné míry odráží složitost doby a místa, v nichž žil.
Migrace Huronů náhled|Mapa hlavních indiánských kmenů z východu Severní Ameriky v době před irokézskými útoky Kondiaronk znamená v huronštině „krysa“, Francouzi ho tedy nazývali Le Rat (někdy se uvádí, že jeho jméno ve skutečnosti znamená ondatra – Le Rat musque). Sám Kondiaronk však nebyl klasickým Huronem ale tzv. Wyandotem (Wendatem) – členem kmene vzniklým po sloučení Huronů, Petunů (Tionontati) a zřejmě i dalších zbytků okolních etnik rozprášených po irokézských útocích v letech 1648–1651 (viz smuteční války, bobří války). Irokézové (Pět národů, Haudenosaunee) představovali v té době smrtelnou hrozbu pro kmeny z východní oblasti Velkých jezer a jejich útoky dopadaly jako údery kladivem na místní indiánské komunity. Huroni se po zničujících nájezdech Irokézů rozdělili na několik skupin. Jedna z nich se v 50. letech spojila s Petuny a migrovala podél pobřeží Velkých jezer ve snaze vyhnout se útokům bojových skupin Irokézů pátrajících po zajatcích. Tyto nucené přesuny Kondiaronk zažíval zřejmě jako mladík. Jeho datum narození, stejně jako u většiny domorodců není známo, ale odhady oscilují mezi roky 1625–1649. V roce 1671 se Huroni (ač je lepší nazývat tento kmen od roku 1650 Wyandoti nebo Tionontati, bude dále v článku používáno méně přesné ale ustálenější pojmenování Huroni) Ve skutečnosti je to ještě složitější. Pojmenování "Huroni" samotní Huroni nepoužívali, nýbrž jim tak říkali především Francouzi (francouzsky "buran", "surovec" nebo "hlava divočáka"). Huroni byli původně konfederací 4 kmenů, které se společně nazývaly Wendati (obyvatelé ostrova či poloostrova). Po irokézských útocích konfederace zanikla a Huroni se rozdělili na 3 hlavní skupiny - 1. Huroni z Lorette žili v blízkosti Francouzů u Quebecu, 2. jezerní Huroni migrovali v oblasti Velkých jezer a spojili se s Petuny, možná i Neutrály a vytvořili kmen Wyandotů, 3. zajatí Huroni přesídlili mezi Irokéze a byli adoptováni. Podrobnosti viz např. Bruce TRIGGER The Children of Aataentsic: A History of the Huron People to 1660. Kingston and Montreal: McGill-Queen's University Press. 1987. usídlili mezi Huronským a Michiganským jezerem. Jelikož šlo o místo strategického významu, Francouzi zde v roce 1676 ustavili pevnost Michilimackinac. Huroni zde zůstali až do roku 1701, kdy se přesunuli k nově založené pevnosti Pontchartrain známější pod názvem Detroit.
Indiánští válečníci náhled|Hurónský lovec láká losy, obraz z 19. století Kondiaronk nesl „rodové“ jméno Sastareci (Saretsi), což znamená, že patřil k „medvědímu rodu“, který spadal pod „jelení bratrstvo“. Je pravděpodobné, že byl synem některého náčelníka a nepochybně se brzy etabloval jako jeden z nejuznávanějších bojovníků svého kmene. Boj patřil k nedílné součásti kultury indiánských kmenů této oblasti. Muži tak mohli získat prestiž, válečné trofeje, respekt svých soukmenovců i nepřátel a v neposlední řadě „hodnost“ válečného náčelníka. Není pravda, že by indiánské války před příchodem bělochů byly jen jakousi drsnější hrou. Nejen že při nich mohlo docházet k velkým ztrátám, ale některé mohly mít téměř vyhlazovací charakter.
Kondiaronk, Frontenac a role Francouzů
První zmínka v pramenech o Kondiaronkovi je z 80. let 17. století. V roce 1682 vedl Kondiaronk jednání s guvernérem Nové Francie Louisem de Buade de Frontenacem a žádal ho o podporu Francouzů proti nepřátelům Huronů. Použil metaforu, která se tou dobou začala obecně šířit a vyjadřovala poměr mezi Francouzi a jezerními kmeny: „Onontio (obecný výraz Indiánů pro francouzského guvernéra), (jsem) tvůj syn Saretsi (Kondiaronk), dříve bych řekl bratr, což však přestalo platit, a nyní jsem tvým synem, kterého jsi stvořil tím, že nás chráníš proti našim nepřátelům. Ty jsi můj otec a já to vím a poslouchám tě jako syn poslouchá otce“. Tato metafora je poněkud zavádějící. Neznamenalo to, že Francouzi díky svému postavení „otců“ měli moc pánů. Spíš tím Indiáni vyjadřovali to, že Francouzi byli první mezi rovnými a měli jakousi paternalistickou funkci jak při ochraně vůči nepřátelům tak uvnitř aliance. Ostatně v tradiční indiánské rodině neměl otec nad svými dětmi žádnou donucovací pravomoc, tělesné tresty v rodinných vztazích nefungovaly a co nezařídil jemným přesvědčováním, to děti neudělaly.
