Staroruština

Stará východní slovanština, staroruština či stará ruština (, , ) byl jazyk, který používali v 6.–14. století východní Slované žijící v historické Rusi, tedy na území dnešního Běloruska, severní Ukrajiny, části evropského Ruska a několika východních vojvodství Polska.

Východoslovanské kmeny zpočátku hovořily v důsledku slabých vzájemných kontaktů kmenovými dialektyNikolajev (1994), s. 23. východní praslovanštiny. Podnětem pro vytvoření naddialektální podoby jazyka se stal vznik Kyjevské Rusi, na jejímž území se po přijetí křesťanství začalo rychle šířit písmo (cyrilice). K největšímu kulturnímu rozkvětu došlo za vlády Jaroslava Moudrého, avšak po jeho smrti se říše postupně rozkládala.

Rozdrobeným ruským knížectvím zasadil těžký úder mongolský vpád, který východoslovanské území rozdělil na izolované sféry vlivu. Následkem nového politického uspořádání se západní východoslovanská nářečí používaná na území Litevského velkoknížectví oddělila od východních dialektů budoucí ruské oblasti, jednotný starý východoslovanský jazyk zanikl a dal tak vzniknout svým následníkům. Ze západních dialektů se vyvinula rutenština – úřední jazyk Litevského velkoknížectví – a později její následníci běloruština, ukrajinština a rusínština.Gorškova (1981), s. 27-29. Východní dialekty přežívaly jako hovorový jazyk, zatímco pro úřední a církevní účely byla používána církevní slovanština; pod jejím vlivem se z moskevského dialektu na pomezí polotsko-rjazaňské a novgorodsko-suzdalské jazykové oblasti později vyvinula střední ruština.

Terminologie Termín stará východní slovanština se používá v kontextu rodiny moderních východoslovanských jazyků. Není však používán univerzálně. Zejména ve starší literatuře je často označován jako stará ruština nebo staroruština, což může být nověji považováno za anachronismus, protože počáteční fáze jazyka, který je tímto pojmem označován, předcházejí diferenciaci dialektů, z nichž se teprve později vyvinuly moderní východoslovanské jazyky. Stará východní slovanština není o nic více starou formou ruštiny, než je latina starou formou španělštiny, stejně tak by mohla být nazývána stará běloruština nebo stará ukrajinština. Řada autorů proto navrhuje jako vhodnější používat termín stará východní slovanština nebo společná východní slovanština. V češtině i starý jazyk východních Slovanů. Termín stará ruština se rovněž používá k označení psaného jazyka v Rusku až do 18. století, kdy se stala moderní ruštinou; jiní autoři pro pozdější období používají označení střední ruština a raná stádia jazyka často nazývají starou východní slovanštinou. Jazyk navazující na společný jazyk východních Slovanů na územích ovládaných Moskvou se někdy označuje jako střední ruština nebo velkoruština.

V cizojazyčné literatuře je někdy používáno označení odvozené od názvu státního území, v němž byl používán – Rus, protože Rusko v té době ještě neexistovalo, tj. namísto Old Russian (odvozené od Russia – Rusko) se objevuje Old Rus’ian, Old Rusan, Rusan, nebo jen Rus. Tyto varianty jsou však používány zřídka.

Ukrajinsko-americký lingvista George Shevelov používal pro označení hypotetického jednotného jazyka východních Slovanů na území (Kyjevské) Rusi termín obecná ruština nebo společná východní slovanština. Označuje však koncept takového jazyka za umělý a obhajuje tezi (podporovanou i dalšími autory), že již v té době existovaly čtyři jazykové skupiny a společný jazyk Rusi nebyl jejich předchůdcem, ale snahou o jejich sjednocení, která zanikla s rozpadem Rusi ve 12. století.

Americký slavista Alexander M. Schenker poukázal na to, že moderní termíny pro středověký jazyk východních Slovanů se liší v závislosti na politickém kontextu autora. Navrhl proto používat neutrální termín východní slovanština.

Vedle toho byla na území Rusi paralelně používána církevní slovanština, která se vyvinula ze staroslověnštiny a později měla výrazný vliv na vývoj ruštiny.

Periodizace východoslovanština (6. stol. – 9. stol.) – Šíření slovanské řeči na území východní Evropy, kde dochází k jejímu ovlivňování neslovanskými jazykovými systémy.Gorškova (1981), s. 27. raná staroruština (konec 9. stol. – 12. stol.) – Utváření jazyka staroruského etnika v souvislosti se vznikem Kyjevské Rusi.Zalizňak (2004), s. 5. pozdní staroruština: (12. stol. – konec 14. stol.) – Vyčleňování velkých jazykových zón za působení konvergenčníchJanin (2007), s. 368. i divergenčníchGorškova (1981), s. 28. procesů.

Písmo náhled|300px|Cyrilská abeceda na březové kůře (1025–1050)

Pro zápis jazyka se používala výhradně cyrilice.Ivanov (1990), s. 25-26. Literární památky psané hlaholicí na území Kyjevské Rusi nalezeny nebyly, dochovaly se však hlaholské graffiti a jejich zlomky (např. v novgorodském chrámu sv. Sofie).Michejev (2012), s. 63.

Cyrilice vznikala postupně z řecké alfabety doplňováním hlásek, které byly řečtině cizí.Janin (2007), s. 56. Rozšiřování abecedy probíhalo v několika krocích – nejprve do ní byla zahrnuta písmena б ж ш, posléze ѕ ц ч, a nakonec ъ ѣ ѫ ѭ ю ѧ.Zalizňak (2003), s. 28. Nová souhláska zaujímala zpravidla místo před foneticky nejbližší souhláskou a samohláska byla přidávána na konec abecedy. V dalším vývoji pak docházelo k vypouštění řeckých písmen nemajících v slovanské řeči přímý protějšek.

Nejstarší dochovaná varianta cyrilské abecedy se nachází na stěně kyjevského chrámu sv. Sofie a pochází z 11. stol.Ivanova (1972), s. 118. Má celkem 27 písmen, jejichž pořadí přesně odpovídá řecké abecedě (а б в г д є ж з и ѳ ı к л м н ѯ о п р с т у ф х ш щ ѡ). Zajímavé je, že řecké písmeno ψ zde bylo přehodnoceno jako щ a grafém у ještě není zaměněn ligaturou ѹ.

Slova se v zápisu obvykle neoddělují.Janin (2007), s. 353. V závislosti na období vzniku a účelu textu se rozlišují tři grafické systémy:Zalizňak (2004), s. 23-28.

jednojerové psaní – rozšířené v počátcích ruského písemnictví. Místo dvou jerů se používal pouze jer tvrdý ъ. V památkách knižní povahy byl tento grafický systém nahrazen už v 2. pol. 11. stol. knižním psaním, které lépe odpovídalo fonologii jazyka. V neformální korespondenci se jednojerový pravopis udržel do 1. pol. 12. stol, kdy byl vytlačen běžným psaním.

knižní psaní – nejznámější grafický systém, používaný v knižních písemných památkách přibližně od 2. pol. 11. stol. Výběr písmen zde podléhá přísným pravidlům, která nedovolují variace charakteristické pro ostatní způsoby psaní.

běžné psaní – používané od 12. stol. pro neformální korespondenci. Podle pravidel tohoto psaní jsou páry o a ъ resp. є a ь považovány za rovnocenné varianty a je možná jejich libovolná záměna. Písmeno jať ѣ lze v písmu taktéž zaměnit za є (či ь). Tato volnost odlišuje dopisy na březové kůře od knižních dokumentů staré Rusi.

Nejstarším dochovaným záznamem ruského jazyka je Gnězdovský nápis, který lze datovat do 10. stol.Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom I (1988). Istočniki i sokraščenija, s. 50. Jedná se o na džbánu vyrytý cyrilský nápis горѹхща, jehož čtení i interpretace je dodnes předmětem sporů. Podle některých badatelů jde o hořčici či hořlavinu, podle jiných o jméno vlastníka.Trubačov (2005), s. 118-120. Tento nález svědčí o tom, že písmo na Rusi od počátku nacházelo mnohostranné využití.

Hláskosloví V raném období se zachovává praslovanský zákon otevřených slabik, který umožňuje existenci pouze těch slabik, které jsou zakončeny samohláskou.Lamprecht (1987), s. 42.

Uvedený zákon dal vzniknout tzv. plnohlasí, tj. změně *or, *ol, *er, *el → oro, olo, ere, olo v pozici mezi souhláskami (psl. *korva → strus. корова). Během raného období se plnohlasí na velké části území ještě nestačilo plně zformovat.Zalizňak (1985), s. 173. Pozdní vznik plnohlasí dnes připomínají především nářeční slova, přičemž některá se dokázala prosadit i ve spisovném jazyce (srov. rus. по́лымя).Zalizňak (2004), s. 39-40.

V pozici před souhláskou tento zákon působil změnu náslovného *or, *ol s intonací akutovou → ra, la (psl. *òrdlo → strus. ра́ло), zatímco *or, *ol s intonací cirkumflexovou → ro, lo (psl. *ȍlkъtь → strus. ˉлокъть).Gorškova (1981), s. 52.Derken (2008). Hesla „ȍlkъtь“ a „òrdlo“, s. 368, 373.Zalizňak (2011). Hesla „ра́ло“ a „ло́коть“, s. 202, 269.

Souhlásky Ve východoslovanské oblasti se vyvinulo temné /ɫ/, o jehož existenci svědčí změna kvality samohlásky ve skupině *TьlT → TъlT a podobně motivovaný rozvoj plnohlasí *TelT → *TolT → ToloT.Šaulskij (2006), s. 15. Mezi souhláskami chyběl zvuk /f/, který se objevoval pouze v slovech cizího původu a ve výslovnosti byl zaměňován za /p/ nebo /x/.Zalizňak (2004), s. 206. Obdobně bylo labiodentální /v/ ve výpůjčkách často nahrazováno hláskou /b/.Zalizňak (2004), s. 55.