Kondiaronk jako "ušlechtilý divoch"
Někdy v roce 1688 či 1689 se s Kondiaronkem setkal francouzský cestovatel baron Lahontan. V jeho knize Nové cesty do Severní Ameriky (New Voyages to North America) je Kondiaronk vzorem pro postavu jménem Adario – náčelník Huronů v Michilimackinacu. Ten je jakýmsi předobrazem Rousseauova „ušlechtilého divocha“ z 18. století. Baron Lahontan s ním vede rozsáhlý dialog a skrze Adaria si do značné míry vylévá své vlastní politické názory a kritizuje mnohé evropské (francouzské) nešvary té doby. Adario se kriticky vyjadřuje např. o soukromém vlastnictví, francouzském právním systému, papežovi, jezuitech, válce, lékařství aj. Jeho odpovědi jsou často velmi dlouhé a složitě formulované. Ne náhodou je Lahontanovo dílo považováno za jeden ze základních zdrojů pro pozdější mýtus o ušlechtilém divochu propagovaný například Jean-Jacquesem Rousseauem. Když se Lahontan baví o právu v Evropě, tvrdí, že systém trestů je nutný pro korigování špatných lidí. Na to Adario: „Co za druh lidí musí být tito Evropané? ... Musí být donucováni dělat dobro a nemají žádnou jinou motivaci vyhýbat se zlu, než obavu z trestu?“. Adario tvrdí, že oni právo nepotřebují, protože ho nepotřebovali ani jejich předkové, kteří žili spokojeně i bez něj. Napadá údajné právo Francouzů (resp. jejich krále) na to, aby Indiáni podléhali jejich zákonům. Je otázkou kolik z toho, co Adario údajně říká, bylo skutečně vysloveno Kondiaronkem, současní autoři se obvykle domnívají, že málo. Ovšem antropolog David Graeber a archeolog David Wengrow konfrontují v knize The Dawn Of Everything předchozí úzus, že by obsah Lahontanových dialogů s Kandiaronkem byl fikce a přiklánějí se k tomu, že Kandiaronk reflektoval evropské myšlení s indiánskou ontologií, kdy způsoby autoritářské vlády například v Cahokii byly opuštěny již v předkolumbovské době, a tak mohla kritika evropských způsobů být postavena na ryzím politickém uvědomění.
Kondiaronk, Francouzi a válka s Irokézi náhled|vlevo|Mapa západní části Nové Francie z roku 1688 Kondiaronk nebyl v té době ještě velkým sachemem (náčelníkem), ale asi spíše válečným velitelem. V roce 1687 napadli Francouzi a jejich spojenečtí Indiáni nejzápadnější Irokéze Senecy a je pravděpodobné, že s k výpravě připojil i Kondiaronk se svými muži. Tato výprava však nedopadla nijak slavně – zničila několik seneckých vesnic a množství úrody. Vojenská síla Pěti národů jako celku nebyla podstatněji narušena. Francouzi vedli s Irokézi války již od roku 1609. V letech 1667–84 panoval mezi Francouzi a ligou Irokézů mír, ale Irokézové začali koncem 70. let napadat francouzské indiánské spojence, a tak bylo jen otázkou času, kdy Francouzi budou muset zareagovat. Kmenům z oblasti Velkých jezer však vadilo, jak pomalu se Francouzi odhodlávají k akci a velmi se obávali, že je nechají na holičkách. Ani zmíněná výprava z roku 1687 situaci nevyřešila. Vojenská síla Francouzů v Nové Francii byla poměrně chabá (necelých 2000 vojáků) a nedovolovala jim vypořádat se s irokézskou hrozbou. Mnozí Francouzi spatřovali jedinou možnost jak se zbavit irokézské hrozby v tom opustit tradiční alianci s jezerními kmeny a uzavřít s Pěti národy separátní mír. Kondiaronk chápal, v jakém postavení Huróni jsou. Nebyli schopni sami vzdorovat Irokézům, neboť proti jejich přibližně 2 500 bojovníkům disponovali maximálně 150 muži. Na algonkinské spojence, což byla většina jezerních kmenů, se rovněž nedalo plně spoléhat, a proto bylo třeba přistupovat k problému flexibilně. Buď potřebovali získat pevné a fungující spojenectví s Francouzi anebo uzavřít účinnou alianci s Irokézi. Rozhodně jim však nevyhovoval případný separátní mír mezi Francouzi a Irokézi, po němž by byli vystaveni útokům tohoto mocného kmenového svazu.náhled|Plán pevnosti Frontenac neboli Cataraqui z roku 1685. Tato pevnost hrála důležitou roli ve francouzsko-indiánských vztazích. Pro Irokéze byla symbolem francouzské expanze a v roce 1688 ji dva měsíce obléhali.