Zpočátku se souhlásky rozlišovaly tvrdé, měkké a poloměkké.Krivko (1998), s. 60-61, 68. Poloměkce se vyslovovaly původní tvrdé souhlásky před předními samohláskami. V průběhu 11. stol. došlo ke splynutí poloměkkých souhlásek s měkkými.Gorškova (1981), s. 54.

Historicky tvrdé byly veláry /k/, /g/, /x/, alveoláry /t/ a /d/, jejichž změkčené protějšky podlehly změně *tj, *dj → /č/, /ž/, a labiály /p/, /b/, /w/, /m/, u jejichž měkkých variant se objevilo tzv. epentetické /l'/: *pj, *bj, *vj, *mj → pľ, bľ, vľ, mľ.Zalizňak (2004), s. 39. Měkké bez tvrdého protějšku byly souhlásky /š'/, /ž'/, /č'/, /c'/ a /j/. Párovou měkkostí byly spjaty alveoláry /s/ – /s'/, /z/ – /z'/, /n/ – /n'/, /ɫ/ – /l'/ a /r/ – /r'/.

Systém souhlásek staroruského jazyka 11. stol. lze rekonstruovat následovně:Gorškova (1981), s. 57.

labiála alveolára postalveolára palatála velára neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá obstruent exploziva п /p/, /p'/ б /b/, /b'/ т /t/, /t'/ д /d/, /d'/ к /k/ г /g/¹ frikativa в /w/, /w'/ с /s/, /s'/ з /z/, /z'/ ш /š'/ ж /ž'/ и /j/ х /x/ afrikáta ц /t͡s'/ ч /t͡š'/ ч /d͡ž'/² sonora nazála м /m/, /m'/ н /n/, /n'/ laterála л /ɫ/, /l'/ vibranta р /r/, /r'/

¹ Na jihu se z raženého ražené /g/ vyvinulo frikativní /ɣ/. Tato odlišnost je zároveň jedním z nejstarších dialektálních rysů výchoslovanských nářečí.Chaburgajev (1980), s. 87.

² Tato výslovnost se zachovala ve skupině /žd͡ž'/, zachycené v písmu jako жч.Malkova (1984), s. 52.

Samohlásky Podstatnou fonologickou inovací jazyka byl zánik opozice krátkých a dlouhých samohlásek. Kdy přesně kvantitativní rozdíly mezi samohláskami zanikly, není zcela známo. V pozdním období však již neexistují žádné věrohodné doklady existence této opozice.Zalizňak (1985), s. 164.

V předhistorickém období zanikly nosovky, které nabyly nové hláskové kvality ѫ /ǫ/ → /u/, ѧ /ę/ → /ä/. Už v nejstarších východoslovanských literárních památkách je tak běžná záměna písmen ѫ a ѹ resp. ѧ a ıа.Zalizňak (2001), s. 7. U omezené skupiny slov proběhla změna náslovného *(j)e → о (psl. *jezero → strus. озєро). Tento děj zasáhl také vlastní jména cizího původu (stsev. Helga → strus. Ольга).Durnovo (2000), s. 110-111.

Praslovanské samohlásky *y, *ъ resp. *i, *ь v těsné blízkosti hlásky -j- splynuly a vytvořily tzv. napjaté jery *ъ̂, *ь̂, které se v staroruských dialektech dále vyvíjely různým způsobem:Zalizňak (1985), s. 116-118.Nikolajev (1988), s. 118-121. *yj, *ъj → *ъ̂j → dial. yj, oj, ъj (psl. *moldъjь, *myjǫ → ukr. молоди́й, ми́ю × rus. молодо́й, мо́ю × rus. dial. молодə́й, мə́ю (Pskov)) *ij, *ьj → *ь̂j → dial. ij, ej, ьj (psl. *šija → ukr. ши́я × rus. ше́я × strus. dial. шья (Žití sv. Nifonta))Vasmer, Bd. III (1958). Heslo „ше́я“, s. 396 *ji, *jь → *jь̂ → dial. jь, ji (psl. *jьdǫ, *5 ajьcь → ukr. йду, 5 яє́ць × rus. иду́, 5 яи́ц)Gorškova (1981), s. 68.

Změkčení poloměkkých souhlásek způsobilo těsné sblížení barvy souhlásky a samohlásky v rámci slabiky. Protiklad předního a nepředního místa artikulace samohlásek dal vzniknout opozici předních a nepředních slabik typu: *ťi ~ *ty, *ťü ~ *tu, *tě ~ *to, *ťь ~ *tъ, *ťä ~ *ta.

Inventář samohlásek staroruského jazyka 11. stol. a odpovídající grafémy knižního typu lze rekonstruovat takto:Gorškova (1981), s. 44-45, 53-54.